ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.728.2000.1
sp. zn. 22 Cdo 728/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: A) R. P. a B) R. M., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) J. V. a 2) J. V., zastoupeným advokátem, o zdržení se zásahů do vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 3 C 51/94, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. července 1999, č. j. 20 Co 49/98-131, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobcům na nákladech dovolacího řízení částku 575 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. J. M.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem z 22. 7. 1999, č. j. 20 Co 49/98-131, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou (dále jen „soud prvního stupně“) z 30. června 1997, č. j. 3 C 51/94-98, ve výroku I. ve znění, že „oba žalovaní jsou povinni zdržet se zásahů do podílového spoluvlastnictví obou žalobců (každého z jedné neoddělené poloviny celku) pozemku parc. č. 766/5 - zahrada o výměře 929 metrů čtverečních, zapsaném na listu vlastnictví č. 18 v katastru nemovitostí ČR vedeném u Katastrálního úřadu v R. pro katastrální území Č. v rozsahu vyznačeném v geometrickém plánu znalce ing. K. C., vyhotoveném dne 2. 5. 1997, č. 249/-151/97 a potvrzeném Katastrálním úřadem v R. dne 15. 5. 1997 pod č. 404/97/GP, který tvoří nedílnou součást výroku tohoto rozsudku, a to pěstováním ovoce a zeleniny, odstraněním stavby drátěného plotu, zakresleného v náčrtu znaleckého posudku z 8. 5. 1997 znalce ing. K. C., a vstupem na tento pozemek, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku“ a ve výroku o nákladech státu. Dále změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, rozhodl o nákladech odvolacího řízení a dovolání proti svému rozsudku nepřipustil.
Krajský soud převzal zjištění soudu prvního stupně, že žalobci nabyli spoluvlastnictví k pozemku parc. č. 766/5 v kat. území Č. dědictvím po M. P., zemřelé 9. 11. 1990. Ta se stala vlastnicí této parcely na základě kupní smlouvy z 3. 2. 1948, kterou současně nabyla vlastnictví k dalším nemovitostem v tomto katastrálním území, a to domu čp. 210 se st. parc. č. 249, parc. č. 766/4 a také parc. č. 766/27. To vyplývá z prohlášení účastníků uvedené smlouvy, které učinili 19. 10. 1953, v němž uvedli, že kupní smlouvou byl převeden i uvedený pozemek, který v přírodě tvoří nedílnou součást parc. č. 766/5. Na základě tohoto prohlášení byla usnesením bývalého Lidového soudu v Rychnově nad Kněžnou z 29. 5. 1955, sp. zn. 7 Čd 231/55, parc. č. 766/27 odepsána z vl. č. 445 a zapsána do vl. č. 336, a dále rozhodnuto, že se parc. č. 766/27 slučuje do parc. č. 766/5. Z nemovitostí, které M. P. nabyla kupní smlouvou z 3. 2. 1948, prodala manželům E. a Z. M. kupní smlouvou z 2. 3. 1964 jen dům čp. 210 se st. parc. č. 249. Ti však uzavřeli 2. 12. 1965 kupní smlouvu s J. a Z. V., kterou jako prodávající převedli na kupující nejen dům č. 210 se st. parc. č. 249, ale také parc. č. 766/27. Současně účastníci této smlouvy zřídili pro M. P. právo doživotního užívání parc. č. 766/27. J. a Z. V. pak převedli dům č. 210 se st. parc. č. 249 a parc. č. 766/27 na žalované kupní smlouvou z 16. 4. 1982. Podle polního náčrtu z roku 1972 byl pozemek parc. č. 766/27 veden jako součást pozemku parc. č. 249. Pozemek parc. č. 766/5 (včetně původní parc. č. 766/27) užívala M. P. až do své smrti. Žalovaní, kteří se považovali za vlastníky této části pozemku parc. č. 766/5, s M. P. o užívání tohoto pozemku nejednali, neboť se cítili vázáni závazkem ze smlouvy uzavřené jejich právními předchůdci o jejím právu pozemek užívat. Když zemřela, žalovaní sdělili dopisem z 3. 4. 1991 žalobcům, že hodlají nadále původní pozemek parc. č. 766/27 jako vlastníci užívat. Následně pak pozemek oplotili a užívali. Teprve ze žaloby se dozvěděli, že za vlastníky tohoto pozemku, jako části pozemku parc. 766/5, se považují žalobci.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaní, resp. jejich právní předchůdci J. a Z. V., mohli být v dobré víře, že do jejich vlastnictví náleží původní pozemek parc. č. 766/27. Dále odvolací soud uvedl, že již nemůže považovat za správný závěr o nemožnosti vydržet k l. l. 1992 pozemek fyzickou osobou, ale jen státem, který vyslovil v rozsudku z 25. 9. 1996, č. j. 20 Co 69/96-69, kterým zrušil první rozsudek soudu prvního stupně v této věci (a z něhož soud prvního stupně také vycházel), ale že podle §868 a §134 zákona č. 40/1964 Sb. ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen „ObčZ“) vlastnické právo k pozemku nabude vydržením kterákoliv osoba, která od 1. 1. 1992 splní podmínky vydržení stanovené v §134 ObčZ. Dospěl však k závěru, že žalovaní nemohli nabýt vlastnictví k předmětnému pozemku vydržením proto, že nebyli držiteli předmětného pozemku ve smyslu §130 ObčZ, neboť u nich „nebyla splněna podmínka faktického výkonu držby k tomuto pozemku“, jestliže pozemek užívala a fakticky vlastnické právo vykonávala M. P. Odvolací soud uzavřel, že žalobcům jako spoluvlastníkům pozemku parc. č. 766/5 (obsahujícího i původně sloučený pozemek parc. č. 766/27) náleží ochrana jejich vlastnického práva vůči žalovaným, kteří do jejich práva zasahují. Rozsudek soudu prvního stupně proto potvrdil v upřesněném znění, odpovídajícím žalobnímu petitu. Dovolání proti svému rozsudku nepřipustil s odůvodněním, že výklad §868 a §134 ObčZ, byl již proveden Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1193/98 a odvolací soud se od něj neodchýlil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Jeho přípustnost dovozují z §238 odst. l písm. b) zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“) a uvádí, že uplatňují dovolací důvody podle §243 odst. l písm. c) a d) OSŘ. Podle obsahu uplatňují jen dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) OSŘ, tj. vytýkají odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci. Považují za nesprávný závěr odvolacího soudu, že nebyla splněna podmínka faktického výkonu držby předmětného pozemku žalovanými. I když odvolací soud neuvedl, v čem měl faktický výkon držby spočívat, vyplývá z něj, že bylo třeba pozemek fakticky užívat, tj. sklízet, okopávat, sekat a pod. Žalovaní jsou přesvědčeni, že pozemek lze užívat i jiným způsobem, např. jej zastavět, pronajmout apod. Za držitele věci považují proto osobu, která věc fakticky ovládá, nikoli ji užívá, a nakládá s ní jako se svou. Žalovaní navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci považují za správný závěr odvolacího soudu o nesplnění podmínky faktického výkonu držby předmětného pozemku žalovanými, který držela až do své smrti jeho vlastnice M. P. Navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud podle hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb. provedl řízení o dovolání podle procesních předpisů platných k 31. 12. 2000, tj. podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas, řádně zastoupenými účastníky řízení a že jde o dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. b) OSŘ, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jestliže jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tak tomu bylo i v dané věci. Jestliže přípustnost dovolání proti rozsudku vyplývá ze zákona, pak odvolací soud rozhodoval o připuštění dovolání nadbytečně.
Vady řízení, uvedené v §237 odst. l OSŘ, ani jiné vady, které by měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, žalovaní nenamítali a dovolacím soudem nebyly zjištěny.
Dále dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle žalovanými uplatněného dovolacího důvodu, tj. zda je správný závěr odvolacího soudu, že žalovaní nemohli nabýt vlastnictví k předmětnému pozemku vydržením podle §134 ObčZ, neboť nebyli jeho oprávněnými držiteli ve smyslu §130 ObčZ po desetiletou vydržecí dobu.
Podle §130 odst. l ObčZ je-li držitel vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným.
Držitelem věci je podle §129 odst. l ObčZ je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní. Obdobně stanovil §132a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění provedeném zákonem č. 131/1982 Sb., a před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb.: Kdo věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, má - pokud není stanoveno jinak - obdobná práva na ochranu, jaká má vlastník věci.
Pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi - prvek subjektivní) a faktické ovládání věci - panství nad věcí (corpus possesiones- prvek objektivní). Faktickým ovládáním se nerozumí jen fyzické ovládání věci. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí. Proto je držitelem pozemku i ten, kdo na něj fakticky dlouhou dobu nevstoupil, pokud se držby nechopí někdo jiný, a také ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (tzv. detentora). Je však nezbytné, aby detentor věc fyzicky ovládal pro držitele a jeho jménem (například jako jeho nájemce). Důkazní břemeno, že tomu tak bylo, leží na tom, kdo tvrdí, že ten, kdo věc fyzicky ovládal, byl jeho detentorem.
Držby věci se lze uchopit též její tradicí. Držitel se nemusí chopit držby věci sám, ale může jít o její nabytí zástupcem; není ani nutné fyzické převzetí věci držitelem. Držba tak může přejít prohlášením (učiněným výslovně i konkludentně) o tom, že osoba, která převádí věc, kterou jako vlastník drží, ji bude nadále držet pro nabyvatele jako její detentor z jiného právního důvodu (constitutum possessorium). V tomto případě nedojde ke změně ve fyzickém ovládání věci, její držba však přejde na nabyvatele.
Žalobci tvrdili, že M. P. užívala sporný pozemek jako vlastnice, naopak žalovaní tvrdili, že byla jejich detentorkou, neboť pozemek užívala na základě smlouvy s nimi, resp. s jejich právními předchůdci. M. P. však sporný pozemek nikdy neprodala; bylo tedy na žalobcích prokázat, že jej užívala jako jejich detentor, tedy že věděla o tom, že vlastníci pozemku jsou žalovaní a ona jej užívá na základě smlouvy. Pouhý omyl žalovaných v právním důvodu užívání pozemku by nestačil; užívá-li někdo pozemek jako držitel, nemůže jeho držbu vyloučit pouhá okolnost, že jiný je, byť i se zřetelem ke všem okolnostem, v dobré víře, že držitelem je on sám a uživatel je jeho detentorem.
Žalovaní ke svému tvrzení žádné důkazy nenabídli a v řízení ani nevyšlo najevo, že by M. P. byla jejich detentorem. Nebylo prokázáno, že by věděla o ujednání sjednávající ji právo pozemek užívat nebo o tom, že tento pozemek byl předmětem kupní smlouvy. Nebylo ani zjištěno, proč bylo zmíněné ujednání vůbec učiněno. Proto odvolací soud nepochybil, když konstatoval, že M. P. k pozemku vykonávala vlastnické právo (tedy jej držela jako vlastnice, nikoliv jako detentor žalovaných). Žalovaným se tak nepodařilo prokázat, že by se chopili držby tohoto pozemku.
Je tedy správný závěr odvolacího soudu, že žalovaní nejméně po dobu života M. P. nebyli držiteli předmětného pozemku. Pokud se jimi stali až v roce 1991, pak v roce 1994, tedy před uplynutím desetileté vydržecí lhůty, byla podána žaloba v této věci, kterou žalobci jejich vlastnické právo k tomuto pozemku zpochybnili, a žalobci tak ztratili dobrou víru, že jim náleží. Nemohli tedy nabýt vlastnictví k pozemku vydržením podle §134 ObčZ.
Rozsudek odvolacího soudu je z pohledu žalovanými uplatněného dovolacího důvodu správný a dovolání bylo podle §243b odst. l OSŘ zamítnuto.
Žalobci byli v dovolacím řízení úspěšní, přísluší jim proto podle §2243b odst. 4, §224 odst. l, §151 odst. l a §142 odst. l OSŘ náhrada nákladů řízení, které jim vznikly. Podle bodu 10 části dvanácté hlavy I zákona č. 30/2000 Sb., odměna za zastupování advokátem v řízeních v jednom stupni, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se stanoví podle dosavadních právních předpisů. Náklady vzniklé žalobcům představují odměnu za jeden úkon právní služby - vyjádření k dovolání podle §6 odst. l, §7, §9 odst. l, §11 odst. l písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, 500 Kč a paušální náhradu hotových výdajů 75 Kč podle §13 odst. 3 tohoto tarifu.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 17. ledna 2002
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu