ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.5905.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 5905/2016-483
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně H. V. , zastoupené JUDr. Davidem Kourou, advokátem se sídlem v Plzni, Františkánská 120/7, proti žalovanému F. V. , zastoupenému JUDr. Lucií Vlkovou Voňkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze, Fügnerovo náměstí 1808/3, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 9 C 149/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. října 2016, č. j. 61 Co 361/2016-425, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26. října 2016, č. j. 61 Co 361/2016-425, a rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 24. června 2016, č. j. 9C 149/2007-393, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň-jih k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala vypořádání zaniklého společného jmění účastníků (dále též „SJM“), které bylo za trvání manželství zúženo dohodou, sepsanou ve formě notářského zápisu, o nemovité věci, a to dům v D., nacházející se na pozemku zastavěná plocha a nádvoří, a pozemek zahrada, to vše v katastrálním území V. Ú. (dále jen „předmětné nemovitosti“). Tyto nemovitosti se na základě uvedené dohody staly výlučným vlastnictvím žalovaného. Žalobkyně navrhla vypořádání předmětných nemovitostí tak, že jí bude vyplacen vypořádací podíl odvíjející se od ceny předmětných nemovitostí. Dále požadovala vypořádat majetkové právo spojené s leasingovou smlouvou, kterou žalovaný uzavřel za trvání manželství, a přípojné vozidlo. Dohromady požadovala částku ve výši 1 131 547 Kč.
Okresní soud Plzeň - jih (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 11. 2009, č. j. 9 C 149/2007-159, vypořádal SJM tak, že do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal přípojné vozidlo vyrobené na zakázku (výrok I.), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku 62 090 Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení a soudním poplatku (výroky III. až V.).
Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 14. 4. 2010, č. j. 61 Co 61/2010-198, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému neuložil povinnosti zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku ve výši 62 090 Kč (výrok I.) a ve výrocích III. až V. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok II.). Výrok I. rozsudku soudu prvního stupně nebyl podle názoru odvolacího soudu napaden odvoláním ani jednoho z účastníků, a nabyl tak samostatně právní moci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, o kterém dovolací soud rozhodl rozsudkem ze dne 23. 5. 2012, č. j. 22 Cdo 3822/2010-242 tak, že rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud pak usnesením ze dne 25. 9. 2012, č. j. 61 Co 61/2010-252, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení, přičemž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu. Neztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že nárok žalobkyně na vypořádání předmětných nemovitostí zanikl v tříleté lhůtě, jejíž počátek počal běžet po účinnosti dohody o zúžení rozsahu SJM. Za nesprávný považoval odvolací soud i postup soudu prvního stupně ohledně finančního leasingu automobilu.
Soud prvního stupně následně rozsudkem ze dne 26. 4. 2013, č. j. 9 C 149/2007-318, do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal přípojné vozidlo vyrobené na zakázku (výrok I.), žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni na vyrovnávacím podílu 158 350 Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. až V.).
K odvolání obou účastníků rozhodl odvolací soud rozsudkem ze dne 6. 9. 2013, č. j. 61 Co 349/2013-340, tak, že rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání podaného žalobkyní Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 437/2014, rozsudky soudu obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně následně rozsudkem ze dne 24. 6. 2016, č. j. 9 C 149/2007-393, z věcí, které měli účastníci v SJM, přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně přípojné vozidlo vyrobené na zakázku (výrok I.), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku 516 115 Kč (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (III.–V.).
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno dne 16. 7. 2005. Účastníci za trvání manželství zakoupili předmětné nemovitosti. Ještě za trvání manželství uzavřeli dohodu o změně zákonného rozsahu SJM formou zúžení podle §143a odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), notářským zápisem, na základě které se stal žalovaný výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí. Dále bylo dohodnuto, že účinností této dohody bude veškerý majetek manželů nadále nabytý jedním z nich nebo jimi oběma nabýván pouze do výučného vlastnictví jednoho z manželů nebo do podílového spoluvlastnictví. Součástí tohoto notářského zápisu bylo přitom prohlášení účastníků, že jsou si vědomi, že podle §149 odst. 2 obč. zák. je každý z manželů oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno to, co ze svého majetku vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit to, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho majetek. Žalovaný se stal vlastníkem předmětných nemovitostí ke dni 25. 6. 2002 vkladem do katastru nemovitostí. Rovněž vzal soud prvního stupně za prokázané, že žalovaný za trvání manželství uzavřel smlouvu o finančním leasingu s obchodní společností ŠkoFIN s. r. o. ohledně automobilu Škoda Fabia. Pořizovací cena automobilu činila 316 700 Kč, při převzetí vozu žalovaný zaplatil akontaci v částce 221 690 Kč a následně splácel 36 měsíčních splátek po 2 635 Kč. Splátky doplatil v únoru 2005 a poté na něho k datu 21. 3. 2005 přešlo v souladu s leasingovou smlouvou vlastnické právo k automobilu. Akontace přitom byla zaplacena ze společných prostředků účastníků. Ve vztahu k předmětným nemovitostem soud prvního stupně dospěl k závěru, že jsou součástí SJM. V dohodě o zúžení rozsahu SJM ze dne 24. 6. 2002 se účastníci dohodli na tom, že předmětné nemovitosti budou ve výlučném vlastnictví žalovaného. Takové ujednání vylučuje podle závazného právního názoru Nejvyššího soudu v této věci nastoupení účinků nevyvratitelné domněnky vypořádání. V této dohodě nebyla řešena otázka, zda žalobkyni náleží náhrada za předmětné nemovitosti. Jedná se o vypořádání částečné, které nevylučuje právo na vypořádací podíl. Žalovaný je tak povinen nahradit to, co bylo vynaloženo na zaplacení kupní ceny, za niž byly nemovitosti pořízeny.
Pokud jde o vypořádání nároků žalobkyně ve vztahu k leasingové smlouvě, vycházel soud prvního stupně ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu, že vlastnické právo k předmětnému automobilu přešlo na žalovaného doplacením leasingových splátek dne 21. 3. 2005, tedy ještě za trvání manželství, ale již po té, co bylo SJM dohodou zúženo. Žalovaný se tak stal výlučným vlastníkem tohoto automobilu. Protože byly splátky leasingu hrazeny až do účinnosti dohody o zúžení SJM z prostředků SJM, má žalobkyně nárok na vypořádání tzv. vnosu ze společného majetku na výlučný majetek žalovaného.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 26. 10. 2016, č. j. 61 Co 361/2016-425, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně. Uvedl, že pokud manželství účastníků zaniklo rozvodem dne 16. 7. 2005 a žaloba na vypořádání SJM byla podána 10. 12. 2007, nemohlo dojít k „prekluzi“ uplatněného nároku, jak se žalovaný domnívá, neboť ohledně předmětných nemovitostí proběhlo toliko částečné vypořádání. Na rozdíl od předmětných nemovitostí nebyla v dohodě obsažena práva z leasingu a vypořádání těchto nároků nemůže být na překážku uplynutí 3 let od zúžení SJM. Pokud žalovaný namítal, že soud prvního stupně se nevypořádal s jeho tvrzením, že žalobkyně již kompenzaci zúžení SJM získala tím, že před uzavřením manželství zrekonstruoval ze svých výlučných peněz bytovou jednotku na adrese P., uvedl, že žádná dohoda o kompenzaci neproběhla; pokud by byla uzavřena konkludentně, nevyhovuje to požadavkům zákona na formu (notářský zápis). Předmětný automobil pořízený ze společných prostředků užíval žalovaný, podílel se na jeho opotřebení, navíc získal do svého vlastnictví předmětné nemovitosti ve výši 3 000 000 Kč, proto odvolací soud shledal spravedlivým uspořádáním vztahů mezi účastníky postup soudu prvního stupně, který při stanovení výše vnosu vyšel z částky, která byla zaplacena do doby zúžení SJM, a polovinu této částky přiznal žalobkyni.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu. Nesprávnost právního posouzení spatřuje ve výkladu rozsudku Nejvyššího soudu v řešené věci sp. zn. 22 Cdo 437/2014 a s tím související nesprávnosti právního posouzení prekluze majetkových práv na vypořádání nemovitostí v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí. Neztotožnil se se závěrem odvolacího soudu, že je třeba bez dalšího přiznat žalobkyni vypořádací podíl z předmětných nemovitostí. Aspekt posuzování obsahu dohody o zúžení SJM Nejvyšším soudem nevylučuje neúspěch žalobkyně z důvodu pozdního podání návrhu na vypořádání předmětných nemovitostí. Nemovitosti, které byly součástí dohody o zúžení SJM, měly být vypořádány ve tříleté lhůtě ode dne účinnosti zúžení SJM, kdy SJM k těmto nemovitostem zaniklo. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že ať dojde k zúžení SJM dohodou či rozhodnutím soudu, SJM k věcem, ohledně nichž bylo provedeno zúžení, zaniká. Od doby účinnosti dohody či právní moci rozhodnutí soudu o zúžení SJM pak běží tříletá prekluzivní lhůta, po jejímž ukončení již nemohou manželé ničeho požadovat. V řešené věci došlo účinností dohody o zúžení SJM dne 25. 6. 2002 k zániku SJM k předmětným nemovitostem a od tohoto data začala běžet tříletá lhůta k uplatnění finančního vypořádání. Tato uplynula dne 25. 6. 2005, tedy dříve, než byla podána žaloba. Následkem toho došlo k zániku veškerých práv na vypořádání toho, co žalobkyně vynaložila ze společného majetku na předmětné nemovitosti. Tento závěr plyne i z odborné literatury. Dále bylo prokázáno, že v době uzavření dohody o zúžení SJM již bylo manželství nefunkční a manželé se domlouvali na rozvodu manželství a vypořádání majetku. Žalobkyně v době podpisu dohody souhlasila s rozvodem manželství. Také bylo prokázáno, že žalovaný před uzavřením manželství zrekonstruoval ze svých výlučných prostředků bytovou jednotku na ulici Č. a byt žalobkyni přenechal za výhodnou cenu. Dále bylo prokázáno, že před podpisem dohody o zúžení SJM vyplatil žalobkyni 3 000 EUR. Je jasné, že od zúžení SJM plyne tříletá prekluzivní lhůta k uplatnění nároků na investice a vnosy do zúženého majetku, po jejímž uplynutí se nemůže žádný z manželů domáhat vypořádání vnosů a investic.
Ohledně vypořádání majetkových práv k leasingu pak odvolací soud pochybil ve způsobu výpočtu vypořádávané částky. Investice ze SJM na věc ve výlučném vlastnictví pořízené na leasing nelze posuzovat jen tak, že dojde k sečtení leasingových splátek zaplacených za posuzované období, ale je nutné zohlednit i opotřebení vozidla, jeho závady, případné opravy apod., tedy skutečný stav vozu ke dni zániku SJM. Při výpočtu investice ze SJM do vozidla ke dni účinnosti dohod o zúžení SJM je třeba přihlédnout k poklesu ceny vozidla a k tomu, že vozidlo bylo užíváno pro potřeby rodiny. Správná výše vypořádacího podílu by měla být 62 077 Kč.
Dovolatel rovněž zpochybnil výpočet náhrady nákladů řízení odvolacím soudem a navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil.
Žalobkyně se k dovolání vyjádřila, přičemž nepovažuje za správný názor dovolatele, že v případě zúžení SJM o jednotlivé majetkové kusy běží tříletá prekluzivní lhůta pro jeho vypořádání. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterými dovolatel argumentuje, považuje za nepřiléhavá. Ve vztahu k majetkovým právům z leasingu uvádí, že je sice třeba přihlížet k redukci vnosů, ale i k tomu, zda v konkrétním případě manžel, který náklad vynaložil, nebyl v užívání společné věci podstatně omezen a zda ke snížení hodnoty věci opotřebením nedošlo zcela nebo převážně užíváním věci druhým z manželů. Bylo by nespravedlivé, pokud by vnosy v případě automobilu byly redukovány, vnos v případě nemovitostí ale nebyl valorizován. Navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Jelikož k zániku společného jmění manželů došlo před 1. 1. 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení obč. zák. [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel předně namítá, že žalobkyni nelze bez dalšího přiznat vypořádací podíl ve vztahu k předmětným nemovitostem, protože byly součástí dohody o zúžení SJM, a měly být vypořádány ve tříleté lhůtě ode dne účinnosti zúžení SJM.
Dovolání je pro řešení této otázky přípustné i důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Podle §143a obč. zák. manželé mohou smlouvou uzavřenou formou notářského zápisu rozšířit nebo zúžit stanovený rozsah společného jmění manželů. Takto mohou manželé změnit rozsah majetku a závazků nabytých či vzniklých v budoucnosti, ale i majetku a závazků, které již tvoří jejich společné jmění. Předmětem této smlouvy mohou být i jednotlivé majetkové hodnoty a závazky. Jestliže je předmětem smlouvy nemovitost, která již náleží do společného jmění manželů nebo do výlučného majetku jednoho z nich, nabývá smlouva účinnosti vkladem do katastru nemovitostí.
Podle §149 odst. 1 – 4 obč. zák. společné jmění manželů zaniká zánikem manželství. Zanikne-li společné jmění manželů, provede se vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Stejně tak se vychází z toho, že závazky obou manželů vzniklé za trvání manželství jsou povinni manželé splnit rovným dílem. Při vypořádání se přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společného jmění. Při určení míry přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání společné domácnosti. V případech uvedených v §143a odst. 1 a §148 odst. 1 se použijí ustanovení odstavců 2 a 3 obdobně.
Podle §150 odst. 3, 4 obč. zák. neprovede-li se vypořádání dohodou, provede je na návrh některého z manželů soud. Nedošlo-li do tří let od zániku společného jmění manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci ze společného jmění manželů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné; totéž platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, pohledávkách a závazcích manželům společných.
Judikatura dovolacího soudu vychází z toho, že dojde-li k zúžení společného jmění manželů, je třeba provést jeho vypořádání; jestliže však účastníci v dohodě o zúžení sjednají, že k dalšímu vypořádání nemá již dojít, nelze jej provést [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. 22 Cdo 183/2009 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2011, č. 24, str. 906)].
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2903/2008 (uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2007, č. 19, str. 718), dovolací soud vysvětlil, že po uplynutí tří let od zúžení společného jmění manželů se nemůže manžel úspěšně domáhat vypořádání investic vynaložených ze společného na oddělený majetek druhého manžela nebo toho, co vynaložil ze svého na majetek, k němuž společné jmění zúžením zaniklo.
V rozsudku ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3822/2010 (uveřejněném pod č. C 11 071 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“) akceptoval dovolací soud názor, vyslovený v odborné literatuře: „Manželé mohou zúžit rozsah společného jmění manželů o konkrétní věci, a to buď o věci, které již jsou předmětem společného jmění, anebo o věci, které v budoucnu získají. Zde se předpokládá existence dvou právních skutečností: smlouvy o zúžení společného jmění manželů a dohody o vypořádání. Již to, že se manželé dohodnou na tom, kdo z nich bude nadále výlučným vlastníkem, je dohodou o vypořádání; smlouva o zúžení a vypořádání tu spadají v jedno. Může jít o definitivní vypořádání (nabyvatel nabývá bezúplatně nebo úplatně a otázka náhrady je ve smlouvě výslovně řešena) nebo o vypořádání částečné, kdy se manželé dohodnou na tom, kdo bude vlastníkem majetkových hodnot s tím, že náhrada za tyto hodnoty bude určena dodatečně“ (Dvořák, J., Spáčil, J., Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře. 3. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2011, s. 173). V uvedené publikaci se dále uvádí: „Zde však nastávají těžkosti. Manželé se zpravidla dohodnou na tom, které věci budou ze SJM vyňaty a komu připadnou, o náhradě za ně však zpravidla výslovně nejednají. To je celkem pochopitelné; v době, kdy jsou schopni se takto dohodnout, mají dobré vztahy a patrně o náhradě ani nepřemýšlejí. Nastanou-li později v jejich vztazích neshody, situace se mění a dochází ke sporům. Je pak otázka, zda manžel, který takto věci nabyl, je povinen v rámci vypořádání zaplatit druhému na vyrovnání podílu k nim … Může tu jít o definitivní vypořádání (nabyvatel nabývá bezúplatně) anebo o vypořádání částečné (jde jen o dohodu o prvním kroku, náhrada za věc bude určena později). Rozhodující pro určení toho, o který z těchto případů jde, je vůle účastníků smlouvy o zúžení SJM. V případě, že vznikne spor o obsah této vůle, bude třeba věc posoudit podle pravidel o důkazním břemenu.“
Proces „likvidace“ zúženého (zde v rozsahu zúžení) či zaniklého SJM má několik fází. První fázi představuje samotný zánik SJM, a to buď úplný (po zániku manželství) nebo částečný (bylo-li SJM za trvání manželství zúženo). Při částečném zániku SJM je opět třeba rozlišovat dva základní případy: jednak zúžení rozhodnutím soudu, při kterém není zřejmé, jaké majetkové kusy komu připadnou (§148 odst. 1 obč. zák.), nebo zúžení dohodou, které může, ale nemusí být bezprostředně spojeno s úplným vypořádáním. Ve všech případech platí, že pokud nebylo SJM vypořádáno, je třeba tak učinit. Po zániku či zúžení proto nastupuje druhá fáze, kterou je vypořádání SJM; přednost před jinými způsoby má vždy dohoda účastníků. Při vypořádání jde jednak o určení toho, co komu připadne; pokud strany do tří let neuzavřou o tom dohodu nebo nepodají návrh na vypořádání u soudu, nastoupí vypořádání zákonnou domněnkou (§150 odst. 4 obč. zák.). Dále – v případě, že podíly, kterých se každému z manželů dostane, nejsou stejné, a není dán důvod k tzv. disparitě podílů – lze vypořádat (vyrovnat) rozdíl mezi hodnotou podílů, kterých se účastníkům dostalo. Vypořádává-li zaniklé SJM soud, rozhodne i o této otázce; při vypořádání zákonnou domněnkou se vypořádání nerovných podílů neuplatní (takový nárok z §150 odst. 4 nijak nevyplývá). Vypořádává-li se zaniklé či zúžené SJM dohodou, je vyrovnání nestejné hodnoty podílů peněžním či jiným plněním zcela v dispozici účastníků; týká se jen jich samotných a není upraveno kogentními normami. Na tuto část vypořádání nelze §150 odst. 4 obč. zák. vztáhnout [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2 2016, sp. zn. 22 Cdo 4341/2015 (uveřejněný pod č. C 15 459 v Souboru)].
Nalézací soudy učinily závěr, že dohoda o zúžení SJM ve vztahu k předmětným nemovitostem obsahuje toliko částečné vypořádání. Bylo tedy určeno, že účinností dohody o zúžení SJM se výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí stal žalovaný. Peněžitá náhrada spočívající ve vyrovnání rozdílu mezi hodnotou podílů pak nijak v dohodě nebyla řešena. V předchozím rušícím rozhodnutí pro tento případ vyslovil dovolací soud závazný právní závěr, že pokud by v dohodě nebyla řešena otázka, zda žalobkyni náleží na vypořádání zúženého společného jmění manželů náhrada, bylo by třeba vyjít z toho, že se jedná toliko o vypořádání částečné, které nevylučuje právo na vypořádací podíl. To ostatně koresponduje i s výslovným žalobním požadavkem žalobkyně, jenž se podává přímo z reprodukční části rozsudku odvolacího soudu, že se žalobkyně domáhala vypořádání SJM k předmětným nemovitostem tak, že jí bude vyplacen vypořádací podíl, odvíjející se od ceny nemovitostí.
Nalézací soudy ve vztahu k předmětným nemovitostem uzavřely, že z dohody o zúžení rozsahu společného jmění účastníků ze dne 24. 6. 2002 se podává, že účastníci se dohodli na tom, že předmětné nemovitosti budou po zúžení ve výlučném vlastnictví žalovaného, přičemž v dohodě nebyla řešena otázka, zda žalobkyni náleží při vypořádání zúženého SJM náhrada; proto se jednalo o vypořádání pouze částečné.
S tímto závěrem dovolací soud souhlasí a ostatně ho nikterak co do základu nerozporuje ani sám dovolatel.
Dále pak nalézací soudy vyšly z toho, že při zániku SJM v důsledku zániku manželství je žalovaný povinen uhradit to, co bylo ze společného jmění manželů vynaloženo na zaplacení kupní ceny předmětných nemovitostí; tato kupní cena činila 800 000 Kč, a proto žalovanému byla uložena povinnost uhradit polovinu z uvedené částky žalobkyni.
S těmito závěry nalézacích soudů se však ztotožnit nelze.
Z výše uvedeného je zřejmé, že částku 400 000 Kč posoudily soudy jako investici (vnos) ze společného jmění účastníků na výlučný majetek žalovaného právě ve vztahu k nemovitostem, ohledně nichž bylo společné jmění zúženo.
Dohoda o zúžení SJM byla uzavřena dne 24. 6. 2002 s právními účinky vkladu ke dni 25. 6. 2002. Jestliže byla tedy žaloba podána v roce 2007, stalo se tak bez jakýchkoliv pochybností po uplynutí tří let od zúžení SJM, a právo na vypořádání vnosu ve vztahu k nemovitostem, ohledně nichž bylo SJM zúženo, zaniklo uplynutím tří let.
Tato otázka je však pro právní posouzení věci bezpředmětná potud, že to, co soudy považovaly za investici ze společného majetku do majetku výlučného, za vnos považovat nelze.
Zákonná úprava jednoznačně vychází z toho, že započitatelným vynaložením společného či odděleného jsou částky vynaložené na společný nebo výlučný majetek; může jít jak o pořízení nové věci částečně z výlučných prostředků jednoho z manželů, nebo o investice do věci, která již společná je. Jde tak o to, o co se majetek, ať již společný, nebo výlučný obohatil (k tomu srovnej shodně Dvořák, J. – Spáčil, J.: Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře. 3. Vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2011, str. 234).
Jestliže podle zjištění soudů byly předmětné nemovitosti pořízeny kupní smlouvou za trvání manželství ze společných prostředků, což není nikterak dovoláním zpochybněno, nemůže jít o vnos z toho pohledu, kterým uvažovaly soudy. Odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je ostatně vnitřně rozporné, jestliže odvolací soud uzavírá (str. 11 rozsudku), že „žalobkyně důvodně požadovala, aby bylo uhrazeno, co ze svého vynaložila na společný majetek, a pokud na předmětné nemovitosti byla vynaložena částka 800 000 Kč, pak soud I. stupně správně přiznal žalobkyni polovinu této kupní ceny“. Takový závěr by totiž předpokládal, že žalobkyně vynaložila ze svého výlučného majetku nějakou částku na pořízení předmětných nemovitostí, a proto se domáhá zohlednění vnosu; to však z rozhodnutí soudů vůbec nevyplývá a netvrdila ho ani samotná žalobkyně. V průběhu řízení naopak žalovaný namítal, že předmětné nemovitosti nejsou součástí společného jmění, protože je pořídil za výlučné prostředky; tuto námitku však soudy neakceptovaly.
Jestliže pak chtěl odvolací soud svou úvahou naznačit, že za vnos lze považovat pořizovací cenu nemovitostí ze společných prostředků proto, že se následně v rámci vypořádání staly výlučným vlastnictvím žalovaného, pak tato úvaha správná není.
Pokud byly předmětné nemovitosti pořízeny ze společných prostředků za trvání manželství a staly se součástí SJM účastníků, nemůže úvahu o vnosu založit forma následného vypořádání společného jmění, neboť se jednalo o použití společných prostředků na společnou věc; úvaha o vnosu je tudíž bezpředmětná. Samotná okolnost, že v rámci vypořádání se předmětné nemovitosti staly výlučným vlastnictvím žalovaného, již nemůže tento vnos založit, neboť pořízení takových věcí ze společných prostředků se pak promítne v rámci tzv. vypořádacího podílu, tj. náhrady spojené s vypořádáním těchto nemovitostí, nikoliv však jednou polovinou z pořizovací ceny. V tomto směru, a jenom v tomto směru, také dovolací soud vyjádřil závazný právní názor ve svém předchozím rušícím rozhodnutí, neboť rozhodnutí dovolacího soudu se vůbec nevyjadřovalo k otázkám vnosu, protože nebyly předmětem dovolacího řízení, a tudíž ve vztahu k nim ani nemohl vyslovit jakýkoliv závazný právní názor.
Potud je tedy rozhodnutí odvolacího soudu založeno na nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod byl uplatněn právem.
Ve vztahu k dalším dovolacím námitkám však dovolání přípustné již není.
Dovolatel především namítá, že uplynutím tří let od zúžení společného jmění zanikají jakékoliv nároky žalobkyně vztahující se k předmětným nemovitostem právě pro uplynutí prekluzivní tříleté lhůty.
Tento názor dovolací soud nesdílí.
Důsledky spojené s uplynutím tří let od zániku společného jmění (ať již jako celku nebo k některým věcem) a spočívající mimo jiné v nemožnosti uplatnění vnosů jsou výlučně důsledkem toho, že nedošlo k vypořádání společného jmění manželů ani dohodou ani rozhodnutím soudu na základě žaloby podané do tří let od zániku společného jmění a s nastoupením účinků nevyvratitelné domněnky vypořádání (§150 odst. 4 obč. zák.) v rámci mimo jiné právní jistoty je spojen konečný způsob vypořádání společného jmění. Pouze v těchto případech pak lze uvažovat o tom, že v důsledku uplynutí tří let buď některé z nároků zanikají (vnosy) nebo se uplatní zákonný způsob vypořádání.
O takový případ však v souzené věci nejde. Jak vyplývá ze všech rozhodnutí dovolacího soudu vydaných v této věci, mezi účastníky byla uzavřena dohoda o vypořádání společného jmění; podle zjištění odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí se závěrem, že nebyla vyloučena náhrada ve prospěch žalobkyně za vypořádání předmětných nemovitostí, které se staly výlučným vlastnictvím žalovaného.
Dovolací soud již výše vysvětlil, že vypořádává-li se zaniklé či zúžené SJM dohodou, je vyrovnání nestejné hodnoty podílů peněžním či jiným plněním zcela v dispozici účastníků; týká se jen jich samotných a není upraveno kogentními normami. Na tuto část vypořádání nelze §150 odst. 4 zák. obč. zák. vztáhnout [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2 2016, sp. zn. 22 Cdo 4341/2015 (uveřejněný pod č. C 15 459 v Souboru)].
Z uvedeného bez jakýchkoliv pochybností vyplývá, že v případě částečné dohody o vypořádání se na tzv. vypořádací podíl nevztahuje §150 odst. 4 obč. zák., neuplatní se zde zákonná domněnka vypořádání, jež je důsledkem aplikace kogentního zákonného ustanovení, a tzv. pravidlo tří let se ve vztahu k vypořádacímu podílu též neuplatní. Z toho také vyplývá, že prekluzivní lhůta se na tzv. vypořádací podíl v dané věci u částečné dohody o vypořádání SJM nevztahuje. To však samozřejmě neznamená, že by neexistovalo časové omezení pro uplatnění nároku žalobkyně. Jestliže se v daném případě neuplatní prekluzivní lhůta, může být požadavek žalobkyně na vypořádací podíl poměřován výhradně lhůtou promlčecí. Protože však promlčení mezi manžely ani nepočíná ani neběží (nejde-li o úroky a opětující se plnění) ve smyslu §114 obč. zák., nelze uvažovat o počátku běhu obecné tříleté promlčecí (§101 obč. zák.) doby dříve, než se zánikem manželství. Jestliže v dané věci manželství zaniklo rozvodem ke dni 16. 7. 2005 a žaloba byla podána v roce 2007, je zřejmé, že k promlčení nároku žalobkyně na vypořádací podíl nemohlo dojít (to bez zřetele na to, zda žalovaný promlčení nároku žalobkyně namítal).
Pro úplnost pak dovolací soud v této souvislosti dodává, že bude-li v rámci dalšího řízení vypořádáván nárok žalobkyně k předmětným nemovitostem, jak naznačil dovolací soud výše, je potřeba vzhledem k již provedenému zúžení SJM a skutečnosti, že předmětné nemovitosti jsou ve vlastnictví žalovaného, vyjít při jejich ocenění ze stavu a ceny ke dni, kdy se žalovaný stal výlučným vlastníkem těchto nemovitostí.
Dovolatel dále uplatnil výhrady k „částce vypořádání majetkových práv k leasingu“; v této části však dovolání přípustné není. V této souvislosti namítá dovolatel „rozpor s ustálenou rozhodovací praxí“, aniž by ji jakkoliv konkretizoval.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné.
Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva podle dovolatele jde. Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (dostupná na www.nsoud.cz ); ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/2013 (dostupným na http://nalus.usoud.cz )].
Zcela nad rámec pak dovolací soud dodává, že ve vztahu k této části je polemika dovolatele s rozhodnutím odvolacího soudu založena pouze a jenom na výhradě, že „při výpočtu investice ze SJM do vozidla ke dni účinnosti dohody o zúžení SJM je třeba přihlédnout i k poklesu ceny vozidla za situace, kdy vozidlo bylo užíváno pro potřeby rodiny, nikoliv jen výlučně pro žalovaného“. Odvolací soud v zásadě byl ve shodě s dovolatelem, že je třeba přihlížet ke snížení hodnoty věci (vozidla); současně však s odkazem na „R 43/74“ vysvětlil, proč v dané věci tak nepostupoval, což bylo mimo jiné odůvodněno tím, že automobil užíval žalovaný a podílel se na jeho opotřebení. S uvedenými důvody pak dovolání nijak nepolemizuje vyjma zpochybnění závěru, že automobil užíval výlučně žalovaný, kdy dovolatel tvrdí, že vozidlo bylo užíváno pro účely celé rodiny. Tím však nepřípustně zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu, která v rámci dovolání dovolacímu přezkumu nepodléhají, pročež je jimi dovolací soud vázán.
S ohledem na zrušení napadeného rozhodnutí se dovolací soud nezabýval z důvodů procesní ekonomie námitkami dovolatele vztahujícími se k právnímu posouzení odvolacího soudu ohledně náhrady nákladů řízení. Zde pak v plném rozsahu odkazuje dovolací soud na své předchozí rušící rozhodnutí, kde s poukazem na konkrétní rozhodovací praxi naznačil způsob rozhodování o náhradě nákladů řízení v řízeních o vypořádání společného jmění manželů.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně spočívají ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle §243e odst. 1 a 2 o. s. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudku soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006 (uveřejněný pod č. C 5768 v Souboru)]. Soud prvního stupně je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. října 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu