ECLI:CZ:NS:2000:22.CDO.560.99.1
sp. zn. 22 Cdo 560/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně M. H., zastoupené advokátem, proti žalované Č. r. - P. f., o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 C 849/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. září 1998, čj. 30 Co 6/98-32, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. září 1998, čj. 30 Co 6/98-32, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby soud určil, že je vlastnicí pozemku parc. č. 199/32 o výměře 312 m2 v obci a katastrálním území Č. B.
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 9. června 1997, čj. 8 C 849/96-14, žalobě vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vzal za prokázané, že žalobkyně byla vlastnicí označeného pozemku a že stát tento pozemek získal jako majetek opuštěný ke dni 15. dubna 1965, kdy žalobkyně podle tehdy platných předpisů spáchala trestný čin opuštění republiky. Při aplikaci přechodného ustanovení §868 obč. zák.ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. a tedy §453a a §507a odst. 1 obč. zák. ve znění po novele provedené zákonem č. 131/1982 Sb. dovodil, že postup úřadů v roce 1967, kdy ještě neplatilo ustanovení §453a obč. zák. (podle kterého „dopustil-li se vlastník věci takového protiprávního jednání, jímž se trvale zbavil možnosti věc obvyklým způsobem užívat, připadá věc do vlastnictví státu, pokud je v rozporu se zájmem společnosti, aby vlastník s věcí dále nakládal\"), neměl oporu v tehdy platném právu, označený pozemek zůstal ve vlastnictví žalobkyně a nepřipadl tak státu.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. září 1998, čj. 30 C 6/98-32, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud mimo jiné uvedl, že stát se zmocnil držby majetku žalobkyně na základě §453 odst. 2 obč. zák.ve znění před novelou provedenou zákonem č. 131/1982 Sb., podle kterého „věci opuštěné ... připadají do vlastnictví státu\" a podle tehdy platné (blíže neupřesněné) Instrukce č. 16/64 z 1. 9. 1964. Na posuzovaný případ tedy nelze aplikovat §453a obč. zák. ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb., jak dovodil soud prvního stupně. Odvolací soud dále „na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že se nelze dovolávat určení vlastnického práva podle obecného právního předpisu tam, kde nemovitost, k níž se váže požadavek na určení vlastnictví, přešla na stát jedním ze způsobů upravených v §6 zákona č. 87/1991 Sb., přičemž tento způsob přechodu vlastnictví na stát umožňuje oprávněné osobě při splnění dalších podmínek uplatnit nárok na vydání podle tohoto speciálního právního předpisu. ... Zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ... je zákonem zvláštním a z jeho povahy vyplývá, že nároky jím upravené nelze řešit jinak, než podle ustanovení ve smyslu obecné zásady o zákonu obecném a zvláštním. Právo domoci se zpět takto odňatého majetku tedy umožňuje zákon jako lex specialis a možnost hledat řešení v obecném právním předpisu ... lze pouze tehdy, chybí-li speciální úprava v zákoně zvláštním. ... Žalobkyně se tohoto speciálního zákona nedovolala, protože nesplňovala kriteria oprávněné osoby, neboť není občankou České republiky.\" Nemožnost domoci se práva podle speciálního předpisu nelze obejít uplatněním nároku podle obecného předpisu\".
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci [§241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.] s tím, že názor odvolacího soudu prakticky umožňuje legalizaci nezákonných postupů státu bez jakékoli možnosti nápravy. Vzhledem k tomu, že jí nebyl uložen trest propadnutí majetku, nemusela vědět, že vůbec k zápisu vlastnictví státu v evidenci nemovitostí došlo. Zákon č. 87/1991 Sb. je zvláštním předpisem, nicméně proto, že upravuje specifické podmínky pro vydání odňatého majetku a kritéria oprávněných osob, vztahuje se právě na konkrétní případy v zákoně uvedené a na konkrétní okruh oprávněných osob, avšak nemůže vyloučit skutečnost, že se vlastnického práva bude domáhat někdo, kdo jej právně vůbec nepozbyl a byl pouze zbaven držby věci. V opačném případě by pak vůbec nebylo možné realizovat právo vlastníka ve vztahu k §100 odst. 2 obč. zák. o nepromlčitelnosti vlastnického práva, neboť v širším výkladu by pak mohlo dojít k situaci, že by se stát zmocnil majetku s odkazem na opuštění věci i toho, kdo byl odsouzen k dlouhodobému trestu odnětí svobody. Postup, který aplikoval odvolací soud, je v rozporu s §1 odst.1 obč. zák., který zaručuje občanská práva a svobody a mimo jiné i nedotknutelnost vlastnictví. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Dovolatelka nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v §237 odst. 1 o. s. ř. nebo že řízení je postiženo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. a/ a b/ o. s. ř.), a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo. Proto dovolací soud dále přezkoumává rozsudek odvolacího soudu v rozsahu dovolacího důvodu, resp. dovolacích námitek uplatněných dovolatelkou.
Právní názor zaujatý v této věci odvolacím soudem, t. j. že se nelze dovolávat určení vlastnického práva k věci, která přešla na stát jedním ze způsobů upravených v §6 zákona č. 87/1991 Sb., jestliže tento způsob přechodu vlastnictví na stát umožňuje oprávněné osobě (při splnění dalších podmínek) uplatnit nárok na vydání podle tohoto speciálního právního předpisu, je nepatřičný nejenom proto, že nerozlišuje mezi případy, kdy věc přešla na stát na základě právního důvodu a případy, kdy se tak stalo okupací či uchvácením věci, resp. svémocným uchopením její držby (t. j. bez právního důvodu ve smyslu §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.), ale především proto, že uvedenou zásadu na daný spor nelze použít. Je totiž nesporné, že žalobkyně není oprávněnou osobou ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., poněvadž nesplňuje předpoklad zde uvedený - občanství České republiky (dříve České a Slovenské Federativní republiky). Pak ovšem nelze tvrdit, že žalobkyni tento zákon umožnil uplatnit restituční nárok. Obecně je nutno zdůraznit, že o vylučujícím vztahu zákona zvláštního a zákona obecného lze hovořit jen tam, kde se rozsah úpravy těchto zákonů z hlediska jejich časové, osobní a popř. místní působnosti alespoň do určité míry překrývá a kde jde o úpravu právních vztahů shodné povahy. Zákony, které jsou ve vztahu obecného a zvláštního musí tedy být alespoň v části své úpravy platné a účinné pro stejnou dobu a území a musí upravovat práva a povinnosti týchž subjektů. Zákon č. 87/1991 Sb. - jeho ustanovení týkající se oblasti občanskoprávních a správních vztahů (část druhá - §2 až §18) upravuje právní vztahy mezi osobami oprávněnými a povinnými. Kdo je takovou osobou, vymezuje tento zákon v §3 a §4. Zákon č. 87/1991 Sb. se tedy nijak nedotýká nároků osob, jež nesplňují předpoklady oprávněných osob podle toho zákona; především se netýká osob, jež neměly v době významné pro uplatnění restitučního nároku podle tohoto zákona státní občanství ČSFR či ČR. Pro právní vztahy osob, jež nejsou oprávněnými osobami podle zákona č. 87/1991 Sb., pak nemůže mít tento zákon postavení zákona speciálního. Osobní působnost zákona č. 87/1991 Sb. a ustanovení občanského zákoníku upravující ochranu vlastnického práva je tak rozdílná; zásadu, že zákon zvláštní vylučuje použití zákona obecného nelze v daném sporu uplatnit. Žalobkyni jako cizí státní příslušnici, která tvrdí, že ji stát bez právního důvodu odňal věc, jež jí patří, nelze tedy jen s poukazem na předmět úpravy zákona č. 87/1991 Sb. odepřít právo na ochranu vlastnického práva podle obecných občanskoprávních předpisů.
S odvolacím soudem nelze souhlasit ani potud, že by zákon č. 87/1991 Sb. ve své části druhé upravoval shodné nároky jako občanský zákoník v ustanovení o ochraně vlastnického práva (§126 odst. 1 obč. zák.). Dispozice právních norem, upravujících vydání věcí jejich vlastníku subjektem, jenž je drží bez právního důvodu, v obou uvedených právních předpisech jsou (při z části se překrývajících hypotézách) rozdílné. Zatímco podle zákona č. 87/1991 Sb. může vlastník věci, jež byla státem převzata bez právního důvodu, uplatnit nárok na uzavření dohody o vydání takové věci, resp. na nahrazení projevu vůle povinné osoby k uzavření takové dohody, popř. (jak dovodil Ústavní soud ČSFR v nálezu z 21. 12. 1992, sp. zn. I ÚS 597/92) nárok na vydání takové věci, jež však je zvláštním právním institutem restituce (srov. stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR z 15. 7. 1993, sp. zn. Cpjn 50/93, publikované pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 248, a stanovisko téhož kolegia z 19. 12. 1995 sp. zn. Cpjn 36/95, publikované pod č. 16 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 126), podle §126 odst. 1 obč. zák. lze uplatnit podstatně odlišný nárok na vydání věci jiné povahy nebo nárok na určení vlastnického práva ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. Podle toho, jaký nárok oprávněná osoba zvolí, nastávají také rozdílné důsledky či možnosti v postavení účastníků právního vztahu. Tak z četných nálezů Ústavního soudu ČR vyplývá výhodnější postavení žalobce v restitučním sporu s osobou povinnou (srov. např. nález Ústavního soudu z 18. 1. 1996, sp. zn. I ÚS 154/95, publikovaný pod č. 7 ve svazku 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, ke správné interpretaci restitučních zákonů). Uplatnění nároku podle §5 zákona č. 87/1991 Sb. je pro osobu k tomu legitimovanou výhodnější též proto, že je ze zákona osvobozena od placení soudních poplatků [viz §11 odst. 2 písm. j)] zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Snazší je i uplatnění restitučního nároku pro právní nástupce původního vlastníka (§3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.), neboť se nemusejí domáhat nejprve učení, že tato věc byla ve vlastnictví původního vlastníka ke dni jeho smrti nebo dodatečného projednání dědictví. Ustanovení restitučních zákonů také subjektům hospodařícím s majetkem státu umožňují jednodušší cestu nápravy křivd s ohledem na princip, že tento majetek mohou zcizovat jen v případě, že jim to právní předpis dovoluje - jistě lépe odůvodní svůj postup odkazem na ustanovení restitučního zákona než na příliš obecná ustanovení občanského zákoníku. Z těchto důvodů logicky vyplývá, že záleží jen na oprávněné osobě, která může uplatnit restituční nárok z titulu uvedeného v ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., zda tak za výhodnějších podmínek, ovšem ve lhůtách pro to stanovených, učiní podle tohoto zákona anebo podle obecného předpisu kdykoli jindy, avšak za podmínek méně příznivých.
Nadto, co již bylo řečeno, dovolací soud poznamenává, že z názoru odvolacího soudu by vyplýval nepřijatelný závěr, že uplynutím prekluzivních lhůt uvedených v restitučních zákonech pro uplatnění restitučního nároku se legalizuje okupace věci státem v rozhodném období (od 25. února 1948 do 1. ledna 1990) a že ten, kdo je stále vlastníkem věci o ni bez náhrady přichází. I v době nesvobody (§1 zákona č. 480/1991 Sb.) se mohl vlastník věci domáhat u soudu, aby mu stát vydal věc, kterou mu okupoval či zadržoval bez právního důvodu. Umožňovalo mu to ustanovení §132 či §489 odst. 1 obč. zák. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. Bylo by paradoxní až protismyslné, aby tuto možnost ochrany vlastnického práva nepodléhající promlčení odňal vlastníkům zákon, jehož účelem má být zmírnění majetkových (a jiných) křivd.
Z uvedeného závěru vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem nebylo správné. Dovolací soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu za použití §243b odst. 1 a 2 o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek.
V Brně dne 21. srpna 2000
JUDr. František B a l á k , v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková