ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.6104.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 6104/2017-242
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců neznámých dědiců po zemřelé E. R. , zastoupených opatrovníkem Mgr. Michalem Kojanem, advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská 1686/13, proti žalovanému Muzeu hlavního města Prahy , identifikační číslo osoby 00064432, se sídlem v Praze 1, Kožná 475/1, zastoupenému JUDr. Vladimírem Seilerem, advokátem se sídlem v Praze 4, Hněvkovského 1376/10, o zaplacení 1 381 817,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 139/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2016, č. j. 12 Co 249/2016-185, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2016, č. j. 12 Co 249/2016-185, se zamítá .
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 15 149 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalobců Mgr. Michala Kojana.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 22. 1. 2016, č. j. 17 C 139/2011-132, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni E. R. 972 395,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,75% p. a. od 11. 10. 2011 do zaplacení (výrok I.), ve zbylé části žalobu zamítl (výrok II.). Dále rozhodl o náhradě nákladů účastníků řízení a státu (výroky III. a IV.).
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně a žalovaného rozsudkem ze dne 3. 11. 2016, č. j. 12 Co 249/2016-185, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu – vyjma části, v níž odvolací soud potvrdil zamítavý výrok II. soudu prvního stupně – podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“). Uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalobkyně v průběhu dovolacího řízení dne 10. 3. 2017 zemřela. Vzhledem k tomu, že její dědicové nejsou dosud známi, soud prvního stupně usnesením ze dne 9. 11. 2017, č. j. 17 C 139/2011-237, které nabylo právní moci 15. 12. 2017, ustanovil podle §29 odst. 3 o. s. ř. jejich opatrovníkem pro dovolací řízení Mgr. Michala Kojana.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podstata sporu je v tomto: Žalobkyně je spoluvlastnicí domu č. p. na pozemku par. č., v katastrálním území S. M., obci P., s velikostí spoluvlastnického podílu 96/270; majoritním spoluvlastníkem domu č. p. je Česká republika, jejíž spoluvlastnický podíl ve výši 153/270 spravuje na základě práva hospodaření žalovaný. Předmětnou nemovitost dlouhodobě užívá výhradně žalovaný, který ostatní spoluvlastníky z užívání vyloučil; za vyloučení z užívání předmětu spoluvlastnictví za rok 2010 se žalobkyně domáhá v tomto řízení náhrady.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy nestačí, aby dovolatel uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu, musí – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení – rovněž konkrétně vymezit důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 553/16, nebo nález pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
Dovolatel polemizuje s více závěry soudů v nalézacím řízení; otázku, která má založit přípustnost dovolání, však vymezuje jen v souvislosti s prováděním důkazů, postavením příspěvkové organizace a povahou nároku žalobkyně; proto se dalšími skutečnostmi uplatněnými v dovolání nebylo možno zabývat.
Námitka nesprávného provedení důkazů – dovolatel tvrdí, že soud prvního stupně znalecké posudky při jednání nečetl ani nesdělil jejich obsah, čímž se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009 – nemůže založit přípustnost dovolání již proto, že směřuje proti rozhodnutí soudu prvního stupně; dovoláním lze napadnout pouze rozhodnutí odvolacího soudu (§236 odst. 1 o. s. ř.). Z obsahu dovolání přitom není patrné, v čem by mělo ve vztahu k této námitce spočívat nesprávné právní posouzení rozhodnutí odvolacího soudu.
Mimo to tvrzené pochybení soudu, který neprovedl důkazy v souladu se zákonem, by – pokud by se pochybení potvrdilo – mohlo založit vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě by však bylo možno přihlédnout jen v případě, že by dovolání bylo jinak přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. (viz §242 odst. 3 o. s. ř.).
S tvrzením, že zřizovací listina dovolateli neumožňuje užívat svěřený majetek (v tomto případě předmětný dům) jiným způsobem, než jak je v ní vymezeno, přichází dovolatel až nyní v dovolacím řízení; dříve takovou skutečnost netvrdil. V dovolání však nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (§241a odst. 6 o. s. ř.), proto se dovolací soud nemohl námitkou zabývat. Na posouzení, zda by část prostoru v domě č. p. mohla být přestavěna na obchod, navíc rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř. nezávisí, neboť tato úvaha se v napadeném rozhodnutí žádným způsobem neprojevila.
Poslední námitka spočívá v tvrzení, že nárok žalobkyně uplatněný v tomto řízení je nárokem z bezdůvodného obohacení; soud měl proto žalobkyni přiznat částku, o kterou se bez právního důvodu obohatil, nikoli částku odpovídající újmě žalobkyně. Tím, že odvolací soud neposoudil uplatněný nárok jako bezdůvodné obohacení, odchýlil se od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, uveřejněného pod číslem 17/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní (dále „Rc 17/2013“).
Ani tato otázka však nezakládá přípustnost dovolání, neboť s rozsudkem Rc 17/2013 je napadené rozhodnutí v souladu.
Dovolatel zjevně pomíjí, že v rozhodnutí Rc 17/2013 Nejvyšší soud rozlišuje dva případy. Prvním z nich představuje situace, kdy menšinový spoluvlastník je z užívání vyloučen rozhodnutím většiny spoluvlastníků, dohodou spoluvlastníků, anebo rozhodnutím soudu. V takovém případě náleží vyloučenému spoluvlastníku náhrada, nicméně nevzniká bezdůvodné obohacení, a to právě proto, že existuje právní důvod k užívání věci nad rámec spoluvlastnického podílu. Druhá situace nastává tehdy, užívá-li spoluvlastník věc bez právního důvodu (bez rozhodnutí většiny spoluvlastníků nebo bez dohody spoluvlastníků anebo bez rozhodnutí soudu); v takovém případě má vyloučený spoluvlastník nárok na vydání bezdůvodného obohacení.
V nyní souzené věci se jedná o první případ, neboť dovolatel – jako většinový spoluvlastník – svým rozhodnutím žalobkyni z užívání vyloučil; to ostatně dovolatel nezpochybňuje.
Protože dovolání není přípustné, nemůže být důvodný ani návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím řádně a včas, mohou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 30. 5. 2018
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu