ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.798.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 798/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně J. V., zastoupené advokátkou, proti žalovaným: 1) Ing. M. V., 2) RSDr. J. V. a 3) S. V., zastoupeným advokátem, o určení podílového spoluvlastnictví nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 24 C 124/2000, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. prosince 2003, č. j. 21 Co 393/2003-165, ve znění opravného usnesení ze dne 5. května 2004, č. j. 21 Co 393/2003-198, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 5.075,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr.J. M.
Odůvodnění:
Žalobkyně, manželka žalovaného 1), se domáhala určení, že níže uvedené nemovitosti jsou součástí jejich společného jmění. Nemovitosti nabyli za trvání manželství a pokud je žalovaný 1) později daroval žalovaným 2) a 3), šlo o neplatný právní úkon.
Okresní soud v Hradci Králové (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. února 2003, č. j. 24 C 124/2000-138, výrokem pod bodem I. rozhodl, že „garáž a sklad zahradního nářadí zapsaný na LV č. 12805 pro katastrální území S., obec a okres H., jsou součástí společného jmění manželů J. V., nar. 21. 9. 1963 a Ing. M. V., nar. 27. 12. 1962“. Výrokem pod bodem II. zamítl žalobu „v části, jíž se žalobkyně domáhala určení, že rodinný dům čp. 505 se st. p. č. 724 a zahradou č. 605/11 o výměře 284 m² zapsaných na LV č. 12805 pro katastrální území S., obec a okres H., jsou součástí společného jmění manželů J. V., nar. 21. 9. 1963, a Ing. M. V., nar. 27. 12. 1962“. Výrokem pod bodem III. rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalovaným náklady řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze skutečnosti, že žalobkyně a žalovaný 1) uzavřeli 11. 4. 1987 manželství, které v době podání žaloby, to je 17. 3. 2000, nebylo rozvedeno (k tomu došlo 27. 3. 2000). Dále vyšel z obsahu kupní smlouvy, uzavřené 3. 6. 1992 mezi S. s. O., s. p. S. jako prodávajícím a žalovaným 1) jako kupujícím, jejímž předmětem byl dům čp. 505 se stavební parcelou a zahradou. Žalovaný 1) tvrdil, že koupil dům za prostředky získané od svých rodičů. Tyto nemovitosti žalovaný 1) převedl darovací smlouvou uzavřenou 27. 6. 1997 na své rodiče, žalované 2) a 3). Soud prvního stupně shledal žalobu v části týkající se uvedeného domu s pozemky za nedůvodnou, neboť se žalobkyni nepodařilo prokázat, že by žalovaný 1) uhradil kupní cenu domu a pozemkových parcel z prostředků náležejících do společného jmění manželů (SJM). Soud konstatoval, že pokud by předmětné nemovitosti byly ve společném jmění manželů a přesto je žalovaný 1) daroval svým rodičům, bylo by k tomu třeba svolení žalobkyně ve smyslu §145 odst. 2 občanského zákoníku (dále „ObčZ“). Jestliže se žalobkyně domáhala žalobou na určení, že nemovitosti byly ve společném jmění manželů, dala tak najevo nesouhlas s jejich převodem na žalované 2) a 3). Tuto žalobu bylo možno považovat za dovolání se neplatnosti darovací smlouvy ve smyslu §40a ObčZ; žalobkyni se však nepodařilo vyvrátit tvrzení žalovaného 1), že kupní cena nebyla hrazena ze společného jmění manželů.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozhodující k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 15. prosince 2003, č. j. 21 Co 393/2003-165, ve znění opravného usnesení ze dne 5. května 2004, č. j. 21 Co 393/2003-198, výrokem pod bodem I. připustil změnu žaloby ve znění: „Určuje se, že rodinný dům čp. 505 na stavební parcele č. 724, stavební parcela č. 724 a zahrada par. č. 605/11 o výměře 284 m², zapsaných na listu vlastnictví č. 12805 pro katastrální území S., obec a okres H. u Katastrálního úřadu v H. jsou v podílovém spoluvlastnictví J. V., nar. 21. 9. 1963 a Ing. M. V., nar. 27. 12. 1962, a to každého v rozsahu jedné ideální poloviny těchto nemovitostí“. Výrokem pod bodem II. změnil rozsudek soudu prvního stupně vyjma nenapadeného výroku pod bodem I takto: „Určuje se, že rodinný dům čp. 505 na stavební parcele č. 724, stavební parcela č. 724 a zahrada parc. č. 605/11 o výměře 284 m² zapsaných na listu vlastnictví č. 12805 pro katastrální území S., obec a okres H. u Katastrálního úřadu v H. jsou v podílovém spoluvlastnictví J. V., nar. 21. 9. 1963 a Ing. M. V., nar. 27. 12. 1962, a to každého v rozsahu jedné ideální poloviny těchto nemovitostí“. Výrokem pod bodem III. rozhodl o povinnosti žalovaných zaplatit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně a náklady odvolacího řízení.
Odvolací soud připustil změnu žaloby, kterou se žalobkyně domáhala určení, že předmětné nemovitosti jsou v podílovém spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného 1). Konstatoval, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo založeno na nesprávném právním názoru, že žalobkyně byla povinna prokázat, že veškeré prostředky, za něž žalovaný 1) koupil předmětné nemovitosti, tvořily součást bezpodílového spoluvlastnictví manželů (BSM). Odkázal na §143 ObčZ ve znění platném k 31. 7. 1998 a na R 42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Bylo-li prokázáno, že na koupi nemovitostí v daném případě byl použit úrok z vkladu ve vlastnictví žalovaného 1), byly nemovitosti nabyty do bezpodílového spoluvlastnictví manželů bez ohledu na to, že kupní smlouvu uzavřel jen žalovaný 1); úroky z vkladu náležejícího jen jednomu z manželů totiž patří do BSM. Za této situace bylo darování nemovitostí žalovaným 2) a 3), k němuž následně došlo, relativně neplatným právním úkonem ve smyslu §40a ObčZ. Bylo by nadbytečné zabývat se původem ostatních peněz tvořících kupní cenu. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že podání určovací žaloby, že nemovitosti jsou ve společném jmění manželů (po jeho transformaci z bezpodílového spoluvlastnictví manželů), nutno považovat za dovolání se relativní neplatnosti právního úkonu, v daném případě před vypršením promlčecí lhůty.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání a tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že se podle právní úpravy platné k 3. 6. 1992 úroky z výlučného majetku jednoho z manželů stávají součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů. K tomu namítají, že podle §135a ObčZ náleží přírůstky věci výlučně vlastníku věci i když jsou od věci hlavní odděleny. Proto i v době trvání manželství zůstávají úroky z vkladů na vkladní knížce ve výlučném vlastnictví tomu z manželů, jemuž náleží prostředky na ní uložené. V daném případě šlo o úroky ve výši 6.059,- Kč, které byly ve výlučném vlastnictví žalovaného 1) a byly-li použity na zakoupení nemovitostí podle kupní smlouvy z 3. 6. 1992, stal se žalovaný 1) jejich výlučným vlastníkem. Rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 42/1972, na něž odvolací soud v této souvislosti odkazoval, dovolatelé pokládají za překonané. Dále nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že i v případě úhrady kupní ceny v převážné míře z majetku jednoho z manželů, přičemž jen mizivá část kupní ceny je hrazena z majetku v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, se stane předmět koupě vždy součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Náhled právní praxe z doby před rokem 1989 na takový případ je podle názoru dovolatelů rovněž překonán, zvláště projevil-li kupující vůli nabýt koupí věc do svého výlučného vlastnictví a byl současně přesvědčen, že kupní cenu hradí výhradně ze svých prostředků. Konečně dovolatelé nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že žalobkyně v tříleté promlčecí lhůtě počínající dnem 27. 6. 1997 učinila hmotněprávní úkon, kterým by se podle §40a ObčZ dovolala relativní neplatnosti darovací smlouvy z 27. 6. 1997. V této souvislosti poukazují na to, že žádný takový hmotněprávní úkon nebyl adresován účastníkům napadeného právního úkonu. Žalobkyně žalovaným nezaslala listinu, kterou by se dovolala podle §40a ObčZ neplatnosti darovací smlouvy z 27. 6. 1997 a takovým úkonem nebyla ani žaloba podaná 17. 3. 2000. Poukazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 37/97, jež lze analogicky na danou věc aplikovat. Žalobkyně v žalobě z uvedeného data sdělila pouze svůj nesouhlas s darovací smlouvou z 27. 6. 1997, neuvedla však odkaz na §40a ObčZ s tím, že se dovolává její relativní neplatnosti. V tomto směru poukazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1336/98. Žalobci vznesli námitku promlčení, a proto měl soud na zmíněnou darovací smlouvu nahlížet jako na smlouvu platnou. Navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání odkazuje na rozsudek odvolacího soudu, který považuje za správný. V podrobnostech vyjadřuje nesouhlas s argumentací dovolatelů v konfrontaci s tou, kterou žalovaný 1) použil v dalším řízení vedeném u Okresního soudu v Hradci Králové, a to ohledně žaloby na vydání bezdůvodného obohacení žalobkyně z titulu užívání předmětné nemovitosti. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalovaných zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
V daném případě byla kupní smlouva ohledně předmětné nemovitosti uzavřena v roce 1992, tedy v době existence institutu BSM; proto věc dovolací soud posoudil podle občanského zákoníku ve znění před novelou č. 91/1998 Sb.
V bezpodílovém spoluvlastnictví manželů je vše, co může být předmětem vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství, s výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednomu z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství anebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka (§143 ObčZ).
Výnosy, užitky a přírůstky věcí patří do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, ať již věc sama je v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů nebo ve vlastnictví jednoho z manželů (R 42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 243). Toto stanovisko se opírá o znění §143 ObčZ, podle kterého do bezpodílového spoluvlastnictví patří vše, co některý z manželů nabyl za trvání manželství, ledaže by šlo o věc, která je tímto ustanovením z bezpodílového spoluvlastnictví vyňata.
Jestliže byla nějaká věc získána za trvání manželství a bezpodílového spoluvlastnictví zčásti z prostředků patřících jenom jednomu z manželů, náleží za podmínek uvedených v ustanovení §143 ObčZ rovněž do bezpodílového spoluvlastnictví (R 42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 269). To vyplývá i z §150 ObčZ, který stanoví, že při vypořádání BSM je každý z manželů oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek. Jinými slovy lze citovanou zásadu vyjádřit tak, že jsou-li na koupi určité věci vynaloženy vedle oddělených prostředků některého z manželů také prostředky náležející do BSM, pak pořízená věc patří do BSM účastníků bez ohledu na výši těchto společných prostředků.
Dovolací soud neshledal důvod k tomu, aby se od uvedených právních názorů, z nichž konstantní soudní praxe vychází, odchýlil. Dovolateli lze přisvědčit v tom, že po roce 1990 se změnily společenské podmínky natolik, že dosavadní pojetí BSM bylo nutno modifikovat. To ovšem učinila novela občanského zákoníku, provedená zákonem č. 509/1991 Sb., kterou byl do občanského zákoníku zařazen §143a odst. 1, který stanoví: „Manželé mohou dohodou rozšířit nebo zúžit zákonem stanovený rozsah bezpodílového spoluvlastnictví. Obdobně se mohou dohodnout i o správě společného majetku“. Manželé tedy měli od 1. 1. 1992, kdy uvedená novela nabyla účinnost, dostatek možností, jak vyloučit důsledky úpravy nabývání věcí do BSM podle §143 ObčZ. V daném případě účastníci před uzavřením předmětné kupní smlouvy z 3. 6. 1992 BSM podle §143a ObčZ BSM nezúžili.
Proto je správný právní názor odvolacího soudu, že do BSM patří úroky z vkladu náležejícího jen jednomu z manželů, a že pokud byla věc koupena zčásti i za tyto úroky, je v BSM, byť na její pořízení byly použity převážnou mírou i výlučné prostředky jen jednoho z manželů.
Dovolací soud nesdílí ani námitky dovolatelů, že žalobkyně relativní neplatnost řádně neuplatnila, neboť v žalobě výslovně neuvedla, že namítá relativní neplatnost. V rozsudku ze dne 10. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2474/2000, publikovaném pod č. C 778 ve svazku 11 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dovolací soud vyslovil, že relativní neplatnost je uplatněna tím, že se dotčený dovolá tohoto důvodu u převodce i nabyvatele. Právní účinky dovolání se této neplatnosti nastávají okamžikem, kdy tento projev vůle dojde všem subjektům relativně neplatného právního úkonu (např. doručením žaloby žalovaným). V rozsudku ze dne 15. 7. 1999 sp. zn. 24 Cdo 192/98, publikovaném v Právních rozhledech č. 10/1999, Nejvyšší soud uvedl: „Skutečnost, že účastník uplatňuje relativní neplatnost, vyplývá již z toho, že z jeho žalobního tvrzení se podává, že pro vadu právního úkonu, která má podle zákona za následek relativní neplatnost, nechce být účinky tohoto úkonu vázán“. Rozhodnutí odvolacího soudu je s těmito názory, od kterých není důvodu se odchýlit, v souladu.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 2 OSŘ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že žalovaní nebyli úspěšní a žalobkyni vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ). Ty představují odměnu advokáta za jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, která činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 5.000,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu, celkem 5.075,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní, co jim ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 7. března 2005
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu