ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.596.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 596/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Dr. B. S., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným: 1) České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, 2) B., spol. s r. o., zastoupené advokátkou, 3) Z. K., a 4) A. K., 5) P. C., a 6) J. C., o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 5 C 502/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. listopadu 2004, č. j. 20 Co 375/2004-185, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované 2) na nákladech dovolacího řízení částku 2575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 1), 3), 4), 5) a 6) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou v roce 1999 se žalobce domáhal určení, že jeho otci A. S. ke dni smrti náležela ideální ½ dále specifikovaných nemovitostí (dva domy s pozemky), kterou zdědil po svých rodičích, přičemž otec žalobce byl pravděpodobně také dědicem druhé ideální ½ nemovitostí po svém bratrovi. I když žalobce v roce 1991 navrhl, aby nemovitosti byly jako dědictví po otci projednány, bylo dědické řízení zastaveno s odůvodněním, že nemovitosti byly 18. 10. 1991 prohlášeny za opuštěný majetek, neboť přešly na stát podle §453 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále ObčZ), ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. Otec žalobce však byl v evidenci nemovitostí zapsán jako spoluvlastník nemovitostí a nikdy neprojevil vůli nemovitosti opustit. Stát, přestože vlastnictví platně nenabyl, prodal v roce 1993 jeden z domů s pozemky žalované 2) a druhý dům s pozemkem manželům K., kteří je převedli na žalované 3) - 6).
Okresní soud v Jihlavě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. listopadu 2003, č. j. 5 C 502/99-155, zamítl žalobu na určení, že „A. S. byl ke dni úmrtí vlastníkem ideální poloviny parcely č. 4122, objektu bydlení s domem č. p. 1971 a parcely č. 4123 zapsaných na LV č. pro k. ú. J. a dále parcely č. 4124 a objektu bydlení s domem č. p. 1972 zapsaných na LV č. pro k. ú. J. u Katastrálního úřadu v J..“ Dále rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že původními spoluvlastníky předmětných nemovitostí byli E. a E. S., každý v rozsahu ideální ½. Děděním po otci E. S., který zemřel v roce 1935, a po matce E. S., zemřelé v roce 1943, nabyl A. S. (otec žalobce) po každém z nich spoluvlastnický podíl k nemovitostem v rozsahu jedné ideální ¼, celkem k ideální ½. A. S. dále nabyl děděním po bratrovi Ing. K. S., zemřelém v roce 1943, druhou ideální ½ nemovitostí, jak vyplývá z odevzdací listiny doručené 21. 5. 1959 jeho tehdejšímu zástupci advokátovi. Prostřednictvím tohoto zástupce A. S., žijící v E., jako dědic po E. S. a Ing. K. S. přihláškou ze 4. 10. 1950 přihlásil nemovitosti do devizové evidence, vedené bývalou Správou pro věci majetkové a devizové. Přípisem Městského bytového podniku v J. ze 7. 6. 1967, který nemovitosti spravoval, byl A. S. vyrozuměn o stavu hospodaření a vyzván, aby se do 60 dnů po obdržení dopisu vyjádřil, zda se hodlá podílet na jejich správě a údržbě, jinak budou pokládány za věci opuštěné podle §453 odst. 2 ObčZ. Dne 24. května 1983 sdělil OPBH v J. tehdejšímu Okresnímu národnímu výboru v J., že o předmětné nemovitosti neprojevují jejich vlastníci zájem, proto je lze pokládat za opuštěné, a navrhl, aby z toho důvodu připadly do vlastnictví státu. K návrhu žalobce bylo 19. 8. 1991 u bývalého Státního notářství v J. pod sp. zn. 2 D 925/91 zahájeno dědické řízení po A. S., který zemřel. Řízení bylo zastaveno pro neexistenci majetku s odůvodněním, že předmětné nemovitosti připadly jako opuštěné do vlastnictví státu na základě prohlášení Okresního úřadu v J. - finančního referátu z 18. 10. 1991 podle §453 odst. 2 ObčZ. Stát převedl dům č. p. 1971 s pozemkem parc. č. 4122 a pozemek parc. č. 4123 na žalovanou 2) kupní smlouvou z 29. 7. 1993 s účinky vkladu do katastru nemovitostí k 2. 8. 1993. Dům č. p. 1972 s pozemkem parc. č. 4124 podle kupní smlouvy ze 7. 7. 1993 prodal stát manželům J. a M. K., kteří je kupní smlouvou 25. 8. 1993 s účinky vkladu k 15. 9. 1993, převedli na žalované 3) - 6); podle zápisu v katastru nemovitostí jednu ideální ½ těchto nemovitostí mají ve společném jmění manželů žalovaní 3) a 4) a druhou ideální ½ žalovaní 5) a 6). Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce má naléhavý právní zájem na žalovaném určení ve smyslu §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) jen vůči žalovaným 2) - 6), kteří jsou zapsáni v katastru nemovitosti jako vlastníci nemovitostí. Žalobu proti žalovanému 1) tak zamítl pro nedostatek naléhavého právního zájmu. Dále se ohledně žaloby směřující vůči žalovaným 2) - 6) zabýval otázkou, zda vlastnické právo A. S. k nemovitostem zaniklo jejich opuštěním, a to v době od 21. 5. 1959, kdy se stal jejich výlučným vlastníkem, až do jeho smrti. Poukázal na to, že od roku 1951 docházelo opuštěním věci jejím vlastníkem ke vzniku vlastnického práva státu přímo ze zákona, právní úprava nevyžadovala vydání jakéhokoliv právního aktu, od něhož by se vlastnictví odvíjelo. Tak tomu bylo nejprve podle §119 odst. l písm. a) zákona č. 140/1950 Sb., občanský zákoník, podle něhož věci, které neměly jen nepatrnou cenu a které nikomu nepatřily, nabýval do vlastnictví stát. Podle §453 odst. 2 ObčZ, platného od 1. 4. 1964 do 31. 12. 1991, věci opuštěné nebo skryté, jejichž vlastník nebyl znám, připadly do vlastnictví státu. Soud prvního stupně se přiklonil k výkladu, že předpoklad neznámého vlastníka se vztahoval jen na věci skryté (jak později výslovně uvedla novela ObčZ provedená zákonem č. 509/1191 Sb.), a dospěl k závěru, že pokud se A. S. o nemovitosti bezmála 30 let nezajímal, je to dostatečný důvod pro přechod vlastnictví na stát. Prohlášení o opuštění věci vlastníkem a přechodu vlastnického práva na stát, vydané v roce 1991 Okresním národním výborem v J., hodnotil jako deklaraci již dříve vzniklého práva státu. Podle názoru soudu prvního stupně ve prospěch otce žalobce nelze zohlednit ani skutečnost, že ve zmíněném období panoval v ČSSR totalitní režim, protože tyto okolnosti by byly významné pouze v případě, kdyby stát zasáhl do práv vlastníka v rozporu s jeho vůlí. Pokud projevil o sporné nemovitosti zájem žalobce v roce 1991, stalo se tak v době, kdy již byly opuštěnými věcmi ve smyslu §453 odst. 2 ObčZ ve znění účinném do 31. 12. 1991.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 2. listopadu 2004, č. j. 20 Co 375/2004-185, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Konstatoval, že jednostranný právní úkon opuštění věci podle §453 odst. 2 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/15991 Sb. mohl být učiněn v jakékoliv formě, tedy i konkludentně. Zdůraznil, že A. S. ke svému majetku nevykonával žádná práva ani povinnosti, přičemž jejich realizaci nemohlo bránit ani tehdejší společenské zřízení, poněvadž i občan žijící v cizině, měl v této souvislosti možnost obrátit se na svého zmocněnce či příslušné orgány. Otec žalobce sice v roce 1950 u Správy pro věci majetkové a devizové nemovitosti přihlásil do evidence tohoto orgánu prostřednictvím advokáta, ale ten, ačkoliv ho zastupoval až do roku 1966, jak vyplývá z dopisu OPBH v J. z 20. 5. 1983, neučinil ohledně nemovitostí žádný krok, kterým by dal najevo vlastnické právo k nemovitostem, a ani otec žalobce sám neprojevil o nemovitosti žádný zájem. To mohl učinit alespoň prostřednictvím Správy pro věci majetkové a devizové nebo jiného advokáta.
Proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Podle žalobce jde o rozhodnutí zásadního významu, neboť otázka naplnění předpokladů pro přechod vlastnictví na stát podle §453 odst. 2 ObčZ „v kontextu s určením vlastnictví k této věci z titulu odnětí věci bez právního důvodu či vyvlastnění bez náhrady, může být v rozhodovací praxi vykládána rozdílně.“ Dovolání odůvodňuje nesprávným právním posouzením věci. Nesouhlasí s tím, že v rozhodném období došlo ke splnění podmínek nezbytných pro přechod nemovitostí na stát podle §453 odst. 2 ObčZ. Vlastník nemovitostí byl po celou dobu znám a nikdy je fakticky neopustil. Neučinil žádný právní úkon k tomu směřující, a to ani konkludentně. K vydání „prohlášení o opuštění majetku“ Okresním úřadem v J. došlo až v roce 1991 po smrti otce žalobce, navíc v době, kdy již probíhalo dědické řízení. Prohlášení mělo být otci za jeho života doručeno, aby měl možnost proti němu podat opravný prostředek. Pravděpodobně tak nenabylo právní moci a nebylo ani vydáno v souladu se zákonem. Navíc je z něj nesprávně dovozováno, že se vlastník o majetek nestaral. Obsahově představuje vyvlastnění bez náhrady a je v rozporu s Listinou základních práv a svobod. Stát, který předmětné prohlášení vydal, pak nemovitosti výhodně prodal; jde tak o účelové rozhodnutí finančního referátu Okresního úřadu v J. učiněné poté, co se žalobce jako dědic o majetek přihlásil, se záměrem způsobit další majetkovou křivdu. Předmětné prohlášení je proto pro rozpor se zákonem neplatné. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní 1) a 2) se ve vyjádření k dovolání ztotožňují se závěry soudů obou stupňů a navrhují, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto, případně zamítnuto. Žalovaná 2) zdůrazňuje, že dům nabyla od státu v dobré víře a že pro velmi špatný technický stav musela dům celý rekonstruovat.
Žalovaní 3) - 6) se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo včas podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení, zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla žaloba vůči žalovanému 1) zamítnuta z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu na určení podle §80 písm. c) OSŘ. V dovolání žalobce zpochybnil pouze nesprávnost závěru odvolacího soudu, týkající se aktivní věcné legitimace, tj. otázky, zda otec žalobce pozbyl vlastnictví k nemovitostem jejich opuštěním podle §453 odst. 2 ObčZ. Protože se ve vztahu k žalovanému 1) rozsudek odvolacího soudu o její posouzení neopírá, nemůže její posouzení ve vztahu k němu činit rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím zásadního významu (přezkum předestřené otázky by nemohl na správnosti závěru odvolacího soudu nic změnit). Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen zamítavý rozsudku soudu prvního stupně vůči žalovanému 1), tak není podle §237 odst. l písm. c) OSŘ přípustné a bylo proto odmítnuto [§243b odst. 5 a §218 písm. c) OSŘ].
Rozsudek odvolacího soudu není rozhodnutím zásadního významu ani ve výroku, jímž byl potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně vůči žalovaným 3) – 6).
Ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek bylo pod č. 1/1979 (na str. 13) k §453 odst. 2 ObčZ ve znění platném k 31. 12. 1991 vyloženo: „Zákonný požadavek, aby vlastník věci nebyl znám, se vztahuje jen na věci skryté a nikoli věci opuštěné. K opuštění (derelikci) věci může dojíti u vlastníka, který je znám a který se tímto způsobem vzdává svého vlastnického práva. Opuštění věci, jako každý právní úkon, musí nést všechny náležitosti předepsané zákonem pro platnost právního úkonu. V občanském soudním řízení nebylo možné navrhovat, aby soud rozsudkem vyslovil, že věc má připadnout státu; za předpokladu, že šlo o věc opuštěnou, bylo třeba žalovat o vydání věci státu.“
Rozsudek odvolacího soudu se od uvedeného rozhodnutí, které dovolací soud akceptuje, neodchyluje. Vychází z toho, že opuštění věci podle §453 odst. 2 ObčZ, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1191 Sb., nebylo vázáno na neznámého vlastníka a že A. S. konkludentním projevem vůle nemovitosti opustil. Ačkoliv žil trvale v cizině, od roku 1966 nezmocnil již žádného zástupce k tomu, aby ho v ČSR zastupoval, a nereagoval ani na výzvu Městského bytového podniku v J. z roku 1967, kterou byl upozorněn na povinnosti vlastníka nemovitostí a jejich opuštění. Námitky žalobce ohledně platnosti prohlášení Okresního úřadu v J. z 18. 10. 1991 jsou bezpředmětné, neboť soudy obou stupňů vycházely z toho, že nemělo žádný konstitutivní význam. Dovolací soud také poznamenává že žalobce zpochybnil přechod vlastnictví na stát až žalobou podanou v roce 1999.
Protože dovolání žalobce není přípustné ani proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve vztahu k žalovaným 3) - 6), bylo dovolání žalobce i proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu odmítnuto [§243b odst. 5 a §218 písm. c) OSŘ].
Podle §243b odst. 5, §224 odst. l a §146 odst. 3 OSŘ je žalobce povinen nahradit žalované 2) náklady dovolacího řízení, které jí vznikly v souvislosti se zastoupením advokátkou. Náklady jsou dány odměnou advokátky podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. l, §15, §18 odst. l vyhl. č. 484/2000 Sb. a čl. II vyhl. č. 277/2006 Sb. ve výši 2.500,- Kč a paušální náhradou hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. a čl. II vyhl. č. 276/2006 Sb. a činí celkem 2.575,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ. Žalovaným 1), 3), 4), 5) a 6) náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může žalovaná 2) podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 21. března 2007
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu