ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.614.2001.1
sp. zn. 22 Cdo 614/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Zdeňka Novotného ve věci žalobců: A) V. B. a B) B. B., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) M. R. a 2) J. R., zastoupeným advokátem, o vyklizení nemovitosti, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 30 C 252/95, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. února 2000, čj. 14 Co 149/97-80, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. února 2000, čj. 14 Co 149/97-80, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. února 2000, čj. 14 Co 149/97-80, potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně (dále „soud prvního stupně“) ze dne 16. července 1996, čj. 30 C 252/95-38, ve znění, že „odpůrci jsou povinni vyklidit dům číslo popisné 1221 na ulici V., orientační číslo 141, v B., postavený na pozemku parcelní číslo 1777, zapsaný na listu vlastnictví číslo 364 pro okres B., katastrální území Ř.“ a změnil jej v té části výroku, kterou byla tato povinnost soudem prvního stupně žalovaným uložena „do 15 dnů po zajištění náhradního bytu“, tak, že jim ji uložil splnit „do šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci se stali, jak to plyne z výpisu katastru nemovitostí vyhotoveného Katastrálním úřadem B. 7. 8. 1995, podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí; nabývacími tituly byly kupní a darovací smlouva z 27. 3. 1992, zn. 5 RI 126/92. Žalovaní v domě bydleli od svého narození, nejprve z titulu spoluvlastnického podílu jejich matky na předmětném domě, později, kdy již podíl na domě neměla, jen se souhlasem předchozích vlastníků, svých prarodičů. Matka žalovaných podíl na domě převedla v roce 1981 na své rodiče, kteří jsou i rodiči žalobců, protože chtěla následovat otce žalovaných do USA. K tomu však nedošlo a posléze matka žalovaných v roce 1992 zemřela; její rodiče převedli dům na žalobce. Žalovaní pak byli svěřeni do výchovy manželům R., rodičům jejich otce. S odkazem na ustanovení §123, §126 odst. 1 a §3 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) žalobě vyhověl s tím, že vystěhování žalovaných z domu vázal na zajištění bytové náhrady, neboť žalovaní v domě bydlí od narození, jejich bydlení se zpočátku opíralo o souhlas tehdejších vlastníků, teprve nedávno se stali výdělečně činnými a jinou možnost bydlení nemají.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, a po doplnění dokazování dospěl k závěru, že odvolání prvního žalobce, týkající se vázanosti vyklizení domu žalovanými na zajištění náhradního bytu, je důvodné. V této souvislosti konstatoval, že podle §3 odst. 1 ObčZ výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy, z čehož lze dovodit pouze to, že výkon práva podle citovaného ustanovení lze jen odepřít. V úvahu by sice přicházelo poskytnutí bytové náhrady za pomoci analogické aplikace příslušných ustanovení ObčZ, nicméně právě přiznání bytové náhrady by bylo v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 ObčZ). Konstatoval, že žalovaní se v době smrti jejich matky ocitli v tíživé situaci, bylo ovšem na jejich prarodičích, kterým byli svěřeni do výchovy, aby jim poskytli bydlení; pokud tak neučinili, měli se postarat o to, aby žalovaní řádně plnili povinnosti vyplývající z bydlení v domě. Poté, co žalovaní sami nabyli zletilosti, bylo na nich, aby upravili vztahy k žalobcům, platili jim za užívání nemovitosti a umožnili přístup za účelem provedení údržby. S ohledem na okolnosti případu však uložil žalovaným vyklidit nemovitost ve lhůtě šesti měsíců od právní moci rozsudku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“), a uplatňují dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. b) a d) OSŘ [podle obsahu dovolání- §41 odst. 2 OSŘ – však jde o dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) OSŘ, neboť podle názoru dovolatele odvolací soud nepřihlédl ke všem rozhodujícím skutečnostem, neboť při hodnocení důkazů (§132 OSŘ) pominul rozhodné skutečnosti, které v řízení vyšly najevo]. Namítají, že neexistují důvody, proč neaplikovat ustanovení §3 odst. 1 ObčZ a poskytnout bytovou náhradu. Odkazují na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 69/96 a sp. zn. 2 Cdon 473/96. Namítají, že názor odvolacího soudu ve vztahu k uvedenému je v rozporu s obecnou rozhodovací činností soudů, ale i s logikou zákona, upravujícího omezení výkonu práv a povinností dobrými mravy. V řízení byla ale porušena i zásada rovnosti účastníků řízení, když odvolací soud poučil žalobce o hmotném právu. Pochybil ale i soud prvního stupně, neboť nezastavil řízení, když přes výzvu žalobci doplnili odvolání až po pěti měsících. Navíc se soud prvního stupně odchýlil od požadovaného návrhu tím, že výrok rozsudku má jiný obsah, než jakého se žalobci domáhali a tak překročil návrh účastníků, ač to §153 odst. 2 OSŘ neumožňuje. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a aby odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
Žalobci ve vyjádření k dovolání namítají, že nelze dovoláním napadat rozhodnutí soudu prvního stupně. Rozbor problematiky aplikace §3 ObčZ, jak jej provedl v dané věci odvolací soud, shledávají instruktivním a nesouhlas s ním, vyjádřený v dovolání s odkazem na citované rozsudky Nejvyššího soudu, považují za nepochopení dané problematiky. Zdůrazňují ve vztahu k nim závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu sp. zn. ÚS 190/94. Připomínají, že se dožadovali ochrany vlastnického práva nikoliv z pozice vlastníka nájemního domu vůči uživatelům bytu, ale z pozice vlastníka rodinného domku, užívaného nevlastníky. Navrhují, aby dovolací soud dovolání žalovaných zamítl.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů, platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb., tedy podle OSŘ ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem), a po zjištění, že dovolání je podáno osobami k tomu oprávněnými, je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) OSŘ, že jsou uplatněny dovolací důvody uvedené v §241 odst. 3 písm. b), d) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (§240 odst. 1, §241 odst. 1 OSŘ), dovoláním napadené rozhodnutí přezkoumal a shledal dovolání důvodným.
Právo na bydlení je základním lidským právem, i když není ani v Listině základních práv a svobod, ani v zákoně výslovně uvedeno. Tuto skutečnost připomíná Ústavní soud v nálezu publikovaném pod č. 231/2000 Sb., ve kterém se mj. uvádí, že „revidovaná Evropská sociální charta z roku 1996 stanoví explicitní právo na bydlení v čl. 31 a bydlení považuje za součást ochrany nejohroženějších skupin (osob se zdravotním postižením, rodin, starších osob)... neobstojí jako relevantní odkaz navrhovatelů na to, že Parlament ČR nezařadil právo na bydlení do kategorie základních práv a svobod, naopak všechny dosavadní úpravy jeví se být v souladu s tím, co bývá v mezinárodních smlouvách o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika podle čl. 10 Ústavy bezprostředně vázána, označováno jako právo každého jednotlivce na přiměřenou životní úroveň pro něj a jeho rodinu, zahrnujíce v to dostatečnou výživu, šatstvo, byt, a na neustálé zlepšování životních podmínek (čl. 11 odst. 1 Paktu). Obdobně řeší otázku bydlení i čl. 16 Evropské sociální charty a čl. 4 Dodatkového protokolu k Chartě, jež byly Českou republikou ratifikovány a vyhlášeny (čl. 10 Ústavy)“.
Je-li podána vlastnická žaloba na vyklizení bytu (včetně bytu v rodinném domě), je třeba vyklizení vázat na bytovou náhradu za analogického použití §712 ObčZ v případě, že žalovaný užíval byt na základě neodvozeného práva, které již zaniklo (R 22/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Podmínkou tedy je, že tu bylo právo, na jehož základě mohl žalovaný byt užívat. Analogické použití §712 ObčZ je podle judikatury namístě i v případě, bylo-li zaniklé právo užívat byt odvozováno z rodinněprávního vztahu (viz C 46 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného v nakladatelství C. H. Beck). Při analogickém použití §712 ObčZ je třeba na všechny obdobné případy (např. na vyklizení bytu bývalým spoluvlastníkem tohoto bytu nebo domu) aplikovat přiměřeně ustanovení o bytových náhradách. Žalovaný nemusí tvrdit a namítat, že by bez zajištění bytové náhrady neměl kde bydlet, a že by tento důsledek se jevil v dané věci jako nepřiměřeně tvrdý a nespravedlivý. Soud je povinen rozhodnout o bytové náhradě i bez návrhu účastníků. Žalobce by mohl v takovém případě uspět bez zajištění bytové náhrady žalovanému jen tehdy, pokud by prokázal (anebo by v řízení vyšlo najevo), že její poskytnutí by v dané věci bylo v rozporu s dobrými mravy.
Důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 OSŘ). Z uvedeného ustanovení vyplývá, že soud je povinen přihlédnout ke všem právně významným skutečnostem vyšlým v řízení najevo a vypořádat se s nimi.
V dané věci odvolací soud správně uvažoval o povinnosti vázat vyklizení na zajištění náhradního bytu za pomoci analogického užití občanského zákoníku, neboť žalovaní bydleli v domě původně na základě rodinněprávního vztahu, nikoliv tedy bez právního důvodu. Právu žalovaných na zajištění bytové náhrady však odepřel ochranu s tím, že její poskytnutí by bylo v rozporu s dobrými mravy. Tento závěr odvolacího soudu však nezahrnul všechny okolnosti významné pro posouzení věci z hlediska §3 odst. 1 ObčZ. Odvolací soud správně poukazuje na tíživou situaci, ve které se žalovaní ocitli po smrti jejich matky. Právně významná – v neprospěch žalovaných – je i okolnost, že za bydlení v domě neplatili, neumožnili jeho údržbu a s žalobci nejednali. Má-li však být vydáno rozhodnutí, které může žalované vzhledem k jejich majetkové situaci, jaká se z obsahu spisu podává, zbavit možnosti jakéhokoliv bydlení, je třeba věc posoudit ze všech v úvahu přicházejících hledisek a přihlédnout ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Je nepochybné, že chování žalovaných vůči žalobcům, pokud jim za užívání bytu nic neplatili a neumožnili údržbu domu, nebylo v souladu s právem. Při úvaze o skutečnostech významných pro úplné posouzení, zda je výkon práva žalovaných na zajištění bytové náhrady v souladu s dobrými mravy, je však třeba přihlédnout nejen k nezkušenosti žalovaných, ale též zvážit příčiny, které k narušení příbuzenských a následně i majetkových vztahů vedly. Jde především o jednání žalobce, který měl údajně záhy po smrti matky žalobců, jeho sestry, žalovanému i svědkyni R. sdělit, že žalovaní půjdou do dětského domova a dům se bude pronajímat. Je též třeba vypořádat se se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, že dům pořídila matka žalovaných společně s rodiči a že svůj podíl na rodiče převedla jen z důvodu zamýšlené emigrace, dále též s tvrzením, že jí nikdy nebyla kupní cena uhrazena a že rodiče marně žádala o uvedení do předešlého stavu, a že jejich vzájemné vztahy se údajně zhoršily v době, kdy matka žalovaných tušila, že zemře a obávala se majetkového jednání příbuzných. Je též třeba zvážit, zda si žalovaní mohou vzhledem ke svým majetkovým poměrům nyní vůbec zařídit bydlení jinak. Významný bude i postoj žalovaných k plnění povinností vůči žalobcům během dalšího řízení.
Naopak poukaz na jednání prarodičů R., kterým byli svěřeni do výchovy, je nyní již nepřípadný, neboť sankcí za případné porušení jejich povinností v minulosti nemůže být vystěhování žalovaných z domu bez náhrady. Ostatně je třeba poukázat na to, že tito prarodiče podle obsahu spisu zajišťovali péči o tehdy nezletilé žalované, a tak nemuseli být žalovaní umístěni v dětském domově. Nebylo by v souladu s dobrými mravy tvrdit, že si, sami již starší lidé, měli vzít dospívající vnuky do dvoupokojového bytu a umožnit tak rodině žalovaných z matčiny strany nerušené užívání uvolněného dvougeneračního domu. V souladu s dobrými mravy by naopak bylo, aby se na péči o nezletilé žalované podílela i druhá strana, pokud by jí v tom nebránily závažné důvody.
Námitka dovolatelů, že soud prvního stupně rozhodl nad rámec návrhu, když vyklizení vázal na přidělení bytové náhrady, je nepřípadná již proto, že předmětem dovolacího přezkumu je jen rozhodnutí odvolacího soudu. Další vady řízení, tvrzené dovolateli (poučení žalobců nad rámec §5 OSŘ, nezastavení odvolacího řízení pro včasné nedoplnění dovolání) jsou – pokud k nim došlo – vadami, které nemohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jak má na mysli §241 odst. 3 písm. b) OSŘ. Proto k nim dovolací soud nepřihlédl.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit (§243b odst. 1 OSŘ , věta za středníkem) a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (243b odst. 2 OSŘ). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta druhá OSŘ). O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (243d odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. září 2002
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu