ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.684.2002.1
sp. zn. 22 Cdo 684/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Jany Hráchové a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce J. H., zastoupeného advokátem, proti žalovanému V. Ch., zastoupenému advokátem, za účasti vedlejší účastnice na straně žalobce H. D., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví k pozemku, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 3 C 678/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2000, č. j. 26 Co 48/2000-80, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. J. N.
Odůvodnění:
Ve věci šlo o to, že žalobce tvrdil, že sporný pozemek, jehož vlastníky byli původně právní předchůdci žalovaného a poté stát, nabyli koncem 40. let minulého století na základě přídělu právní předchůdci žalobce; žalovaný to popíral. Okresní soud Praha - západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. listopadu 1999, č. j. 3 C 678/96-63, zamítl „žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že A. H., zemřelý 24. 4. 1982 byl ke dni 24. 4. 1982 vlastníkem pozemku č. kat. 197/13 v katastrálním území H. J.“ a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že předchůdci žalobce A. a M. H. byli vedeni v seznamu přídělců půdy a uhradili přídělovou cenu za jim přidělený pozemek. Předmětem přídělu pěti domkářů, včetně jmenovaných, byl kus pole č. 197/1, původně ve vlastnictví předchůdců žalovaného, které bylo mezi ně rozděleno. Že žalobcův právní předchůdce získal část označenou č. 197/13, těsně sousedící s jeho pozemkovými parcelami č. 197/6 a 197/7, však prokázáno nebylo. Příděl nebyl zapsán v evidenci nemovitostí a z výpisu z příslušné pozemkové knihy soud zjistil, že jako vlastník pozemku č. 197/1 - role, z něhož byl pozemek č. 197/13 oddělen, byl zapsán V. Ch. a jeho manželka M., každý jednou polovinou. V evidenci nemovitostí u příslušného střediska Geodézie byl ke dni 7. 11. 1989 žalobce veden toliko jako uživatel sporného pozemku a jako vlastník byl zapsán čsl. stát - MNV J. Soud proto uzavřel, že ačkoliv byli manželé H. uváděni v dokladech jako přídělci, navíc s „vynulovanými“ účty(tedy se zaplacenou cenou přídělu), nedokládá to, že přídělem získali právě předmětný pozemek. Vlastnické právo ke spornému pozemku nevydrželi.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. listopadu 2000, č. j. 26 Co 48/2000-80, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, „že se určuje, že A. H., zemř. 24. 4. 1982, byl ke dni 24. 4. 1982 vlastníkem pozemku č. kat. 197/13 v kat. úz. H. J.„ a rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud konstatoval, že pozemek č. 197/1 byl právním předchůdcům žalovaného odňat ve prospěch státu a proběhlo ohledně něho přídělové řízení podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, ve spojení se zákonem č. 81/1920 Sb. (zákon přídělový). Přídělci, kromě dalších, byli i právní předchůdci žalobce, kteří by jinak neměli rozumný důvod pro úhradu přídělové ceny státu, když právnímu předchůdci žalovaného navíc zaplatili 5.000,- Kč. Sporný pozemek 50 let fakticky užívali, aniž by se proti tomu kdokoliv ohrazoval. Odvolací soud dospěl k závěru, že na právní předchůdce žalobce přešlo vlastnické právo ke spornému pozemku dnem 1. 1. 1951; proto neshledal nutným zabývat se otázkou vydržení vlastnického práva.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, z jehož obsahu vyplývá, že uplatňuje dovolací důvody ve smyslu §241 odst. 3 písm. c) a d) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. S podrobným odkazem na zápisy v knihovní vložce č. 46 v příslušné pozemkové knize provedené v rozhodném období, týkající se pozemku č. 197, uzavřené v roce 1964, namítá, že nebylo zjištěno, že by v ní byl v roce 1948 učiněn zápis o zahájení přídělového řízení. Odvolací soud vzal za prokázané, že přídělové řízení ohledně sporného pozemku bylo nepochybně dokončeno do 31. 12. 1950, toliko na základě nepřímých důkazů; není však zřejmé, zda nešlo pouze o návrh přídělového řízení. To není vyloučeno, když je pravděpodobné, že takové řízení probíhalo ve vztahu k majetku A. p. Z provedených důkazů plyne, že pozemek č. 197/13 byl v roce 1989 zapsán na listu vlastnictví pro obec J. a jako uživatel uveden J. H. V rámci restitučního řízení prováděného na návrh žalovaného byla ale u Pozemkového úřadu P. druhou účastnicí řízení obec J., která se považovala za vlastníka sporného pozemku. To odvolací soud nevzal v úvahu. Zaplacení 5.000,- Kč právním předchůdcům žalovaného odvolací soud hodnotil pouze ve prospěch žalobce a přehlédl nepřezkoumatelnost a neurčitost příslušných dokladů, když z nich nevyplývá, že by šlo o úhradu konkrétní přídělové ceny za určitý pozemek. Připomíná záznam uvedený v knihovní vložce č. 46 pro k. ú. H. J. ohledně pozemků, které byly předmětem dědického řízení po jeho právních předchůdcích, v nichž byla zahrnuta i výměra pozemku dotčeného. Nesouhlasí s konstatováním odvolacího soudu, který vzal za prokázanou ztrátu dokladů o přídělovém řízení, když z vyjádření Okresního úřadu P. z 18. 5. 1995 plyne, že doklady nebyly dohledány. Letecký dobový snímek nedokazuje právní vztahy k nemovitostem. Pozemky zapsané v knihovní vložce č. 46 byly vneseny do družstva a jejich vlastník s nimi nemohl nakládat. Odvolací soud měl v pochybnostech věc vrátit soudu prvního stupně, aby u Katastrálního úřadu zjistil, kdy došlo ke geometrickému oddělení dotčeného pozemku z pozemku č. 197/1, kdy byl zapsán na list vlastnictví č. 1 pro zmíněné katastrální území a od které doby byl právní předchůdce žalobce veden v evidenci nemovitostí jako jeho uživatel. Pak by nebylo možno dovozovat vydržení vlastnického práva tak, jak se stalo v napadeném rozhodnutí. Pokud měl odvolací soud pochybnosti o vlastnickém právu ke spornému pozemku, měl jako předběžnou otázku vyřešit tuto skutečnost a neodkazovat na obecné zásady spravedlnosti. Odvolací soud si při zjištěných pochybnostech neopatřil takové důkazy, které by prokázaly, že přídělové řízení o dotčeném pozemku proběhlo, kdy byl skutečně oddělen a kdy byl zapsán do evidence nemovitostí včetně skutečnosti, od které doby byl v ní právní předchůdce žalobce veden jako jeho uživatel. Dále bylo třeba zjistit, kdy právní předchůdci žalovaného vnesli pozemek č. 197/1 do družstva, v jaké výměře a ozřejmit, proč k tomuto pozemku uplatňovala vlastnické právo i obec J. v rámci restitučního řízení podle zákona č. 229/1991 Sb. Napadené rozhodnutí tedy spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkových zjištění, která nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalobce ztotožňuje se závěry odvolacího soudu. Za nesporné považuje, že pozemek č. 197/1, z něhož byl oddělen pozemek č. 197/13, byl právnímu předchůdci žalovaného na základě přídělového řízení odňat. Vlastníky se stali právní předchůdci žalobce a rozhodující pro vznik vlastnického práva bylo převzetí pozemku do držby, nikoliv zápis do pozemkové knihy. K převzetí pozemku do držby právními předchůdci žalobce došlo evidentně před rokem 1949. To plyne ze zachovaných přídělových listin založených ve spise. Dále odkazuje na §11 zákona č. 90/1947 Sb. a na skutečnosti týkající se zápisů do pozemkové knihy ve vztahu ke vzniku vlastnického práva z pohledu tehdy platných předpisů. Připomíná úhradu obnosu 5.000,- Kč právním předchůdcům žalovaného za sporný pozemek jako snahu vyrovnat se za předmětný pozemek slušným způsobem vedle legislativního řešení, bez ohledu na to, že toto plnění bylo bezdůvodným obohacením. Odkaz na obecné zásady spravedlnosti zdůrazněné odvolacím soudem nutno posuzovat s přihlédnutím k tomu, že za odňatý pozemek č. 197/1 byla poskytnuta právním předchůdcům žalovaného pozemková náhrada, takže neutrpěli hmotnou újmu. Podpůrně lze dojít k závěru, že právní předchůdci žalobce pozemek užívali v dobré víře jako jeho vlastníci a nic nebránilo tomu, uvažovat i o vydržení vlastnického práva. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů, platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb., tedy podle OSŘ ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem), a po zjištění, že dovolání je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241 odst. 3 písm. c) OSŘ – dovolatelem uváděný dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) OSŘ se z obsahu dovolání nepodává - a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Odvolací soud dospěl ke skutkovému závěru, že předmětná nemovitost byla přidělena právním předchůdcům žalobci, na základě nepřímých důkazů. Těmito důkazy byla skutečnost, že právní předchůdci žalobce byli vedeni v seznamu přídělců půdy, že zaplatili přídělovou cenu, že zaplatili právnímu předchůdci žalovaného 5 000 Kč a konečně že pozemek více než 50 let nerušeně užívali. Přitom odvolací soud přihlédl i k tomu, že původní parcela, ze které byl sporný pozemek oddělen, byla i podle žalovaného jeho předchůdci odňata ve prospěch státu. Z jiných důkazů a skutečností odvolací soud nevycházel a pokud dovolání s jinými skutečnostmi polemizuje (jako např. uvádí, že letecký snímek nedokazuje vlastnictví k nemovitostem), je bezpředmětné.
Podle §132 OSŘ hodnotí důkazy soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Hodnocení důkazů je věcí soudu, který rozhoduje v nalézacím řízení. Dovolací soud může hodnocení důkazů přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení (je zjevně nepřiměřené). Tak tomu v dané věci není. Skutečnosti, ze kterých vyšel odvolací soud, skutečně mohou být vyloženy tak, že k přídělu došlo, i když se „přímé důkazy svědčící o přídělení předmětného pozemku nezachovaly“, jak uvedl odvolací soud. Toto hodnocení není v rozporu s pravidly logického myšlení ani není zjevně nepřiměřené. Proto dovolací soud nemůže učinit závěr, že by skutkové zjištění o existenci přídělu, učiněné na základě hodnocení důkazů, nemělo oporu v provedeném dokazování.
Především není rozhodující skutečnost, že v pozemkové knize nebyl učiněn zápis o přídělovém řízení, resp. že v ní, resp. v evidenci nemovitostí, byl jako vlastník zapsán někdo jiný. K nabytí vlastnictví přídělem totiž v zásadě nebylo třeba intabulace, vlastnictví se nabývalo rozhodnutím o přídělu (viz R 35/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a tak nedostatek zápisu nemohl mít vliv na vlastnictví k přídělu; to platí i ve vztahu k obci, která se podle dovolatele považovala za vlastníka pozemku. Hodnocení skutečnosti, že právní předchůdci žalobce zaplatili předchůdcům žalovaného 5 000 Kč tak, že šlo zřejmě o dorovnání ceny za příděl, není v souvislosti s dalšími důkazy nelogické. Pokud pak dovolatel namítá, že nebylo možno dovodit, že by žalobce pozemek vydržel, je třeba připomenout, že odvolací soud se vydržením nezabýval.
Dovolatel též zmiňuje důkazy, které bylo podle jeho názoru třeba provést a naznačuje, jaký měl být postup odvolacího soudu při dokazování. Je však třeba uvést, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou projednací a proto jsou účastníci povinni tvrdit skutečnosti, z nichž vyvozují pro sebe příznivé právní důsledky; k těmto tvrzením jsou povinni nabídnout soudu důkazy (§120 odst. 1 OSŘ). Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny (§120 odst. 3 OSŘ). Pokud však účastník skutečnosti, na jejichž existenci by bylo možno založit pro něj příznivé rozhodnutí ve věci netvrdí a tyto skutečnosti nevyjdou v řízení jinak najevo, je důsledkem jeho nečinnosti pro něj nepříznivé rozhodnutí ve věci; důsledky této nečinnosti nelze odstranit dodatečným tvrzením, vzneseným v dovolacím řízení, které má výlučně přezkumnou povahu. V dovolání tedy nelze úspěšně namítat, že soud (nejde-li o řízení uvedená v §120 odst. 2 OSŘ) neprovedl důkaz, jehož provedení nebylo navrženo v nalézacím řízení. Proto k této části dovolání nebylo možno přehlédnout.
Konečně neobstojí ani námitky proti postupu odvolacího soudu, pokud se odvolával na „obecné zásady spravedlnosti“. Je zřejmé, že tím chtěl odvolací soud vyjádřit myšlenku, že pokud někdo více než 50 let nerušeně užívá pozemek jako jeho přídělce a jsou k dispozici nepřímé důkazy, z nichž se podává, že k přídělu mohlo s vysokou pravděpodobností dojít (a současně tu nejsou důkazy, které by příděl vyloučily), je namístě vyjít z toho, že k přídělu došlo. Tento závěr odvolacího soudu pak nemůže dovolací soud z důvodů vyložených shora zpochybnit.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v §241 odst. 3 písm. c) OSŘ tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v §241 odst. 3 písm. a) a b) OSŘ, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly dovolatelkou tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 1 OSŘ, věta před středníkem).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že žalobce byl v dovolacím řízení úspěšný, a proto mu přísluší podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ náhrada nákladů řízení, které mu vznikly. Ty představují odměnu za jeden úkon právní služby, to je 500,- Kč za vyjádření k dovolání a paušální náhradu hotových výdajů ve výši 75,- Kč, celkem 575,- Kč, a to podle §6 odst. 1, §7, §9 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a části 12, hlavy I, bodu 10 zákona č. 30/2000 Sb.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 3. října 2002
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu