ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.587.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 587/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) J. M. a b) H. M., zastoupených advokátkou, proti žalovaným: 1) J. J., a 2) M. V., zastoupeným advokátem, o odstranění plotu, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 22 C 1/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. listopadu 2004, č. j. 8 Co 1956/2004-327, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalované jsou povinny zaplatit společně a nerozdílně žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1 785,- Kč do tří dnů od tohoto usnesení k rukám JUDr. Z. Č.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. března 2001, č. j. 13 C 51/96-166, uložil žalovaným, aby odstranily drátěný plot s podezdívkou na pozemkové parc. č. 13, zapsané u Katastrálního úřadu v Č. B. na LV č. 68 pro obec a kat. území Ch. u T. n. V., a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalovaných usnesením ze dne 31. července 2001, č. j. 6 Co 1423/2001-184, rozsudek soudu prvního stupně z 27. 3. 2001 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. ledna 2002, č. j. 13 C 51/96-229, žalobu, aby soud uložil žalovaným odstranit předmětný plot, zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 25. července 2002, č. j. 6 Co 1121/2002-254, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací k dovolání žalobců rozsudkem ze dne 25. listopadu 2003, č. j. 22 Cdo 2128/2002-282, zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích z 25. 7. 2002, č. j. 6 Co 1121/2002-254, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze 16. 1. 2002, č. j. 13 C 51/96-229, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Uvedl, že zásadní předběžnou otázkou pro rozhodnutí v této věci je otázka, kde se nachází hranice mezi spornými pozemky, neboť jen tak lze posoudit, zda se plot, jehož odstranění se žalobci domáhají, nachází uvnitř jejich pozemku nebo právě na jeho hranici se sousedícím pozemkem žalovaných, a že řešení této otázky v sobě zcela přirozeně zahrnuje i řešení otázky vlastnictví k pozemkům na obou stranách této hranice. Poukázal na to, že ve věci soudu prvního stupně sp. zn. 11 C 81/91 bylo pravomocně rozhodnuto o tom, že hranice mezi parcelami č. 13 a č. 137/2 v kat. území Ch. „je totožná s vytýčením provedeným geometrickým plánem č. zakázky 930-201-553-80 vypracovaným Střediskem geodézie v Č. B.“. I v tomto řízení se soudy obou stupňů zabývaly námitkou, že došlo k vydržení vlastnického práva žalovaných k části parcely č. 13 ve vlastnictví žalobců až ke stávajícímu oplocení, a neshledaly ji důvodnou. S ohledem na §159a odst. 1 a 4 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a §159 odst. 2 OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. učinil závěr, že jestliže tedy byl vydán pravomocný rozsudek, jímž bylo ve sporu mezi žalobci a žalovanými rozhodnuto o tom, kde se nachází hranice mezi jejich pozemky, což je otázka předběžná pro rozhodnutí ve věci, v níž se titíž žalobci proti týmž žalovaným domáhají odstranění plotu, který se podle výsledku předešlého řízení nachází na pozemku žalobců, přičemž při rozhodování o této předběžné otázce se soudy obou stupňů zabývaly i otázkou tvrzeného vydržení vlastnického práva, je tento rozsudek závazný jak pro obě procesní strany, tak pro soud a bylo povinností soudů z něj vycházet (§135 odst. 2 OSŘ). Na tom nic nemění ani to, že podle současné judikatury lze vydržet část pozemku a že za právně způsobilý titul pro oprávněnou držbu může být považována i smlouva, na jejímž základě držitel nabyl vlastnictví k pozemku sousedícímu s tím, který je předmětem vydržení, neboť vývoj judikatury se nemůže dotýkat závaznosti dříve vydaných pravomocných rozhodnutí.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28. června 2004, č. j. 22 C 1/2004-300, žalovaným uložil, aby odstranily předmětný plot s podezdívkou, a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel mj. ze zjištění, že žalobci jsou spoluvlastníky pozemku parc. č. 13 v kat. území Ch. u T. n. V. a žalované tamtéž spoluvlastnicemi pozemků parc. č. 203/3 a 137/2. Součástí postupní smlouvy z 24. 4. 1954, kterou nabyli vlastnické právo k pozemkům parc. č. 137/2 a dílu parc. č. 203, je polohopisný plán z 22. 4. 1954, podle něhož ze stavební parc. č. 203 byl oddělen díl o výměře 53 m2 označený jako „a“ a byl sloučen do parc. č. 137/2. Předmětný plot byl postaven na základě rozhodnutí odboru pro výstavbu ONV v T. n. V. z 12. 5. 1958, č. j. 2530/58-Výst. Náčrt oplocení korespondoval s hranicí pozemku parc. č. 137/2, jak byla zaznamenána v polohopisném plánu z 22. 4. 1954. Plot tedy neměl být umístěn na pozemku parc. č. 13. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích z 5. 6. 1995, č. j. 11 C 81/91-161, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích z 5. 1. 1996, č. j. 7 Co 2570/95-189, který nabyl právní moci 3. 2. 1996, bylo rozhodnuto tak, že vlastnická hranice mezi předmětnými pozemky parc. č. 13 a 137/2 odpovídá vytyčení provedeném geometrickým plánem z 11. 11. 1980, č. zakázky 930-201-553/80, vyhotoveném střediskem Geodézie v Č. B. Podle tohoto plánu se sporný plot nachází uvnitř pozemku parc. č. 13. Soud prvního stupně právně věc posoudil podle §135c odst. 1 ObčZ s tím, že každé jiné řešení, než odstranění stavby plotu, by znamenalo potvrzení současného stavu, který znamená zásah do vlastnictví žalobců. Námitku žalovaných, že vydržely vlastnické právo k části pozemku parc. č. 13, nyní označené jako parc. č. 13/2 o výměře 59 m2, soud neshledal důvodnou.
Odvolací soud k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 23. listopadu 2004, č. j. 8 C 1956/2004-327, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Stejně jako soud prvního stupně i odvolací soud vyšel při rozhodování ze závazného právního názoru vysloveného Nejvyšším soudem v rozsudku z 25. 11. 2003, č. j. 22 Cdo 2128/2002-282. Dovodil, že pokud byla v předcházejícím řízení mezi týmiž účastníky, vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 11 C 81/91, určena hranice mezi pozemky účastníků parc. č. 13 a 137/2 pravomocným rozhodnutím, jímž je soud v této věci vázán, a zjištěno, že sporný plot se nachází na pozemku parc. č. 13 ve vlastnictví žalobců, pak soud prvního stupně rozhodl správně, pokud žalovaným, které odmítají plot odstranit, tuto povinnost uložil.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podaly žalované dovolání, podle jeho obsahu z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že v předcházejícím řízení byla řešena otázka vydržení pozemku parc. č. 13, na němž se nachází předmětný plot, žalovanými a že žalované pozemek nevydržely. Podstatný je výrok rozsudku a nikoliv to, co bylo před soudem projednáno. Rozsudkem soudu prvního stupně z 5. 6. 1995, č. j. 11 C 81/91-161, potvrzeným rozsudkem odvolacího soudu z 5. 1. 1996, č. j. 7 Co 2570/95-189, bylo pouze určeno, kde se nachází vlastnická hranice mezi pozemky parc. č. 13 a parc. č. 137/2, „v žádném případě neurčuje nic o vlastnictví těchto pozemků ani tímto rozsudkem nebylo rozhodnuto o vlastnictví k určité části (výměře pozemků)“. Nesouhlasí proto s názorem odvolacího soudu, že určení vlastnické hranice mezi dvěma pozemky v sobě zahrnuje i řešení otázky vlastnictví po obou stranách této hranice. Poukazují na §132 ObčZ, které „nezahrnuje vlastnictví k nemovité věci určením vlastnické hranice“. Zásadní význam po právní stránce rozhodnutí odvolacího soudu spatřují v řešení otázky, „zda určením pouze části vlastnické hranice pozemku dojde k vymezení pozemku konkrétního tvaru a výměry, z čehož lze pak činit další závěry pro právní vztahy k takto vymezenému pozemku“. Žalované vždy tvrdily, že vydržely část pozemku parc. č. 13, nyní označenou jako parc. č. 13/2, o výměře 59 m2. Otázka držby tohoto pozemku žalovanými nebyla v předcházejícím řízení řešena ani jako otázka předběžná, „ale byla pouze soudem odmítnuta jako námitka žalovaných“. Odvolací soud se proto v tomto řízení měl otázkou držby pozemku žalovanými zabývat jako otázkou předběžnou a řešit ji podle stávající judikatury. Dovolací soud by proto měl dále řešit právní otázku, „zda odmítnutí námitky držby obsaženého v rozsudku z roku 1995 podle tehdejší právní úpravy je možné převzít jako řešení držby v rozsudku v roce 2004 bez ohledu na v tomto roce platnou právní úpravu a vývoj judikatury“. Navrhly, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci k dovolání uvedli, že v daném případě se nejedná o takovou právní otázku, která by nebyla judikaturou vyšších soudů řešena, nebo by byla řešena nejednotně a nejde ani o případ, kdy by se odvolací soud odchýlil od konstantní judikatury vyšších soudů.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení §241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť v daném případě se dovolacímu soudu nenabízí k řešení žádná právní otázka, která by rozhodnutí odvolacího soudu mohla povyšovat na rozhodnutí zásadního právního významu.
Soudy obou stupňů v nalézacím řízení správně vycházely ze závaznosti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. června 1995, č. j. 11 C 81/91, potvrzeného rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. ledna 1996, č. j. 7 Co 2570/95, jímž bylo určeno, „že vlastnická hranice mezi parcelami č. 13 a 137/2 zapsanými v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Č. B. pro k. ú. Ch. je totožná s vytyčením provedeným geometrickým plánem ze dne 11. 11. 1980 č. zakázky 930-201-553-80 vypracovaným střediskem geodézie v Č. B.“. Od zákonem daného požadavku vázanosti pravomocným rozhodnutím soudu (§159a odst. 4 OSŘ) se nemůže odchýlit ani soud rozhodující o právních vztazích mezi týmiž účastníky později, byť by jeho nová skutková zjištění či novější judikatura nasvědčovala jinému řešení, než tomu, které bylo použito v rozhodnutí dřívějším. Závaznost tohoto rozhodnutí, jímž byla určena vlastnická hranice mezi pozemky účastníků, tak byla předurčující pro výsledek daného sporu na plnění – odstranění drátěného plotu s podezdívkou na blíže označeném pozemku parc. č. 13. Lze jen poznamenat, že uvedeným rozhodnutím nebyla určena jen hranice tzv. katastrální, vyplývající z příslušných katastrálních operátů, ale i skutečná vlastnická hranice rozhraničující právní panství stran sporu nad sousedícími pozemky, neboť jím byla (záporně) vyřešena i otázka možného vydržení sporné části pozemku žalovanými. Právní důvody, které byly určující pro takové rozhodnutí, které zůstalo pravomocné, nelze již, jak bylo výše vysvětleno relevantně zpochybňovat či přezkoumávat.
Pokud dovolatelky v rámci dovolacího řízení navrhly, aby dovolací soud provedl důkaz mapou obce Ch. v měřítku 1:2880 pocházející z roku 1882, která je uložena v Národním archivu v P. pod č. IFB u 39-1828, sluší se poznamenat, že dokazování provádí dovolací soud jen k prokázání důvodů dovolání (§243a odst. 2 OSŘ). Z přezkumné povahy činnosti dovolacího soudu vyplývá, že v dovolacím řízení nelze uplatňovat nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé. Dokazování ve věci samé proto dovolací soud nemůže provádět.
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalovaných jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaných bylo odmítnuto a žalobcům vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ). Náklady vzniklé žalobcům představují odměnu advokáta za jejich zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle §8 písm. a), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 1 350,- Kč, dále paušální náhradu hotových výdajů 150,- Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu a daň z přidané hodnoty 285,- Kč . Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalované dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, mohou žalobci podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 21. února 2006
JUDr. František Balák,v.r.
předseda senátu