ECLI:CZ:NS:2003:22.CDO.777.2003.1
sp. zn. 22 Cdo 777/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce MUDr. M. K., zastoupeného advokátem, proti žalované A. V., zastoupené advokátkou, o zákaz obtěžování vlastníka, vedené u Okresního soudu Plzeň - jih pod sp. zn. 6 C 68/2002, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. listopadu 2002, č. j. 12 Co 679/2002-33, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu Plzeň – jih (dále jen „soud prvního stupně“) domáhal, aby žalované byla uložena povinnost „neprovádět zamýšlenou stavbu domu na svém pozemku parc. č. 988/10 v M. o výšce, která by přesahovala chatu žalobce na sousedním pozemku, tj. na pozemku parc. č. 988/9 v k. ú. M., o 9 m, a dále aby jí bylo uloženo neumísťovat žumpu, do které bude svádět odpadní vody, u zamýšleného domu na hranici pozemku parc. č. 988/9 v k. ú. M., který vlastnicky náleží žalobci“.
Soud prvního stupně usnesením z 24. 9. 2002, č. j. 6 C 68/2002-23, ve znění opravného usnesení z 10. 10. 2002, č. j. 6 C 68/2002-28, řízení zastavil s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Městskému úřadu ve S. P., odboru výstavby, a rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením z 29. 11. 2002, č. j. 12 Co 67/2002-33, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení odvolacího.
Soudy obou stupňů vycházely z toho, že žalobce je vlastníkem rekreační chaty č. E 226 postavené na pozemku parc. č. 109 a pozemků parc. č. 109 a parc. č. 988/9, zapsaných na LV č. 317 pro obec M. a k. ú. M. Žalovaná vlastní sousední nemovitost chatu č. E 230 postavenou na pozemku parc. č. 110 a pozemky parc. č. 110 a parc. č. 988/10 zapsané na LV č. 318 pro obec M. a k. ú. M. Na návrh žalované bylo u Městského úřadu S. P., odboru výstavby, zahájeno stavební řízení o povolení stavebních úprav chaty č. E 230 v M. a o povolení stavby žumpy na pozemcích parc. č. 110 a č. 988/10. Žalobce ve stavebním řízení vznesl námitku, týkající se umístění žumpy v blízkosti jeho nemovitostí, s odůvodněním, že by šlo o zdravotní riziko pro očekávané dítě a obtěžování zápachem. Dále uplatnil námitku, že přístavbou chaty dojde ke zhoršení jeho životního prostředí a ztížení užívání jeho chaty neúměrnou stavbou na sousedním pozemku. Stavební úřad dospěl k závěru, že se jedná svým charakterem o občanskoprávní námitky překračující rozsah pravomoci stavebního úřadu podle §137 zák. č. 50/1976 Sb. (dále jen „stavební zákon“) a rozhodnutím ze 4. 6. 2002 odkázal žalobce na soud s tím, že stavební řízení přerušil.
Odvolací soud považoval za správný závěr soudu prvního stupně, že v žalované věci není dána pravomoc soudu podle §7 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) a proto muselo být řízení podle §104 odst. 1 OSŘ zastaveno. Z §137 odst. 1 a 2 stavebního zákona vyplývá, že stavební úřad může odkázat účastníka stavebního řízení na soud jen v případě, kdy účastník uplatní námitku, která přesahuje rozsah pravomoci stavebního úřadu nebo spolupůsobících orgánů státní správy. Zákon však svěřuje stavebnímu úřadu posouzení otázky, zda dokumentace odpovídá obecným technickým požadavkům na výstavbu. Podle ustanovení §4 a §8 odst. 2 vyhlášky č. 137/1998 Sb., o obecně technických požadavcích na výstavbu, ve spojení s §143 odst. 1 písm. k/ stavebního zákona k obecným technickým požadavkům na výstavbu, patří požadavek, aby eventuelní zastínění způsobené stavbou nezhoršovalo životní prostředí v okolí dosahu stavby nad přípustnou míru, nebo nad míru přiměřenou poměrům. Rozhodnutí o těchto námitkách vznesených ve stavebním řízení svěřuje zákonodárce do pravomoci stavebního úřadu, který je povinen zabývat se zastíněním okolních staveb z úřední povinnosti. Při posuzování zdravotně hygienických hledisek svěřuje do pravomoci stavebního úřadu i posouzení, v jaké vzdálenosti může být umístěna žumpa od hranice sousedního pozemku, aby zápachem nezpůsobila ohrožení života a zdraví osob v sousední nemovitosti. Stavební úřad proto nemůže odkázat účastníky stavebního řízení na soud, ale je povinen o této námitce rozhodnout. Svěřuje-li zákon rozhodování o námitkách účastníka ve stavebním řízení, týkající se eventuelního zastínění sousední stavby nebo obtěžováním zápachem z plánované žumpy stavebnímu úřadu, jde o případ, kdy je občanskoprávní věc svěřena k rozhodnutí jinému orgánu než soudu.
Proti tomuto usnesení podal žalobce dovolání. Nepovažuje za správný závěr, že projednání věci brání nedostatek pravomoci soudu. Jeho námitky mají občanskoprávní charakter a přesahují rozsah pravomoci stavebního úřadu. Jde zejména o stres, který dovolatel a jeho rodina utrpí z výšky zamýšlené přestavby chaty, která nebude v souladu se stavbami okolními. Umístěním žumpy u hranice pozemku, který náleží dovolateli, se výrazně se zhorší životní prostředí rekreační nemovitosti. Navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky po zjištění, že dovolání je přípustné podle §239 odst. 2 písm. a) OSŘ, bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou, opírá se o zákonem předvídaný dovolací důvod (nesprávné právní posouzení věci) a obsahuje náležitosti požadované ustanovením §241 a §241a odst. 1 OSŘ, přezkoumal usnesení odvolacího soudu podle §242 odst. 1 OSŘ v celém jeho rozsahu. Poté dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že soud prvního stupně správně vyšel z toho, že předmětem sporu je otázka umístění žumpy a otázka vlivu zamýšlené přístavby na životní prostředí, resp. pohodu bydlení žalobce jako vlastníka sousední nemovitosti, když oba soudy dospěly ke stejnému závěru, že není dána pravomoc soudu, neboť posouzení těchto otázek spadá do pravomoci stavebního úřadu. Jejich rozhodnutí je v souladu s usnesením Nejvyššího soudu z 19. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1902/2001, publikovaném pod C 1093, svazek 15 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, (dále jen „Soubor“), v němž Nejvyšší soud uvedl, že „stavební úřad posoudí námitky účastníků územního či stavebního řízení, týkající se budoucího obtěžování výhledem, kouřem, hlučností, prašností, zápachem, zastínění pozemků a staveb apod., ve své pravomoci, aniž by s nimi odkazoval účastníky na soud“. Soudy obou stupňů správně poukázaly na to, že stavební úřad v rámci své pravomoci ve stavebním řízení rozhoduje také podle §4 a §8 odst. 1 vyhl. č. 137/1998 Sb. o umístění stavby a vzájemném odstupu staveb, tj. z hlediska zachování pohody bydlení a hygienických požadavků.
Pokud tedy odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení pro nedostatek pravomoci soudu zastaveno a věc postoupena orgánu, jehož pravomoc je dána (§104 odst. 1 OSŘ), je jeho rozhodnutí správné. Proto bylo dovolání podle §243b odst. 2 OSŘ zamítnuto.
Žalovaná měla v dovolacím řízení úspěch a příslušela by ji podle §243b odst. 4, §224 odst. l a §142 odst. l OSŘ náhrada nákladů tohoto řízení. Náklady jí však nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. května 2003
JUDr. Marie Rezková,v.r. předsedkyně senátu