ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.656.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 656/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně P. V. , zastoupené Mgr. Matějem Kopřivou, advokátem se sídlem v Ostravě – Mariánských Horách, 28. října 219/438, proti žalovanému Mgr. R. B. , zastoupenému JUDr. Alenou Fojtíkovou, advokátkou se sídlem ve Frýdku-Místku, U Staré pošty 53, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 15 C 103/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. června 2009, č. j. 11 Co 323/2009-218, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku-Místku („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. února 2009, č. j. 15 C 103/2005-184, vypořádal společné jmění manželů („SJM“) náležející účastníkům. Žalovanému z něj přikázal do výlučného vlastnictví vyjmenované movité věci a uložil mu, aby žalobkyni zaplatil na vyrovnání podílů 403.038,- Kč. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Při stanovení výše tzv. vypořádacího podílu vyšel soud prvního stupně mimo jiné ze závěru, že žalovaný nabyl před uzavřením manželství dům (jenž proto nebyl předmětem SJM) a během manželství jej rekonstruoval zčásti za peníze pocházející ze SJM. Závěr o investicích ze SJM dovodil z několika skutkových zjištění: Ustanovený znalec konstatoval, že rozdíl mezi cenou domu po rekonstrukci a cenou před rekonstrukcí je 2.231.168,40 Kč. Tento postup znalec zvolil proto, že „výčet předložených dokladů o realizaci (faktury, účty) nevystihuje dostatečně vložené investice;“ vycházel přitom z toho, že řada prací byla provedena svépomocí. Účastníci pak shodně prohlásili, že uvedená částka představuje „finanční hodnotu vložených investic do předmětné nemovitosti,“ a soud tento údaj přejal. Dále zjistil, že investice v celkové výši 1.516.047,- Kč pocházejí z peněz otce žalovaného, nikoliv ze SJM. Rozdíl mezi uvedenými částkami ve výši 715.121,- Kč musel podle soudu představovat hodnotu investic ze SJM. To přesto, že nebylo možné konkrétně zjistit, z jakých položek se částka skládá, a že příjmy obou účastníků během manželství byly, jak vyplynulo ze zpráv o jejich daňových přiznáních, poměrně nízké. Soud prvního stupně v souvislosti s tímto závěrem odkázal na §136 o. s. ř. o volné úvaze soudu při zjišťování výše nároku a uvedl, že v úvahu vzal též to, že žalovaný a jeho otec se na vytvoření „těchto investic“ (tedy zjevně investic ve výši 715.121,- Kč) nemalou měrou podíleli vlastní prací, a dále že není zcela jasné, jak bylo naloženo s prostředky ze stavebního spoření ve výši dvakrát 125.000,- Kč, které účastníci naspořili navzdory nízkým příjmům. Polovinu částky 715.121,- Kč, tj. 357.560,- Kč, soud prvého stupně zahrnul do vypořádacího podílu žalobkyně k částce 45.478,- Kč za vypořádání dalších položek SJM.
Krajský soud v Ostravě („odvolací soud“) na základě odvolání žalovaného ve věci samé a na základě odvolání žalobkyně ve věci nákladů řízení napadeným rozsudkem zčásti potvrdil, zčásti změnil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Pokud jde o změnu ve věci samé, dotkla se jen výše vypořádacího podílu – namísto částky 403.038,- Kč stanovil odvolací soud 135.478,- Kč.
Odvolací soud konstatoval, že se ztotožňuje se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, že na ně odkazuje a že ke změně jeho rozsudku přistoupil pouze kvůli odlišnému právnímu názoru na otázku, kolik bylo investováno do rekonstrukce domu žalovaného ze SJM. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvého stupně vyšel ze zásady, že pro určení výše „tzv. náhrady (zápočtu)“ za to, co bylo ze SJM vynaloženo na oddělený majetek jednoho z manželů, je rozhodující, kolik bylo ze SJM odčerpáno, nikoliv hodnota vytvořeného díla. Zjevně proto sám ze znaleckého posudku ani z částek 2.231.168,40 Kč a 715.121,- Kč nevycházel. Dále považoval za rozhodné, že „důkazní břemeno tohoto zápočtu je v předmětné věci na straně žalobkyně“ a že žalobkyně – ačkoliv před soudem prvního stupně proběhlo rozsáhlé dokazování – nebyla schopna předložit konkrétní důkazy o výši společných peněžních prostředků použitých na rekonstrukci; veškeré doklady o investicích předložil naopak žalovaný a téměř všechny byly vystaveny na jeho otce (nepatrná část neměla adresáta). Zprávy finančního úřadu o daňových přiznáních účastníků pak podle odvolacího soudu „rovněž svědčí o závěru“, že jejich příjmy umožňovaly běžné hospodaření rodiny s jedním nezletilým dítětem. Společné prostředky použité na rekonstrukci shledal odvolací soud jedině ve dvou částkách po 125.000,- Kč, které byly naspořeny v rámci stavebního spoření. Považoval za vysoce pravděpodobné, že převážná část těchto peněz byla použita na rekonstrukci. S odkazem na §136 o. s. ř. pak vypořádal jejich část ve výši 180.000,- Kč, a to tak, že do vypořádacího podílu žalobkyně zahrnul polovinu, tj. 90.000 Kč (oproti 357.560,- Kč zahrnutých soudem prvého stupně).
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti všem jeho výrokům, podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost opírá, aniž by rozlišovala jednotlivé výroky napadeného rozsudku, o §237 odst. 1 písm. a) a c) občanského soudního řádu ( „o. s. ř.“). Zásadní právní význam napadeného rozsudku jako předpoklad přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. žalobkyně spatřuje v otázce, která podle ní dosud nebyla stávající judikaturou uspokojivě vyřešena, totiž v „otázce týkající se aplikace příslušného ustanovení §149 odst. 3 občanského zákoníku v souvislosti s určením hodnoty, resp. určení způsobu zohlednění skutečnosti spočívající v tom, jak se každý z manželů staral o rodinu, potřeby nezletilých dětí a pečoval o tyto děti při vypořádání SJM.“
Důvody dovolání formulovala žalobkyně výslovně podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Žalobkyně považuje za vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a)], že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) „neprovedl žádné další důkazy prokazující, zda výše příjmů žalovaného skutečně odpovídala výši jím podaných daňových přiznání, a to i přes opakované důkazní návrhy žalobkyně.“ Vedle toho nalézacím soudům vytýká, že při zkoumání příjmů účastníků nepřihlédly k jejím tvrzením, že si žalovaný přivydělává jako diskžokej a malíř obrazů. Za zarážející považuje, že žalovaný měl podle zjištění soudů minimální příjmy, avšak přitom byl schopen uživit manželku, jedno dítě a byl schopen na stavebním spoření společně s žalobkyní naspořit 250.000 Kč.
Odvolacímu soudu, jakož i soudu prvního stupně dále vytýká nesprávné právní posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], jež v souvislosti s vymezením otázky zásadního právního významu napadeného rozhodnutí spatřuje v nedostatku aplikace §149 odst. 3 občanského zákoníku („obč. zák.“). Žalobkyně namítá, že se nalézací soudy nezabývaly skutečnostmi, které vyjmenovává §149 odst. 3 obč. zák., konkrétněji pak, že nevzaly zřetel na péči o dítě a obstarávání společné domácnosti. Žalobkyně přitom nesouhlasí s restriktivním výkladem §149 odst. 2 obč. zák. zužujícím investice ze SJM pouze na penězi ocenitelné hodnoty přesto, že hodnoty uvedené v §149 odst. 3 obč. zák. nelze dost dobře penězi vyčíslit.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabyla účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou. Je však pouze zčásti přípustné, a pokud je přípustné, není důvodné.
Přípustnost dovolání zkoumá dovolací soud v řízení o vypořádání společného jmění manželů ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že odvolací soud např. změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně jedné či několika položek, neznamená, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 425/2008, publikovaný pod č. C 8042 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaným nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“)]. Propojení přezkoumávané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se pak při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006, publikovaný v Souboru pod č. C 5768).
V daném případě je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. proti rozhodnutí o vypořádání položky investic ze SJM do domu žalovaného, jež se promítla do výroku odvolacího soudu o vypořádacím podílu. Přípustnost je založena tím, že odvolací soud tímto výrokem změnil výrok o vypořádacím podílu obsažený v rozsudku soudu prvního stupně.
V ostatním rozsahu, tj. pokud se týče ostatních položek, odvolací soud rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil. Dovolání tu však není přípustné ani podle žalobkyní uvedeného §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nýbrž vůbec, neboť žalobkyni napadeným rozhodnutím odvolacího soudu nebyla způsobena žádná újma, kterou by bylo lze odstranit jeho zrušením, a proto je zde dovolání tzv. subjektivně nepřípustné (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, publikované pod č. 28/1998 v časopisu Soudní judikatura č. 3/1998). Nalézací soudy totiž ostatní položky vypořádaly přesně tak, jak v řízení před nimi navrhovala žalobkyně (srovnej zejména obsah žaloby a vyjádření žalobkyně ohledně ceny tří starožitných lustrů, učiněné při jednání dne 4. listopadu 2005). Ostatně žalobkyní uplatněné dovolací důvody se dalších položek netýkají; žalobkyně se v dovolání zabývá toliko investicemi do domu žalovaného.
Dovolání je dále nepřípustné proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod č. R 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Prvým uplatněným dovolacím důvodem je procesní vada spočívající v neprovedení důkazů, jež žalobkyně navrhovala provést k prokázání svého tvrzení, že příjmy žalovaného byly vyšší, než vykazoval v daňových přiznáních. Žalobkyně se totiž prostřednictvím tvrzení o vyšších příjmech žalovaného pokoušela přesvědčit nalézací soudy o svém tvrzení, že do rekonstrukce byly investovány společné peníze účastníků. Tvrdila, že příjmy žalovaného měsíčně dosahovaly nejméně 30.000,- Kč a byly zvyšovány o zisk z prodeje obrazů, avšak nalézací soudy vycházely na základě zpráv o daňových přiznáních ze zjištění, že příjmy byly podstatně nižší.
Uvedený dovolací důvod dán není, poněvadž podle obsahu spisu žalobkyně v řízení žádné další důkazy neoznačila, natož opakovaně. Ostatně neoznačila je ani v dovolání.
V dalších námitkách žalobkyně, týkajících se též zjišťování příjmů žalovaného, lze spatřovat uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., tedy nesprávnost skutkových zjištění. Žalobkyně namítá, že nalézací soudy nepřihlédly k jejímu tvrzení, že žalovaný si „přivydělává“ jako diskžokej a malíř obrazů. Tato námitka je však s ohledem na obsah spisu nedůvodná a zavádějící. Žalobkyně v řízení neuvedla nic o jiné výdělečné činnosti, tudíž o přivýdělku mluvit nelze. Již v žalobě tvrdila, že „žalovaný podnikal tak, že organizoval hudební produkce na diskotékách ... každý pátek a sobotu hrál na diskotékách.“ To potvrdila i např. žalobkyní navržená svědkyně D., její sestra, když uvedla svou domněnku, že „hlavním zdrojem příjmů žalovaného bylo to, že pracoval jako diskžokej na diskotékách, chodil tam asi 2x týdně,“ nebo svědkyně K., která uvedla, že žalovaný se živil jako diskžokej. Ohledně obrazů žalobkyní navržení svědci nic určitého nevypověděli. Nanejvýš svědkyně D. uvedla, že žalovaný „také pracoval jako malíř, ale na to moc času neměl.“
Dále žalobkyně poukázala na neslučitelnost zjištěné výše příjmů žalovaného se zjištěnými úsporami účastníků. Tento poukaz možno doplnit – lze uvést, že ze zjištěných příjmů by snad bylo obtížné pořídit i vypořádávané movité věci, např. vysavač značky Rainbow za 67.000,- Kč nebo sadu nádobí značky Zepter za 30.000,- Kč. Tyto nesrovnalosti skutečně nasvědčují pravdivosti tvrzení žalobkyně o vyšších příjmech, avšak těžko jí mohou být ku prospěchu. Neboť i kdyby nalézací soudy vyšší příjmy zjistily, bylo by otázkou, zda příjmy nebyly použity právě na stavební spoření či pořízení movitých věcí. Jinak řečeno, nalézací soudy snad mohly výslovně vzít na zřetel, že příjmy účastníků musely být o něco vyšší (protože jinak by nenaspořili a nenakoupili vypořádávané movité věci), nelze jim ovšem vyčítat absenci úsudku, že příjmy musely být vyšší natolik, že z nich evidentně muselo být investováno do rekonstrukce domu žalovaného.
Odvolací soud k závěru, že ze společných prostředků účastníků bylo investováno více než převážná část úspor, tj. 180.000,- Kč, nedospěl. Pokud k takovému závěru dospěl soud prvého stupně, stalo se tak poněkud chybným úsudkem, že ze shodného vyjádření účastníků o výši hodnoty celkových investic lze odečtením investic otce žalovaného dospět k výši investic ze SJM, tedy k částce 715.121,- Kč. Neurčité vyjádření účastníků o „hodnotě investic“ při jednání dne 4. listopadu 2008 je však třeba vykládat v souvislosti s opakovanými vyjádřeními žalovaného, se zjištěními nalézacích soudů a koneckonců i s vyjádřením samotné žalobkyně v dovolání, že část prací byla prováděna svépomocí. I soud prvého stupně, byť to v odůvodnění svého rozsudku nevyjádřil zcela jasně, vycházel z toho, že na investicích v hodnotě 715.121,- Kč se podílely úspory ze stavebního spoření a „nemalou měrou“ práce žalovaného a jeho otce.
Pokud tedy odvolací soud nedovozoval, že část celkové „hodnoty investic“ zbývající po odečtení hodnoty investic otce žalovaného a po odečtení převážné části úspor, tedy částka 535.121,- Kč (2.231.168,40 – 1.516.047,- – 180.000,-), pochází ze společných prostředků účastníků, nelze v jeho myšlenkovém postupu shledat logickou vadu – onu „neslučitelnost“ vytýkanou žalobkyní – která by zakládala důvodnost dovolání.
Pro úplnost lze uvést, že investicemi vynaloženými ze společného na ostatní majetek jednoho z manželů není práce jednoho manžela vynaložená při rekonstrukci domu druhého manžela (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu z 29. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1128/2005, publikovaný v Souboru pod č. C 3975), a tím samým ani práce druhého manžela.
Posledním uplatněným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci. Žalobkyně namítá, že nalézací soudy neaplikovaly §149 odst. 3 obč. zák., podle kterého se při vypořádání SJM přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společného jmění; při určení míry přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání společné domácnosti.
Žalobkyně tuto námitku téměř nekonkretizovala. Tvrdí pouze, že se během manželství starala o nezletilé dítě a zajišťovala chod domácnosti, avšak neuvedla již, v čem bylo její přičinění natolik výjimečné, aby ovlivnilo výši vypořádacího podílu, ani nevysvětlila, jak by ji mělo ovlivnit. Nečinila tak ani v řízení před nalézacími soudy. Na obecnou námitku žalobkyně lze reagovat toliko obecně, připomenutím východiska, které lze v soudní praxi považovat za ustálené: Jestliže jeden z manželů během manželství pečoval o dítě a obstarával společnou domácnost, nelze snižovat jeho zásadně stejný podíl na vypořádávaném SJM s argumentací, že se o nabytí SJM nepřičinil svým výdělkem; samy o sobě však uvedené skutečnosti nejsou důvodem pro zvýšení podílu.
Rozhodnutí odvolacího soudu, přezkoumané z důvodů uplatněných v dovolání, je tedy správné. Dovolací soud přitom nezjistil, že by rozhodnutí trpělo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž je povinen přihlédnout dle §242 odst. 3 o. s. ř., a proto dovolání podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že v dovolacím řízení byl úspěšný žalovaný, kterému žádné náklady v tomto řízení nevznikly, neboť jeho advokátka v tomto řízení neučinila žádný úkon právní služby (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. ledna 2012
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu