ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.73.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 73/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobkyně JUDr. H. Z. , se sídlem v M. B., správkyně konkurzní podstaty úpadce Ing. Z. N., podnikatele s místem podnikání v N., K., IČO: 12521931, proti žalované E. N. , bytem v N., K., zastoupené JUDr. Jiřím Sobotkou, advokátem se sídlem v Nymburce, Palackého 223/5, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 7 C 44/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2010, č. j. 21 Co 93/2010-519, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Nymburce (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. října 2009, č. j. 7 C 44/2008-451, vypořádal zaniklé společné jmění úpadce a žalované tak, že do výlučného vlastnictví úpadce Ing. Z. N. přikázal movité věci, nemovitosti, pohledávky a finanční prostředky specifikované ve výroku I. tohoto rozsudku, dále přikázal úpadci k úhradě polovinu závazků uvedených ve výroku II. tohoto rozsudku. Do vlastnictví žalované E. N. pak přikázal obchodní majetek z jejího podnikání na základě živnostenského oprávnění podle výroku III. a přikázal jí k úhradě polovinu závazků uvedených ve výroku IV. předmětného rozsudku. Úpadci Ing. Z. N. dále uložil povinnost zaplatit žalované na vypořádacím podílu částku ve výši 4.806.099,70 Kč (výrok V. rozsudku). Soud prvního stupně zamítl návrh žalobkyně na vypořádání odstupného z převodu leasingových práv z leasingové smlouvy se společností Raiffeisen-Leasing s. r. o. a bytové jednotky v domě v N. (výrok VI. rozsudku) a návrh žalované na vypořádání pohledávek vůči firmě K+Z Handel-Montagebau s. r. o. ve výši 10.000.000,- Kč z titulu nároku úpadce na výplatu podílu na nerozděleném hospodářském výsledku za rok 2004, ve výši 2.300.000,- Kč z titulu nároku úpadce na výplatu podílu na nerozděleném zisku za období od 1. 1. do 22. 5. 2005, ve výši 600.000,- Kč z titulu nároku úpadce jako odměny jednatele za účetní rok 2004, ve výši 152.788,- Kč z titulu pracovněprávních nároků úpadce za období měsíců červen až srpen 2005, odstupného a vlastnického práva úpadce k nebytové jednotce v domě v N. (výrok VII. rozsudku). Ve výroku VIII. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a ve výroku IX. uznal žalovanou povinnou nahradit České republice – Okresnímu soudu Nymburce na nákladech řízení 8.654,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. dubna 2010, č. j. 21 Co 93/2010-519, k odvolání žalované ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně, vyjma výroku o náhradě nákladů řízení státu, potvrdil. Tento výrok změnil tak, že zavázal jak žalobkyni, tak i žalovanou k náhradě nákladů řízení České republice před soudem prvního stupně ve výši 8.654,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Ve výroku II. pak rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, které považovala za přípustné podle §237 odst. 1 písm c) o. s. ř.; jeho důvodnost spatřovala v §241a odst. 2 písm. a) [správně b)] o. s. ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhla, aby byl napadený rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i dovolání je účastníkům znám, tvoří součást procesního spisu, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Dovolání může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek. Jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, jakož i vady řízení, přípustnost dovolání nezakládají (§237 odst. 3 o. s. ř. část věty za středníkem) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Otázkou zásadního právního významu, která dosud nebyla v praxi dovolacího soudu řešena, je podle názoru dovolatelky posouzení, zda je přípustné, aby manžel úpadce měl v případě přikázání veškerých aktiv společného jmění manželů soudem do výlučného vlastnictví úpadce v konkurzním řízení méně výhodné postavení než v řízení exekučním, ve kterém by v případě přikázání věcí tvořících obvyklé vybavení společné domácnosti do výlučného vlastnictví manžela úpadce nebylo možné postihnout tyto věci výkonem rozhodnutí podle §322 odst. 2 písm. a) o. s. ř. za situace, kdy by se věřitelé domáhali úhrady svých závazků z majetku přikázaného do výlučného vlastnictví manžela úpadce.
Nejvyšší soud se však otázkou přípustnosti přikázání veškerých aktiv společného jmění manželů jen jednomu z manželů ve své rozhodovací praxi již zabýval, a to zejména v usnesení ze dne 19. dubna 2007, sp. zn. 22 Cdo 1920/2005, a v konkursních poměrech v rozsudku ze dne 31. října 2007, sp. zn. 22 Cdo 1725/2006, uveřejněných na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz.
V usnesení ze dne 19. dubna 2007, sp. zn. 22 Cdo 1920/2005, dovolací soud vyložil, že přikázání majetku náležejícího do zaniklého společného jmění jen jednomu z manželů nelze vyloučit např. tehdy, jestliže tomuto manželovi soud přikáže k zaplacení dluhy ze společných závazků ve výši, která dosahuje hodnoty podstatné části přikázaného majetku a druhý manžel prostředky na zaplacení dluhů nemá.
V rozsudku ze dne 31. října 2007, sp. zn. 22 Cdo 1725/2006, dovolací soud rovněž odůvodnil možnost přikázat veškerá aktiva předluženého společného jmění manželů pouze úpadci, a to s odkazem na princip ochrany věřitelů. Vhodnost tohoto řešení Nejvyšší soud České republiky konstatoval i s ohledem na skutečnost, že ,, … ač [manželé] mohli, nevyužili žádnou z možností, kterou jim skýtalo ustanovení §143a odst. 1 či §148 odst. 2 ObčZ, ke včasnému zúžení společného jmění manželů. Nestalo-li se tak, pak obecně platí: jako se manžel podnikatele podílí na zisku z příznivého průběhu podnikání, stejně tak s ním musí sdílet podnikatelský neúspěch. Takové jsou důsledky majetkového společenství manželů, do kterého manželé dobrovolně vstoupili, aniž by dříve či později vyloučili nebo snížili rizika z podnikání plynoucí.“ Uvedené závěry jsou uplatnitelné i v souzené věci, neboť ta spočívá na podobném skutkovém základu, neboť v rámci vypořádání byl do vlastnictví žalované přikázán toliko její podnik, a to z důvodu, že žalovaná vykonávala samostatnou výdělečnou činnost na základě jí svědčícího živnostenského oprávnění.
Dovolatelka ostatně závěry vyplývající z posledně citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky nijak nezpochybňuje, ba naopak v dovolání připouští jeho přiléhavost na daný případ.
Právní postavení manžela, ať v konkurzním, tak i v případném následném exekučním řízení, je tedy důsledkem přípustného způsobu vypořádání společného jmění úpadce a jeho manžela.
Jak vyplývá z výše citovaného rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1725/2006, ve vztahu k vypořádání dluhů dovolací soud zaujal názor, podle kterého ,, by bylo vhodné, aby pasiva společného jmění manželů byla mezi manžele rozdělena rovným dílem. Při této úvaze dovolací soud přihlíží též k tomu, že pasiva (společné dluhy manželů) nemohou být součástí konkurzní podstaty úpadce - srov. k tomu již citované R 20/2000 - jeho třetí právní větu. Logickým důsledkem této úvahy v daném případě by pak mělo být, že úpadci by bylo uloženo, aby žalované na vyrovnání podílů vyplatil odpovídající podíl. Podle názoru dovolacího soudu tak není v budoucnu vyloučeno, aby se žalované někdy později od úpadce (aniž by začala běžet promlčecí doba - viz §114 ObčZ) dostalo přisouzené hodnoty - poloviny hodnoty společných aktiv.
Z uvedeného závěru tedy plyne, že nalézacím soudům nelze vytknout nesprávnost postupu, jestliže veškerá aktiva (vyjma podniku) přikázaly do výlučného vlastnictví úpadce a pasiva mezi manžele rozdělily rovným dílem. Dovolatelce byl rovněž přiznán vypořádací podíl, který je oprávněna požadovat vůči úpadci. Dovolatelkou tvrzený přesah do exekučního řízení je tak pouze hypotetický, neboť předvídá, že k uspokojení pohledávek věřitelů nedojde.
Argumentaci dovolatelky, že přikázáním věcí tvořících obvyklé vybavení domácnosti do jejího výlučného vlastnictví by došlo pouze k nepatrnému snížení částky určené k uspokojení věřitelů, čímž by jim nebyla způsobena žádná podstatná škoda, nelze přisvědčit, neboť by to bylo v rozporu se zásadou ochrany věřitelů v konkurzním řízení a principem jejich maximálního uspokojení, tj. s principy, které měly na zřeteli nalézací soudy při volbě způsobu vypořádání společného jmění manželů. Jiný postup vypořádání nelze sice vyloučit, spočívá však na úvaze soudu v dané situaci.
Otázka, na základě jakých skutečností dospěly nalézací soudy k tomu, že byla úpadci přikázána veškerá aktiva společného jmění manželů a některá z nich (zde: věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti) nebyla přikázána jeho manželce, je totiž na úvaze soudu v nalézacím řízení a dovolací soud není oprávněn tuto úvahu přezkoumávat, s výjimkou případu, kdyby byla zjevně nepřiměřená (k tomu rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2010, sp. zn. 22 Cdo 3915/2009 – www.nsoud.cz).
V daném případě však nelze takovou zjevně nepřiměřenou úvahu nalézacím soudům vytknout, neboť zde nejsou dány důvody, na základě kterých by na ni bylo možné usuzovat. Dovolatelka je ani neuplatňuje. Skutečnost, že úpadce a dovolatelka mají zletilou dceru, která rovněž užívá věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti, ve světle těchto úvah sama o sobě není způsobilá založit nepřiměřenost úvahy odvolacího soudu.
Lze tedy uzavřít, že nalézacími soudy zvolený způsob vypořádání společného jmění úpadce a jeho manželky je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu České republiky, a zásadní právní význam napadeného rozhodnutí tak není dán.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalované bylo odmítnuto a procesně úspěšné žalobkyni v dovolacím řízení náklady nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. ).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. dubna 2012
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu