ECLI:CZ:NS:2003:22.CDO.615.2002.1
sp. zn. 22 Cdo 615/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Víta Jakšiče ve věci žalobce B. d. L., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným: 1) O. N., 2) A. N., 3) O. N., a 4) J. N., zastoupeným advokátem, o odstranění plotu a zdržení se užívání pozemku, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 9 C 187/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. října 2001, č. j. 26 Co 274/2001-56, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Trutnově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. ledna 2001, č. j. 9 C 187/2000-38, zamítl žalobu, aby soud uložil žalovaným odstranit drátěné oplocení s podezdívkou z pozemku stavební parcely č. 542/2, zapsané u Katastrálního úřadu v T. na LV č. 5787 pro obec a kat. území T., a aby se zdrželi užívání tohoto pozemku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel mimo jiné ze zjištění, že v katastru nemovitostí je jako vlastník označeného pozemku zapsán žalobce na základě kupní smlouvy ze 4. 11. 1998 uzavřené s městem T. jako prodávajícím. Geometrickým plánem č. 135/57 z 8. 4. 1958 byl na sousedním pozemku parc. č. 236/143 – zahrada zaměřen díl označený „i“ o výměře 31 m2, který byl následně sloučen s parcelou č. 542/2. Výměra pozemku parc. č. 236/143 se snížila z 92 m2 na 61 m2 a výměra pozemku parc. č. 542/2 se zvýšila z 591 m2 na 622 m2. V době oddělení dílu „i“ byli vlastníky pozemku parc. č. 236/143 K. a M. N. – právní předchůdci žalovaných. Na sporné části pozemku parc. č. 542/2 se nachází septik o výměře 31 m2, který byl vybudován v roce 1957. Betonové víko septiku se nachází asi 50 cm nad úrovní prostranství tvořícího parc. č. 542/2. Na betonovém víku je vybudován plot s podezdívkou, jímž je víko septiku rozděleno na dvě části, z nichž na menší jsou umístěny dva litinové poklopy a na větší se nachází zemina a tato část je žalovanými užívána jako zahrádka. Stavba plotu byla zřízena právním předchůdcem žalovaných K. N. na náklady podniku V., n. p., R. v P. Oddělení dílu „i“ a stavba septiku proběhly, aniž by byly k vyřešení vlastnických vztahů provedeny příslušné právní úkony. Podle zápisu z místního šetření z 11. 7. 1960 byl septik vybudován na pozemku parc. č. 246/143 a bylo konstatováno, že by mělo dojít k odkoupení části zastavěného pozemku od K. N. Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce se nemůže s úspěchem domáhat ochrany vlastnického práva, neboť nebylo prokázáno, že by se žalobce nebo jeho právní předchůdci stali vlastníky té části pozemku parc. č. 542/2, na níž je umístěn plot a je žalovanými užívána jako zahrádka.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 9. října 2001, č. j. 26 Co 274/2001-56, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Podle odvolacího soudu skutková zjištění soudu prvního stupně jsou „dostatečným podkladem pro závěr, že vlastnictví státu ke spornému pozemku bylo zapsáno bez právního důvodu. Nedostatek právního úkonu či právní skutečnosti, která by mohla vznik tohoto jeho vlastnického práva založit, pak nelze zhojit tím, že namísto státu, jenž byl zapsán jako vlastník sporného pozemku v evidenci nemovitostí neprávem, došlo na základě zákona č. 172/1992 Sb. k zápisu vlastnického práva pro město T., které následně uzavřelo kupní smlouvu ohledně tohoto pozemku se žalobcem“. Nad rámec úvah soudu prvního stupně odvolací soud dále dovodil, že právní předchůdci žalobce vlastnické právo ke spornému pozemku nenabyli ani vydržením a že i kdyby se žalobci podařilo prokázat, že je vlastníkem sporného pozemku, nebylo by možné přesto jeho žalobě vyhovět, neboť septik je samostatnou věcí v právním smyslu, prostor užívaný žalovanými se nenachází přímo na části pozemku parc. č. 542/2, ale na víku septiku, takže žalobce by musel žalovat ohledně víka septiku. I v tomto případě by soud musel jako předběžnou otázku vyřešit otázku vlastnictví septiku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Podle žalobce rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, který spatřuje v tom, že právně nesprávnou argumentací byla žalobci odepřena ochrana jeho vlastnického práva, soudy nepostupovaly podle §134 a §135 OSŘ a jde o řešení otázky, „zda vyvratitelná právní domněnka stanovená v §134 OSŘ se vztahuje i na myšlenkový postup soudu při hodnocení předběžné otázky“. Namítá, že odvolací soud „neříká, že bylo prokázáno, že právní předchůdci žalobce vlastnické právo nenabyli, což by bylo v souladu s §134 OSŘ, ale že jsou zde pochybnosti o tom, zda došlo k nabytí vlastnického práva. Takové pochybnosti a tedy učiněná skutková zjištění nevyvracejí právní domněnku zakotvenou v ustanovení §134 OSŘ“. Důvodem pro zpochybnění platnosti kupní smlouvy, kterou uzavřel žalobce s městem T. a jejímž předmětem byla i sporná část pozemku, nemůže být skutečnost, že nebyla dohledána listina o převodu majetku na stát, k němuž nepochybně došlo. Lze připustit, že k němu došlo možná bez právního důvodu, což ovšem zakládalo pouze případný restituční nárok. Soud také chybně neučinil skutková zjištění z notářských zápisů, kterými bylo prokázáno, že žalovaní nenabývali parc. č. 246/143 ve větším rozsahu než 61 m2, čili bez části, která byla v padesátých letech oddělena, a na jejichž listu vlastnictví je sporný pozemek určen jen výměrou 61 m2. Za nesprávný považuje rovněž názor odvolacího soudu, že žaloba měla být koncipována na zdržení se užívání stavby, nikoliv pozemku, poněvadž plot s podezdívkou, jehož odstranění se domáhal, se nenachází jen na septiku, ale i na pozemku parc. č. 542/2. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ.
S ohledem na dosud Nejvyšším soudem neposuzovanou otázku právního významu či závaznosti zápisu právních vztahů v evidenci nemovitostí provedených podle dosavadních předpisů ve smyslu §16 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, a dovolání je tak přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Nejvyšší soud proto přezkoumal dovoláním napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ v mezích dovolatelem uplatněných dovolacích námitek a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Podle §16 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv, zápisy právních vztahů v evidenci nemovitostí provedené podle dosavadních předpisů prokazují pravdivost skutečností v nich uvedených, pokud není prokázán jejich opak.
Podle §134 OSŘ listiny vydané soudy České republiky nebo jinými státními orgány v mezích jejich pravomoci, jakož i listiny, které jsou zvláštními předpisy prohlášeny za veřejné, potvrzují, že jde o nařízení nebo prohlášení orgánu, který listinu vydal, a není-li dokázán opak, i pravdivost toho, co je v nich osvědčeno nebo potvrzeno.
Z porovnání obou citovaných ustanovení je zřejmá jejich obsahová a významová shoda, z níž logicky vyplývá jejich shodná důkazní síla (v porovnání s listinami soukromými) a obdobné použití v právních vztazích. To co platí pro veřejné listiny platí i pro zápisy právních vztahů ve smyslu §16 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. Toto konstatování lze dovodit i z §22 odst. 2 katastrálního zákona (zákona č. 344/1992 Sb.), podle kterého výpisy, opisy nebo kopie z katastrálního operátu, jakož i identifikace parcel vyhotovené katastrálním úřadem ve formě stanovené prováděcím právním předpisem jsou veřejnými listinami prokazujícími stav evidovaný v katastru k okamžiku jejich vyhotovení.
Zápis odpovídající §16 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. tedy prokazuje pravdivost toho, co je v něm uvedeno, což ovšem neznamená, že soudy nejsou oprávněny hodnotit jejich pravdivost. Je tedy možné dokazovat, že obsah zápisu neodpovídá skutečnosti, respektive že je nepravdivý. V daném případě žalovaní doložili, že jejich právní předchůdci K. a M. N. byli vlastníky pozemku, ze kterého byl sporný pozemek oddělen. Pak je ovšem na žalobci, aby doložil, kdy a jakým způsobem na něj, případně jeho právního předchůdce, sporná část pozemku přešla. Toto se však žalobci nezdařilo. Ostatně sám připouští možnost přechodu sporného pozemku na stát bez právního důvodu.
Podle §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, povinnost vydat věc se vztahuje i na další případy neuvedené v odstavci 1, jež spadají pod §2 odst. 1 písm. c) zákona, jakož i na případy, kdy stát převzal věc bez právního důvodu.
Podle §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, oprávněným osobám budou vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku převzetí nemovitostí bez právního důvodu.
K dovolací námitce, že převod pozemku na stát bez právního důvodu by zakládal pouze případný restituční nárok, dovolací soud pouze poznamenává, že obě posledně citovaná ustanovení dopadají na případy okupace věci státem, kdy dosavadní vlastník věci o vlastnické právo k ní nepřišel. V dané věci však žalovaní sporný pozemek v rozsahu oplocení, jehož odstranění se žalobce domáhal, užívají a stát k ní žádná práva nevykonával. V tomto směru lze též odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2956/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck pod č. C 71. Podle tohoto rozhodnutí o převzetí věci státem bez právního důvodu jde jen tehdy, jestliže stát převzal věc, aniž k tomu existoval právní důvod, tedy došlo-li k faktickému zmocnění se věci, které nebylo právně podloženo (okupaci nemovitosti).
Konečně, pokud snad žalobce namítá, že v důsledku převodu pozemku parc. č. 236/143 žalovaní nabyli tento pozemek ve výměře menší než původní, dovolací soud podotýká, že ani případná opodstatněnost této námitky nemůže nic změnit na nedostatku aktivní hmotné legitimace žalobce v tomto řízení.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud posoudil věc po právní stránce správně. Dovolání bylo proto zamítnuto (§243b odst. 2 OSŘ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatel nebyl úspěšný a žalovaným náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měli právo, nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. dubna 2003
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu