ECLI:CZ:NS:2001:22.CDO.629.2000.1
sp. zn. 22 Cdo 629/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně J. Ř., zastoupené advokátem, proti žalovanému S. B., zastoupenému advokátkou, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Frýdku – Místku pod sp. zn. 12 C 324/92-332, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. července 1999, č. j. 9 Co 53/99-406, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. července 1999, č. j. 9 Co 53/99-406, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalším u řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku – Místku (dále „soud prvního stupně„) rozsudkem ze dne 19. října 1998, č. j. 12 C 324/92-332, vypořádal bezpodílové spoluvlastnictví účastníků tak, že rodinný dům č. p. 191 se všemi součástmi a příslušenstvím a pozemky parcelních čísel 235, 498/4 a 498/5, zapsané u Katastrálního úřadu ve F. na LV č. 87 pro obec S., kat. úz. S., přikázal do podílového spoluvlastnictví účastníků, a to každému v rozsahu jedné poloviny. Do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal věci movité v ceně 6 500,- Kč, žalovanému přikázal věci movité včetně automobilu Škoda v ceně 9 300,- Kč. Žalovanému uložil, aby žalobkyni na vyrovnání jejího podílu zaplatil částku 1 400,- Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a soudním poplatku. Soud prvního stupně již dříve rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 13. června 1996, č. j. 12 C 324/92-198, tak, že předmětné nemovitosti, a to v ceně 1 074 974,- Kč, přikázal do vlastnictví žalobkyně, věci movité vypořádal shodně jako v pozdějším rozsudku a žalobkyni uložil, aby žalovanému na vyrovnání jeho podílu zaplatila částku 536 087,- Kč. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. dubna 1997, č. j. 9 Co 243/97-253, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 13. června 1996 zrušil s tím, že je potřeba doplnit dokazování, zejména zjistit obecnou cenu předmětných nemovitostí a kdy byly zřízeny kanalizační a drenážní přípojky, tj. za účinnosti jaké právní úpravy. Soud prvního stupně po doplnění dokazování vycházel ze zjištění, že rozsudek o rozvodu manželství nabyl právní moci dne 7. srpna 1990 a že účastníci se na vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví nedohodli. Cena předmětných nemovitostí ke dni právní moci rozsudku o rozvodu manželství činí podle znaleckého posudku L. V. ze dne 4. května 1998 částku 712 107,12 Kč, za reálnou obecnou (tržní) cenu však znalec považuje částku 600 000,- Kč. Soud prvního stupně přikázal předmětné nemovitosti rovným dílem do podílového spoluvlastnictví účastníků v souladu s návrhem žalovaného, když ani jeden z nich neměl dostatek finančních prostředků, aby druhému neprodleně vyplatil jeho podíl. Na cenách věcí movitých se účastníci dohodli a každému z nich byly přikázány ty věci, které od rozvodu manželství má ten který ve svém držení.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 2. července 1999, č. j. 9 Co 53/99-406, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že předmětné nemovitosti v ceně 712 107,- Kč přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně, které dále přikázal věci movité v ceně 6 500,- Kč, žalovanému přikázal věci movité v ceně 9 600,- Kč. Žalobkyni uložil, aby žalovanému na vyrovnání jeho podílu zaplatila částku 354 503,50 Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku. Odvolací soud dovodil, že přikázání věci tvořící masu bezpodílového spoluvlastnictví oběma bývalým manželům do podílového spoluvlastnictví je možným způsobem vypořádání, ale zpravidla způsobem nevhodným, jak je tomu i v daném případě. Přikázání předmětných nemovitostí do vlastnictví žalobkyně odvolací soud odůvodnil tím, že v mezidobí syn účastníků D. B. započal s investicemi do označeného rodinného domku, neboť v něm chce bydlet s celou svou rodinou, na čemž se s žalobkyní dohodl, žalovaný se proti tomu neohradil a na rozdíl od žalobkyně se na modernizaci domu finančně nepodílel. I když žalobkyně nechce předmětné nemovitosti sama užívat, důvodem je i snaha předejít možným sporům mezi synem účastníků a žalovaným ohledně synových nároků z titulu bezdůvodného obohacení i dalším sporům, mezi účastníky, jakož i synem účastníků a žalovaným, které existují či teprve hrozí. Důvody svědčící proti tomuto vypořádání (žalobkyně nechce nemovitosti pro sebe, ale pro syna, vztah žalovaného k nemovitostem) jsou podle odvolacího soudu kvantitativně i kvalitativně slabší. Při vypořádání odvolací soud vycházel z ceny nemovitostí ve výši 712 176,- Kč, stanovené znalcem L. V. Tuto cenu, kterou označil jako administrativní a kterou žalobkyně akceptuje a nemovitostem ji přisuzuje, lze podle odvolacího soudu považovat i za cenu obvyklou. Účastníky nebylo ani tvrzeno a ani prokázáno, že by obvyklá cena přesáhla cenu administrativní.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodů, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241 odst. 3 písm. b), d) OSŘ]. Za jinou vadu považuje skutečnost, že odvolací soud nevyhověl návrhu žalovaného na vypracování revizního znaleckého posudku o ceně nemovitostí a při rozhodování vycházel ze znaleckého posudku znalce L. V. přes námitky, které k tomuto znaleckému posudku vznesl. Nesprávné právní posouzení věci vidí v tom, že odvolací soud přikázal nemovitosti do vlastnictví žalobkyně, ačkoliv je žalobkyně na rozdíl od žalovaného nechce užívat, a že při rozhodování se neopíral o cenový předpis platný v době rozhodování. Znalec L. V. určil cenu nemovitostí podle vyhlášky Ministerstva financí č. 279/97 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů. Dnem 1. července 1999 však nabyla účinnosti vyhláška Ministerstva financí č. 127/1999 Sb., kterou se mění vyhláška č. 279/1997 Sb. a kterou byl mimo jiné určen i nový koeficient prodejnosti, jenž vychází ze skutečně dosažených cen před tímto datem. Jestliže odvolací soud rozhodoval dne 2. července 1999, měl vycházet z tohoto nového cenového předpisu. Po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu si žalovaný nechal provést propočet ceny nemovitostí podle vyhlášky č. 127/1999 Sb. znalcem J. K., který provedl propočet znaleckého posudku znalce L. V. jen s ohledem na znění nového cenového předpisu a podle tohoto propočtu činí administrativní cena nemovitostí 1 350 890,- Kč. Cenu obvyklou znalec J. K. určil částkou 1 100 000,- Kč. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání s tím, že žalovaný začal projevovat zájem o užívání nemovitostí až po nákladné rekonstrukci domu provedené synem, nabízené náhradní byty odmítl a částku 344 003,50 Kč, kterou převzal od žalobkyně na vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví dne 9. října 1999, použil na zakoupení nového automobilu, nikoli k zajištění bydlení. Cena obvyklá byla znalcem určena částkou 600 000,- Kč, v zájmu klidu a v zájmu konečného uzavření případu na radu, přímluvu a vysvětlení svého právního zástupce přistoupila na cenu 712 107,- Kč, z níž také polovinu žalovanému zaplatila.
Podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2001) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Protože napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 2. července 1999, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ„).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou, řádně zastoupenou a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je v podstatné části důvodné.
Dovolatel nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v §237 odst. 1 OSŘ, a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé takové vadě došlo.
S ohledem na již ustálený výklad čl. VIII odst. 2 věty první zákona č. 91/1998 Sb. Nejvyšším soudem a na to, že bezpodílové spoluvlastnictví účastníků zaniklo dne 6. července 1990, je třeba na daný spor aplikovat ustanovení občanského zákoníku o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví (nyní jde o institut společného jmění manželů), a to ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen „ObčZ„). V tomto ohledu lze odkázat na rozsudek NS ČR ze 17. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí NS ČR pod č. C 45 - bod 3.
Podle §149 odst. 1 ObčZ zanikne-li bezpodílové spoluvlastnictví, provede se vypořádání podle zásad uvedených v §150 ObčZ.
Podstatou rozhodnutí o vypořádání je určení, komu k jednotlivým věcem patřícím do masy bezpodílového spoluvlastnictví manželů vlastnictví k věci zůstane a kdo je ztrácí (výjimečně může vzniknout podílové spoluvlastnictví, není-li jiné řešení přijatelné).
Rozsudku odvolacího soudu nelze nic vytknout, pokud předmětné nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně. Odvolací soud rozhodl v souladu se soudní praxí vycházející z rozhodnutí publikovaného pod č. 76 ve Sbírce soudních rozhodnutí, ročník 1970, z něhož vyplývá, že bezpodílové spoluvlastnictví manželů, do něhož náleží také rodinný domek, může být vypořádáno i tím způsobem, že soud přikáže rodinný domek do podílového spoluvlastnictví, že však jde o rozhodnutí výjimečné, dané okolnostmi konkrétního případu. V tomto případě za daných skutečností oběma soudy řádně zjištěných předpoklady pro takové výjimečné rozhodnutí nenastaly.
Vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví sestává také ze stránky kvantitativní, při níž jde o hodnotové podíly účastníků. Pro vypořádání je proto podstatná cena jednotlivých věcí patřících do bezpodílového spoluvlastnictví, přičemž je třeba vycházet ze stavu věci ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví, ale z cen odpovídajících – ať již podle obecně závazných předpisů či vývoje cen věcí – cenám platným v době, kdy se provádí vypořádání. Podkladem pro vypořádání může být jen obecná cena nemovitosti, tj. cena obvyklá v daném místě v době rozhodování. Za takovou nelze považovat cenu zjištěnou jen podle předpisu o oceňování nemovitostí; obecná cena musí vyjadřovat cenu, závislou nejen na konstrukci a vybavení, velikosti a stáří stavby, ale i na zájmu o ni, tj. i na poptávce a nabídce v daném místě a čase. Cena zjištěná podle cenových předpisů má v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví jen určitý informativní a orientační význam a jako taková může sloužit jako jeden z podkladů pro určení obecné ceny. Srov. k tomu nález Ústavního soudu ČR ze dne 15. prosince 1994, sp. zn. III. ÚS 102/94, publikovaný ve Sbírce nálezů Ústavního soudu ČR , svazek č. 2, str. 175, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. ledna 1998, sp. zn. 2 Cdon 425/96, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, sešit 3, ročník 1999, pod číslem 15, podle nichž soudy postupují obdobně při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů či společného jmění manželů, pokud zjišťují cenu vypořádávané nemovitosti.
Odvolací soud sice správně vycházel z toho, že cena nemovitostí má býti cenou obvyklou, při jejím stanovení však vycházel z ceny stanovené znalcem L. V. podle vyhlášky č. 297/1997 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a změně některých zákonů, v částce 712 176,- Kč, kterou označil jako cenu administrativní a současně považoval i za cenu obvyklou, když přihlédl toliko ke stanovisku žalobkyně, v níž spatřoval zájemce, který takovou cenu nemovitostem rovněž přisoudil. Přitom se nevypořádal s námitkami žalovaného k postupu znalce při stanovení obecné ceny nemovitostí ve výši 600 000,- Kč obsahujícími výhrady k Metodice oceňování nemovitostí pro účely úvěrového řízení včetně úvěrů hypotečních v Č. s., a. s. Navíc přehlédl, že dne 1. července 1999 nabyla účinností vyhláška č. 127/1999 Sb., kterou se mění vyhláška č. 279/1997 Sb., a nezkoumal, zda a v jaké míře měla změna cenového předpisu vliv na výši obvyklé ceny nemovitostí v daném místě a čase. V tomto směru je rozsudek odvolacího soudu neúplný a tudíž nesprávný [§241 odst. 3 písm. b), d) OSŘ].
Z uvedených důvodů dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu za použití §243b odst. 1 OSŘ zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. května 2001
JUDr. František B a l á k , v.r.
předseda senátu