ECLI:CZ:NS:2003:22.CDO.683.2002.1
sp. zn. 22 Cdo 683/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně A. P., zastoupené advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu zemědělství České republiky se sídlem v Praze 1, Těšnov 17, zastoupené advokátem, o vyklizení pozemku a zaplacení částky 79 000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 6 C 133/2000 a 160/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 29. listopadu 2001, č. j. 15 Co 633/2001-115, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 29. listopadu 2001, č. j. 15 Co 633/2001-115, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočce v Táboře k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Táboře (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. července 2001, č. j. 6 C 133/2000-96, 6 C 160/2000-18, pod bodem I. výroku zamítl žalobu, aby žalovaná vyklidila a žalobkyni vyklizený předala pozemek parc. č. 750 o velikosti 6277 m2, zapsaný u Katastrálního úřadu v T. na LV č. 9 pro kat. území M. Pod bodem II. výroku zamítl žalobu, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 79 000,- Kč s 27% úroky od 26. 9. 2000 do zaplacení. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně obě žaloby zamítl z důvodu nedostatku legitimace žalobkyně. Uvedl, že z archivních materiálů je zřejmé, že mimo rozhodné období vymezené po roce 1990 restitučními zákony, tj. od skončení 2. světové války v roce 1945 do února 1948 přistupoval stát ke konfiskaci majetku rodiny S. na území České republiky na základě dekretů prezidenta republiky z roku 1945 nebo podle zákona č. 143/1947 Sb., o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve S. na zemi Českou. Sporný pozemek, není-li prokázáno jinak, přešel na stát ex lege podle zákona č. 143/1947 Sb. Tyto právní normy jsou součástí právního řádu České republiky a jejich protiprávnost nelze dovozovat analogií zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ani zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Pokud se žalobkyně označuje jako vnučka dr. A. S., pak její otec H. S. byl ve veřejné poslední vůli dr. A. S. označen jako bratranec a univerzálním dědicem byl ustanoven syn K. S.
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 29. listopadu 2001, č. j. 15 Co 633/2001-115, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I. a II. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Podle odvolacího sodu přešel majetek (sporný pozemek) dr. A. S. s okamžitou platností na stát podle dekretu č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen „dekret“), neboť jeho osoba byla označena za osobu německé národnosti. „U takovýchto osob však dekret nepředpokládal vydání správního aktu, který by deklaroval jejich zařazení pod ustanovení zmíněného předpisu. … Ustanovení §1 odst. 3 pak zakládá pouze možnost rozhodnutí o připuštění výjimky z ustanovení §1 odst. 1 písm. a) dekretu, což ale na účinnost dekretu na osoby německé národnosti nemůže mít vliv.“ Nad rámec těchto úvah odvolací soud dodal že analogickému použití zákona č. 119/1990 Sb. a dalších restitučních předpisů brání vymezení rozhodného období přechodu majetku na stát až od 25. 2. 1948. Ani analogickým použitím zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 93/1992 Sb., nelze dovodit, že dr. A. S. nikdy své vlastnické právo nepozbyl. Porušení právních předpisů při znárodnění majetku je restitučním důvodem podle zákona č. 229/1991 Sb. nebo zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ale to nic nemění na tom, že tento majetek na stát přešel. Na přechod vlastnického práva na stát by nemělo vliv ani případné porušení předpisů při konfiskaci majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Má zato, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Poukázala na to, že odvolací soud jako první soud v České republice správně konstatoval, že majetek dr. A. S. přešel na stát podle dekretu č. 12/1945 Sb., zatímco dosud soudy zabývající se dalšími žalobami žalobkyně tvrdily, že k přechodu tohoto majetku na stát došlo zákonem č. 143/1947 Sb. Za této situace měl odvolací soud žalobkyni přiznat její restituční nárok podle zákona č. 243/1992 Sb. Dále namítá, že odvolací soud přehlédl, že do dnešního dne nebylo rozhodnuto o námitkách a žádosti o udělení výjimky z konfiskace, podaných právním zástupcem dr. A. S. proti rozhodnutí ONV v Č. ze 4. 10. 1945, jímž došlo ke konfiskaci majetku. Podle žalobkyně za stavu, kdy ohledně konfiskace majetku dr. A. S. byl vydán konstitutivní správní akt s „rozvazující podmínkou“ podle §1 odst. 2 a 3 dekretu č. 12/1945 Sb., stala se jako dědička dr. H. S. a tedy universální dědička dr. A. S. „čekatelkou“ na vlastnictví dr. A. S., které jí náleží po zrušení konfiskace na základě vyhovujícího rozhodnutí Ministerstva zemědělství o podaném odvolání. Jde „o automatické vrácení majetku s účinky ex tunc vyplývající z přirozeného nároku na zpětný přechod tohoto majetku na základě pozitivního rozhodnutí o odvolání s žádostí o udělení výjimky, že vlastník dotčený uvedeným dekretem nebyl německé národnosti či zrádce českého národa. Toto „zákonné čekatelství“ bylo v řízení před Okresním soudem v Táboře a Krajským soudem v Českých Budějovicích uplatněno s požadavkem vydání předmětného majetku“. Soud není oprávněn posuzovat zákonnost či nezákonnost existenci konfiskačních důvodů a oprávněnost námitek proti konfiskaci, to přísluší výhradně Ministerstvu zemědělství jako odvolacímu orgánu, a pokud tak soudy učinily, překročily svoji pravomoc. Nezbývá, než aby Ministerstvo zemědělství jako právní nástupce původního orgánu – Zemského národního výboru - o podaném odvolání rozhodlo. Pokud tak dosud neučinilo, tak jen proto, že vychází z mylného názoru, že s. majetek přešel na stát podle zákona č. 143/1947 Sb. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podpůrně navrhla, aby dovolací soud sám vyčkal rozhodnutí Ministerstva zemědělství a poté konečně rozhodl.
Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání. Poukázala na to, že soudy se nezabývaly otázkou věcné legitimace žalobkyně, která svá tvrzení o adopci dr. H. S. dr. A. S. nikdy ničím nedoložila. Rozsudkem Okresního soudu v Táboře z 26. 1. 2001, sp. zn. 6 C 50/99, který nabyl právní moci 13. 3. 2001, byla zamítnuta žaloba na určení vlastnictví k témuž pozemku, který je předmětem tohoto sporu, což dokládá, že žalobkyně se snaží zvrátit rozhodnutí soudů všemi možnými způsoby. Žalovaná setrvala na stanovisku, že majetek dr. A. S. nepřešel na stát dříve než podle zákona č. 143/1947 Sb. Odvolací soud zřejmě nevzal v úvahu přípis Zemského národního výboru v P. z 19. 8. 1947, předložený žalobkyní, v němž se uvádí, „že majetek dr. A. S. nepodléhá žádnému konfiskačnímu řízení a národní správa zřízená na majetkovou podstatu byla zřízena pouze pro nepřítomnost jejího majitele“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ, přičemž předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyly naplněny.
Podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 OSŘ).
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 OSŘ, neboť mu není známo, že by právní otázka vlivu uplatněné výjimky z konfiskace majetku osob německé a maďarské národnosti podle §1 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb. na přechod majetku na stát a otázka významu rozhodnutí o takové výjimce podle §1 odst. 3 tohoto dekretu byla judikaturou vyšších soudů výslovně řešena. Nadto odvolací soud tyto otázky řešil v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je také opodstatněné.
Žalobce nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 OSŘ nebo že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo.
K následujícímu právnímu posouzení dovolací soud poznamenává, že je při své přezkumné činnosti vázán uplatněnými dovolacími námitkami, jejichž rámec nemůže překročit. Nemohl se proto zabývat eventuální aplikací zákona č. 143/1947 Sb. na daný případ. Zabýval se proto dále jen otázkami správnosti aplikace níže citovaných ustanovení dekretu odvolacím soudem, na níž je dovoláním napadené rozhodnutí postaveno. Žalobkyně také nezpochybňuje skutečnost konfiskace sporného majetku podle zmíněného dekretu, naopak s tímto závěrem souhlasí a dovolává se jej.
Podle §1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb. s okamžitou platností a bez náhrady se konfiskuje pro účely pozemkové reformy zemědělský majetek, jenž je ve vlastnictví:
a) všech osob německé a maďarské národnosti, bez ohledu na státní příslušnost,
b) zrádců a nepřátel republiky jakékoliv národnosti a státní příslušnosti, projevivších toto nepřátelství zejména za krise a války v letech 1938 až 1945,
c) akciových a jiných společností a korporací, jejichž správa úmyslně a záměrně sloužila německému vedení války nebo fašistickým a nacistickým účelům.
Podle odstavce 2 téhož paragrafu osobám německé a maďarské národnosti, které se aktivně zúčastnily boje za zachování celistvosti a osvobození Československé republiky, se zemědělský majetek podle odstavce 1 nekonfiskuje.
Podle odstavce 3 o tom, lze-li připustiti výjimku podle odstavce 2, rozhodne na návrh příslušné rolnické komise příslušný okresní národní výbor. Pochybné případy předloží okresní národní výbor zemskému národnímu výboru, který je se svým dobrozdáním postoupí ke konečnému rozhodnutí ministerstvu zemědělství, které rozhodne v dohodě s ministerstvem vnitra.
Podle názoru dovolacího soudu k přechodu majetku na stát konfiskací podle tohoto dekretu došlo ze zákona s účinky ex tunc, a to k okamžiku účinnosti dekretu. Tyto účinky nastaly ovšem za předpokladu, že se týkaly zemědělského majetku subjektů uvedených v §1 odst. 1 dekretu. Rozhodnutí příslušného správního úřadu o konfiskaci bylo rozhodnutím toliko deklaratorním (t. j. stvrzovalo skutečnost, k níž již dříve došlo), bez jeho vydání však nešlo s majetkem uvedených subjektů dále nakládat jako s majetkem státu. Zda byl majetek konfiskován podle dekretu, neposuzovaly tehdejší soudy ani jako otázku předběžnou a v souvisejících případech měly vyžadovat pravomocné rozhodnutí správního orgánu. V tomto směru lze odkázat na dobovou judikaturu. V rozhodnutí sp. zn. R II 121/46, publikovaném ve Sbírce rozhodnutí nejvyššího soudu ve věcech občanských z roku 1946, ročník 27, pod č. 144/46, Nejvyšší soud zaujal právní názor, že „okolnost, že zůstavitel byl podle úmrtního listu německé národnosti, nestačí sama o sobě k tomu, aby pozůstalostní soud považoval jmění za konfiskované, nýbrž je na něm, aby si vyžádal rozhodnutí správního úřadu o konfiskaci“. Shodný právní názor vyslovil v rozhodnutí sp. zn. R II 172/46, uveřejněném ve Sbírce rozhodnutí nejvyššího soudu ve věcech občanských z roku 1947, ročník 28, pod č. 187, podle kterého „dříve než pozůstalostní soud vysloví, že se pozůstalost neprojedná proto, že jmění propadlo konfiskací podle dekretů presidenta republiky č. 12 a 108/1945 Sb., musí mít pro tento svůj výrok podklad v pravoplatném rozhodnutí správního orgánu. Soudům nepřísluší zabývat se otázkou konfiskace ani předběžně“.
Jestliže tedy byl zemědělský majetek ve vlastnictví osob uvedených v §1 odst. 2 dekretu, pak podle názoru dovolacího soudu ke konfiskaci zemědělského majetku dnem účinnosti dekretu (ze zákona) nedošlo. V takovém případě však bylo třeba, aby pochybnost o tom byla odstraněna rozhodnutím příslušného správního úřadu o výjimce podle §1 odst. 3 dekretu. Nabylo-li takové rozhodnutí právní moci, bylo tím stvrzeno, že majetek osoby, které se toto rozhodnutí týkalo, na stát nikdy nepřešel.
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že pokud odvolací soud vyslovil názor, že ustanovení §1 odst. 3 dekretu nemělo vliv na účinnost dekretu na osoby německé národnosti, jde o nesprávný výklad právního předpisu a tedy o právní názor pochybený. Naopak lze přisvědčit argumentaci dovolání potud, pokud se v něm namítalo, že soudu nepřísluší, aby posuzoval existenci konfiskačních důvodů a oprávněnost námitek proti konfiskaci.
Protože právní posouzení věci odvolacím soudem nebylo správné, byl rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2 OSŘ věty za středníkem zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. května 2003
JUDr. František Balák,v.r.
předseda senátu