ECLI:CZ:NS:2001:22.CDO.752.99.1
sp. zn. 22 Cdo 752/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové, ve věcí žalobců: A/ M. J., a B/ J. B., oběma zastoupeným advokátem, proti žalovanému J. v. d., o určení neplatnosti kupní smlouvy a o vyklizení nemovitosti oproti zaplacení kupní ceny, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 5 C 33/95, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 19. května 1998, čj. 15 Co 578/97-74, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 4. července 1996, čj. 5 C 33/95-56, určil, "že kupní smlouva ze dne 13. 11. 1972 uzavřená mezi prodávající K. B. a odpůrcem - kupujícím výrobním družstvem J., ohledně stavební parcely č. 131 s domem č. 171 a zahradou parc. č. 137/2 v kat. úz. V. n. L. se všemi součástmi a příslušenstvím za kupní cenu 59.059,40 Kč, nyní zapsanou v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v T. pro obec a kat. území V. n. L. na LV č. 773 jako st. parc. 2368 s domem č. p. 171 o výměře 1.019 m2 a zahrada parc. č. 2369 o výměře 337 m2 je neplatná". Žalovanému uložil povinnost nemovitosti vyklidit a předat je vyklizené žalobcům, kterým uložil povinnost zaplatit žalovanému kupní cenu 59.059,40 Kč, vše do 30 dnů od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o nákladech řízení a zastavil řízení o návrhu na vydání předběžného opatření.
Okresní soud vyšel ze zjištění, že dnes již zemřelá matka žalobců K. B. prodala v roce 1972 kupní smlouvou uvedenou shora předmětné nemovitosti žalovanému. Tato kupní smlouva je však podle žalobců absolutně neplatná, neboť prodávající ji uzavřela nesvobodně pod tlakem bezprávné výhrůžky tehdejšího národního výboru, která spočívala v tom, že pokud smlouvu neuzavře, nebude jí uvolněn byt v rodinném domku, jehož byla vlastnicí, který však byl obsazen nájemníkem, a bude nucena setrvat ve velmi špatném bytě, umístěném ve staré faře.
Podle okresního soudu žalobci jako právní nástupci prodávající prokázali naléhavý právní zájem na zjištění neplatnosti předmětné kupní smlouvy ve smyslu §80 písm. c) občanského soudního řádu ve znění, účinném k 31. 12. 2000 (dále jen "OSŘ"). V roce 1953 byla rodina B. vystěhována ze svého bytu ve V. do budovy fary v obci D., kde jim byl přidělen byt IV. kategorie. Stalo se tak za situace, kdy K. B. vlastnila ve V. n. L. dva domy a snažila se v jednom z nich získat kvalitnější byt, než který jim byl přidělen. O uvolnění bytu ve svém domě se jmenovaná dožadovala řadu let, nebylo jí vyhověno, naopak jí bylo Městským národním výborem ve V. n. L. uloženo provést opravy domu čp. 171, na které však neměla dostatek prostředků. Začátkem sedmdesátých let se jí naskytla možnost zlepšení bytové situace za předpokladu, že prodá dům čp. 171 žalovanému, proto na takový návrh přistoupila a poté jí byl "přidělen náhradní byt". Soud v této souvislosti konstatoval, že sice nebylo prokázáno, že by ze strany žalovaného či uvedeného městského národního výboru byl na K. B. vyvíjen fyzický nátlak k tomu, aby dům čp. 171 žalovanému prodala, dovodil však, že jmenovaná se nacházela pod psychickým tlakem. Uvedl, že jí v roce 1972 bylo 69 let "a nelze se divit tomu, že vidina lepšího bydlení ji přiměla k podpisu kupní smlouvy". Ani toto nelze hodnotit jako bezprávnou výhrůžku, jedná se však "o jiný druh fyzického donucení", který podle názoru soudu činil právní úkon - uzavření kupní smlouvy - neplatným, neboť nebyl učiněn svobodně. Jde o neplatnost absolutní, působící přímo ze zákona. Okresní soud proto vyslovil neplatnost smlouvy a rozhodl o povinnosti účastníků vrátit si navzájem přijatá plnění.
Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, rozsudkem ze dne 19. května 1998, čj. 15 Co 578/97-74, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o určení neplatnosti kupní smlouvy, o povinnosti žalovaného nemovitosti vyklidit a o platební povinnosti žalobců tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, zaujal však jiné právní hodnocení věci. Uvedl, že právní otázka platnosti předmětné kupní smlouvy, o níž bylo rozhodováno na základě žaloby na určení, měla povahu otázky předběžné ve vztahu k jiné právní otázce, a nemohl být tedy dán naléhavý právní zájem žalobců na určení neplatnosti kupní smlouvy smyslu §80 písm. c) OSŘ, bylo-li možno žalovat na určení samotného práva, to je zůstavitelčina vlastnictví. Je zřejmé, že žalobci se jednoznačně snažili dosáhnout zjištění, že ke dni své smrti byla K. B. vlastnicí předmětných nemovitostí, a to proto, aby byl dán důvod k zahájení řízení o dodatečném projednání dědictví po ní. Proto by bylo možné připustit naléhavý právní zájem žalobců na určení vlastnictví K. B. k předmětným nemovitostem ke dni její smrti, ale nikoliv určení neplatnosti kupní smlouvy. V této souvislosti uzavřel, že výrok určující neplatnost kupní smlouvy by nemohl být ani podkladem pro záznam vlastnického práva v katastru nemovitostí a již z toho důvodu nezbylo, než podle §220 odst. l OSŘ změnit výrok o určení neplatnosti kupní smlouvy tak, že byl návrh zamítnut.
Podle odvolacího soudu není návrh důvodný ani z věcných důvodů. Soud prvního stupně nesprávně posoudil otázku hranice mezi nesvobodným projevem vůle při uzavření smlouvy (§37 občanského zákoníku ve znění před 1. l. 1992 - dále jen "ObčZ") a mezi smlouvou uzavřenou v tísni za nápadně nevýhodných podmínek (§49 odst. 3 ObčZ). Skutečnost, že K. B. přistoupila k uzavření kupní smlouvy nikoliv pod tlakem výhrůžky, ale proto, že bydlela v nevyhovujících podmínkách a že jí bylo přislíbeno zlepšení podmínek bydlení v případě uzavření kupní smlouvy, bylo možno kvalifikovat toliko jako tíseň, to je objektivní stav, pro který není rozhodné, jak vznikl. Uzavření smlouvy v tísni za nápadně nevýhodných podmínek bylo v roce 1972 toliko důvodem k odstoupení od smlouvy. Předmětná smlouva tedy není neplatná a nelze se proto domáhat vzájemného vrácení plnění. Za této situace se odvolací soud nemusel zabývat námitkou vydržení vlastnického práva žalovaným, ani námitkou promlčení práva na odstoupení od smlouvy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení §238 odst. l písm. a) OSŘ a ve kterém uplatňují dovolací důvody uvedené v §241 odst. 3 písm. b), c) a d) OSŘ. Neztotožňují se s názorem odvolacího soudu, že nebyl dán naléhavý právní zájem žalobců na určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy. Odvolací soud zřejmě vycházel z právního názoru uvedeného v rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. Cdo 63/92, který je nesprávný. Odkazují na dikci §80 písm. c) OSŘ a připomínají, že je zde použit přítomný čas. Soud proto může určovat zda tu právo je či není a nikoliv, zda tu právní vztah byl a skončil. V této souvislosti odkazují na práci Josefa Pužmana "Právní nároky a jejich uplatňování" (Orbis-Praha 1965). Uzavírají, že nelze určit existenci či neexistenci práva ve vztahu k minulosti, a proto nebylo možno žalovat jinak, než na určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy. Nemůže obstát ani argumentace odvolacího soudu o tom, že výrok určující neplatnost kupní smlouvy by nemohl být podkladem pro zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí. Dodávají, že i kdyby byl názor odvolacího soudu v otázce neprůkaznosti naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti kupní smlouvy správný, pak pochybil, pokud nesplnil svoji poučovací povinnost podle §5 OSŘ. V této souvislosti uvádějí, že otázka správnosti či nesprávnosti žalobního návrhu je otázkou procesní a součástí poučovací povinnosti není návrh či pomoc účastníku, spočívající v tom, co mohl nebo měl v daném okamžiku učinit, ale jen taková pomoc, aby mohl zákonem stanoveným způsobem vyjádřit, co v řízení sám hodlá učinit. Měli tedy být soudem upozorněni na chybné procesní uplatnění nároku, neboť to, čeho chtěli dosáhnout, bylo soudu naprosto zřejmé. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu ani pokud jde o otázku existence svobody či nesvobody vůle K. B. při uzavírání kupní smlouvy. I v době jejího uzavírání existovalo ustanovení §37 ObčZ. Je pravda, že podle §49 odst. 3 ObčZ okolnosti tísně byly důvodem pro odstoupení od smlouvy. Tyto okolnosti žalobci však neuplatňovali. Argumentovali nesvobodou projevu vůle jejich právní předchůdkyně a odvolací soud proto měl zjistit, zda nepříznivý stav, v němž se K. B. nacházela, je stavem pouhé tísně, či již nezakládá znaky nesvobody vůle. Připomínají, že jmenovaná byla v dané době vystavována psychickému tlaku, bylo na ní vynucováno darování nemovitostí státu, bydlela ve staré faře, to je v kamenném domě na samotě a byl jí odpírán nárok bydlet ve svém vlastním domě, ač existovalo ustanovení §23 odst. l zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, podle něhož měly národní výbory pomáhat k tomu, aby se do rodinného domku mohli nastěhovat jeho vlastníci. Byla naopak nucena bydlet v nevyhovujícím bytě a dané situace žalovaný využil. Sama K. B. vycházela z toho, že její vůle nebyla svobodná, což je zřejmé již ze skutečnosti, že podala výzvu k vydání předmětných nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud se vypořádal pouze s jedním důvodem pro který by mohla být kupní smlouva posouzena jako absolutně neplatný právní úkon. Nevzal v úvahu, a to z úřední povinnosti, zda neexistují další důvody absolutní neplatnosti kupní smlouvy, např. neurčitost, nesrozumitelnost, rozpor s ustanovením §399 odst. 2 ObčZ ve znění platném v době uzavírání smlouvy, tak, aby nemohla být jeho rozhodnutím založena překážka rozhodnuté věci. Namítají, že předmětná kupní smlouva je neurčitá a nesrozumitelná. Nemovitosti totiž nejsou v kupní smlouvě dostatečně identifikovány, není zřejmé ve kterém katastrálním území se nacházejí, na kterém LV jsou zapsány. Poukazují na to, že pozemky jsou uváděny jako příslušenství, ač jde o samostatné věci. Odkazují na ustanovení §6 odst. 2 vyhlášky č. 23/1964 Sb. Parcelní čísla jsou do smlouvy "jako by dopisována", přičemž není zřejmé, kdy se tak stalo. Smlouva obsahuje dodatek, jehož obsahem jsou názory nadřízeného orgánu kupujícího o tom, že některá ustanovení smlouvy jsou neplatná. Není zřejmé, zda by Karla Bendová smlouvu uzavřela bez existence čl. IV, ve kterém byl přechod vlastnictví vázán na registraci smlouvy státním notářstvím. Ze smlouvy je patrno, že byla sepsána 13. 12. 1972, ale prodávající podepsána až 22. 3. 1973. To svědčí o její snaze prodej odložit s nadějí, že nebude státním notářem registrována. Ze smlouvy není zřejmé, zda ji na straně kupujícího podepsal vedle předsedy i další člen představenstva družstva, který k tomu byl oprávněn, když druhý podpis na smlouvě je nečitelný. Soudy se nezabývaly ani otázkou kupní ceny prodávaných nemovitostí, a to z hlediska, zda nebyla překročena cena stanovená podle cenových předpisů. V této souvislosti zmiňují hodnotu stodoly, která měla být patrně nižší. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů, platných k 31. 12. 2000 (hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb., tedy podle občanského soudního řádu ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem) a po zjištění, že dovolání je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a/ OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241 odst. 3 písm. d/ OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Podle §37 Občz ve znění, platném v době uzavření předmětné kupní smlouvy, právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Svobodu vůle vylučuje fyzické donucení k provedení úkonu a také donucení psychické, spočívající v tom, že na vůli jednajícího působí bezprávná vyhrůžka.
Bezprávnou výhrůžkou je výhrůžka, kterou je vynucováno něco, co nesmí být vynucováno. Může spočívat v tom, že je vyhrožováno něčím, co hrozící vůbec není oprávněn provést, nebo co sice oprávněn provést je, ale nesmí tím hrozit tak, aby někoho pohnul k určitému právnímu úkonu; není třeba, aby cíl, který je sledován použitím bezprávné výhrůžky, byl sám protiprávní. Musí dále jít o výhrůžku takového druhu a takové intenzity, aby podle okolností a povahy konkrétního případu u toho, vůči komu jí bylo použito, vzbudila důvodnou bázeň a výhrůžka musí být adresována tomu, jehož právní úkon se vynucuje, nebo osobám jemu blízkým (rozsudek Nejvyššího soudu z 9. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1522/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 2/1999). Mezi bezprávnou vyhrůžkou a právním úkonem musí být příčinná souvislost.
Podle tvrzení dovolatelů nebyla vůle jejich matky při uzavírání kupní smlouvy s žalovaným svobodná. To dovozují ze skutečnosti, že byla pod dlouhodobým nátlakem městského národního výboru, aby dům darovala státu, přičemž pracovníci národního výboru ji nutili, aby bydlela v nevyhovujících podmínkách na staré faře a bezprávně ji vyhrožovali, že na staré faře bude muset zůstat; upírali ji právo bydlet ve svém domě. O tom žalovaný podle nich věděl a také to využil.
Soud prvního stupně, z jehož skutkových zjištění odvolací soud vyšel, uvedl, že matka žalované bydlela na faře ve velmi špatných podmínkách. (Neučinil ovšem zjištění, kdy se z fary odstěhovala, zejména v souvislosti s tím, že od roku 1970 jí byla korespondence doručována na adresu žalobkyně a tato adresa je též uvedena v kupní smlouvě jako bydliště prodávající). Teprve počátkem 70. let se objevila možnost zlepšit podmínky bydlení, prodá-li předmětný dům, a této možnosti využila. Podle soudu prvního stupně "nelze se divit tomu, že vidina lepšího bydlení ji přiměla k podpisu kupní smlouvy ... ani toto nelze hodnotit jako bezprávnou výhružku, jedná se však o jiný druh fyzického (správně patrně psychického) donucení, který podle názoru soudu činí právní úkon ... neplatným, neboť nebyl učiněn svobodně".
Zjištění, že vůle prodávající nebyla omezena bezprávnou výhružkou, odpovídá obsahu spisu. Národní výbor sice na převodkyni dříve působil, aby předmětný dům darovala státu, a to pro jeho zanedbanost (dovolací soud nepochybuje o tom, že k zanedbání došlo v důsledku tehdejších poměrů). Soudy však neučinily skutkové zjištění, že by národní výbor nutil převodkyni, aby dům prodala žalovanému, a to pod výhružkou, že jinak bude nucena setrvat nadále v bytě na faře, resp. že jí nebude jinak uvolněn byt v rodinném domku. Naopak z výpovědi svědka F. L. okresní soud zjistil, že při jednání o prodeji domu měla prodávající dvě podmínky, za kterých byla ochotna dům prodat, a jednou z nich bylo uvolnění bytu v jejím rodinném domku. Toto zjištění podporuje i korespondence mezi převodkyní a žalovaným na čl. 30 - 35 spisu, která byla v řízení konstatována (čl. 38). Jde o pasáž, ve které žalovaný sděluje převodkyni, že o jejich neúnosných bytových poměrech v D. informoval předsedu národního výboru, nezná však zatím stanovisko bytové komise (čl. 33); to podporuje závěr, že to byla prodávající, která vázala prodej domu na přidělení bytu, a že k jednání žalovaného s národním výborem o uvolnění bytu pro převodkyni došlo až po zahájení jednání o prodeji domu. Z korespondence vyplývá, že prodávající se snažila vyjednat v rámci daných poměrů výhodnou cenu (ostatně dovolatelé sami naznačují, že cena mohla převýšit i cenu určenou podle cenových předpisů), a také tato okolnost nenasvědčuje existenci jednání pod tlakem právně významné bezprávné výhružky.
Občanský zákoník stanoví pouze obecně, že právní úkon, který nebyl učiněn svobodně, je neplatný. V případě nepřímého (psychického) donucení jednající sice projevuje vlastní vůli, ale je tu vada v pohnutce, která vedla k vytvoření této vůle, neboť pohnutkou byla bezprávná vyhrůžka. Vůle subjektů právních úkonů je zpravidla podmíněna určitými skutečnostmi (pohnutkami), které mohou omezovat její svobodu; takové omezení je právně významné jen za určitých podmínek, stanovených zákonem (např. pokud kupující je omezen finančními možnostmi, je též "donucen" zakoupit levnější a méně kvalitní zboží, než by si přál, toto omezení vůle však není právně významné). Právně významné je takové omezení svobody vůle, ke kterému došlo v důsledku přímého nebo nepřímého donucení (přímé donucení nebylo žalobci tvrzeno). Také při jednání v tísni jde o vadu v pohnutce, kterou je tíseň, a ani v tomto případě neprojevuje jednající zcela svobodnou vůli; nejedná však pod vlivem fyzického donucení ani bezprávné vyhrůžky, a proto na tento stav nelze vztáhnout §37 ObčZ. Nepřímé donucení a tíseň jsou podobné jevy, neboť v obou případech se vůle jednajícího utváří pod vlivem právně významné pohnutky jinak, než by se utvářela nebýt skutečnosti tuto pohnutku utvářející, liší se však v tom, že nepřímé donucení předpokládá, na rozdíl od tísně, bezprávnou vyhrůžku.
Zákon blíže nestanoví, co je třeba rozumět svobodou vůle, případně nepřímým donucením; judikatura proto vychází z právní teorie, která tuto otázku řeší dlouhodobě ustáleně a jednotně tak, jak je uvedeno ve shora citovaném rozsudku Nejvyššího soudu, a za právně významné považuje nepřímé donucení, které bylo vykonáno kvalifikovanou vyhrůžkou.
V dané věci je zřejmé, že vůle prodávající se utvářela v důsledku skutečností, nastálých po roce 1948, tedy i v důsledku toho, že jí bylo znemožněno bydlet ve vlastním domě. Nebylo však prokázáno, že by se tato vůle vytvářela pod vlivem bezprávné vyhrůžky, která by v ní vyvolala důvodnou bázeň. Prodávající prodala dům, jehož údržba v daných poměrech přesahovala její možnosti, za cenu kterou bylo možno dosáhnout a jako podmínku si též stanovila uvolnění bytu v rodinném domku, ke kterému jí žalovaný pomohl. K tvrzení dovolatelů, že k rozhodnutí o prodeji přispěla okolnost, že pracovníci národního výboru na ni naléhali, aby dům, jehož údržbu nemohla zajistit, darovala státu, je třeba uvést, že nešlo o bezprávnou vyhrůžku, která by směřovala k prodeji domu právě žalovanému a za úplatu. Správný je právní názor odvolacího soudu, že mohlo jít o jednání v tísni, nešlo však o nesvobodnou vůli utvářenou bezprávnou vyhrůžkou.
Lze poznamenat, že podle judikatury Ústavního soudu "hrozba nepřidělení odpovídajícího bytu bývalým místním národním výborem, zvláště s přihlédnutím k neutěšené zdravotní situaci rodiny a k období totality, představuje pro převodce všechny znaky tísně, neboť za podmínek demokratického státu by nemovitosti nikdy neprodal" (Nález z 11. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 296/96).
Pokud pak dovolatelé tvrdí, že sama prodávající potvrdila uzavření smlouvy v donucení, když požádala o vrácení nemovitostí v restitučním řízení, je třeba připomenout, že ze spisu vyplývá, že tak učinila pro tvrzené uzavření smlouvy v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek.
Dovolatelé dále namítají, že odvolací soud se měl i bez návrhu zabývat otázkou, zda kupní smlouva není neplatná z jiného důvodu. Uvádí, že smlouva je neurčitá, neboť převáděné pozemky nejsou řádně identifikovány, není zřejmé, ve kterém katastrálním území se nacházejí jsou ve smlouvě označeny jako příslušenství, ačkoliv jde o samostatné věci. Parcelní čísla jsou do smlouvy "jako by dopisována". Smlouva obsahuje dodatek obsahující názor nadřízeného orgánu žalovaného o neplatnosti části smlouvy (týkají se její registrace státním notářstvím a placení poplatků), přičemž nebylo zjišťováno, zda z hlediska vůle prodávající šlo o oddělitelné části smlouvy. Smlouva sice obsahuje dva podpisy členů žalovaného, jeden z těchto podpisů je však nečitelný a nebylo zjištěno, o čí podpis jde. Konečně se nikdo nezabýval otázkou, zda smlouva nebyla neplatná pro překročení kupní ceny stanovené podle cenových předpisů (§399 ObčZ v tehdy platném znění).
V občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která je vyjádřena v §101 odst. 1 OSŘ tak, že účastníci jsou povinni přispět k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení zejména tím, že pravdivě a úplně vylíčí všechny potřebné skutečnosti a označí důkazní prostředky. 120 odst. 1 OSŘ stanoví, že účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Účastníci nesou tzv. břemeno tvrzení a břemeno důkazní; neunesení těchto břemen vede k vydání nepříznivého rozhodnutí ve věci.
Ke skutečnostem, které mají za následek absolutní neplatnost právního úkonu přihlíží soud i bez návrhu, ovšem jen v případě, že vyjdou v řízení najevo. Soud není povinen z úřední povinnosti zkoumat všechny skutečnosti, které by mohly mít za následek absolutní neplatnost právního úkonu, jehož platnost k návrhu účastníka zkoumá.
V dané věci lze tedy přihlížet jen k těm skutečnostem tvrzeným dovolateli, které v nalézacím řízení vyšly najevo; jsou to jen skutečnosti, které se podávají z textu kupní smlouvy. Je skutečností, že ve smlouvě není uvedeno, ve kterém katastrálním území jsou převáděné pozemky, je však zřejmé, že se nacházejí ve V. n. L. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu platné občanské právo vychází z toho, že skutečná vůle účastníků má být respektována. Proto skutečnost, že účastníci ve smlouvě o převodu nemovitostí neuvedli katastrální území, nemá za následek neplatnost dohody pro neurčitost podle §37 obč. zák., pokud bylo z písemné smlouvy objektivně zřejmé, ve kterém katastrálním území se pozemky nacházely (v dané věci šlo o uvedení obce stejného jména jako katastrální území). Samotná skutečnost, že pozemky jsou - kromě uvedení parcelních čísel - nesprávně uvedeny jako příslušenství domu, není důvodem neplatnosti smlouvy. Ostatní skutečnosti, které měly mít podle dovolatelů za následek neplatnost smlouvy v nalézacím řízení nevyšly najevo, dovolatelé je netvrdili a proto k nim nelze přihlížet ani v dovolacím řízení, které je řízením přezkumným. To platí i o tvrzení, že převodkyně by nesouhlasila s platností smlouvy, pokud by tato nepodléhala registraci státním notářstvím.
Bylo by nadbytečné zabývat se otázkou, zda úvahy odvolacího soudu o formulaci žalobního petitu jsou správné. Rozsudek odvolacího soudu je totiž věcně správný a i v případě, že žalobní petit by byl formulován správně, případně pokud by byl po poučení změněn v souladu s názorem odvolacího soudu, nebylo by možno žalobě vyhovět.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v §241 odst. 3 písm. d/ OSŘ tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v §241 odst. 3 písm. a/ a b/ OSŘ, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. l OSŘ, věta před středníkem).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelé nebyli úspěšní a žalovanému náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měl právo (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 OSŘ), nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8.února 2001
JUDr. Jiří S p á č i l CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová