ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.82.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 82/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně MUDr. R. H. , zastoupené JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti žalovanému Ing. J. H. , zastoupenému JUDr. Soňou Goetzovou, advokátkou se sídlem ve Slaném, Na Chmelnici 85/1, o zrušení věcného břemene, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 3 C 656/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. září 2007, č. j. 22 Co 302/2007-378, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. září 2007, č. j. 22 Co 302/2007-378, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby soud zrušil věcné břemeno váznoucí na jejích níže specifikovaných nemovitostech, spočívající v právu bezplatného bydlení a užívání nemovitostí žalovaným. Smlouvu o zřízení věcného břemene účastníci uzavřeli 28. 8. 2000, právo z ní vyplývající bylo vloženo do katastru nemovitostí s účinky vkladu k 11. 12. 2000. Žalovaný toto právo využíval do prosince 2001, kdy se z domu odstěhoval; věcné břemeno zůstalo zachováno, takže žalobkyně tímto břemenem zatížené nemovitosti nemohla pronajímat. Podmínky pro zrušení věcného břemene žalobkyně spatřovala v tom, že došlo ke změně poměrů, neboť vzájemné vztahy účastníků se podstatně zhoršily, nemovitosti zatížené věcným břemenem nelze řádně udržovat a žalovaný je ani neužívá.
Okresní soud Praha-západ („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. února 2007, č. j. 3 C 656/2003-231, výrokem pod bodem I. rozhodl, že „se zrušuje věcné břemeno, odpovídající právu bydlení a užívání domu čp. 163 na stavební parcele č. 184 a pozemků č. parc. 184, č. parc. 173/3 a č. parc. 173/4, vše zapsané v katastru nemovitostí u katastrálního úřadu pro Středočeský kraj – katastrální pracoviště Praha-západ na LV č. 216 pro katastrální území Chýně, obec Chýně, zřízené smlouvou ve prospěch žalovaného ze dne 28. srpna 2000“, výrokem pod bodem II. uložil žalobkyni povinnost „zaplatit žalovanému 540.820,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku“, výrokem pod bodem III. uložil žalovanému zaplatit žalobkyni náklady řízení a výrokem pod bodem IV. mu uložil zaplatit náklady „na znalečném“.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí, na nichž vázne ve prospěch žalovaného věcné břemeno bezplatného bydlení a užívání nemovitostí. Nemovitosti pořídila žalobkyně 18. 6. 1998 za kupní cenu 2.400.000,- Kč, kupní cenu uhradil žalovaný. Jako druh a družka spolu v předmětné nemovitosti bydleli do konce roku 2001, kdy se žalovaný pro neshody s žalobkyní odstěhoval. Svoje věci si podle žalobkyně odvezl v roce 2002; podle žalobce skončilo společné užívání nemovitostí až v prosinci 2003. Přesto, že mělo dojít k rekonstrukci, zjistil tamní stavební úřad v nemovitostech zásadní závady na vodovodu, kanalizaci, elektroinstalaci, ústředním vytápění apod. Od roku 2005 nemovitost neužívá žádný z účastníků. Hodnotu věcného břemene stanovil soudní znalec částkou 540.820,- Kč. Soud konstatoval „velmi nepřátelský vztah“ účastníků a vzájemné ústní a fyzické napadání. Žalobkyně přestala mít zájem v domě bydlet, nemovitosti by chtěla prodat, avšak pokud by byly zatíženy zmíněným věcným břemenem, bylo by to prakticky nemožné. Věc posoudil podle §151p odst. 3 občanského zákoníku („obč. zák.“) a uzavřel, že změnou poměrů, spočívající ve zhoršení vztahů mezi účastníky, vznikl hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného; věcné břemeno proto za náhradu zrušil.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 11. září 2007, č. j. 22 Co 302/2007-378, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl „žalobu s návrhem na zrušení věcného břemene, odpovídajícího právu bydlení a užívání domu čp. 163 na parcele č. 184 a pozemků č. parc. 184, č. parc. 173/3 a č. parc. 173/4, vše zapsané na LV č. 216 pro katastrální území Chýně, obec Chýně, v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha-západ, zřízené ve prospěch žalovaného smlouvou ze dne 28. 8. 2000“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně; navíc konstatoval, že žalovaný kromě úhrady kupní ceny nemovitostí „dále do opravy domu vložil částku přesahující 500.000,- Kč“. Podstatným shledal, že vztahy účastníků v době uzavírání smlouvy o zřízení věcného břemene byly „minimálně na uspokojivé úrovni“. Poté však mezi nimi nastaly rozbroje, jejichž výsledkem bylo, že si žalobkyně koupila v Roztokách u Prahy další nemovitost, v ní bydlí, a žalovaný „se zdržuje v bydlišti své známé“. Odvolací soud vedle toho považoval za nutné posoudit „nakolik měla změna poměrů vliv na způsob výkonu práva a jak se projevila na užívání nemovitosti zatížené věcným břemenem“. Dále pokládal za potřebné „vzít v úvahu újmu, která nastane oprávněnému v důsledku zrušení věcného břemene a porovnat ji s újmou, která vznikla vlastníku v důsledku změny poměrů; zda tedy následkem uvedené změny poměrů je stav, kdy by nastal hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, když právně významný je jen ten hrubý nepoměr, který vznikl v důsledku změny poměrů“. K tomu uvedl, že „změna poměrů měla zásadní vliv na výkon vlastnického práva žalobkyně i na výkon práva žalovaného jako oprávněného z věcného břemene a projevila se podstatně v užívání nemovitosti tím způsobem, že dům s pozemky není užíván k bydlení ani jedním z účastníků“. Z těchto úvah vyvodil závěr, že „pokud by došlo ke zrušení věcného břemene za přiměřenou náhradu, zanikl by právní důvod užívání nemovitostí žalovaným, který by byl povinen je vyklidit“. Žalobkyně by pak měla možnost nemovitosti prodat nebo pronajmout. Žalovaný by přišel o možnost bydlení a „s ohledem na změněnou situaci na trhu s nemovitostmi by za vyplacenou náhradu neobstaral srovnatelné bydlení“. Uzavřel, že „nelze dospět k závěru, že nastal hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného. Zrušením věcného břemene by byl naopak znevýhodněn žalovaný a žalobkyně nepřiměřeně zvýhodněna“; ta by navíc prodejem či pronájmem nemovitostí získala majetkový prospěch, a to za situace, kdy žalovaný zaplatil jejich kupní cenu a hradil počáteční opravy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Připomíná, že pro posouzení věci za podstatnou shledal odvolací soud odpověď na otázku, „nakolik měla změna poměrů mezi účastníky vliv na způsob výkonu práva a jak se projevila na užívání nemovitosti zatížené věcným břemenem“, k čemuž uzavřel, že „změna poměrů měla zásadní vliv na výkon vlastnického práva žalobkyně i na výkon práva žalovaného a projevila se především v tom, že dům není užíván ani jedním z účastníků“. S touto argumentací dovolatelka částečně souhlasí, další argumentaci odvolacího soudu však považuje za naprosto nesprávnou a mylnou. Ke konstatování, že pokud by došlo ke zrušení věcného břemene, zanikl by bezpochyby právní důvod žalovaného k užívání nemovitostí a žalobkyně by tak měla neomezenou dispozici s nemovitostmi dovolatelka uvádí, že takováto dispozice „přece je základním oprávněním vlastníka“ a nelze jí snahu o její uskutečnění přičítat k tíži. Dodává, že odvolací soud jí navíc klade k tíži, že si z nouze a donucení musela opatřit jiné bydlení a v rozporu s důkazy provedenými před soudem prvního stupně uvádí, že žalovaný přišel o možnost bydlení, jakkoliv ve skutečnosti „dávno a trvale dobře bydlí na adrese svých nemovitostí v Rohatcích čp. 60“. Dovolatelka za zcela irelevantní považuje hodnocení způsobu nabytí nemovitostí a úhrady jejich kupní ceny, jak je provedl odvolací soud, když podle jejího názoru žalovaný mohl svůj nárok uplatnit vlastní žalobou nebo jiným způsobem; předmětem řízení v dané věci totiž není ochrana žalovaného před nároky žalobkyně, ale rozhodování o zrušení věcného břemene. Proto „argumentaci odvolacího soudu v této části považuje za podjatou v její neprospěch, když ji považuje především za obsoletní“. Za neúplné pokládá údaje o investicích vložených účastníky do nemovitostí. V této souvislosti poukazuje na svoje vlastní platby za vedení společné domácnosti včetně úhrady energie ve výši 540.000,- Kč za devět let a za nutné opravy domu ve výši cca 400.000,- Kč. K otázkám změny poměrů a současného stavu nemovitostí uvádí, že dům s pozemky nevyužívá nikoliv proto, že si koupila jinou nemovitost, ale proto, že byla donucena při změně poměrů se odstěhovat. Tato změna tudíž nenastala proto, že se odstěhovala, ale odstěhovala se proto, že nastala změna poměrů, která jí „znemožnila využívat jejího vlastnického práva“; to, že žalovaný svoje právo věcného břemene nevyužívá, nelze přičítat k její tíži. Dodává, že by žalovanému případným zrušením věcného břemene za přiměřenou náhradu nemohla újma vzniknout; v domě šest roků nebydlí, neužívá jej a vlastní svoje nemovitosti. Změnou poměrů vznikla újma pouze jí, neboť si musela pořídit jiné bydlení; předmětné nemovitosti nemohla užívat, protože jí v tom žalovaný bránil. Za zcela nepřiměřenou považuje úvahu soudu, že „v současnosti je újma při změně poměrů pro oba účastníky totožná a při zrušení věcného břemene za náhradu by byla větší na straně žalovaného“. Dovolatelka navíc považuje za nedostatečné odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a jako takové nepřezkoumatelné. Uzavírá, že soud svým rozhodnutím „dostal účastníky do patové situace“, která vyhovuje „snad jedině žalovanému“. Jeho procesní obrana proti zrušení věcného břemene za přiměřenou náhradu ostatně ani nesměřovala; šlo mu pouze o výši náhrady. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje se závěry, k nimž dospěl odvolací soud. Skutečnosti uváděné žalobkyní v dovolaní pokládá za účelové a nepravdivé, zvláště pokud jde o její tvrzení ohledně jeho bydlení v Rohatcích čp. 60, kde bydlet trvale nelze. Nesouhlasí s jejími závěry ohledně hodnocení otázky úhrady kupní ceny nemovitostí v Chýni čp. 163, jak je provedl odvolací soud, neboť to, že sám uhradil kupní cenu nemovitostí a stavební úpravy domu, je pro posuzování změny poměrů otázka klíčová. Pokud žalobkyně namítá, že změnou poměrů byla donucena koupit si jinou nemovitost a odstěhovat se, pak nutno uvést, že žalobu na zrušení věcného břemene podala soudu v roce 2003 s odůvodněním, že chce dům s pozemky pronajmout, protože nemá peníze na jejich údržbu a je logické, že počítala s nutností zajistit si jiné bydlení. Svoje tvrzení o vkladu investic do nemovitostí a o úhradě nákladů na společnou domácnost v jí uváděné výši neprokázala. Žalovaný tvrdí, že při rozhodování o zrušení věcného břemene jinou možnost bydlení neměl. Přestože zaplatil kupní cenu předmětných nemovitostí a vložil do nich další investice ve výši 600.000,- Kč, žalobkyně je hodlá prodat nebo pronajmout, čímž by jednorázově získala prospěch ve výši minimálně 4.000.000,- Kč; tak by byla nepřiměřeně zvýhodněna na jeho úkor. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Vznikne-li změnou poměrů hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, může soud rozhodnout, že se věcné břemeno za přiměřenou náhradu omezuje nebo zrušuje (§151p odst. 3, věta první obč. zák.).
Změna poměrů, kterou vznikne hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, spočívá nejen v objektivních okolnostech, ale i v osobních poměrech účastníků a za určitých okolností může vzniknout i změnou v chování účastníků (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 755/2000, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 1041).
Otázku, zda v konkrétní věci došlo ke změně poměrů, která má za následek hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, ponechává zákon na úvaze soudu; v dovolacím řízení může být tato úvaha zpochybněna zejména v případě, že soud nevzal v potaz skutečnosti významné pro posouzení věci nebo naopak pokud zohlednil skutečnosti pro rozhodnutí nevýznamné. Tak tomu bylo i v této věci.
V projednávané věci soud prvního stupně, na jehož skutková zjištění odvolací soud odkázal, zjistil, že věcné břemeno bylo zřízeno v době, kdy účastníci žili spolu jako druh a družka, žalovaný se významně podílel na koupi nemovitosti. Došlo však ke změně poměrů spočívající v tom, že nyní jsou vztahy mezi účastníky mimořádně konfliktní, nemovitost nikdo z nich neužívá a i v průběhu řízení docházelo k jejímu poškozování, které účastníci sváděli jeden na druhého. Znalec Ing. Jaroslav Likař pak vypověděl, že dům je neobyvatelný. Za této situace je zřejmé, že existence věcného břemene je důvodem sporů mezi účastníky, které mají negativní vliv na užívání a údržbu domu, a že stávající situace je dlouhodobě neudržitelná; současně je tato situace výsledkem změny původně dobrých vztahů mezi účastníky. Hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného pak spočívá v tom, že nemovitosti zatížené věcným břemenem nejsou pro rozpor mezi účastníky užívány ani řádně udržovány; za této situace existence věcného břemene neúměrně zasahuje do vlastnického práva žalobkyně, aniž by žalovanému fakticky přinášela prospěch. Proto jsou dány důvody ke zrušení věcného břemene za přiměřenou náhradu podle §151p odst. 3 obč. zák.
Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se podává, že hlavním důvodem pro zamítnutí žaloby byl nepoměr mezi náklady vynaloženými žalovaným na pořízení nemovitosti a jeho dalšími investicemi na straně jedné a výši náhrady za zrušení věcného břemene na straně druhé. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, vyšel z ocenění věcného břemene provedeného znalcem podle zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), přihlédl k investicím vynaloženým žalovaným do zatížených nemovitostí včetně jeho podílu na jejich zakoupení do vlastnictví žalobkyně a dospěl k závěru, že s ohledem na výši investic a na skutečnost, že náhrada za zrušení věcného břemene ve výši stanovené znalcem by neumožnila žalovanému pořídit si odpovídající bydlení; proto žalobu zamítl. Dovolací soud však má za to, že právní hodnocení těchto skutečností mělo být jiné.
V první řadě neměla být výše náhrady za zrušení věcného břemene stanovena jen podle zákona o oceňování majetku. Podle §1 odst. 1 zákona č. 151/1997 Sb. „zákon upravuje způsoby oceňování věcí, práv a jiných majetkových hodnot (dále jen ,majetek') a služeb pro účely stanovené zvláštními předpisy. Odkazují-li tyto předpisy na cenový nebo zvláštní předpis pro ocenění majetku nebo služby k jinému účelu než pro prodej, rozumí se tímto předpisem tento zákon. Zákon platí i pro účely stanovené zvláštními předpisy uvedenými v části čtvrté až deváté tohoto zákona a dále tehdy, stanoví-li tak příslušný orgán v rámci svého oprávnění nebo dohodnou-li se tak strany“. V poznámce k tomuto ustanovení není §151p odst. 3 obč. zák. uveden, a ani ze znění citovaného ustanovení nevyplývá, že zákon o oceňování majetku se na tento případ vztahuje. Je tedy třeba věc posoudit s přihlédnutím k účelu §151p odst. 3 obč. zák., který požaduje, aby náhrada za zrušení věcného břemene byla „přiměřená“. Ustanovení §151p odst. 3 obč. zák., o tom, že náhrada za zrušení věcného břemene má být přiměřená, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Přitom je třeba zvážit okolnosti, za kterých věcné břemeno vzniklo, zda bylo zřízeno bezúplatně či za úhradu. „Při rozhodování o výši přiměřené náhrady za zrušení věcného břemene je třeba vycházet z rozsahu majetkového prospěchu, kterého se zrušením věcného břemene dostává vlastníkovi zatížené nemovitosti, jakož i z majetkových důsledků zániku věcného břemene pro oprávněného“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2000, sp. zn. 22 Co 2284/98, Soudní rozhledy č. 7/2000). Jestliže měl odvolací soud za to, že zrušení věcného břemene bránila nízká výše náhrady, vycházející jen ze znaleckého posudku opírajícího se o zákon o oceňování majetku, měl přezkoumat postup soudu prvního stupně při stanovení výše této náhrady (viz §212 písm. d/ o. s. ř.), nebyl to však důvod k zamítnutí žaloby, jestliže další předpoklady ke zrušení věcného břemene byly splněny.
Je ovšem otázkou, vznesenou i v dovolání, zda při stanovení výše této náhrady lze přihlížet i k investicím do zatížené nemovitosti, příp. i nákladům vynaloženým na pořízení věci zatížené věcným břemenem do vlastnictví povinného (dále jen „investice“). Podle názoru dovolacího soudu může jít podle okolností o samostatný nárok na vydání bezdůvodného obohacení; posouzení, zda o takový nárok jde, se však neobejde bez zjištění, jaký byl právní důvod k plnění (k investicím). „Právním důvodem k plnění (k investicím do cizí nemovitosti) však není jen písemná smlouva o budoucím převodu nemovitosti, popř. smlouva o zřízení práva doživotního užívání nemovitosti. Za dostatečný právní důvod k plnění je třeba totiž považovat i příslib budoucího převodu vlastnictví či příslib bezplatného bydlení, na jehož základě bylo plněno, a tedy i ústní dohodu o převodu vlastnictví v budoucnu, která povahu takového příslibu má“ (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. ledna 1995, sp. zn. 1 Cdo 74/93, Právní rozhledy č. 3/1996). Jestliže by právním důvodem k plnění oprávněného (zde žalovaného) ve formě investic nad rámec povinností k údržbě vyplývajících z §151n odst. 3 obč. zák. byla dohoda o tom, že nemovitost bude užívat na základě časově neomezeného (doživotního) práva odpovídajícího věcnému břemeni, pak zánikem tohoto práva vzniká vlastníkovi bezdůvodné obohacení, které je povinen oprávněnému vydat. Jde o samostatný nárok, který lze uplatnit až po zrušení věcného břemene. V takovém případě nelze k vynaloženým investicím, které mohou být uplatněny v pozdějším řízení, při stanovení výše náhrady za zrušení věcného břemene přihlížet. Soud rozhodující o zrušení věcného břemene však musí jako předběžnou posoudit otázku, zda takový nárok po zrušení vznikne; pokud byla částka, kterou oprávněný poskytl povinnému na zakoupení domu poskytnuta jako dar a až později došlo k dohodě o zřízení věcného břemene, o kterém strany původně nejednaly, právo na vydání bezdůvodného obohacení v důsledku zániku věcného břemene nevznikne; soud pak může k takové okolnosti přihlédnout při stanovení výše náhrady.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. února 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu