ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.821.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 821/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně I. Š. , proti žalovanému L. N. , zastoupenému JUDr. Jarmilou Černou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 484, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 10 C 303/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 20. října 2009, č. j. 23 Co 294/2009-148, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 20. října 2009, č. j. 23 Co 294/2009-148, a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 17. března 2009, č. j. 10 C 303/2007-121, se r u š í a věc se v r a c í Okresnímu soudu v Pardubicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. března 2009, č. j. 10 C 303/2007-121, určil, že „žalobkyně je vlastnicí pozemku pozemkové parcely č. 30/2 v katastrálním území H. Ř., nově odděleného geometrickým plánem č. 398-119/2004 ze dne 19. 10. 2004 vyhotoveného Ing. P. A. a potvrzeného dne 4. 11. 2004 pod č. 1499/2004. Uvedený pozemek vznikl z části původního pozemku pozemkové parcely č. 30 v obci a katastrálním území H. Ř., zapsaného v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, katastrální pracoviště Pardubice. Označený geometrický plán je nedělitelnou součástí rozsudku.“ (výrok I. rozsudku). Žalovanému uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 29 299,- Kč „k rukám advokátky“ do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku) a dále uložil žalovanému povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Pardubicích náklady řízení ve výši 535,50,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III. rozsudku).
Na základě provedeného dokazování vzal za prokázáno, jakým způsobem žalobkyně nabyla pozemky související s usedlostí č. p. 6 v H. Ř. zejména potud, že matka žalobkyně E. M. a její manžel J. M. nabyli usedlost č. p. 6 s okolními pozemky podle vypořádací smlouvy ze dne 12. prosince 1951 každý jednou ideální polovinou, přičemž od E. M. se odvíjí vlastnické právo žalobkyně. Vyšel ze zjištění, že stav a umístění plotu na hranicích sporných pozemků mezi usedlostmi č. p. 6 a č. p. 7 v H. Ř. je setrvalý mnoho desítek let a spornou část pozemku, ke které se domáhá určení vlastnického práva, užívala rodina žalobkyně a později žalobkyně sama. Žalobkyni a její matku E. M. považoval soud prvního stupně za držitelky sporné části pozemku za domem č. p. 6 při hranicích s parcelou č. 30 (v její části) ve vlastnictví žalovaného, přičemž se dále zabýval posouzením dobré víry vedoucí k možnému vydržení vlastnického práva jak u žalobkyně, tak u jejích právních předchůdců.
V této souvislosti zdůraznil, že žalobkyně usedlost č. p. 6, ke které byla připlocena sporná část pozemku žalovaného, nabyla 2. 10. 1992 (ideální jednu polovinu) a zbylou část 23. 4. 1997. S přihlédnutím k obsahu katastrální mapy z listopadu 1992 nacházející se ve „stavebním spisu“ Městského úřadu v Holicích soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně nemohla být od přelomu let 1992 a 1993 v dobré víře, že jí náleží vlastnické právo ke sporné části pozemku, neboť byla účastnicí stavebního řízení (rekonstrukce jejího rodinného domu) a při běžné opatrnosti měla možnost se s obsahem katastrální mapy seznámit, neboť z vyobrazení v katastrální mapě mohla zjistit, že knihovní průběh vlastnických hranic je jiný než ve skutečnosti. Žalobkyně tak vlastnické právo vydržením nabýt nemohla.
Naproti tomu dospěl k závěru, že k vydržení vlastnického práva ke předmětnému pozemku došlo již právními předchůdci žalobkyně. V této souvislosti zohlednil, že rodiče žalobkyně, „především matka E. M.“ byli oprávněnými držiteli předmětného pozemku po dobu delší deseti let, čímž nabyli vlastnické právo ke sporné části pozemku k 1. lednu 1992. Rodiče žalobkyně totiž drželi sporný pozemek a užívali jako vlastní od roku 1951 v takovém stavu a hranicích ohledně sporné části pozemku jako v současnosti. Výměra sporné části pozemků činí 116 m² a je vzhledem k výměře pozemků obklopujících usedlost č. p. 6 výrazně menší (1 900 m²), takže právním předchůdcům žalobkyně lze přiznat dobrou víru i v daném směru, neboť při běžné opatrnosti o případné výměře pozemků v jejich vlastnictví nemuseli nabýt vědomost o tom, že výměra připlocené části pozemku je v zásadním nesouladu s výměrou pozemků jejich. Soud prvního stupně žalobě vyhověl, když „dal na základě vydržení vlastnictví přednost zachování současného faktického stavu hranic pozemků, který trvá již desítky let, před stavem jak je zaznamenán v katastru nemovitostí“.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. října 2009, č. j. 23 Co 294/2009-148, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobkyni k rukám její zástupkyně náklady odvolacího řízení ve výši 24 514,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku).
Odvolací soud se v odůvodnění svého rozsudku především podrobně vypořádal s jednotlivými odvolacími námitkami žalovaného zpochybňujícími skutková zjištění soudu prvního stupně, odkázal na „podrobné a přesvědčivé“ odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který v souladu s právem a judikaturou dovolacího soudu posoudil otázku vydržení vlastnického práva, když uzavřel, že k vydržení vlastnického práva k předmětnému pozemku nedošlou žalobkyní, ale jejími právními předchůdci.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spatřuje v nerespektování závěrů vyplývajících z judikatury dovolacího soudu konkretizované v dovolání, podle které námitka držitele, že sporný pozemek vydržel již jeho právní předchůdce, nemůže mít kladný vliv na výsledek řízení o určení, že vlastníkem pozemku je držitel, jestliže právní předchůdce na držitele sporný pozemek nepřevedl (neoznačil ho ve smlouvě) a převedl na něj pouze pozemky jiné v hranicích a výměře dané příslušným katastrálním operátem. V souzené věci si proto žalobkyně pro běh vydržecí doby nemůže započíst dobu, po kterou měli pozemek v držbě její právní předchůdci, jestliže již oni vlastnické právo k tomuto pozemku vydrželi. V takovém případě pozemek, ke kterému vlastnické právo vydrželi, na žalobkyni nepřevedli a pozemek by zůstal v jejich vlastnictví. Jestliže pak vlastnické právo nevydržela samotná žalobkyně, v čemž se dovolatel shodl se soudy obou stupňů, nemohla být její žaloba důvodná. Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Podle §237 odst. 1, 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem řízení zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1, 4 o. s. ř.) dospěl k závěru, že v daném případě je nutno přípustnost dovolání posuzovat podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je přípustné a také důvodné, neboť rozhodnutí je v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Dovolací soud v usnesení ze dne 5. prosince 2005, sp. zn. 22 Cdo 2128/2005, publikovaném v časopise Soudní rozhledy, č. 3, ročník 2007, dovodil, že „námitka držitele, že sporný pozemek vydržel již jeho právní předchůdce, nemůže mít kladný vliv na výsledek řízení o určení, že vlastníkem pozemku je držitel, jestliže právní předchůdce na držitele sporný pozemek nepřevedl (neoznačil ho ve smlouvě) a převedl na něj pouze pozemky jiné v hranicích a výměře dané příslušným katastrálním operátem. Jinými slovy vyjádřeno: Nabyl-li někdo na základě převodní smlouvy vlastnictví k určitému řádně označenému pozemku, nemůže si při uplatňování vydržení pozemku sousedního započítat dobu, po kterou jej měl v držbě jeho právní předchůdce, jestliže již ten sousední pozemek vydržel. Pokud by sporný pozemek právní předchůdci držitele vydrželi, zůstal by v jejich vlastnictví. Právní nástupce by ho mohl vydržet jen tehdy, jestliže by jeho dobrá víra o tom, že na základě převodní smlouvy nabyl i sporný pozemek trvala do doby, kdy uplynula vydržecí doba deseti let.“
Podstata závěrů vyslovených v uvedeném rozhodnutí vychází z toho, že samotné nabytí vlastnického práva vydržením u právního předchůdce účastníka, který se v soudním řízení domáhá určení svého vlastnického práva, nezakládá bez dalšího závěr o vlastnickém právu takového účastníka.
Tímto způsobem však nalézací soudy postupovaly a takový závěr učinily. Vyšly totiž shodně z toho, že žalobkyně vlastnické právo vydržením nenabyla, přičemž k nabytí vlastnického práva vydržením došlo již u jejích právních předchůdců. Na základě nabytí vlastnického práva právních předchůdců žalobkyně však určily vlastnické právo žalobkyně, aniž tento postup jakkoliv odůvodnily.
Jestliže soudy učiní závěr, že vlastnické právo nabyl vydržením právní předchůdce účastníka, který se určení svého vlastnického práva domáhá, je závěr o vlastnickém právu takového účastníka podmíněn uvedením právní skutečnosti (smlouva, vydržení, nabytí v rámci dědického řízení apod.), na základě které vlastnické právo následně od svých právních předchůdců, kteří ho vydrželi, nabyl. Takový závěr však soudy v žádném směru v předmětné věci neučinily, když se omezily na konstatování, že k vydržení vlastnického práva došlo právními předchůdci žalobkyně, neuvedly však, na základě čeho by měla nabýt žalobkyně vlastnictví předmětného pozemku, když výslovně vyšly z toho, že tato vlastnické právo vydržením nenabyla, a neuvedly ani, na základě jaké právní skutečnosti by měli právní předchůdci žalobkyně toto své vlastnické právo pozbýt.
Již s přihlédnutím k této skutečnosti byl dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. uplatněn právem, a dovolání je proto důvodné.
Pro úplnost dovolací soud dodává (ač se touto otázkou již nalézací soudy nezabývaly), že ani z nabývacích titulů svědčících žalobkyni, jak byly nalézacími soudy uvedeny (notářský zápis o darovací smlouvě a dohodě o zřízení věcného břemene ze dne 2. 10. 1992, notářský zápis o darovací smlouvě ze dne 23. 4. 1997, dohoda o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ze dne 18. 10. 1999) nevyplývá, že by jejich předmětem byl sporný pozemek parc. č. 30/2 v katastrálním území H. Ř. Na základě uvedených smluv tak žalobkyně vlastnické právo k předmětnému pozemku nemohla nabýt. Jiný nabývací titul z obsahu spisu nevyplývá a není ostatně ani žalobkyní tvrzen.
Rozhodnutí odvolacího soudu tudíž není správné. Dovolací soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2, 3 o. s. ř. zrušil a protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu §243d odst. 1 věta první o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. srpna 2011
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu