ECLI:CZ:NS:2001:22.CDO.61.2001.1
sp. zn. 22 Cdo 61/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce K. K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1)V. I., 2) Ž. M., 3) T. U. 4) M. M., 5) L. M., a 6) Z. S., o určení vlastnictví k pozemkům, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 8 C 28/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 27. dubna 2000, čj. 40 Co 721/97-67, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Šumperku (dále "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 24. června 1997, čj. 8 C 28/94-30, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalobce je výlučným vlastníkem pozemků parc. č.1898 - stavební plocha o výměře 527 m2 a parc. č. 616/4 - zahrada o výměře 7046 m2 v katastrálním území Š., zapsaných v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu v Š. na LV č. 2796. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že spoluvlastnické právo k označeným pozemkům dosud náleží žalobci a A. M. každému v rozsahu jedné poloviny. Tyto pozemky koupili v roce 1936 otec žalobce J. K. a A. M., a to každý z nich podílem jedné poloviny. Otec žalobce si na koupi předmětných pozemků půjčil od manželů M. částku 8 000,- Kč s tím, že jakmile uvedenou částku vrátí, získá od A. M. stejnopis kupní smlouvy z roku 1936. Posléze se tak stalo, ovšem nedošlo v této souvislosti k uzavření žádné kupní smlouvy, kterou by byla upravena jejich vzájemná práva a povinnosti, otec žalobce se však od té doby považoval za jediného vlastníka těchto pozemků, sám je užíval, postavil na nich rodinný domek, později je užíval sám žalobce. Podle soudu prvního stupně skutečnost, že otec žalobce získal od A. M. stejnopis kupní smlouvy z roku 1936, nelze považovat za dostatečně právně relevantní, když tento úkon nebyl účastníky uzavírané smlouvy žádným způsobem písemně podložen, resp. nebyla uzavřena žádná kupní smlouva a tudíž nemohlo dojít k případnému nabytí vlastnického práva. Žalobce neprokázal, že by vydržel vlastnické právo k předmětným pozemkům, když z důkazů navržených žalobcem odůvodněnost návrhu nelze dovodit. Podle názoru soudu prvního stupně v souladu s §134 obč. zák. nelze při dokazování vycházet jen ze zjišťování subjektivních představ držitele, v tomto případě žalobce a jeho otce, který žil v dobré víře, že je vlastníkem pozemků, a nakládal s nimi v domnění, že mu patří.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci jako soud odvolací k odvolání žalobce shora označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a návrh na připuštění dovolání zamítl. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, která částečně doplnil zejména za účelem zjištění právního nástupnictví žalobce a žalovaných 2), 3) a 4), a dospěl k závěru, že procesní předpoklady úspěšnosti určovací žaloby, tedy věcná legitimace účastníků a naléhavý právní zájem na požadovaném určení (§80 písm. c/ o. s. ř.) jsou splněny. Dále dovodil, že žalobcem tvrzený úkon zaplacení kupní ceny a předání stejnopisu předchozího nabývacího titulu, kupní smlouvy ze dne 29. prosince 1936, nebyl úkonem způsobilým z pohledu tehdy platné právní úpravy provedené obecným zákoníkem občanským z roku 1811(dále "o. z. o.") založit právní účinky převodu vlastnického práva k nemovité věci. Zásadní právní otázkou v této věci proto podle odvolacího soudu bylo, zda právní předchůdce žalobce mohl vlastnické právo k označeným pozemkům vydržet. Mezi podmínky vydržení podle §1460 o. z. o. náležely: způsobilost nabyvatele, způsobilost věci a kvalifikovaná držba, která trvala předepsanou dobu. Odvolací soud dospěl k závěru, že "Absence nabývacího titulu, za situace, kdy o dva roky dříve (v roce 1936) se otec navrhovatele stal spoluvlastníkem téže věci a již v té době měl vědomost o nutnosti existence právního titulu pro založení právních účinků převodu, sama o sobě závěr o existenci dobré víry u právního předchůdce navrhovatele o tom, že je výlučným vlastníkem sporných pozemků a že mu tyto patří v rozsahu výkonu práv příslušejících jedině vlastníku věci, nepřipouští. Na tom nemůže nic změnit ani to, že navenek právní předchůdce navrhovatele s pozemky nakládal jako s vlastními. Za této situace je proto vyloučeno, aby nastaly právní účinky vydržení vlastnického práva". Návrh na připuštění zamítl s tím, že otázku výkladu žalobcem vymezené právní otázky považuje judikaturou obecných soudů za vyřešenou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.). Namítá, že otec žalobce byl přesvědčen o tom, že zaplacením poloviny kupní ceny svému švagrovi oproti převzetí jeho stejnopisu kupní smlouvy se stal výhradním vlastníkem pozemků. V této dobré víře postavil na pozemku rodinný dům, pozemek oplotil, vybudoval na něm studnu a vysázel stromy a až do své smrti v roce 1993 vše užíval. Tuto situaci respektoval nejen A. M., ale i celá rodina A. M. Otec žalobce také celou dobu platil z pozemku zemědělskou daň. Žalovaní se o předmětném pozemku dověděli až po smrti otce žalobce v souvislosti s projednáváním dědictví. Tvrzení žalovaných, že o spoluvlastnictví předmětného pozemku věděli již dříve, je účelové. Otec žalobce byl po celou dobu v dobré víře, že mu pozemek patří. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Podle bodu 17. hlavy první části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení) zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 27. dubna 2000, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen "o. s. ř.").
Dovolací soud po zjištění, že dovolání bylo podáno proti rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou a včas, se jím zabýval nejprve z hlediska jeho přípustnosti.
Podle §236 odst. l o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v §237 odst. l. o. s. ř. Dovolací soud však existenci takových vad z obsahu spisu nezjistil a dovolatel ani netvrdil, že by bylo rozhodnutí odvolacího soudu takovou vadou postiženo.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, je dovolání přípustné za naplnění předpokladů uvedených v §238 odst. l písm. b/ o. s. ř. a v §239 odst. l a 2 o. s. ř.
Podle §238 odst. l písm. b/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ v této věci nejde, neboť odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, aniž by tomuto rozhodnutí předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu.
Podle §239 odst. l o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. To se v dané věci nestalo.
Podle §239 odst. 2 o. s. ř. je, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, dovolání podané tímto účastníkem řízení přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Odvolací soud v dané věci nevyhověl návrhu žalovaných na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn včas. Dovolání by tedy bylo přípustné podle §239 odst. 2 o. s. ř. toliko za dalších předpokladů shora uvedených, které však naplněny nejsou. Prvním je, že odvolacím soudem řešená otázka, pro niž má být připuštěno dovolání, je otázkou právní (nikoliv např. skutkovou). Druhým předpokladem je, aby odvolacím soudem řešená právní otázka měla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující význam, aby tedy nebyla pro výsledek řízení otázkou podružnou, okrajovou či nepodstatnou. Třetím předpokladem je, aby právní otázka řešená odvolacím soudem měla zásadní význam.
Právním posouzením (řešením právní otázky) je třeba rozumět činnost soudu, při níž soud na zjištěný skutkový strav aplikuje konkrétní právní normu, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká práva a povinnosti účastníci řízení mají nebo by měli mít podle tomuto zjištění odpovídajícího právnímu předpisu. Protože přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení dovolací soud zásadně zkoumá před vlastním přezkoumáváním správnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, nezbývá dovolacímu soudu než vycházet ze skutkových zjištění učiněných odvolacím soudem, resp. ze skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, bez ohledu na to, zda lze o jejich správnosti či o tom, že mají oporu v provedeném dokazování, pochybovat.
Přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolatel za otázku po právní stránce zásadního významu považuje "zda bez existence písemné smlouvy o převodu vlastnictví lze vydržet vlastnictví k předmětným pozemkům".
Dovolací soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, který zamítl návrh na připuštění dovolání, když nastolenou otázku považoval za otázku judikaturou obecných soudů za vyřešenou. Vydržení vlastnického práva k předmětnému pozemku odvolací soud posoudil v souladu s již ustálenou judikaturou,podle níž se dobrá víra držitele musí vztahovat ke všem právním skutečnostem, které mají za následek nabytí věci nebo práva, které je předmětem držby, tedy i k existenci písemné smlouvy o převodu nemovitosti, a že pokud se někdo uchopí držby nemovitosti na základě ústní smlouvy o jejím převodu, nemůže být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem věci, a to ani v případě, že je přesvědčen, že taková smlouva k nabytí vlastnictví k nemovitosti postačuje. Držba nemovitosti, která se o takovou smlouvu opírá, nemůže vést k vydržení (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. dubna 1997, sp.zn. 2 Cdon 1178/96, publikovaný v Právních rozhledech číslo 11, ročník 1997, str. 587). Za této situace, kdy rozhodnutí odvolacího soudu neřeší právní otázku odlišně, nemá rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec zásadní význam. Proto dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §239 odst. 2 o. s. ř.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné ani podle §239 odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud proto podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalovaným, kteří byli v dovolacím řízení úspěšní, žádné náklady nevznikly (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. února 2001
JUDr. František B a l á k, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová