ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.659.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 659/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Tělocvičné jednoty S. R., zastoupené advokátkou, proti žalovanému městu R., zastoupenému advokátem, o splnění povinnosti odpovídající věcnému břemeni, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 6 C 630/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2004, č. j. 28 Co 485/2004-298, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení částku 2.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Žalobkyně tvrdila, že jako osobě oprávněné z věcného břemene, spočívajícího v právu trvalého bezplatného užívání nemovitostí žalovaného, jí ve výkonu tohoto práva žalovaný brání a domáhala se, aby žalovanému bylo uloženo výkon jejího práva strpět.
Okresní soud v Rakovníku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem 9. dubna 2003, č. j. 6 C 630/2001-177, uložil žalovanému, aby strpěl právo odpovídající věcnému břemeni ve prospěch žalobkyně spočívající v trvalém a bezplatném užívání budovy čp. 733 na st. p. č. 1136 v k. ú. a obci R. v rozsahu cvičebních hodin dále vymezených pro konkrétní prostory a místnosti, a uložil žalovanému, aby vydal žalobkyni klíče od vchodů do budovy čp. 733 a předmětných místností v této budově. Ohledně strpění užívání „bývalého bytu pro sokolníka v přízemí budovy čp. 733/sokolovna“ žalobu zamítl.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyni svědčí v restitučním řízení obnovené právo věcného břemene trvalého bezplatného užívání nemovitostí žalované, a to budovy čp. 733 na pozemku st. p. č. 1136 a pozemku parc. č. 1136 v k. ú. a obci R., které původně vzniklo jako služebnost smlouvou z 29. 3. 1913. Šlo o služebnost užívání věcí ve smyslu §504 obecného zákoníku občanského z roku 1811 (dále „OZO“), neboť podle smlouvy bylo právo bezplatného užívání budovy omezeno právem vlastníka ji pronajímat k vymezeným účelům, a nikoli o služebnost požívání věci podle §509 OZO, které znamenalo užívání cizí věci bez všeho omezení. Vzhledem k tomu byl žalovaný oprávněn pronajmout byt sokolníka v budově čp. 733 a v této části byla proto žaloba zamítnuta.
K odvolání účastníků Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením z 15. 7. 2003, č. j. 28 Co 241/2003-209, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Poukázal na to, že v restitučním řízení vedeném podle zákona 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb. k návrhu žalobkyně Krajský obchodní soud v Praze rozsudkem z 19. 2. 1996, č. j. 33 Cm 84/92-55, uložil Tělovýchovné jednotě R., aby uzavřela se žalobkyní dohodu o navrácení majetkových práv spočívajících v trvalém bezplatném užívání budovy čp. 733 sokolovny v k. ú. a obci R., ohledně pozemku parc. č. 1136 a č. 406 žalobu zamítl. Tento rozsudek Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem z 22. 11. 1996, č. j. 11 Cmo 176/96-72, změnil jen potud, že se dále navracejí majetková práva spočívající v trvalém bezplatném užívání i stavební parcely č. 1136 v k. ú. R., a s tím, že i tato práva přecházejí na žalobkyni zápisem do katastru nemovitostí a Katastrální úřad v R. provede zápis do katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 1035 pro k. ú. R., jinak rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze potvrdil. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze bylo zamítnuto rozsudkem Nejvyššího soudu z 20. 1. 1998, sp. zn. 1 Odon 74/97. I dovolací soud dospěl k závěru, že majetkovým právem, o jehož navrácení jde, je původní služebnost požívání ve smyslu §509 OZO, nyní odpovídající právu věcného břemene ve smyslu §151n a násl. ObčZ. Ke stejnému závěru dospěl odvolací soud i výkladem smlouvy z 29. 3. 1913. Odvolací soud zavázal soud prvního stupně, aby z toho právního názoru vycházel, když rozsudek soudu prvního stupně vzhledem k vadám žalobního petitu z hlediska jeho určitosti (vymezení prostor v domě čp. 733) zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně rozhodl znovu rozsudkem z 1. září 2004, č. j. 6 C 630/2001-281, výrokem pod bodem I, že „žalovaný je povinen vydat k trvalému a bezplatnému užívání žalobci budovu v části obce R. II čp. 733 na st. p. č. 136 s pozemkem p. č. 1136, vše v obci a k. ú. Žalovaný je povinen vydat žalobci klíče od budovy čp. 733 v obci R. k. ú. R., a to do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozhodnutí“, a výrokem pod bodem II. o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem z 30. 11. 2004, č. j. 28 Cdo 485/2004-298, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že „výrok ve věci samé správně zní tak, že žalovaný je povinen strpět trvalé a bezplatné užívání budovy v části obce R. II, čp. 733 na st. p. č. 1136 s pozemkem p. č. 1136, vše v obci a katastrálním území R., žalobkyní a dále je povinen vydat žalobkyni klíče od budovy čp. 733 v obci R. II, k. ú. R., a to do tří dnů od právní tohoto rozsudku“. Rozhodl také o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyni bylo v restitučním řízení navráceno majetkové právo – věcné břemeno spočívající v trvalém bezplatném užívání nemovitostí sokolovny čp. 733 na st p. č. 1136 a st. p. č. 1136 v k. ú. a obci R. v rozsahu, jak bylo zřízeno smlouvou sepsanou dne 26. března 1913 notářem F. R. Toto právo žalobkyně získala od tehdejšího Družstva pro zbudování tělocvičny Sokolu R., které předmětnou smlouvou nabylo od Místní obce královského města R. do vlastnictví pozemky nyní sloučené ve st. p. č. 1136, na kterých zbudovalo tělocvičnu čp. 733. Družstvo se zavázalo poskytnout budovu tělocvičné jednotě S. rakovnický a udržovat ji tak, aby trvale sloužila „pouze jejím účelem“. Podle smlouvy byl vlastník budovy a pozemků povinen vždy šetřit zájmy a snahy jednoty S. rakovnický a mohl pouze po dohodě za slušnou úplatu propůjčit (nikoliv pronajmout) prostory v budově čp. 733, pro účely uvedené v čl. III. smlouvy - cvičení žáků a žákyň rakovnických škol a účely kulturní a společenské, které zajišťovaly kulturní a společenský život v okrese rakovnickém. Vlastníkem předmětných nemovitostí je podle darovací smlouvy z roku 1997 žalovaný a v katastru nemovitostí je zapsáno věcné břemeno váznoucí na těchto nemovitostech ve prospěch žalobkyně, spočívající v trvalém bezplatném užívání nemovitostí. Soudy obou stupňů (soud prvního stupně vázán v tomto směru právním názorem odvolacího soudu) dospěly k závěru, že smlouvu z 29. 3. 1913 byla založena služebnost požívání ve smyslu §509 OZO. Tato služebnost - v restitučním řízení obnovená jako věcné břemeno trvalého a bezplatného užívání nemovitostí žalovaného - svědčí ve prospěch žalobkyně. Protože žalovaný pronajímá prostory v budově čp. 733 bez dohody se žalobkyní, a to i dlouhodobě ke komerčním účelům, a žalobkyně nemá od této budovy ani klíče, shledal i odvolací soud žalobu opodstatněnou. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, když jen formulačně upravil výrok ve věci samé tak, aby odpovídal tomu, že žalobkyně se domáhala, aby žalovaný strpěl výkon jejího práva trvalého bezplatného užívání předmětných nemovitostí. Potvrzen byl rozsudek soudu prvního stupně i ve správném znění v označení stavební parcely, neboť při písemném vyhotovení došlo k písařské chybě.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z §237 odst. l písm a) OSŘ. I když odvolací soud uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, došlo k jeho změně. Soud prvního stupně totiž uložil žalovanému, aby vydal žalobkyni budovu čp. 733 k trvalému a bezplatném užívání, zatímco odvolacím soudem bylo žalovanému uloženo, aby strpěl užívání této budovy žalobkyní. Kdyby nešlo o změnu rozsudku soudu prvního stupně, ale rozsudek potvrzující, je dovolání přípustné podle §237 odst. l písm. c) OSŘ. Zásadní význam rozsudku odvolacího soudu je dán tím, že došlo k závažné změně obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem, ačkoliv ji odvolací soud považuje jen za změnu formulační a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Důvody dovolání spatřuje žalovaný ve vadě řízení a nesprávném právním posouzení, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vada řízení je dána tím, že odvolací soud svým rozhodnutím porušil §153 odst. 2 OSŘ, neboť přisoudil něco jiného, než bylo žalováno, ačkoliv jde o řízení, kde tak učinit nelze. Nesprávné právní posouzení spočívá v tom, že povinnosti, které byly rozhodnutím odvolacího soudu žalovanému uloženy (u strpění práva užívání nemovitosti není ani uvedeno, kým bude nemovitost užívána), zasáhly do práv žalovaného jako vlastníka nemovitosti nad rámec zákona. Podle tohoto rozhodnutí totiž práva osoby oprávněné z věcného břemene převyšují práva vlastníka věci, což však není podle dnešního práva přípustné. Současná úprava věcného břemene sice vlastníka věci omezuje, ale dbá i na to, aby byl zachován vyvážený poměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, přičemž tato úprava je i v souladu s Listinou práv a svobod. V daném případě byla tato vyváženost překročena. Dohoda z roku 1913 je poplatná počátku minulého století, kdy právní řád organizacím jako je žalobkyně nedovoloval vlastnit majetek. Z praktického hlediska rozhodnutí odvolacího soudu znamená, že vlastník nemůže svoji nemovitost vůbec užívat, ale je povinen o ni plně pečovat (včetně finančních investic), neboť je jde o užívání bezplatné. Žalovaný spatřuje nesprávné právní posouzení i v tom, že odvolací soud nesprávně vyložil povinnost vlastníka vydat nemovitost a strpět užívání nemovitosti. Povinnost vydat věc má za následek změnu v osobě vlastníka. Žaloba na vydání nemovitosti je žalobou na obnovení (navrácení) vlastnických práv, jak je uvedeno např. „v rozsudku Nejvyššího soudu Rc 24/99“, lze jí uplatnit jen v restitučních sporech a je-li vlastník povinen nemovitost vydat, je povinen konat. Nikoli zdržet se konání, jak je to v případě žaloby na strpění užívání věci, která nevede ke změně vlastníka věci. Jde o dvě rozdílné povinnosti obsahově zásadně odlišné, nikoli o formulační rozdíl pro stejnou povinnost. Žalovaný navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalovaný nerespektoval její obnovené právo věcného břemene, spočívající v trvalém bezplatném užívání předmětné „Sokolovny“, a proto se v tomto řízení domáhala, aby žalovaný jako vlastník nemovitosti splnil povinnost vyplývající pro něj z tohoto věcného břemene. Nešlo tedy o žalobu na vydání věci. Proto také odvolací soud správně provedl jen formulační změnu žalobního petitu. Žalobkyně nesouhlasí ani s tím, že věcné břemeno odporuje platnému právu. Odvolací soud správně vyložil smlouvu z roku 1913 podle právní úpravy platné v době jejího uzavření. Práva žalobkyně jako osoby oprávněné z věcného břemene nepřevyšují práva žalovaného jako vlastníka nemovitosti, což žalobkyně dokládá dohodou uzavřenou mezi účastníky 3. 5. 2005. Podle této dohody žalovaný provozuje budovu prostřednictvím třetího subjektu a žalobkyně hradí alikvotně náklady na provoz podle počtu hodin, kdy nemovitost žalovaného užívá. Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas oprávněným, řádně zastoupeným účastníkem řízení a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ. Dále přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §242 odst. l a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
K vadě řízení, ke které mělo podle žalovaného dojít tím, že odvolací soud v rozporu s §153 odst. 2 OSŘ uložil žalovanému jinou povinnost, než byla žalobou požadována, nedošlo.
Podle §155 odst. l OSŘ obsah rozhodnutí ve věci samé vysloví soud ve výroku rozsudku.
Podle §153 odst. 2 OSŘ soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže řízení bylo možno zahájit i bez návrhu, nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.
Nejvyšší soud uvedl již v usnesení z 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, publikovaném pod č. 125 v časopise Soudní judikatura č. 9/2003, že „požadavek ustanovení §79 odst. l věty prvé OSŘ, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá, neznamená, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Označí-li žalobce v žalobě přesně, určitě a srozumitelně povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu /v případě žaloby podané podle §80 písm. b) OSŘ/, nebo způsob určení právního vztahu, práva nebo právní skutečnosti /požaduje-li ve smyslu ustanovení §80 písm. c) OSŘ nebo podle zvláštních předpisů určení zda tu oprávní vztah, právo nebo právní skutečnost je či není/, soud nepostupuje v rozporu se zákonem, jestliže použitím jiných slov vyjádří ve výroku svého rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal. Pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí; případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí přitom není vázán. Při formulaci výroku rozhodnutí soud musí dbát, aby vyjadřoval (z obsahového hlediska), čeho se žalobce žalobou skutečně domáhal.“ V daném případě se žalobkyně jako osoba z věcného břemene oprávněná domáhala, aby žalovanému jako vlastníku zatížených nemovitostí byla uložena povinnost vyplývající z věcného břemene, tedy povinnost trpět právo žalobkyně trvale a bezplatně užívat jeho nemovitosti. To žalobkyně vyjádřila požadavkem, aby žalovanému bylo uloženo „vydat jí k trvalému a bezplatnému užívání předmětné nemovitosti“, (tedy „vydat užívání nemovitostí“, nikoli vydat nemovitosti ve smyslu §126 odst. 1 ObčZ), který odvolací soud jen přeformuloval (upřesnil) tak, aby výrok soudního rozhodnutí odpovídal žalobou uplatněnému nároku. Odvolací soud, který potvrdil rozsudek soudu prvního stupně s formulačním upřesněním, že žalovaný je povinen strpět trvalé a bezplatné užívání nemovitostí žalobkyní (žalovaný se mýlí, když uvádí, že ve výroku není uvedeno, užívání kterého subjektu má strpět), tak návrh žalobkyně nepřekročil. Odvolací soud neporušil §155 odst. l OSŘ, jestliže použitím jiných slov vyjádřil ve výroku rozhodnutí přesněji stejná práva a povinnosti, kterých se žalobkyně určitým a srozumitelným žalobním petitem domáhala. Nemohlo tak ani dojít k vadě řízení ve smyslu §153 odst. 2 OSŘ. Vzhledem k tomu považuje dovolací soud za bezpředmětné zabývat se námitkou žalovaného ohledně rozdílu mezi povinností vlastníka věc vydat a povinností vlastníka strpět užívání věci.
V řízení nedošlo ani k vadám, uvedeným v §229 odst. l, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, jakož i k jiným vadám, které by měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Neobstojí ani námitka žalovaného, že věcné břemeno trvalého bezplatného užívání jeho nemovitostí žalobkyní jako osobou oprávněnou z věcného břemene znamená, že žalobkyně má více práv než žalovaný jako vlastník nemovitostí a takové věcné břemeno neodpovídá platné úpravě.
Podle §151n odst. l ObčZ věcná břemena omezují vlastníka nemovité ve prospěch někoho jiného tak, že je povinen něco trpět, něčeho se zdržet nebo něco konat. Práva odpovídající věcnému břemeni jsou spojena buď s vlastnictvím určité nemovitosti nebo patří určité osobě.
V daném případě bylo právo odpovídající věcnému břemeni, spočívající v trvalém bezplatném užívání nemovitostí žalovaného, žalobkyni navráceno v restitučním řízení, když původně vzniklo jako služebnost smlouvou z 29. 3. 1913. Výkladem této smlouvy - aby budova s pozemky „trvale sloužila pouze účelem“ tělocvičné jednoty Sokol R. – odvolací soud správně dovodil, že šlo o služebnost požívání podle §509 OZO. Ten stanovil, že požívání jest právo cizí věci, šetříc podstaty, beze všeho omezení užívati. Komentář k československému zákoníku občanskému autorů Dr. F. Roučka a Dr. J. Sedláčka, vydaný právnickým nakladatelstvím V. Linhart v Praze 1935, na str. 883 k §509 OZO uvádí, že „právo požívací (ususfructus) jest právo věci služebné užívati a bráti z ní veškeré požitky s jediným omezením, že bude zachována její podstata. Je to služebnost, která poskytuje nejširší moc právní nad věcí … podobnou vlastnickému právu (ovšem osoba oprávněná musí zachovat podstatu, nemůže věcí právně disponovat a jest detentorem, nikoli držitelem věci). Poživatel může výkon práva převésti (viz §485), může své právo propachtovati nebo pronajmouti.“
Z takto výstižně vyloženého obsahu služebnosti požívání jednoznačně plyne, že osobě ze služebnosti oprávněné sice příslušelo právo věc zatíženou služebností užívat a brát z ní užitky (při šetření podstaty věci), že právě ve výkonu těchto práv byl vlastník zatížené věci omezen, ale že vlastníkovi ještě zůstalo právo věcí disponovat. Nešlo tedy o právní vztah, podle kterého by osobě ze služebnosti oprávněné náleželo více práv než vlastníkovi zatížené věci. Služebnost požívání podle §509 OZO, která byla řazena mezi služebnosti osobní, odpovídá svým obsahem i pojmu práva odpovídajícího věcnému břemeni ve smyslu §151n odst. l ObčZ. Z titulu práva odpovídajícího věcnému břemeni požívání věci náleží osobě oprávněné z věcného břemene věc bez omezení bezplatně užívat a brát z ní užitky.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné a dovolání bylo proto zamítnuto (§243b odst. 2 OSŘ).
Žalobkyně byla v dovolacím řízení úspěšná a přísluší jí proto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ náhrada nákladů, které jí v tomto řízení vznikly. Ty jsou dány odměnou advokátky, která podáním vyjádření učinila v dovolacím řízení jeden úkon, ve výši 2500 Kč /§7 písm. f) a §18 odst. 1vyhl. č. 484/2000 Sb./, paušální náhradou hotových výdajů 75 Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), celkem částkou 2575 Kč. Lhůta k plnění byla stanovena podle §160 odst. l OSŘ a povinnost žalovaného zaplatit náklady k rukám advokátky žalobkyně vyplývá z §149 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 24. května 2006
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu