ECLI:CZ:NS:2003:22.CDO.767.2002.1
sp. zn. 22 Cdo 767/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Víta Jakšiče ve věci žalobce S., spol. r. o., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Stavebnímu podniku oprav a služeb P., státnímu podniku v likvidaci, zastoupenému advokátem, o určení právního vztahu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 26 C 9/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2001, č. j. 17 Co 390/2001-57, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. března 2001, č. j. 26 C 9/2001-42, pod bodem I. výroku zamítl žalobu, aby soud určil, „že žalovaný není vlastníkem dočasných staveb, umístěných na pozemkové parcele č. 580/2, zapsané na LV č. 389 pro k. ú. H., obec P. u Katastrálního úřadu P. a ani k těmto stavbám nemá právo hospodaření“. Pod bodem II. výroku zamítl žalobu, aby soud určil, „že žalovaný není vlastníkem dočasné stavby T., umístěné na pozemkové parcele č. 584, zapsané na LV č. 2 pro k. ú. H., obec P. u Katastrálního úřadu P., a na pozemkové parcele č. 582, zapsané na LV č. 106 pro k. ú. H., obec P. u Katastrálního úřadu P., a ani k této stavbě nemá právo hospodaření“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný jako pronajímatel uzavřel 1. 1. 1993 se žalobcem smlouvu o nájmu nebytových prostor, jejímž předmětem byl nájem nebytových prostor nacházejících se na pozemku parc. č. 580/2, zapsaném u Katastrálního úřadu P. na LV č. 389 pro kat území H., obec P., a to na dobu určitou od 1. 1. 1993 do 31. 12. 2001. Dále účastníci 1. 1. 1996 uzavřeli smlouvu o nájmu nebytových prostor ohledně nebytových prostor, nacházejících se v budově T., umístěné na pozemcích parc. č. 584 a parc. č. 582, zapsaných u téhož katastrálního úřadu na LV č. 2 a č. 106 pro kat. území H., obec P., na dobu určitou od 1. 1. 1996 do 31. 12. 2001. Předmětné nebytové prostory žalobce dosud užívá. Soud odůvodnil své rozhodnutí nedostatkem naléhavého právního zájmu na požadovaném určení s tím, že „pokud by soud takové žalobě vyhověl, právní postavení žalobce jako nájemce (uživatele) by doznalo změny v té skutečnosti, že by takovým výrokem byla založena právní nejistota ohledně platnosti uzavřených nájemních smluv. Takovým určením by nastala situace, že na straně pronajímatele by vystupoval subjekt, jemuž nesvědčí dispoziční právo s předmětem nájmu, což by zakládalo absolutní neplatnost nájemních smluv, neboť by se jednalo o právní úkon, jehož předmět plnění je v době vzniku smlouvy nemožný“.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 6. září 2001, č. j. 17 Co 390/2001-57, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Podle názoru odvolacího soudu výsledek sporu by žádným způsobem vztahy mezi účastníky nevyřešil, naopak by byl základem dalších nezbytných sporů. Prokázání vlastnického práva, případně práva hospodaření, měl žalobce vyžadovat po žalovaném před uzavřením nájemních smluv. Výsledek sporu nemůže být ani podkladem pro zápis do katastru nemovitostí s ohledem na to, že provizorní stavby v této evidenci zapsány nejsou. Právo žalobce není ničím ohroženo. Tvrzenou nejistotu musí žalobce odstranit jiným způsobem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodů, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle žalobce rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Namítá, že právní závěr soudů obou stupňů o nedostatku jeho naléhavého právního zájmu na požadovaném určení není správný. V daném věci jde o řešení situace, kdy žalovaný vystupuje vůči žalobci a jiným subjektům jako organizace, které svědčí právo hospodaření k označeným provizorním stavbám, tuto skutečnost však není schopen prokázat a žalobce nemá možnost obrátit se na jiný subjekt, který by přicházel v úvahu jako nositel vlastnických nebo užívacích práv k předmětu sporu, s ohledem na to, že subjekty zapsané v katastru nemovitostí jako vlastníci pozemku již neexistují. Předmětnou určovací žalobou lze vyřešit otázku, zda žalovaný je oprávněn vystupovat jako vlastník sporných věcí nebo jako subjekt, jemuž náleží právo hospodaření k nim, čímž se vztah mezi účastníky vyřeší. Žaloba na plnění – vydání bezdůvodného obohacení by předpokládala, že žalobce požadované nájemné nejprve uhradí. I kdyby se tak stalo a takové žalobě bylo vyhověno, odůvodněním rozhodnutí nebude nikdo vázán. Dále poukázal na to, že v dané věci byl zaujat právní názor, že není dána příslušnost krajského soudu ve smyslu §9 odst. 1 písm. a) OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., zatímco ve věci týkající se týchž účastníků o vyklizení sporných staveb byla věc postoupena Krajskému obchodnímu soudu v Praze s tím, že jde evidentně o spor obchodní, kdy jeden podnikatel přenechal nebytové prostory jinému podnikateli za účelem podnikání. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud v rozsudku z 22. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1072/99, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 257, svazek 3, vyslovil právní názor, že „pro nájemce pozemku, na němž se nachází jeho stavba, je významné, aby bylo najisto postaveno, kdo je vlastníkem pozemku. Proto je dán naléhavý právní zájem takového nájemce na určení vlastnictví (popř. práva hospodaření) k pozemku podle §80 písm. c) OSŘ“. V tomto případě šlo o posouzení naléhavého právního zájmu žalobce na pozitivním určení. V daném případě však jde o situaci odlišnou, kdy žalující nájemce předmětných staveb žaluje na určení, kdo není vlastníkem označených staveb a ani k nim nemá právo hospodaření, tedy se domáhá negativního určení. Protože otázka naléhavého právního zájmu žalobce na takovémto negativním určení není v judikatuře dosud řešena, dovolací soud dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, a dovolání je tak přípustné [§237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ].
Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ v rozsahu dovolatelem uplatněných dovolacích námitek a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Právnímu posouzení věci odvolacím soudem nelze nic vytknout. Odvolací soud aplikoval správný právní předpis [§80 písm. c) OSŘ] a také jej správně vyložil.
O naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení, že právní vztah nebo právo existuje, bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým. To znamená, že u žalobce musí jít buď o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen; případně pro své nejisté postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě (srov. Nález Ústavního soudu uveřejněný pod číslem 35, svazek 3, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, str. 261). Uvedenému pojetí však neodpovídá odůvodnění naléhavého právního zájmu žalobcem na požadovaném negativním určení. Takové rozhodnutí by v daném případě nemohlo vytvořit podklad pro vyjasnění právních vztahů mezi účastníky, ani by pro povahu předmětných staveb nemohlo být podkladem pro provedení zápisu v katastru nemovitostí Jde-li žalobci o získání právní jistoty v jeho smluvním vztahu na základě uzavřených smluv o nájmu nebytových prostor se žalovaným ve vztahu k předmětným stavbám, pak je v jeho zájmu, aby dosáhl pozitivního určení vlastníka staveb, z něhož současně a contrario vyplývá, kdo jím není. Naopak z negativního určení vlastníka staveb ještě neplyne, kdo jím ve skutečnosti je; právní nejistota žalobce dále trvá. Žalobce také mohl vedle žalovaného žalovat další subjekt, o němž se domnívá, že je vlastníkem jím užívaných staveb nebo k nim má právo hospodaření. Jak vyplývá z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze 6. 9. 2001, žalobce za vlastníka považuje město P. Protože tak neučinil, ač mohl, je napadené rozhodnutí správné.
Námitka věcné nepříslušnosti soudu prvního stupně v této věci není rovněž opodstatněná. O věcné příslušnosti soudu prvního stupně rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením z 22. 11. 2000, č. j. 11 Cmo 291/2000-36. Podle §104a odst. 7 OSŘ usnesením vrchního nebo Nejvyššího soudu o věcné příslušnosti jsou účastníci řízení a soudy vázáni. To znamená, že takové rozhodnutí je konečné a v dalším řízení, včetně řízení dovolacího, nemůže být otázka věcné příslušnosti znovu důvodně nastolena.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 OSŘ). Z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo.
Lze tedy uzavřít, že odvolací soud posoudil věc po právní stránce správně, proto je dovoláním napadený rozsudek správný a dovolání muselo být podle §243b odst. 2 OSŘ zamítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalobce nebyl úspěšný a žalovanému náklady tohoto řízení nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §151 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. května 2003
JUDr. František Balák,v.r.
předseda senátu