ECLI:CZ:NS:2000:22.CDO.577.99.1
sp. zn. 22 Cdo 577/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně M. K., zastoupené advokátkou, proti žalované B. D., zastoupené advokátkou, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 15 C 203/93, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. října 1997, č. j. 24 Co 287/96-107, takto:
I. Dovolání se odmítá, pokud směřuje proti části výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. října 1997, č. j. 24 Co 287/96-107, ve které bylo vysloveno, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku o nákladech řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu a k rozhodnutí o návrhu na určení, že vlastnicí pozemku parcelní číslo 1632/15 v U., zapsaného v katastru nemovitostí na LV číslo 1341 pro obec a katastrální území U., je žalobkyně, vrací soudu prvního stupně.
II. Ve zbývající části se dovolání zamítá.
Odůvodnění:
Žalobkyně se nejprve domáhala určení, že je vlastnicí pozemku uvedeného ve výroku rozsudku. Později změnila návrh na určení, že vlastnicí předmětného pozemku byla její matka, A. K., a pro případ zjištění, že matka vydržením pozemek nezískala, navrhla, aby bylo určeno, že se vlastnicí pozemku stala žalobkyně.
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 23. února 1996, č. j. 15 C 203/93-59, určil, že vlastnicí předmětného pozemku se stala matka žalobkyně, A. K. Vyšel ze zjištění, že A. K. a otec žalované R. Š. uzavřeli 30. 10. 1951 ohledně předmětného pozemku trhovou smlouvu, která sice pro nedostatek souhlasu Okresního národního výboru v K. nenabyla účinnosti, avšak A. K. na jejím základě počala pozemek užívat a nakládala s ním jako se svým. Po provedení stavebního řízení na něm vybudovala stavby trvalého charakteru, které byly kolaudovány, a do roku 1975 jej užívala. Písemným nepodepsaným prohlášením z 10. 11. 1952 (dále jen „prohlášení\"), R. Š. stvrdil, že A. K. sporný pozemek prodal, ale vzhledem k odepření souhlasu s převodem pozemku jmenovaným národním výborem byl povinen vrátit jí kupní cenu. Protože peníze z prodeje použil, když spoléhal na to, že kupní smlouva bude schválena a vrátit je tudíž nemohl, přistoupil v prohlášení na podmínku zřízení doživotního užívacího práva pro A. K. k předmětnému pozemku, které by zaniklo vyrovnáním dluhu, a dále se zavázal uzavřít v budoucnu se jmenovanou na požádání kupní smlouvu za stejných podmínek, s tím, že tohoto práva by mohla použít nejdříve za tři roky a nejdéle do dvaceti let od vydání prohlášení. V rámci řízení však podle soudu prvního stupně nebylo prokázáno, že by A. K. byla obeznámena s významem a důsledky tohoto prohlášení a navíc v rámci korespondence s R. Š. uvedla: „co jste jednou prodal, nechcete zpátky\". Z těchto skutečností okresní soud dovodil, že právní předchůdkyně žalobkyně byla se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jí věc patří a byla tedy oprávněným držitelem podle §145 občanského zákoníku (zákon č. 141/1950 Sb.), který platil v období od 1. 1. 1951 do 31. 3. 1964. Proto také žádné další kroky k převodu pozemku do svého vlastnictví nepodnikla. Vlastnické právo vydržela, když soud současně přihlédl k tomu, že se v pochybnostech má za to, že šlo o oprávněnou držbu.
Městský soud v Praze jako soud odvolací shora označeným rozsudkem změnil rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 23. února 1996, č. j. 15 C 203/93-59, ve výroku, kterým bylo určeno, že vlastnicí pozemku parcelní číslo 1632/15 v U., zapsaného v katastru nemovitostí na LV číslo 1341 pro obec a katastrální území U., se stala A. K., narozená 23. 12. 1902, posledně bytem v P., N. 1224/4, zemřelá 15. 9. 1978, tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá. Dále zrušil uvedený rozsudek ve výroku o nákladech řízení a věc v tomto rozsahu, jakož i ohledně rozhodnutí o návrhu na určení, že vlastnicí pozemku parcelní číslo 1632/15 v U., zapsaného v katastru nemovitostí na LV číslo 1341 pro obec a katastrální území U., je žalobkyně, vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vzal za prokázané, že A. K. uzavřela s R. Š. 30. 10. 1951 trhovou smlouvu, týkající se předmětného pozemku uzavřela. Z čl. III. smlouvy však plyne, že smlouva „k platnosti\" vyžaduje schválení Okresním národním výborem v K., a proto v ní bylo konkrétně uvedeno: „držba a vlastnictví a s tím spojené zákonné následky přejdou na kupující až dnem vydání schvalovacího výměru\". V čl. VIII je uvedeno, že smlouva je uzavřena s touto odkládací podmínkou. Je rovněž nepochybné, že smlouva jmenovaným národním výborem nebyla ve smyslu §l odst. l zákona č. 65/1951 Sb., o převodech nemovitostí a o pronájmu zemědělské a lesné půdy, schválena. To plyne z výměru uvedeného národního výboru z 27. 5. 1952, č. j. Zn XI - 713 - 24/5 - 52. Bezpečně je prokázáno i to, že A. K. pozemek užívala a zřídila na něm rekreační chatu s další drobnou stavbou, jejichž výstavba byla povolena a stavby byly kolaudovány (rozhodnutí Okresního národního výboru v K. z 9. 8. 1956 a 24. 9. 1954 vydaná na jméno manžela A. K., J. K.). K zásadní otázce - na základě jakého právního vztahu tedy A. a J. K. předmětný pozemek od roku 1954 užívali - odvolací soud poukázal především na obsah korespondence, vedené mezi J. K. a JUDr. A., pověřeným A. K. k zajištění jejích nároků v důsledku neschválení trhové smlouvy uvedeným národním výborem. V této souvislosti poukázal na dopis z 10. 11. 1952 a 9. 12. 1952 s výzvou k podepsání shora citovaného prohlášení, resp. přepracovaného prohlášení R. Š., týkajícího se vypořádání kupní ceny za předmětný pozemek poté, co trhová smlouva nebyla příslušným národním výborem schválena. V této souvislosti odvolací soud konstatoval, že z obsahu předmětného prohlášení nelze učinit jiný závěr, než že si otec žalované i matka žalobkyně byli vědomi důsledků neschválení trhové smlouvy národním výborem, ta se nestala účinnou a smluvní účastníky nezavazovala. Právní účinky, jež předpokládali, nenastaly, a proto hledali jiné řešení. Z korespondence JUDr. A. plyne, že vše iniciovala A. K., a tvrzení žalobkyně, že její matka obsahu prohlášení neporozuměla, a že byla v dobré víře, že jí pozemek patří, nemůže obstát. JUDr. A. totiž jednal z pověření A. K. a všechny údaje týkající se okolností, majících vztah k předmětní trhové smlouvě, čerpal od ní. Z prohlášení plyne, že ve prospěch A. K. bylo zřízeno „doživotní právo užívání a požívání pozemku v rozsahu jako by šlo o vlastníka.\" Dále bylo zřízeno a zaknihováno předkupní právo k předmětnému pozemku pro matku žalobkyně s tím, že je může uplatnit nejdříve za tři roky a nejdéle do dvaceti let od sepsání prohlášení. Pro posouzení věci není významné, proč právní předchůdkyně žalobkyně svého práva, zakotveného v listině z 10. 11. 1952, nevyužila. Nepochybné je to, že v roce 1975 se oba právní předchůdci účastnic opakovaně kontaktovali, když v tomto směru je podstatný dopis z 20. 1. 1975, adresovaný otci žalované. Z něj je zřejmé, že A. K. s R. Š. o uspořádání právních vztahů k předmětnému pozemku hovořila a pak prostřednictvím JUDr. K. jmenovaného žádala, aby podepsal listinu způsobilou k převodu vlastnického práva k pozemku na ni, když z toho je zřejmé, že hodlala své předkupní právo realizovat. Tomu nasvědčuje již shora citovaná formulace z dopisu: „co jste jednou prodal, nechcete zpátky\", logicky vysvětlitelná jedině tak, že otec žalované nebude bránit předkupnímu právu a nebude chtít pozemek zpět do své držby. Z další korespondence mezi A. K. a R. Š. z let 1975 - 1976 plyne, že otec žalované vyzýval A. K. k vyklizení pozemku včetně odstranění staveb, neboť jde o stavby na cizím pozemku, a nabízel úhradu svého dluhu včetně případného odkoupení staveb postavených na pozemku. Z uvedených skutečností odvolací soud dovodil, že A. K. nebyla v dobré víře, že jí pozemek náleží. Vlastnické právo do 31. 3. 1964 k předmětnému pozemku vydržením nenabyla a pozemek užívala z titulu věcného břemene podle §166 občanského zákoníku z roku 1950 s vědomím, že pozemek je nadále ve vlastnictví R. Š. Uzavřel, že žalobkyně prokázala naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř., neboť bez tohoto určení by se její postavení ve vztahu k předmětnému pozemku stalo nejistým a jiným způsobem by nemohla dosáhnout zamýšlené změny v zápisu vlastnického práva u příslušného katastrálního úřadu. Vzhledem k tomu, že žalobkyně v souladu s §79 o. s. ř. v průběhu řízení, za souhlasu soudu, změnila svůj původní žalobní návrh na návrh s eventuálním petitem, byla vymezena přezkumná činnost odvolacího soudu toliko k primárnímu petitu, to je k určení, že vlastnicí předmětného pozemku je matka žalobkyně. Vzhledem ke změně rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem, kdy byl primární petit zamítnut, je nutné, aby se soud prvního stupně zabýval petitem eventuálním, kterým se žalobkyně domáhá určení, že vlastnicí předmětného pozemku je ona sama. Proto odvolací soud v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k věcnému projednání a rozhodnutí, včetně rozhodnutí o nákladech řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §238 odst. l o. s. ř. (správně §238 odst. l písm. a/ o. s. ř.) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Uvádí, že R. Š. předmětný pozemek právní předchůdkyni žalobkyně prodal a obdržel kupní cenu. Tržní smlouva byla uzavřena v dobré víře s tím, že došlo k přechodu vlastnického práva. Pokud je v souvislosti s tím zmiňován zákon č. 65/1951 Sb., podle něhož byl k účinnosti takové smlouvy nutný souhlas okresního národního výboru, šlo o zákon, který byl v rozporu se základními lidskými právy, a na který lze aplikovat zákon č. 198/1993 Sb., podle jehož §2 odst. l je kromě jiného postup podle §l, pokud byla porušena vlastnická práva občana, nelegitimní. Matka dovolatelky hledala cestu, jak by své vlastnické právo k pozemku, který zaplatila, uplatnila, a za existence tehdejších předpisů to bylo právo věcného břemene. R. Š. jí v užívání pozemku nebránil, platila za pozemek daně, jako by byla vlastníkem a bez jakéhokoliv odporu jí státní orgány povolily na pozemku stavět. Pozemek užívala i po účinnosti nového zákona z roku 1964, kterým byl zrušen zákon č. 65/1951 Sb. Domnívá se, že mělo být rozhodnuto i o jejím eventuálním návrhu, jímž uplatňovala svoje vlastnictví k předmětnému pozemku. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání.
K dovolání se vyjadřuje žalovaná, která se plně ztotožňuje s rozsudkem odvolacího soudu. K uzavření kupní smlouvy ohledně pozemku mezi A. K. a R. Š. platně nedošlo, neboť nebylo dosaženo jejího schválení Okresním národním výborem v K., jak to vyžadoval zákon č. 65/1951 Sb. Dovolávat se v této souvislosti zákona č. 198/1993 Sb. nelze, neboť pokud by měla být tehdejší právní úprava, vztahující se k obdobné problematice, prohlášena za odporující lidským právům, vznikla by ve vlastnických vztazích značná právní nejistota. K přechodu vlastnického práva na A. K. nedošlo. R. Š. učinil prohlášení s datem 10. 11. 1952, to bylo zaknihováno a z něho je zřejmé, že A. K. nemohla být v dobré víře, že pozemek vlastní. Skutečnost, že chata byla postavena na cizím pozemku, není nic neobvyklého a takové záležitosti jsou právně řešitelné. Pro právní posouzení věci není významná ani skutečnost, kdo plnil daňovou povinnost, týkající se pozemku. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je podané osobou oprávněnou a je v části, ve které směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, ve které byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, přípustné podle §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, upravený v §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání v této části není důvodné; ve zbývající části není dovolání přípustné.
Dovolání žalobců, pokud směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo zrušeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení a věc byla vrácena soudu prvního stupně k rozhodnutí o těchto nákladech a k rozhodnutí o žalobním návrhu na určení, že vlastnicí pozemku je žalobkyně, není přípustné. Výrok rozhodnutí, jímž bylo částečně zrušeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je v podstatě výrokem usnesení a jen z formálních důvodů byl zahrnut do výroku rozsudku; soudní praxe tradičně zahrnuje do výroku rozsudku i ty výroky, které by jinak byly ze zákona obsahem usnesení, jak je tomu i v případě zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení ( §223 o. s .ř.). Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu zákon upravuje v ustanoveních §238a a §239 o.s.ř. Protože napadený výrok rozhodnutí odvolacího soudu není usnesením potvrzujícím rozhodnutí soudu prvního stupně, nelze o přípustnosti dovolání uvažovat v intencích ustanovení §239 odst. 1 a 2 o.s.ř. a nejde ani o žádný z případů upravených v ustanovení §238a odst. 1 pod písmeny a/ až f/ o.s.ř. Z obsahu spisu se nepodává, a v dovolání to ani nebylo tvrzeno, že by řízení před soudy obou stupňů trpělo některou z vad uvedených v ustanovení §237 o.s.ř. Schází tak základní podmínka přípustnosti dovolání v tomto rozsahu, takže za použití ustanovení §243b odst. 4, §218 odst. 1 písm c) o.s.ř. muselo být dovolání v této části jako nepřípustné odmítnuto. (Lze dodat, že nelze přisvědčit námitce, že odvolací soud měl rozhodnout o návrhu o vlastnictví žalobkyně. Soud prvního stupně o tomto návrhu nerozhodl a v případě, že by o něm rozhodl odvolací soud, by byla porušena zásada dvojinstančnosti řízení. Proto odvolací soud správně v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení).
V části, ve které je dovolání přípustné, je předmětem dovolacího řízení řešení otázky, zda matka žalobkyně mohla nabýt vydržením vlastnické právo k pozemku, který počala užívat na základě smlouvy, která nenabyla účinnosti, i když si byla vědoma skutečnosti, že nedošlo ke splnění všech náležitostí požadovaných k účinnosti smlouvy. Dále je to otázka, zda lze s ohledem na §2 odst. 1 zák. č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, nepřihlížet při posuzování účinnosti smluv o převodu nemovitostí, uzavřeným v době platnosti zák. č. 65/1951 Sb., o převodech nemovitostí a o pronájmech zemědělské a lesní půdy, k §1 tohoto zákona, podle kterého k převodu nemovitosti a k pronájmu zemědělské nebo lesní půdy je třeba přivolení okresního národního výboru. Jako převod nemovitosti se posuzuje i její rozdělení. Příčí-li se převod nebo pronájem obecnému zájmu, okresní národní výbor přivolení odepře.
V dané věci je třeba posuzovat splnění podmínek pro vydržení podle obč. zák. č. 141/1950 Sb. (dále jen „obč. zák. z roku 1950). Podle §116 odst. 1 tohoto zákona práva vlastnického k věci movité nabude, kdo ji drží oprávněně (§145) a nepřetržitě po tři léta; jde-li o věc nemovitou, je třeba vydržecí doby desetileté. Oprávněná držba byla upravena v §145 odst. 1 obč. zák. z roku 1950, podle kterého je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je držitelem oprávněným. Podle konstantní judikatury dovolacího soudu oprávněná držba předpokládá, že držitel je v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, a že je v této dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem; uvedené podmínky musí být splněny současně. Dobrá víra spočívá v přesvědčení držitele, že je vlastníkem věci, kterou drží, anebo subjektem práva, které vykonává, popřípadě že jsou dány právní skutečnosti, které mají za následek vznik vykonávaného práva. Dobrá víra je vnitřní, psychický stav držitele. Ze zákona vyplývá, že držitel musí být v dobré víře „se zřetelem ke všem okolnostem\". Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je proto třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka, a je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří. Na tom nic nemění skutečnost, že držitel může v tomto případě být nadále subjektivně v dobré víře.
V dané věci bylo zjištěno, že matka žalobkyně věděla o tom, že potřebný souhlas okresního národního výboru nebyl udělen, že nebyly plněny podmínky pro převod vlastnického práva a že užívá pozemek na základě jiného než vlastnického práva. Nemohla být tedy se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastnicí sporného pozemku, a to dokonce ani v případě, kdyby jí unikl význam uvedených skutečností a domnívala by se, že vlastnicí je. Proto je rozhodnutí odvolacího soudu, který vyšel z toho, že k vydržení pozemku nemohlo dojít, správné.
Dovolací soud se neztotožnil ani s námitkou, týkající se účinků zák. č. 198/1993 Sb. na posouzení dané věci. Již v rozsudku ze dne 27. srpna 1998 sp. zn. 22 Cdo 496/98, publikovaném v Právních rozhledech č. 12/1998, vyslovil dovolací soud, že „zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, neumožňuje, aby rozsudky soudů z období od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989 mohly být považovány za nezávazné (a tudíž nezakládající překážku věci rozsouzené)\". Podle §2 odst. 1 tohoto zákona, na který dovolatelka poukazuje, zejména pro skutečnosti uvedené v §1 odst. 1 tohoto zákona byl režim založený na komunistické ideologii, který rozhodoval o řízení státu a osudech občanů v Československu od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989, zločinný, nelegitimní a je zavrženíhodný. Zákonodárce nechtěl vyslovit zrušení právních předpisů z uvedené doby se zpětnými účinky, a to dokonce ani těch, které byly ve zjevném rozporu se zásadami demokratického právního státu, neboť takovým zrušením by nastal ve vlastnických i jiných právních vztazích chaos. Proto i zjevně nelegitimní odnětí vlastnického práva, provedené na základě takových předpisů, podrobil restitučnímu režimu, tedy umožnil, aby oprávněné osoby se domáhaly restituce vlastnického práva, nepřiznal však těmto osobám možnost kdykoliv se domáhat ochrany práva vlastnickou žalobou. Proto ani skutečnost, že snad v dané věci odepření souhlasu k převodu nemovitostí podle §1 zák. č. 65/1951 Sb., popřípadě sám tento zákon nebyly v souladu s principy demokratického právního státu neumožňuje pohlížet na smlouvy o převodu nemovitostí, ke kterým tento souhlas nebyl udělen, jako na účinné.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod, upravený v §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení, uvedené v §241 odst. 3 písm. a/ a b/ o. s. ř., k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly dovolatelkou tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. l o. s. ř., věta před středníkem). O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v nalézacím řízení v rozhodnutí o nároku žalobkyně na určení vlastnictví.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. října 2000
JUDr. Jiří S p á č i l , CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková