ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.809.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 809/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně obce S., zastoupené advokátem, proti žalovanému městu Z., zastoupenému advokátem, o vydání věci, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 4 C 1476/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. října 2004, č. j. 17 Co 176/2003-131, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 36.976,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. F. S.
Odůvodnění:
Žalující obec, která vznikla rozdělením města Z. k 1. 1. 1998, se domáhala, aby soud žalovanému uložil vydat jí níže specifikovaný majetek, příp. zaplatit níže uvedené částky. Nárok opřela o tvrzení, že došlo k rozdělení původního města Z. na nové obce – účastníky řízení, a že si činí nárok na majetek, který nebyl zahrnut do rozhodnutí o rozdělení obce; uvedla, že žalované město jej při dělení zatajilo.
Okresní soud ve Znojmě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. července 2002, č. j. 4 C 1476/99-92, zamítl „návrh, aby žalovanému byla uložena povinnost vydat žalobci 569 akcií na jméno obchodní společnosti J. e., a. s., ve jmenovité hodnotě Kč 1.000,-- v zaknihované podobě, 244 akcií na jméno obchodní společnosti J. p., a. s., ve jmenovité hodnotě Kč 1.800,-- v zaknihované podobě a 764 akcií na jméno obchodní společnosti Č. s., a. s., ve jmenovité hodnotě Kč 100,-- v zaknihované podobě, zaplatit žalobci částku Kč 950.000,-- a pro případ, že by žalovaný nemohl akcie vydat, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku Kč 4.623.464,--“. Zastavil „řízení o zaplacení 1/37 hodnoty obchodních podílů žalovaného v obchodních společnostech M. (nyní I. – M.), s. r. o., L. T. Z. s. r. o., a Z. r. f., s. r. o. v likvidaci, a pokud se týká vydání 13 akcií a. s. J. p., 5 akcií a. s. J. p. a 16 akcií a. s. Č. s.“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel z rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky (dále jen „ministerstvo vnitra“) z 8. 8. 1997, č. j. II/s-OKS/2-2874/97-263, podle něhož k 1. 1. 1998 vznikla obec S. Součástí návrhu na rozdělení obce byla příloha vymezující kromě dalšího způsob rozdělení majetku, jak to vyžaduje §11 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích. Do návrhu na rozdělení majetku nebyla zahrnuta ta část majetkových práv a povinností, která se váže k vlastnictví shora uvedených akcií a obchodních podílů v obchodních společnostech, jež se v době rozdělování obcí v majetku města Z. nacházely. Tvrzení žalobkyně, že takto došlo ze strany města Z. k jeho bezdůvodnému obohacení podle §451 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) a její návrh, aby soud žalovanému uložil vydání akcií, zaplacení částky 950 000,- Kč, eventuálně částky 4 623 464,- Kč, soud prvního stupně neshledal důvodnými. Uvedl, že žalobkyně neprokázala právní důvod pro zaplacení peněžitého plnění. Vymezení majetku nově vzniklé obce bylo provedeno rozhodnutím ústředního orgánu státní správy, přičemž předmětné akcie v něm nejsou uvedeny. Soud prvního stupně též zastavil řízení v části, v níž byla žaloba vzata zpět.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 25. října 2004, č. j. 17 Co 176/2003-131, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud zejména uvedl, že rozdělení majetku obce bylo schváleno ministerstvem vnitra, přičemž v majetku náležejícím žalovanému žádné akcie nebo obchodní podíly zahrnuty nebyly. Rozhodnutím jmenovaného ministerstva se zabývala k podnětu žalobkyně zvláštní komise tohoto ministerstva, ale neshledala důvod ke změně. V občanském soudním řízení nelze přezkoumávat pravomocná rozhodnutí vydaná ve správním řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání s odůvodněním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že odvolací soud zcela pominul skutečnost, jež byla v řízení prokázána, že pokud by žalovaný při rozdělení majetku postupoval v souladu se zákonem a navrhl ministerstvu vnitra k rozdělení celý majetek města Z., vlastnicí předmětných akcií by se žalobkyně stala. Odkazuje na §11 zákona č. 367/1990 Sb., kde je stanoveno, že návrh na rozdělení obce, který ministerstvo vnitra schvaluje, musí mimo jiné obsahovat rozdělení majetku včetně finančních prostředků, ostatních práv a závazků, organizací a zařízení obce, tedy celý majetek, nikoliv jen ten, který se dosavadní obci zlíbí do návrhu na rozdělení obce uvést. Z důkazů vyplynulo, že předmětné akcie a obchodní podíly žalovaného v obchodních společnostech v návrhu na rozdělení obce uvedeny nebyly, ač tam být měly, takže nárok na podíl z tohoto majetku žalobkyni bezpochyby vznikl. Žalovaný část majetku před ministerstvem vnitra zatajil, tak porušil §11 citovaného zákona a žalobkyni způsobil škodu za niž odpovídá dle §420 ObčZ, případně se bezdůvodně obohatil. Dopustil se nepoctivého jednání, když do návrhu neuvedl všechen majetek a rozdíl mezi jeho jednáním a trestným činem podvodu podle §250 trestního zákona je pouze v tom, že se žalovanému nedá prokázat úmysl. Ministerstvo vnitra svým rozhodnutím z 8. 8. 1997 pouze schválilo rozdělení obce, nikoliv ale přesné rozdělení majetku. Nezkoumalo, zda majetek uvedený v návrhu na rozdělení je veškerým majetkem dosavadní obce a rozhodovalo tedy jen o majetku, který byl v návrhu uveden. Když předmětný majetek v návrhu uveden nebyl, nemohlo o něm ministerstvo rozhodnout. Proto nelze tvrdit, že soud již ve věci nemůže rozhodovat, když již pravomocně rozhodl správní orgán, a že soud nemůže přezkoumávat pravomocné rozhodnutí ministerstva vnitra. Dovolatelka zdůrazňuje, že nepožaduje přezkoumání uvedeného rozhodnutí, ale uplatňuje občanskoprávní nárok, který jí vznikl a který jí byl protiprávním postupem žalovaného odňat. Podotýká, že návrh města Z. na rozdělení obce byl podán a ministerstvem vnitra schválen ještě před tím, než se žalobkyně stala právním subjektem. Proto nemohla obsah návrhu kontrolovat a tedy zabránit jeho schválení. Šlo tedy o rozhodování „o nás bez nás“. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání odkazuje na rozsudky soudů obou stupňů, jež shledává věcně i právně správnými. Namítá, že dovolání je nedůvodné a vyslovuje pochybnost o jeho přípustnosti. V podrobnostech polemizuje s argumentací dovolatelky a navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 OSŘ) napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Z napadeného rozhodnutí činí rozhodnutí po právní stránce zásadní otázka, zda v případě, že v rozhodnutí o rozdělení obce podle §11 odst. 3 zákona č. 367/1990 Sb. (dále jen „zákon o obcích“) nezahrnulo rozdělení veškerého majetku rozdělované obce, se nově vzniklá obec může domáhat v občanském soudním řízení vydání majetku, bezdůvodného obohacení či náhrady škody, která jí vznikla v důsledku (případně i zaviněného) neuvedení veškerého majetku rozdělované obce do návrhu na rozdělení obce.
V dané věci došlo k rozdělení obce podle §11 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, zrušeného s účinností k 12. 11. 2000; dovolací soud proto věc přezkoumal podle tohoto zákona.
Obec se může rozdělit na dvě nebo více obcí, pokud každá z nich bude mít alespoň 300 občanů s trvalým pobytem, vlastní katastrální území a bude tvořit jeden územní celek. Rozdělení obce schvaluje ministerstvo vnitra na návrh obce (§11 odst. 1 zákona o obcích).
Návrh na rozdělení obce musí obsahovat názvy vznikajících obcí, zda rozdělením obec zaniká, vymezení území vznikajících obcí včetně příslušných mapových podkladů, rozdělení majetku včetně finančních prostředků, ostatních práv a závazků, organizací a zařízení obce. Návrh podá obec prostřednictvím okresního úřadu (§11 odst. 2 zákona o obcích). Rozhodnutí o rozdělení obce musí obsahovat náležitosti stanovené v odstavci 2 pro návrh na rozdělení obce (§11 odst. 3 zákona o obcích).
Z citovaných ustanovení je zřejmé, že nově vznikající obci vznikl nárok na majetek až v důsledku rozhodnutí ministerstva vnitra o rozdělení obce. Toto rozhodnutí bylo konstitutivní, založilo totiž nároky, které dříve neexistovaly, a jen na ten majetek, který v něm byl zahrnut. Na majetek, který v něm zahrnut nebyl, naopak nově vzniklé obci soukromoprávní nárok nevznikl; v případě pochybení při stanovení celkového množství majetku rozdělované obce lze uvažovat jen o nápravě v rámci správního řízení o rozdělení obce. Není-li tu soukromoprávní nárok na přímé vydání majetku (tedy nárok vznikající bez ohledu na rozhodnutí ministerstva vnitra), nemůže tu být ani nárok na náhradu škody či vydání bezdůvodného obohacení. Lze poukázat na analogické situace při dělení soukromého majetku. Tak v případě, že při vypořádání společného jmění manželů byla některá věc opomenuta nebo dokonce jedním z účastníků úmyslně zatajena, lze se (nebyla-li již vypořádána na základě zákonné domněnky vypořádání) domáhat jen jejího dodatečného vypořádání, nelze však uplatnit právo na náhradu škody vzniklou jejím zatajením. Totéž platí i v případě projednání dědictví.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Vady řízení uvedené v §241a odst. 2 písm. a) OSŘ, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly dovolatelkou tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 2 OSŘ, věta před středníkem).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a právo na náhradu nákladů řízení má jen žalovaný (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ). Náklady žalovaného představují odměnu advokáta za jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif a činí (z částky 2.034.600,- Kč) podle §3 odst. 1 bod 6, odst. 5, §10 odst. 3, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a §137 odst. 3 OSŘ částku 36 901,- Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu – celkem 36 976,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 4. května 2006
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu