ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.603.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 603/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně L. H. , zastoupené JUDr. Michalem Špirkem, advokátem se sídlem v Rakovníku, Vysoká 92, proti žalovanému J. H. , zastoupenému JUDr. Jaroslavem Skoupým, advokátem se sídlem v Rakovníku, Havlíčkova 584, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 7 C 229/2013, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2013, č. j. 17 Co 392/2013-50, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2013, č. j. 17 Co 392/2013-50, a usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 18. listopadu 2013, č. j. 7 C 229/2013-42, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Rakovníku k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rakovníku (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 18. listopadu 2013, č. j. 7 C 229/2013-42, žalobkyni nepřiznal osvobození od soudních poplatků.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobkyně pobírá měsíční příjem ve výši 30.343,- Kč a je vlastnicí nemovitosti, jejíž odhadní cena činí 3.500.000,- Kč. Žalobkyně má několik závazků – měsíčně platí náklady na bydlení ve výši 3.000,- Kč, dále dluhy z půjček u obchodní společnosti Home Credit a. s. ve výši 217.000,- Kč, u společnosti CETELEM ČR, a. s. ve výši 82.000,- Kč, PROFI CREDIT, a. s. ve výši 57.000,- Kč, u společnosti COFIDIS, s. r. o. ve výši 70.000,- Kč, dále dva dluhy u České spořitelny, a. s. dohromady ve výši 440.000,- Kč.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že u žalobkyně není dán důvod k osvobození od soudního poplatku vzhledem ke skutečnosti, že je zaměstnána a vzhledem k výši jejího měsíčního příjmu. Pokud jde o dluhy, soud prvního stupně k nim nepřihlédl z toho důvodu, že vznik dluhů zapříčinila sama žalobkyně svým nezodpovědným jednáním. Dospěl k závěru, že žalobkyně není sociálně slabou osobou.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (dále jen ,,odvolací soud“) usnesením ze dne 10. prosince 2013, č. j. 17 Co 392/2013-50, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Dodal, že po skončení řízení o vypořádání společného jmění manželů lze očekávat, že žalobkyně získá finanční prostředky, které mnohonásobně převýší výši soudního poplatku. Pokud jde o dluhy žalobkyně, odvolací soud konstatoval, že bylo na vůli žalobkyně, že se k nim zavázala. Nelze také přehlédnout, že některé z dluhů rozšířily společné jmění manželů.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu. Uplatňuje přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 občanského soudního řádu).
Dovolatelka vytkla soudům, že se nevypořádaly s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle které nesmí být objektivní nedostatek finančních prostředků překážkou pro přístup k soudu a nesmí znemožňovat uplatňování nebo bránění práva u soudu. Poukázala na to, že její měsíční výdaje včetně splátek několika úvěrů činí 34.470,- Kč, a převyšují tak její příjmy. Soudy vycházely z jejího průměrného měsíčního výdělku v období bezprostředně předcházejícím, nikoliv z období dřívějších. Soudní poplatek ve výši 22.000,-Kč nemůže zaplatit, neboť touto částkou jednorázově nedisponuje. Odvolací soud podle jejího názoru pochybil, pokud při rozhodnutí o osvobození od soudního poplatku nezohlednil možné další náklady v řízení, zejména náklady na pořízení znaleckých posudků. Dovolatelka sice nezpochybnila judikaturu dovolacího soudu, podle které se při osvobození od soudního poplatku přihlíží i ostatnímu majetku včetně nemovitého majetku, je však toho názoru, že takto nelze přihlížet k nemovitým věcem, které slouží k uspokojení potřeby bydlení účastníka řízení, který o osvobození od soudního poplatku žádá. Uvedla navíc, že nemovitost, ve které bydlí, je předmětem řízení o vypořádání společného jmění manželů a není tak jisté, jaký bude výsledek řízení. Soudy podle jejího názoru nezohlednily důvody její tíživé osobní a majetkové situace, zejména skutečnost, že je rozvedená, vyživuje svého syna bez pomoci jeho otce a také to, že dluhy vznikly díky bývalému manželovi. Dovolatelka uzavřela, že i když podle názoru soudů není osobou sociálně slabou, nevylučuje to možnost přiznat jí osvobození od soudního poplatku. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 10. prosince 2013, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2013, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Dovolatelka namítá, že přípustnost dovolání je založena pro posouzení „zásadní otázky, zda lze při rozhodování o osvobození od soudního poplatku brát v úvahu možnost nabytí finančních prostředků žalobkyně v budoucnu na základě rozhodnutí, které má být učiněno v řízení, v němž byla povinnost zaplacení soudního poplatku žalobkyni uložena“, a dále, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu se závěry vyslovenými Nejvyšším soudem v jeho rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 1301/2013.
Dovolání je přípustné i důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Podle ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí.
Občanský soudní řád dává skrze institut osvobození od soudních poplatků účastníkovi možnost domáhat se svého práva před soudem i přes jeho nepříznivou majetkovou situaci; takový postup odpovídá i zásadě rovnosti účastníků, jež vyplývá z čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Účelem právního institutu osvobození od soudních poplatků je zajistit navrhovateli přístup k soudu a s ním spjatou ochranu jeho právům i v podmínkách jeho tíživé materiální a sociální situace. Posouzení naplnění tohoto účelu je ale vázáno na konkrétní věc a konkrétní uplatňované právo, a nikoli ve vazbě na jiné jím uplatňované nároky (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. prosince 2013, sp. zn. 30 Cdo 1359/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013, uveřejněná na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).
Nejvyšší soud ve svém aktuálním rozhodnutí – usnesení ze dne 17. července 2013, sp. zn. 29 Cdo1301/2013, s odkazem na komentářovou literaturu (srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 953) vyložil, že účastníku nesmí být jen pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo u soudu a naplnit své právo na právní pomoc v občanském soudním řízení od počátku řízení. Zdůraznil, že při rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším podobným okolnostem. U fyzických osob bere v úvahu také jejich sociální poměry, zdravotní stav apod. Přihlédne nejen k výši příjmů žadatele a množství disponibilních finančních prostředků, ale též k jeho možnosti si tyto prostředky opatřit, jakož i k důsledkům, které by pro jeho poměry mohlo mít zaplacení příslušného soudního poplatku (nebo jiných plateb v příslušném řízení předpokládaných). Celkové zhodnocení všech okolností, které vypovídají o poměrech účastníka, se pak musí promítnout do závěru, zda účastník (vedlejší účastník) je s ohledem na své poměry schopen zaplatit soudní poplatky a nést další výdaje spojené s řízením, včetně nákladů spojených s poskytnutím právní pomoci (se zastoupením). Jestliže mu to jeho poměry nedovolují, je soud povinen mu přiznat tomu odpovídající osvobození od soudních poplatků (v plném rozsahu, zčásti, pro část řízení nebo jen pro některé úkony). Účastník je přitom povinen soudu prokázat věrohodným způsobem své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti.
Objektivní nedostatek finančních prostředků (fyzické či právnické osoby) se nesmí stát (pro účastníka řízení) překážkou přístupu k soudu. Vychází se tedy zde, s přihlédnutím k celkovým poměrům osoby domáhající se soudní poplatkové liberace, z objektivní nemožnosti navrhovatele splnit předpokládanou poplatkovou povinnost (poplatkové povinnosti) v řízení. Při posuzování těchto majetkových poměrů je přitom nezbytné poměřovat rozsah aktiv i pasiv a přihlížet ke všem (shora již vyloženým) právně významným okolnostem, které spoluurčují (mohou, resp. zpravidla budou spoluurčovat) celkový obraz poměrů osoby domáhající se přiznání osvobození od soudních poplatků (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. prosince 2013, sp. zn. 30 Cdo 1359/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013, uveřejněná na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Dovolatelka odvolacímu soudu především vytýká, že při posuzování splnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků zohlednil možné finanční prostředky, které dovolatelka získá na základě rozhodnutí soudu o vypořádání společného jmění manželů a které „mnohonásobně převýší soudní poplatek z podané žaloby“.
Tuto skutečnost – jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu – odvolací soud skutečně vzal na zřetel, nicméně dovolacímu soudu není zřejmé, jaký konkrétní dopad má mít do poměrů souzené věci. Je zřejmé, že uvažovaný závěr odvolacího soudu se z povahy věci pojí až se situací, která může nastat nejprve po právní moci rozhodnutí, jímž bude vypořádáno společné jmění účastníků, ačkoliv povinnost k zaplacení soudního poplatku ze žaloby o vypořádání společného jmění manželů stíhá k okamžiku podání žaloby.
Nicméně z rozhodnutí nalézacích soudů je zřejmé, že k nemovitému majetku ve společném jmění manželů přihlédly při posouzení celkových majetkových poměrů, aniž by však blíže rozvedly, jakým způsobem se tento majetek promítá do faktické možnosti žalobkyně finanční prostředky si opatřit a soudní poplatek ze žaloby zaplatit. Obvykle je úvaha o existenci nemovitého majetku vázána na okolnost či předpoklad, že prostřednictvím takového majetku má účastník objektivní možnost si potřebné finanční prostředky opatřit a soudní poplatek zaplatit. Byl-li odvolací soud veden touto úvahou, aniž by ji však v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně vyjádřil, nelze jí přisvědčit.
Nejvyšší správní soud v usnesení jeho rozšířeného senátu ze dne 24. srpna 2010, č. j. 1 As 23/2009-95, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu ( www.nssoud.cz ) formuloval závěr, že při úvaze o splnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků vychází soud nejen z finanční hotovosti, jíž žadatel disponuje, ale bere v úvahu i jeho celkové majetkové poměry včetně vlastnictví nemovitostí; to však samo o sobě není překážkou osvobození od soudních poplatků.
Tento závěr byl vyjádřením názoru rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu na posouzení otázky, jaký význam má pro splnění (či nesplnění) předpokladů pro osvobození od soudních poplatků existence majetkových hodnot žadatele, včetně nemovitostí. Nejvyšší správní soud dospěl v této souvislosti k závěru, podle kterého obecně lze uzavřít, že nemá-li účastník řízení dostatečné prostředky k úhradě poplatku, lze přihlížet i k jeho ostatnímu majetku včetně vlastnictví nemovitostí. Prohlášení žadatele o vlastnictví nemovitosti však samo o sobě ještě není dostatečným podkladem pro závěr o schopnosti uhradit soudní poplatek. Znamenalo by to totiž, že prostředky k úhradě poplatku mohou být „prostřednictvím“ těchto nemovitostí získány. Tak tomu ovšem může být jen u osob, které nemovitosti vlastní za účelem obchodování s nimi, či za účelem jejich pronájmu. Plní-li však nemovitost účel nezbytného rodinného bydlení či rekreace, nelze po účastníku řízení spravedlivě žádat, aby zpeněžil či zastavil nemovitost kvůli zaplacení poplatku. Zpeněžení i zadlužení konkrétní nemovitosti je navíc úkonem časově náročným, ve vztahu k výši soudního poplatku neadekvátním a zpeněžení pak i nevratným. K těmto závěrům se následně přihlásil Nejvyšší správní soud např. v usnesení ze dne 9. září 2010, č. j. 1 As 23/2009-103, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu ( www.nssoud.cz ) i Nejvyšší soud České republiky (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. prosince 2013, sp. zn. 30 Cdo 1359/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013, uveřejněná na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se podává, že jeho úvaha o nesplnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků byla – vedle příjmu dovolatelky z pracovního poměru – založena právě na existenci jejího nemovitého majetku, který je předmětem řízení o vypořádání společného jmění manželů. Jestliže z rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že samotná existence nemovitého majetku (nadto ve společném jmění manželů) je překážkou pro osvobození žalobkyně od soudních poplatků, spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod byl uplatněn právem.
Za této situace bylo nutno dále poměřovat závěry nalézacích soudů o nesplnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků jejich další úvahou založenou na výši příjmů žalobkyně z pracovního poměru a výší jejich závazků. Z jejich rozhodnutí je zřejmé, že nebraly na zřetel existenci závazků, neboť se jednalo o závazky, jejichž existence si musela být žalobkyně při vědoma, a k závěru o nesplnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků dospěly na základě výše příjmů z pracovního poměru.
Ve vztahu k závazkům soudy obou stupňů uzavřely, že k jejich existenci nelze relevantně přihlédnout, protože tyto závazky sjednala žalobkyně dobrovolně, musela si být vědoma jejich existence a povinnosti dostát jejich splnění, takže povinnost k jejich úhradě je důsledkem lehkomyslného přístupu žalobkyně, což musí jít k její tíži.
S takto kategoricky formulovaným závěrem dovolací soud nesouhlasí.
Jeho akceptace by v zásadě znamenala, že dobrovolné převzetí závazků účastníkem řízení (bez ohledu na důvod vzniku závazků) by bylo okolností, která by nikdy nemohla být zohledněna při úvaze o splnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků. Vyplývá-li z výše citované ustálené judikatury, že soud rozhodující o žádosti o osvobození od soudních poplatků musí přihlížet k celkovým majetkovým poměrům, tj. k existujícím pasivům, nelze bez dalšího jejich existenci brát jako okolnost jdoucí k tíži žadatele o osvobození od soudních poplatků.
Žalobkyně již v potvrzení o osobních majetkových a výdělkových poměrech uváděla, že část závazků vznikla z důvodu potřeby uhradit náklady na dům, zajištění rodiny a z důvodu pomoci synovi, jenž je na žalobkyni finanční závislý, žalobkyně vůči němu plní sama vyživovací povinnost a syn s ní žije ve společné domácnosti, a povaha takových závazků v řízení dosud nebyla nijak zpochybněna. Závazky takové povahy lze jen obtížně bez dalšího paušálně označit jako závazky, jejichž existence byla založena lehkomyslným a nezodpovědným přístupem žalobkyně, jestliže jejich prostřednictvím mají být kryty základní potřeby rodiny žalobkyně a údržba nemovitého majetku. Tuto argumentaci ostatně uplatňuje žalobkyně opětovně i v podaném dovolání a podle názoru dovolacího soudu nelze existenci takových závazků bez dalšího vyložit jako okolnost, která je na překážku úvaze o splnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků.
Nadto se z dovolání podává i tvrzení žalobkyně, že celková výše jejich měsíčních výdajů vztahujících se k úhradě dluhů a nezbytných životních nákladů činí 34 570,- Kč při příjmu dosahovaném ve výši cca 30 000,- Kč a při existenci soudního poplatku ve výši 22 000,- Kč, což vede k neschopnosti všechny měsíční povinnosti hradit, a dovolatelka se tak ocitá v úpadku. Žalobkyně navíc v dovolání dále namítá, že aktuální výše výdělku činí toliko 26 000 – 28 000,- Kč. I kdyby však dovolací soud uvažoval o tom, že by žádný ze závazků žalobkyně nezohlednil, a vyšel by tak z posouzení pro dovolatelku nejméně příznivého, i tak je zřejmé, že při výši soudního poplatku 22 000,- Kč a příjmu žalobkyně do 30 000,- Kč, povinnosti nést náklady spojené s bydlením a úhradou všech životních potřeb sebe i svého syna by jen stěží byla schopna jednorázově soudní poplatek zaplatit.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není z výše uvedených důvodů správné, Nejvyšší soud je, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil podle ustanovení §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. března 2014
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu