ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.577.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 577/2018-697
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně I. Š. , zastoupené JUDr. Michalem Zsemlerem, advokátem se sídlem v Plzni, Kardinála Berana 967/8, proti žalovaným 1) E. H. , 2) M. H. , oběma zastoupeným JUDr. Danielem Balounem, advokátem se sídlem v Klatovech, Václavská 12, o zřízení služebnosti nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 10 C 110/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 11. 2017, č. j. 15 Co 283/2017-667, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 267 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaných JUDr. Daniela Balouna.
Odůvodnění:
Okresní soud v Klatovech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 6. 2017, č. j. 10 C 110/2010-630, zřídil služebnost nezbytné cesty přes pozemek ve prospěch vlastníků budovy na pozemku, vše v k. ú. D. podle geometrického plánu (výrok I.). Výrokem II. zavázal žalobkyni k povinnosti zaplatit žalovaným 22 649 Kč. Dále rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky (výrok III.) a o nákladech státu (výroky IV. a V.).
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání všech účastníků rozsudkem ze dne 15. 11. 2017, č. j. 15 Co 283/2017-667, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu na zřízení věcného břemene spočívajícího ve služebnosti stezky a cesty přes pozemky žalovaných, vše v k. ú. D. oproti poskytnutí náhrady (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.) a o nákladech státu (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., protože se rozhodnutí odvolacího soudu odchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Tvrdí, že nemovitost nemůže vůbec užívat, neboť její pozemek není spojen s veřejnou cestou. Odvolací soud pouze „obecně“ uzavřel, že existují i jiné varianty přístupu, aniž by specifikoval jejich vhodnost. Pokud se odvolací soud domníval, že výše náhrady za zřízení věcného břemene požadovaného žalobkyní stanovená ve znaleckých posudcích je v nepoměru k výhodě, která by žalobkyni vznikla, měl se zabývat výší úplaty a nikoli žalobu zamítnout. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní navrhují dovolaní odmítnout s tím, že žalobkyně žádá zřízení nezbytné cesty pouze z důvodu pohodlnějšího spojení, sama v minulosti odmítla koupi přístupových pozemků.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Podle §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročníku 1998, pod číslem 17, zaujal názor, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich (eventuálně) neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2426/2000). To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen. V takovém případě není ani zapotřebí se zabývat správností důvodu, jenž naopak dovoláním napaden byl, neboť na celkový závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti uplatněného nároku to nemůže mít vliv (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 634/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 65/2018).
I podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 platí, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř.
V posuzované věci odvolací soud zamítl žalobu ze tří na sobě nezávislých důvodů:
1) Neexistuje taková cesta k pozemku žalobkyně, která by vlastnicky zasahovala pozemky žalovaných, vyhovovala by potřebám žalobkyně a současně byla přirozená, rozumná a přijatelná pro žalované.
2) Existuje jiný přístup ke stavbě; žalovaní nabízeli žalobkyni smluvní řešení přístupu.
3) Žalobkyně si způsobila nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti, neboť již při nabývání nemovitosti si musela být vědoma, že k domu není zajištěn přístup.
V dovolání žalobkyně napadá pouze první dva z výše uvedených závěrů odvolacího soudu; třetí závěr, na kterém odvolací soud založil své rozhodnutí, tedy že si žalobkyně způsobila nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti, v dovolání nenapadá. Tento závěr, který sám o sobě postačuje k zamítnutí žaloby (viz. §1032 odst. 1 písm. b) o. z.), tak nemůže být podroben dovolacímu přezkumu. Dovolání proto není přípustné, a to bez ohledu na to, zda by snad další dovolací námitky mohly přípustnost dovolání založit. Dovolací soud je vzhledem k tomu podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost uloženou jí tímto usnesením, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 2. 10. 2018
Mgr. David Havlík
předseda senátu