ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.59.2001.1
sp. zn. 22 Cdo 59/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: A/ J. J., narozeného 6. 5. 1948, a B/ V. J., narozeného 19. 11. 1948, zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1/ J. H., narozenému 1. 4. 1953, a 2/ A. H., narozené 29. 11. 1953, zastoupených advokátem, o návrhu na určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 14 C 496/93, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. října 2000, čj. 6 Co 2049/2000-182, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. září 1998, čj. 6 Co 1197/98-157, změnil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 27. ledna 1998, čj. 14 C 496/93-132, tak, že zamítl návrh na určení, že žalobci jsou každý z jedné poloviny podílovými spoluvlastníky stavební parcely č. 6/3 - zastavěná plocha o výměře 1923 m2 s objektem bydlení a parcely č. 4/3 - zahrada o výměře 207 m2, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Č. B. na LV č. 287 (správně č. 282) pro obec D., k. ú. L. u D., se součástmi a příslušenstvím, zejména studnou, malým chlévem, jímkou a venkovními úpravami.
Nejvyšší soud jako soud dovolací k dovolání žalobců toto rozhodnutí zrušil rozsudkem ze dne 22. května 2000, čj. 22 Cdo 2374/98-172, a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích poté rozsudkem ze dne 3. října 2000, čj. 6 Co 2049/2000-182, opět změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že návrh zamítl. Vázán právním názorem dovolacího soudu konstatoval, že kupní smlouva ze 16. 10. 1980 je neplatná. Dospěl však k závěru, že Zemědělské družstvo D. vydrželo vlastnické právo ke sporným nemovitostem, a pokud je žalovaní od něho kupní smlouvou uzavřenou 4. 10. 1993 odkoupili, získali je od jejich vlastníka. Při řešení otázky vydržení vlastnického práva vycházel odvolací soud z rozhodnutí Nejvyššího soudu z 8. 12. 1998, čj. 22 Cdo 2273/98-85 (nyní publikovaného i pod č. 50/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Konstatoval, že uvedené družstvo drželo na základě neplatné smlouvy nemovitosti v dobré víře, neboť žádná ze smluvních stran nepochybovala o tom, o které nemovitosti se jedná, a byly naplněny i další předpoklady vydržení vlastnického práva ke sporným nemovitostem, včetně vydržecí doby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, ve kterém uplatňují dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. c) a d) občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“). Nesouhlasí s konstatováním odvolacího soudu, že Zemědělské družstvo D. drželo nemovitosti v dobré víře a s jeho názorem, že družstvo nemovitosti k 1. 1. 1992 vydrželo a žalovaní tak nabyli nemovitosti od vlastníka. Družstvo vědělo, že kupní smlouva ze 16. 10. 1980 není perfektní, a proto v roce 1993 iniciovalo kroky k dokončení převodu.
Také posouzení běhu vydržecí doby je podle dovolatelů nesprávné. Do 31. 3. 1983 ObčZ institut vydržení neznal, od 1. 4. 1983 do 31. 12. 1991 mohl s určitými omezeními vlastnické právo vydržet jen občan a od 1. 1. 1992 mohla být subjektem vydržení každá fyzická i právnická osoba. Bylo třeba se zabývat i přechodnými ustanoveními k zákonu č. 131/1982 Sb. a k zákonu č. 509/1991 Sb. Podávají podrobnou analýzu institutu vydržení vlastnického práva v aplikaci na danou věc a uzavírají, že vydržecí doba mohla jmenovanému družstvu běžet nejdříve od 1. 1. 1992 a k datu prodeje sporných nemovitostí nemohlo uplynout deset let. Proto navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů platných k 31. 12. 2000 (hlava první, bod 17 zákona č. 30/2000 Sb., tedy podle OSŘ ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem),, a po zjištění, že dovolání je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) OSŘ, že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v §241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Ve smyslu §242 odst. 3 OSŘ je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody, uvedenými v §241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Vázanost dovolacím důvodem se v řízení o dovolání projevuje tím, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat jen ty právní tázky, které dovolatel v dovolání označil.
V dané věci dovolatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že do vydržecí doby lze započíst dobu oprávněné držby nemovitosti před 1. 1. 1992, kdy nabyla účinnosti novela ObčZ provedená zákonem č. 509/1991 Sb., která umožnila, aby právnické osoby mohly vydržet vlastnické právo k nemovitostem. Názor odvolacího soudu však vychází z konstantní judikatury dovolacího soudu.
Do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, je třeba pro účely vydržení započíst i dobu, po kterou věc držel před 1. 1. 992 (R 50/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Otázkou intertemporálních ustanovení novely občanského zákoníku o vydržení se zabýval i Ústavní soud v nálezu ze dne 23. 8. 2000, sp. zn. II. ÚS 196/2000. Podle Ústavního soudu „při hodnocení významu držby podle minulé právní úpravy nelze přehlédnout, že držba na základě zákon č. 131/1981 Sb. byla všeobecně přípustná, součástí skutkové podstaty vydržení však byla jen omezeně. Nová právní úprava (zákon č. 509/1991 Sb.) držbu uskutečňovanou do 31. 12. 1991 nekvalifikuje odlišně, pouze ji započítává do délky nezbytné vydržecí doby. Přitom však účinky souhrnné právní skutečnosti mohly nastat nejdříve 1. 1. 1992. V obecné rovině lze považovat za nejvhodnější takovou právní konstrukci, která by posunula konec příslušné lhůty až na uplynutí stanovené doby po účinnosti nového zákona (srov. zmíněnou vydržecí lhůtu v zák. č. 131/1982 Sb.). Jestliže tak zákonodárce neučinil, nelze z toho vyvozovat, že celá lhůta musí uplynout až po jeho účinnosti (v posuzovaném případě to platí jak pro vydržení věci ve státním vlastnictví, tak pro vydržení právnickou osobou)“. Ústavní soud se ztotožňuje se závěry Nejvyššího soudu ČR obsaženými v rozhodnutích zabývajících se vydržením vlastnického práva k pozemku ve vlastnictví státu (rozsudek ze dne 7. 1. 1999 sp. zn. 22 Cdo 1193/98, rozsudek ze dne 25. 1. 1999 sp. zn. 22 Cdo 506/98, rozsudek ze dne 27. 4. 1999 sp. zn. 2 Cdon 1134/96) a podotýká, že jsou výrazem ústavně konformní interpretace příslušných ustanovení obč. zákoníku včetně úvah o intertemporálních důsledcích nového předpisu“.
V této části tedy dovolací důvod, uvedený v §241 odst. 3 písm. d) OSŘ není dán a rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
V další části dovolatelé uvádí, že se „neztotožňují se skutkovým zjištěním odvolacího soudu, že byla prokázána existence dobré víry na straně Zemědělského družstva D… naopak lze mít za prokázané, že představitelé Zemědělského družstva D. věděli, že kupní smlouva ze dne 16. 10. 1980 není perfektní, a proto iniciovali v roce 1993 kroky k dokončení převodu.“
V dané věci se Zemědělské družstvo D. ujalo držby předmětných nemovitostí v roce 1980. Pokud byly splněny podmínky vydržení, požadované občanským zákoníkem ve znění zákona č. 509/1991 Sb., nabylo vlastnictví k těmto nemovitostem k 1. 1. 1992. Otázka, zda si orgány družstva v roce 1993 uvědomily, že smlouva je neplatná, je pro posouzení věci bezvýznamná, neboť v této době již požadovaná vydržecí lhůta uběhla. Z provedeného dokazování nevyplývá, že by si orgány družstva byly vědomy neplatnosti smlouvy již před 1. 1. 1992. Proto ani v této části není dovolání důvodné.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvody upravené v §241 odst. 3 písm.c) a d) OSŘ tedy v posuzované věci nejsou dány. Vady řízení uvedené v §241 odst. 3 písm. a) a b) OSŘ, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly dovolateli tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. l OSŘ, věta před středníkem).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelé nebyli úspěšní a žalovaným náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měli právo (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 OSŘ), nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 18. dubna 2002
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu