ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.638.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 638/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobkyně M. K. , zastoupené Mgr. Pavlínou Plačkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Poštovní 1794/17, proti žalovanému R. K. , zastoupenému JUDr. Jiřím Miketou, advokátem se sídlem v Ostravě – Slezské Ostravě, Jaklovecká 1249/18, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 9 C 88/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. listopadu 2008, č. j. 8 Co 505/2008-77, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 4.050,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně Mgr. Pavlíny Plačkové.
Odůvodnění:
Okresní soud v Opavě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. června 2008, č. j. 9 C 88/2007-45, ve výroku I. uložil žalovanému povinnost vyklidit „bytovou jednotku č. 1194/13 v domě č. p. 1194, nacházejícím se na pozemku parc. č. 2088/5 a podíl na společných částech tohoto domu a pozemku ve výši 575/10000, to vše v katastrálním území H., obci H.“ (dále jen ,,předmětné nemovitosti“) a vyklizené je předat žalobkyni do 15 dnů od zajištění přístřeší. Ve výrocích II. - IV. rozsudku pak soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno dnem 9. října 2006. Žalobkyně je zapsána v katastru nemovitostí jako výlučný vlastník předmětných nemovitostí. Za doby trvání manželství získala žalobkyně od svého otce darem částku 400.000,- Kč. V darovací smlouvě bylo výslovně uvedeno, že za výlučné prostředky žalobkyně, které jí byly darovány, bude zakoupen byt do jejího výlučného vlastnictví. Žalobkyně peníze vložila na pobočce České spořitelny a. s. na účet, který byl veden na jméno žalovaného, ke kterému však měla žalobkyně dispoziční právo. Dne 23. května 2001 uzavřela žalobkyně kupní smlouvu ohledně předmětných nemovitostí s manžely M. Bylo prokázáno, že byla nejdříve zaplacena záloha ve výši 50.000,- Kč a poté doplaceno zbývajících 350.000,- Kč. Vzhledem k rozporným výpovědím žalovaného, jeho matky a sestry soud prvního stupně neuvěřil tvrzení žalovaného, že byt zakoupil s žalobkyní za 100.000,- Kč, přičemž měli 50.000,- Kč již našetřeno a zbylých 50.000,- Kč účastníkům půjčila matka žalovaného. Žalovaný se nijak o předmětné nemovitosti nestaral, žalobkyni označoval vždy jako jejich majitelku. Tvrzení žalovaného ohledně existence finančních prostředků na účtu nemohl soud prvního stupně uvěřit, protože průměrný měsíční výdělek žalovaného činil 5.455,-Kč a účastníci měli vysoké měsíční výdaje.
Soud prvního stupně uzavřel, že předmětné nemovitosti získala žalobkyně z finančních prostředků nabytých darem od svých rodičů do svého výlučného vlastnictví. Oprávněně se tak domáhá ochrany svého vlastnického práva vůči žalovanému, neboť žalovaný předmětné nemovitosti užívá bez právního důvodu. Soud prvního stupně nesouhlasil s názorem žalovaného, že pokud žalobkyně vložila na účet znějící na jeho jméno, na kterém již byl zůstatek ve výši 4.274,90 Kč, jí darovanou částku ve výši 400.000,- Kč, došlo ke smísení těchto finančních prostředků, které se tím změnily na pohledávku žalovaného vůči peněžnímu ústavu a tato pohledávka se tak stala součástí společného jmění manželů. Podle názoru soudu prvního stupně jsou naopak tyto finanční prostředky oddělitelné a nemohlo dojít k jejich smísení. Pokud jde o námitky žalovaného k platnosti kupní smlouvy uzavřené žalobkyní k předmětným nemovitostem, soud prvního stupně žádné důvody neplatnosti neshledal.
Krajský soud v Ostravě (dále jen ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. listopadu 2008, č. j. 8 Co 505/2008-77, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a vycházel z nich. Uvedl, že podle ustálené judikatury platí, že majetek vnesený do společného jmění některým z manželů lze transformovat. Argument žalovaného, že došlo ke smísení výlučných finančních prostředků žalobkyně jejich vložením na účet znějící na jméno žalovaného, čímž se tyto změnily na pohledávku vůči peněžnímu ústavu ve společném jmění manželů, však podle odvolacího soudu nemůže obstát. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že „plnění peněžního ústavu“ je dělitelné.
Žalovaný podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, ve kterém namítal vadu řízení a nesprávné právní posouzení otázky, zda jsou předmětné nemovitosti výlučným vlastnictvím žalobkyně či zda patří do společného jmění manželů a investici žalobkyně lze vypořádat jako vnos z jejího výlučného majetku do společného jmění manželů. Podle názoru dovolatele vložením peněz na účet došlo k jejich změně na pohledávku vůči peněžnímu ústavu, a přestaly tak být ve vlastnictví žalobkyně. Před vložením částky ve výši 400.000,- Kč totiž byla na předmětném účtu uložena částka ve výši 4.274,90 Kč, a celá částka tak představuje pohledávku žalovaného vůči peněžnímu ústavu. Žalovaný považuje za nepochybné, že při vypořádání společného jmění manželů je nutné zohlednit tento vnos žalobkyně, nicméně tato skutečnost nemá vliv na vlastnictví předmětných nemovitostí. Dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že ačkoliv podle svých slov vycházel z ustálené judikatury, neuvedl žádné konkrétní rozhodnutí a dovolateli není známo, že by byla uváděná otázka v judikatuře řešena. Odkázal na judikaturu soudů, podle které do společného jmění manželů patří věc, která byla pořízena z výlučných prostředků jednoho manžela a byť i jen z nepatrné části z prostředků společných.
Žalobkyně se ve svém vyjádření k dovolání neztotožnila s názorem žalovaného, že soudní praxe dosud neřešila jím vymezenou právní otázku. Naopak se domnívá, že jsou-li vkládány na účet peníze náležející do společného jmění manželů, jsou v tomto režimu i vybírány. Totéž platí i u peněžních prostředků ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů. Ve svém vyjádření citovala názory uvedené v odborné literatuře i judikatuře, které podle ní jednoznačně řeší právní otázku vymezenou žalobcem v její prospěch. Podle žalobkyně soudní praxe jasně potvrdila, že jsou-li vkládány na bankovní účet finanční prostředky ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů a je–li z nich zakoupena nějaká věc, je nabývána do výlučného vlastnictví tohoto manžela. Zdůraznila dále, že na pořízení předmětného domu nepoužila žádnou, ani nepatrnou, finanční částku ze společného jmění manželů.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabyla účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, řádně zastoupenou oprávněnou osobou – účastníkem řízení, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v rozsahu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů a shledal, že dovolání není důvodné.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V předmětné věci řešily nalézací soudy otázku, jaký je vlastnický režim finančních prostředků, které byly – jakožto prostředky ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů – vloženy na účet zřízený druhým manželem u bankovního (peněžního ústavu), k němuž má dispoziční právo i manžel vkládající finanční prostředky, za situace, kdy došlo vkládajícím manželem k výběru vložené částky v nominální výši vkladu. Protože pro posouzení věci bylo řešení této otázky podstatné a uvedená otázka nebyla dosud v praxi dovolacího soudu explicitně ve všech souvislostech vyřešena, je rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významné.
Dovolání není důvodné.
Podle ustanovení §143 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) společné jmění manželů tvoří majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství a nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka.
Z uvedeného ustanovení vyplývá, že součást společného jmění manželů netvoří mimo jiné majetek nabytý jedním za manželů za trvání manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela.
V předmětné věci vyšly nalézací soudy ze zjištění, že na účet u peněžního ústavu zřízený žalovaným, na kterém se nacházela částka 4.274,90 Kč, žalobkyně vložila 400.000,- Kč představující její výlučné finanční prostředky. Tuto částku 400 000,- Kč pak žalobkyně, která měla k účtu dispoziční právo, vybrala a použila na zakoupení předmětných nemovitostí. Pro rozhodnutí věci tak bylo podstatné posouzení, zda se i po výběru jednalo o výlučné prostředky žalobkyně či již šlo o prostředky tvořící společné jmění manželů.
Závěr odvolacího soudu, že v takovém případě se jednalo o výlučné prostředky žalobkyně, je správný.
Účet zřizuje peněžní ústav pro jeho majitele zpravidla na základě smlouvy o běžném účtu (§708 až 715 obch. zák.) nebo na základě smlouvy o vkladovém účtu (§716 až 719 obch. zák.). Uzavřením smlouvy vzniká mezi peněžním ústavem a majitelem účtu dvoustranný závazkový právní vztah, který je mimo jiné charakterizován tím, že peněžní ústav je povinen přijímat na účet peněžité vklady nebo platby uskutečněné ve prospěch majitele účtu a ze zůstatku účtu platit úroky, že majitel vkladového účtu je povinen vložit na účet peněžní prostředky a přenechat jejich využití peněžnímu ústavu, že peněžní ústav je povinen podle písemného příkazu majitele běžného účtu nebo při splnění podmínek stanovených ve smlouvě mu vyplatit požadovanou částku nebo uskutečnit jeho jménem platby jím určeným osobám, že peněžní ústav je povinen po uplynutí sjednané doby nebo po účinnosti výpovědi vyplatit majiteli vkladového účtu uvolněné peněžní prostředky a že peněžní ústav je povinen po zániku smlouvy vyplatit majiteli účtu zůstatek účtu.
Obchodní zákoník (zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů) používá v ustanoveních §708 a násl. termín „majitel účtu“, i když účet sám o sobě nemá majetkovou hodnotu a peněžní prostředky na něm uložené jsou v majetku peněžního ústavu. Za „majitele účtu“ je třeba z pohledu ustanovení obchodního zákoníku o běžném a vkladovém účtu považovat osobu, pro kterou peněžní ústav zřídil na základě smlouvy účet.
Na základě smlouvy o běžném nebo vkladovém účtu je peněžní ústav povinen přijmout na účet peněžité vklady učiněné majitelem účtu nebo platby uskutečněné v jeho prospěch bez zřetele k tomu, kdo je majitelem peněžních prostředků, které se tímto způsobem na účet ukládají. Při provádění výplat z účtu se peněžní ústav řídí pokyny (event. písemnými příkazy) majitele účtu; skutečnost, kdo byl majitelem peněžních prostředků uložených na účtu, tu opět není významná.
Oprávnění (nároky) majitele účtu, spočívající - obecně vzato - v tom, aby mu nebo jím určeným osobám byly na jeho žádost nebo písemný příkaz, popřípadě při splnění sjednaných podmínek, vyplaceny peněžní prostředky z účtu nebo zůstatek účtu, představuje „pohledávku z účtu u peněžního ústavu“ (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2000, sp. zn. 21 Cdo 1774/99, uveřejněné jako č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001).
Peněžní prostředky na účtu vedeném peněžním ústavem na základě smlouvy o běžném účtu nebo na základě smlouvy o vkladovém účtu nejsou ve vlastnictví majitele účtu, v jehož prospěch byl tento účet zřízen, nýbrž ve vlastnictví peněžního ústavu. Oprávnění majitele účtu, spočívající v tom, aby na základě jeho příkazu byly vyplaceny peněžní prostředky z účtu u peněžního ústavu, představuje pohledávku z účtu u peněžního ústavu (k tomu srovnej rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2004, sp. zn. 35 Odo 801/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2006, pod pořadovým č. 50).
Jsou-li na účtu složeny i prostředky, které „majiteli účtu“ nepatří (např. na účet vedený na jméno manžela složí peníze druhý manžel), nemá tento složitel pohledávku za bankou (k tomu srovnej: Dvořák, J. – Spáčil, J.: Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře. 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011, str. 135).
Nemá-li v těchto případech složitel pohledávku za bankou, nevylučuje to jeho pohledávku za majitelem účtu (nejde-li např. o případy, kdy peníze byly darovány majiteli účtu a uloženy na jeho účet). Tak tomu bylo i v souzeném případě, kdy žalobkyně své výlučné prostředky ve výši 400.000,- Kč uložila na účet žalovaného, vůči kterému jí vzniklo obligační právo na vrácení částky 400.000,- Kč realizované v daném případě následně výběrem finančních prostředků v uvedené výši samotnou žalobkyní, která měla k účtu dispoziční právo, ačkoliv nebyla majitelkou účtu.
Důsledkem takového postupu však není skutečnost, že se výlučné finanční prostředky žalobkyně staly po jejich vložení na účet a následném výběru finančními prostředky tvořícími součást společného jmění manželů, ale zůstaly ve výlučném vlastnictví žalobkyně. Na tom nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že na účtu žalovaného se v době vkladu nacházely již i prostředky tvořící společné jmění manželů. Samotným uložením výlučných finančních prostředků na účet u peněžního ústavu a jejich následným výběrem nedochází ke změně právního režimu v tom smyslu, že by se uvedené finanční prostředky staly součástí společného jmění manželů.
Jestliže pak žalobkyně ze svých výlučných prostředků (400.000,- Kč) zakoupila předmětné nemovitosti, je správný závěr odvolacího soudu, že se jedná o její výlučné vlastnictví a žalobkyně se důvodně domáhá ochrany vlastnického práva ve smyslu §126 odst. 1 obč. zák.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud nezjistil (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) a dovolatel je ani netvrdí. V dovolání sice formálně uplatnil i dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., obsah dovolání je však výhradně kritikou právních závěrů odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně.
Na základě uvedených skutečností dovolací soud dospěl k závěru, že žalovaným uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci nebyl naplněn, rozhodnutí odvolacího soudu je tedy správné, a proto dovolání žalovaného podle §243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
V dovolacím řízení úspěšná žalobkyně má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které jí vznikly a které představují odměnu advokátky za její zastoupení v dovolacím řízení spojenou s vypracováním vyjádření k dovolání podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č.64/2012 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“). Dovolací soud vychází v daném směru z článku II. – přechodná ustanovení vyhlášky č. 64/2012 Sb., podle kterého při určení výše paušální odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem v jednotlivém stupni občanského soudního řízení, které nebylo v tomto stupni ukončeno ke dni nabytí účinnosti této vyhlášky, se postupuje podle dosavadních právních předpisů, a výše odměny po snížení ve smyslu §18 odst. 1 ve spojení s §10 odst. 3 vyhlášky o 50 % ve spojení s §7 písm. d) vyhlášky činí částku 3.750,- Kč. Žalobkyni dále náleží paušální náhrada hotových výdajů 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů; celková výše nákladů v dovolacím řízení tak činí celkem 4.050,- Kč.
Dovolací soud proto uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 4 050,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupkyně žalobkyně (§160 odst. 1 a §149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost rozsudkem uložená, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 25. září 2012
Mgr. Michal Králík, Ph. D., v. r.
předseda senátu