ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.73.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 73/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M. C., zastoupené advokátem, proti žalovanému B. C., zastoupenému advokátem, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 7 C 11/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. září 2005, č. j. 24 Co 324/2005-194, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení částku 10 070,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. října 2003, č. j. 7 C 11/2003 -114, vypořá0dal společné jmění účastníků jako bývalých manželů tak, že z věcí ve společném jmění účastníků přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně buňku, zatímco do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal osobní automobil zn. Favorit 136, (výrok pod bodem I.). Dále žalobkyni přikázal k úhradě dluh 46 700,- Kč z půjčky účastníků u GE C. B. (výrok pod bodem II.). Současně žalovanému uložil zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu ze společného jmění účastníků částku 547 757,50 Kč do 90 dnů od právní moci rozsudku (výrok pod bodem III.). Rozhodl také o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že manželství účastníků trvalo od 1. 12. 1978 a zaniklo rozvodem ke dni 29. 3. 1990. Účastníci uzavřeli dne 22. října 2003 dohodu o částečném vypořádání majetku ve společném jmění, podle které nabyli do výlučného vlastnictví žalobkyně movité věci v hodnotě 22 865,- Kč a žalovaný v hodnotě 17 982,- Kč a žalobkyně se zavázala zaplatit žalovanému na vypořádání těchto věcí 2 431,50 Kč. Tuto dohodu považoval soud prvního stupně považoval za platnou a proto rozhodl jen o vypořádání zbývajícího majetku ve společném jmění účastníků. Ten sestával z mobilní stavební buňky a osobního automobilu zn. Favorit 136. Dále účastníci zatížili majetek ve společném jmění dluhem ve výši 46 700,- Kč z půjčky u G. C. B. a do společného jmění náležela také hodnota obchodního podílu ve společnosti STK P., s. r. o., jejíž společníkem se žalovaný stal za trvání manželství. Při rozhodování o vypořádání majetku ve společném jmění účastníků (§149 odst. 2 ObčZ) soud prvního stupně vycházel z rovnosti podílů obou účastníků. Přihlédl k tomu, že dohodou ze dne 22. 10. 2003 žalobkyně získala movité věci v hodnotě 22 865,- Kč, zatímco žalovaný věci v hodnotě jen 17 982,- Kč, že žalobkyně získává do výlučného vlastnictví stavební buňka v hodnotě 10 000,- Kč, zatímco do vlastnictví žalovaného přikazuje osobní automobil Favorit v hodnotě 20 000,- Kč a že žalovanému zůstává obchodní podíl ve společnosti STK P., jehož hodnota náležející do společného jmění manželů (dále „SJM“) činí 1 053 678,- Kč. Žalovaný by měl poskytnout žalobkyni na dorovnání aktiv ze SJM částku 529 397,50 Kč (2 558,50 Kč a 526 839,- Kč) a na dorovnání pasiv SJM částku 13 350,- Kč. Žalobkyni byl totiž přikázán k úhradě společný dluh účastníků u G. C. B. ve výši 46 700,- Kč a žalovaný by měl přispět na jeho úhradu jednou polovinou, to je částkou 23 350,- Kč. Avšak vzhledem k tomu, že žalobkyně část půjčky ve výši 10 000,- Kč použila k investicím do svého výlučného majetku, snížil soud prvního stupně vypořádací podíl žalovaného z pasiv SJM právě o tuto částku tedy jen na 13 350,- Kč. Konečnou výši vypořádacího podílu, který je žalovaný povinen poskytnout žalobkyni na vyrovnání jejího podílu ze SJM, tak soud prvního stupně stanovil částkou 547 747,50 Kč.
Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaného změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že rozhodl i o tom, že se žalovanému přikazuje hodnota práv a povinností ve společnosti STK P. s. r. o. a že je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu ze společného jmění jen částku 374 576,- Kč. V ostatních výrocích, kterými bylo rozhodnuto, že se žalobkyni přikazuje do výlučného vlastnictví buňka a žalovanému osobní automobil zn. Favorit 136, a že se žalobkyni přikazuje k úhradě dluh 46 700,- Kč u G. C. B., odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že doplnil identifikační údaje ohledně buňky tak, že jde o mobilní stavební buňku umístěnou na zahradě přilehlé k domu v P. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že vypořádání hodnoty obchodního podílu jako majetkového práva, které je předmětem společného jmění manželů (§143 odst. 1 písm. a/ ObčZ), je zapotřebí vtělit do výroku rozsudku, jímž se o vypořádání SJM rozhoduje. Oproti soudu prvního stupně se odvolací soud při vypořádání SJM odchýlil od zásady rovnosti podílů účastníků na majetku patřícím do jejich společného jmění. Odvolací soud zohlednil, že se o nabytí největší masy majetkových hodnot v SJM (obchodního podílu) zasloužil žalovaný, že žalobkyně nebyla z možnosti nabývání a udržení společného jmění vyloučena péčí o děti a domácnost, když manželství účastníků zůstalo bezdětné, a že právě žalobkyně rozvrátila manželství známostí s jiným mužem. V závislosti na shora uvedených skutečnostech (§149 odst. 3 ObčZ) odvolací soud dospěl k závěru, že z hodnoty obchodního podílu náleží žalobkyni 1/3 (351 226 Kč). Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně nezahrnul do vypořádání peněžitý nárok z dohody ze dne 22. 3. 2003, když sama tato dohoda slouží jako titul k uplatňování práva na poskytnutí vypořádacího podílu z movitých věcí. V souvislosti s tím, že žalobkyni byla přikázána stavební buňka v ceně 10 000,- Kč, zatímco žalovanému osobní automobil v ceně 20 000,- Kč, shledal odvolací soud rozdíl ve prospěch žalovaného jen ve výši 5 000,- Kč a povinnost žalobkyně vrátit do společného jmění částku 10 000,- Kč, která byla investována ze společné půjčky od G. C. B. do odděleného majetku žalobkyně, promítl do vypořádacího podílu tak, že žalovanému náleží jen polovina z navrácené částky to je 5 000,- Kč. Dále přihlédl k tomu, že žalobkyně převzala k úhradě dluh z půjčky 46 700,- Kč, shledal ve výši 23 350,- Kč. Vypořádací podíl náležející žalobkyni na vyrovnání jejích nároků ze společného jmění pak stanovil částkou 374 576,- Kč (351 226,- Kč a 23 350,- Kč).
K dovolání účastníků Nejvyšší soud rozsudkem 30 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004-180, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že při vypořádání SJM účastníků odvolací soud nesprávně aplikoval §149 odst. 3 ObčZ, neboť odklon do rovnosti podílů nebyl namístě. S přihlédnutím k tomu, že manželství účastníků zůstalo bezdětné, odvolací soud neodůvodněně vyhodnotil v neprospěch žalobkyně, že nevyvinula stejnou aktivitu jako žalovaný, který založil obchodní společnost a fakticky v ní i pracoval, když žalobkyně kromě toho, že se podílela na péči o společnou domácnost s výjimkou krátkého období od listopadu 2000 do června 2001, byla v pracovním poměru a obstarávala tak přiměřeně svým schopnostem hodnoty společného jmění. Odvolací soud vyhodnotil rovněž v neprospěch žalobkyně příčinu rozvratu manželství, aniž zvážil její dopad na nabytí a udržení společného jmění. Jestliže manželství účastníků trvalo dvacet let a k zániku společného hospodaření došlo teprve v posledních dvou letech, nelze mít zato, že se tato příčina rozvratu významně negativně promítla do nabytí a udržení vypořádávaného majetku. Dovolací soud rovněž zdůraznil, že k odklonu od rovnosti podílů při vypořádání SJM je namístě přistoupit jen za situace, kdy zvýšené úsilí jednoho z manželů zajistilo nabytí a udržení majetku značné hodnoty, jak uvedl v již v rozsudku ze 17. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99. Nejvyšší soud se zabýval také námitkou žalovaného, že obchodní podíl ve společnosti STK P. s. r. o. neměl být vypořádán jako majetek náležející do SJM, když společníkem obchodní společnosti je jen žalovaný, což odvolací soud řešil jen tak, že rozhodl o přikázání hodnoty práv a povinnosti žalovanému v uvedené společnosti. Nejvyšší soud poukázal to, že shodně jako soudy obou stupňů dospěl už se v rozsudku z 20. 7. 2004, sp. zn. 22 Cdo 700/2004, k závěru, že obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným, jejímž společníkem se za trvání manželství stal jeden z manželů je předmětem SJM. Pochybení odvolacího soudu shledal jen v tom, že svým rozhodnutím přikázal žalovanému hodnotu obchodního podílu, nikoli obchodní podíl samotný.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl znovu rozsudkem z 1. 9. 2005, č. j. 24 Co 324/2005-194, tak, že výrokem pod bodem I. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, se „zpřesňuje označení do vlastnictví žalobkyně přikázané buňky tak, že jde o mobilní stavební buňku, umístěnou na zahradě přilehlé k domu v P. a tak, že se žalovanému přikazuje obchodní podíl ve společnosti STK P. s. r. o.,“ výrokem pod bodem II., že se rozsudek soudu prvního stupně mění ve výroku III. tak, že částka činí 173 181,50 Kč , výrokem pod bodem III., že se rozsudek soudu prvního stupně jinak potvrzuje a výroky pod body IV. a V. o nákladech řízení.
Odvolací soud vázán rozsudkem dovolacího soudu, vycházel při vypořádání SJM z rovnosti podílů účastníků.To znamenalo, že vypořádal majetek ve stejném rozsahu, jak v předchozím rozhodnutí (žalobkyni přikázána buňka v ceně 10 000 Kč, žalovanému automobil 20 000 Kč, žalobkyni přikázán k zaplacení dluh 46.7000 a na její oddělený majetek vynaložena za společného 10 000 Kč), jen s tou výjimkou, že každému z účastníků náležel rovný podíl z ceny obchodního podílu, přikázaného žalovanému, která činila celkem 1 053 378 Kč. Na vypořádání SJM při rovných podílech měl by tak žalovaný zaplatiti žalobkyni částku 550 189 Kč. Protože jí už, jak potvrdili oba účastníci, částku 374 576 Kč zaplatil, bylo mu uloženo, aby doplatil žalobkyni ještě částku 173 181,50 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost opírá o §237 odst. l písm. c) OSŘ. Považuje rozsudek odvolacího soudu za rozhodnutí zásadního významu pro posouzení otázky, zda obchodní podíl v obchodní společnosti s ručením omezeným, jejímž společníkem se za trvání manželství stal jen jeden z manželů, je předmětem SJM. Žalovaný argumentuje jako už v předchozím svém dovolání a vyslovuje závěr, že obchodní zákoník s obchodním podílem ve společném jmění manželů nepočítá. Uzavírá, že obchodní podíl ve společnosti, jejímž je sám společníkem, neměl být jako předmět SJM vypořádán. Žalovaný také namítá, že vypořádání SJM při rovných podílech účastníků nebylo správné, neboť to byl výlučně on, kdo se přičinil o získání obchodního podílu v obchodní společnosti a vlastní prací přispěl k jejímu obchodnímu jmění. Právní názor zaujatý soudy možnost odchýlení od parity podílu činí zcela výjimečnou. Hlediska v §149 odst. 3 ObčZ nejsou vymezena taxativně a pokud se odklon od zásady parity vypořádacích podílů podle judikatury stává výjimečným, neumožňuje to soudům přihlížet k okolnostem konkrétního případu. Žalovaný navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání vyjádřila tak, že žalovaný neuvádí v dovolání žádné nové skutečnosti, které by měly mít vliv na změnu právního názoru, vysloveného Nejvyšším soudem v rozsudku z 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1804/2004-180, se kterým se žalobkyně ztotožňuje. Navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud se po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, řádně zastoupeným účastníkem řízení, zabýval tím, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí ve věci samé.
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ je založena na nesouhlasnosti rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasný rozsudek jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Pro posouzení přípustnosti dovolání je tedy podstatné porovnání obsahu obou rozhodnutí a nikoliv to, zda odvolací soud své rozhodnutí označil jako měnící (viz R 52/99 publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek v sešitu 9).
V daném případě soudy obou stupňů rozhodly o předmětném obchodním podílu jako o majetku náležejícím do SJM, ponechaly ho ve výlučném vlastnictví žalovaného a vypořádaly ve stejné ceně. Rovněž shodně vycházely z toho, že podíly účastníků na majetku patřícím do jejich SJM jsou stejné.
Podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ v dané věci přípustnost dovolání založena nebyla, neboť se jednalo v pořadí o prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 3 OSŘ rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší–li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší –li otázku v rozporu s hmotným právem.
Rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu není. Otázky předestřené žalovaným řešil Nejvyšší soud již v rozsudku z 30. 5. 2005, č. j. 22 Cdo 1804/2004- 180 a není žádného důvodu se od tam uvedených závěrů odchylovat. Rovněž v rozsudku z 31. 1. 2006. sp. zn. 22 Cdo 103/2005, kterým Nejvyšší soud rozhodoval ve věci vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (tedy majetkového společenství manželů upraveného ObčZ před novelou provedenou zákonem č. 71/1998 Sb.), publikovaném na internetových stránkách Nejvyšší soudu, dospěl k závěru, že „obchodní podíl ve společnosti s ručení omezeným nabytý jen jedním z manželů za trvání manželství z prostředků náležejících do bezpodílového spoluvlastnictví je společným majetkovým právem manželů.“
Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není podle §237 odst. písm. c) a odst. 3 OSŘ přípustné a proto bylo odmítnuto /243b odst. 5 a §218 odst. písm. c) OSŘ/.
Podle §243b odst. 5, §151 odst. l a §146 odst. 3 je žalovaný povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení. Ty jsou dány odměnou advokáta za jeden úkon, který učinil v dovolacím řízení podáním vyjádření, ve výši 9995 Kč (§3, §4 odst. 3, §1o odst. 3, §14 odst. l a §18 odst. l vyhl. č. 484/2000 Sb.) a paušální náhradou hotových výdajů 75 Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), celkem částkou 10 070 Kč. Lhůta k plnění vyplývá z §160 odst. l OSŘ a povinnost zaplatit náklady k rukám advokáta je dána §149 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost uloženou mu tímto usnesením, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 25. května 2006
JUDr. Marie Rezková, v.r.
předsedkyně senátu