ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.64.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 64/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) J. K., b) V. B., Australia, c) R. Š., všech zastoupených advokátem, proti žalovanému Družstvo J. K., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví a vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 8 C 229/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. května 2004, č. j. 30 Co 139/2004- 142, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. května 2004, č. j. 30 Co 139/2004-142, se ve výroku II., jímž byl změněn zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že se určuje, že J. J., byl ke dni své smrti dne 13. 7. 1973, vlastníkem stavební parcely číslo parcelní 328, zapsané na LV číslu 1130, vedené u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště K., pro obec a katastrální území L., původně zapsané ve vložce č. 26 pozemkové knihy pro katastrální území L. jako pozemková parcela č. 40, zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně (dále „soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 22. ledna 2004, č. j. 8 C 229/2001-111 zamítl „návrh na určení, že J. J., naposledy bytem L., T. 230, byl ke dni své smrti dne 13. 7. 1973 vlastníkem stavební parcely č. 328 v obci a katastrálním území L. původně zapsané ve vložce pozemkové knihy č. 26 pro k. ú. L. jako pozemková parcela č. 40,“ zamítl také „návrh, aby žalovaný byl povinen vyklidit a vyklizený předat žalobcům pozemek parc. č. 328 v k. ú. L. do 3 dnů od právní moci rozsudku,“ a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci jsou dědici J. J., který zemřel 13. 7. 1973, a mají naléhavý právní zájem na žalovaném určení vůči žalovanému, který je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník pozemku parc. č. 328 (původně parc. č. 40) v k. ú. L. J. J. byl původním vlastníkem nemovitostí zapsaných ve vložce č. 26 pozemkové knihy pro k. ú. L., a to domu čp. 26 se stavební parcelou č. 40. Tyto nemovitosti přešly do vlastnictví státu na základě pravomocného správního rozhodnutí, kterým bylo rozhodnutí ONV K., vydané 12. 5. 1960 podle vládního nařízení 15/1959 Sb. Ke dni 15. 12. 1991 vydražili nemovitosti podle zákona č. 427/1990 Sb. manželé V., kteří je prodali žalovanému kupní smlouvou z 11. 7. 1996, s účinky vkladu ke dni 1. 8. 1996. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že J. J. pozbyl vlastnické právo k nemovitostem, tedy i předmětnému pozemku, v roce 1960 a k obnově vlastnického práva mohlo dojít jen v restitučním řízení. Avšak žaloba, kterou se žalobkyně c) domáhala vydání těchto nemovitostí podle zákona č. 403/1990 Sb. byla zamítnuta rozsudkem soudu prvního stupně sp. zn. 14 C 86/92, který nabyl právní moci 30. 5. 1994, neboť „žádost o navrácení nemovitostí byla podána opožděně.“ Podle soudu prvního stupně nemohou žalobci podáním této určovací žaloby obcházet restituční zákon. Soud prvního stupně ještě dodal, že i kdyby vlastnictví k předmětnému pozemku nepřešlo na stát podle rozhodnutí z roku 1960, pak žalovaný vlastnictví vydržel podle §134 odst. 1 ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb., a to se započtením oprávněné držby státu před 1. 1. 1992. Případně oprávněnými držiteli pozemku po desetiletou vydržecí dobu byli manželé V. od 15. 12. 1991 a žalovaný od 1. 8. 1996 do 15. 12. 2001, když žaloba v této věci mu byla doručena až 17. 1. 2002. Pro nedostatek aktivní legitimace proto soud prvního stupně žalobu v celém rozsahu zamítl.
K odvolání žalobců Krajský soud v Praze jako soud odvolací výrokem pod bodem I. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým byl zamítnut návrh na vyklizení pozemku a ve výroku o nákladech řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Shodl se soudem prvního stupně, že žalobci mají naléhavý právní zájem na žalovaném určení, avšak dospěl k odlišnému skutkovému zjištění, a to že rozhodnutím ONV K. z 12. 5. 1960 přešel na stát jen dům čp. 26 na parc. č. 40, zapsaný ve vložce č. 40 pozemkové knihy pro k. ú. L., nikoliv pozemek parc. č. 40. To vyplývá podle odvolacího soudu také z toho, že národní podnik K. m. a p. požádal jen o převod domu čp. 26 s příslušenstvím. Stát tedy převzal pozemek parc. č. 40, později parc. č. 328, bez právního důvodu a ke dni své smrti byl J. J. jeho vlastníkem. Odvolací soud dále poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, podle které oprávněné osobě přísluší jak ochrana vlastnického práva jak podle předpisu obecného, tak restitučního. K opačnému závěru sice dospěl Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, ale protože jde o rozhodnutí dosud nepublikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek, přiklonil se k závěru, že žalobci se mohou domáhat ochrany podle předpisu obecného, když v restitučním řízení úspěšní nebyli. Podle odvolacího soudu nemohl žalovaný vlastnické právo k pozemku ani vydržet. Stát nebyl jeho oprávněným držitelem a od 15. 12. 1991, kdy se ujali jeho oprávněné držby manželé V. a poté od roku 1996 žalovaný, neuplynula do 12. 12. 2001, kdy byla podána žaloba v této věci, desetiletá vydržecí doba. Odvolací soud proto změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě na určení vyhověl. Ve výroku o vyklizení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Uvedl, že v zásadě jsou dědicové zůstavitele oprávněni domáhat se vyklizení předmětného pozemku, ale soud prvního stupně se dosud nezabýval otázkou, „zda se na sporném pozemku se vůbec nachází něco, co by mohlo být předmětem vyklizení.“
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z §237 odst. l písm. a) OSŘ. Vytýká odvolacímu soudu, že v odůvodnění svého rozsudku pominul základní logická pravidla, když si ze dvou rozporných názorů vybral jeden z nich, aniž se vypořádal s argumentací žalovaného pro názor druhý. Stejně naložil i se skutkovými okolnostmi a rozsudek je tak nepřezkoumatelný. Žalovaný považuje za nesprávné, že odvolací soud při posouzení otázky ochrany vlastnického podle předpisu obecného a zvláštního nevycházel z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, když je o rozhodnutí velkého senátu a jiným rozhodnutím překonáno nebylo. Také skutkový závěr odvolacího soudu, že rozhodnutím z 12. 5. 1960 došlo jen k převodu domu čp. 26 a nikoliv pozemku parc. č. 40, na kterém se dům nachází, nemá oporu v provedeném dokazování. V tomto v rozhodnutí se výslovně uvádí, že se převádí nemovitosti zapsané ve vl. č. 26 pozemkové knihy, ve které byly zapsány dům i pozemek. Na základě tohoto rozhodnutí bylo v pozemkové knize také vyznačeno vlastnické právo státu k domu i pozemku. Ostatně také v restitučním řízení nebyl převod pozemku na stát zpochybněn. Žalovaný nesouhlasí ani s tím, že by pozemek případně nevydržel. Má za to, že stát byl oprávněným držitelem pozemku na základě rozhodnutí z roku 1960, zejména když bylo jeho vlastnické právo vyznačeno v pozemkové knize. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že přípustné dovolání proti napadenému výroku rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem není správné.
Rozsudek odvolacího soudu považuje dovolací soud za přezkoumatelný, neboť v souladu s §157 odst. 2 OSŘ odvolací soud uvedl, které skutečnosti vzal za prokázané a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po stránce právní. Dovolací soud ani nezjistil, že by v řízení došlo k vadám vyjmenovaným v §229 odst. 1,
§229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, jakož i jiným vadám, které by měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Právní otázka, zda se žalobce může domáhat ochrany podle obecného předpisu, když mu příslušela ochrana podle předpisu speciálního, byla dřívější judikaturou Nejvyššího soudu řešena nejednotně. K jejich sjednocení došlo jednak rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu z 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, [viz Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu – právní věty a rejstříky, vydávaný nakladatelstvím C. H. Beck, sešit 27, C 2187, str. 27, (dále „Soubor civilních rozhodnutí“)], na který navázalo usnesení Nejvyššího soudu z 28. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2245/2003, (viz Soubor civilních rozhodnutí, sešit 28, C 2410, str. 34), jednak rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu ze 7. 12. 2005, sp. zn. 31 Cdo 1529/2004, publikovaným na internetových stránkách Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud zaujal v rozsudku velkého senátu z 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 názor, z něhož velký senát Nejvyššího soudu vycházel při rozhodování i ve věci sp. zn. 31 Cdo 1529/2004, podle kterého mohla-li osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (§4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zákon o půdě) bez právního důvodu, žádat o vydání nemovitosti podle §6 odst. 1 písm. p) tohoto zákona, nemůže se úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů
(§126 ObčZ), a to ani formou určení vlastnického práva podle §80 písm. c) OSŘ. V usnesení z 28. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2245/2003, v návaznosti na výše označený rozsudek z 11. 9. 2003 Nejvyšší soud pak dovodil, že „nárok na ochranu vlastnictví podle obecných právních předpisů v případech, kdy byl dán i restituční nárok, není možno uplatnit nejen v případě podle §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ale i v případě, kdy byl dán restituční nárok podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, nebo podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. K otázce „převzetí věci bez právního důvodu“ se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku velkého senátu ze 7. 12. 2005, sp. zn. 31 Cdo 1529/2004, v němž uvedl, že převzetí věci státem na základě neplatného právního úkonu (darovací smlouvy) je z hlediska vztahu restituční žaloby a žaloby vlastnické podřaditelné pod pojem převzetí věci bez právního důvodu. Totéž platí i pro převzetí věci státem na základě neplatné kupní smlouvy. Stejný názor zaujímá i judikatura Ústavního soudu (nálezy sp. zn. II. ÚS 114/04, II. ÚS 504/04 a Stanovisko Pl. ÚS 21/05, publikované pod č. 477/2005 Sb. zákonů ).
Pro danou věc z těchto rozhodnutí vyplývá, že ať už předmětný pozemek přešel na stát správním rozhodnutím z 12. 5. 1960 nebo ho stát držel bez právního důvodu, pak návrhu žalobců na ochranu vlastnického práva podle obecného předpisu cestou určovací žaloby nelze vyhovět. Protože odvolací soud vycházel z názoru odlišného, je jeho rozhodnutí nesprávné. Vzhledem k tomu dovolací soud považoval za nadbytečné zabývat se namítaným dovolacím důvodem podle §241 a odst. 3 OSŘ a otázkou vydržení vlastnického práva k pozemku žalovaným, případně jeho právními předchůdci. Rozsudek odvolacího soudu byl proto v napadené části zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení
(§243b odst. 2 a 3 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. března 2006
JUDr.Marie Rezková, v.r.
předsedkyně senátu