ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.843.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 843/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně V. V., T., zastoupené JUDr. Vladimírem Špačkem, advokátem se sídlem v Náchodě, Tyršova 64, proti žalované obci Vysoká Srbská, se sídlem obecního úřadu ve Vysoké Srbské 6, zastoupené JUDr. Stanislavem Kadečkou, Ph.D., advokátem se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 601, o zdržení se zásahů do vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 8 C 293/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. září 2012, č. j. 20 Co 567/2011-388, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.178,- Kč do tří dnů od doručení tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Vladimíra Špačka.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Okresní soud v Náchodě („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. října 2011, č. j. 8 C 293/2006-323, uložil žalované povinnost zdržet se ohrožování výkonu vlastnického práva žalobkyně ke stavbě domu, postavené na pozemku st. parc. č. 133, zapsané v katastru nemovitostí na LV č. 121 pro katastrální území a obec V. S., část obce Z., a to působením seismických účinků vyvolaných provozem vozidel na pozemku žalované parc. č. 899 – ostatní plocha, ostatní komunikace, zapsaném v katastru nemovitostí na LV č. 10001 pro katastrální území a obec V. S.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalobkyně i žalované rozsudkem ze dne 13. září 2012, č. j. 20 Co 567/2011-388, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. b), eventuelně písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření, které k němu bylo podáno, jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť dovolatelka nezpochybňuje otázku pravomoci soudu k projednání věci; právní názor odvolacího soudu, vyslovený v usnesení ze dne 18. listopadu 2009, č. j. 20 Co 324/2009-183, tak nevázal soud prvního stupně jak má věc meritorně posoudit. V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží. Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam nemá, neboť je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Není sporu o tom, že dům žalobkyně je poškozován otřesy vyvolanými provozem na komunikaci, patřící žalované; ostatně jde o skutková zjištění, jimiž je dovolací soud v řízení, jehož přípustnost by se měla opírat o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., vázán; stejně tak vychází dovolací soud z dovoláním nedotčeného závěru, že jde o účelovou komunikaci.
Žalobu ze sousedského práva (§127 odst. 1 obč. zák. 1964) lze podat jak proti rušiteli, tak proti tomu, z jehož pozemku rušení vzchází, má-li možnost rušení zabránit (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2006, sp. zn. 22 Cdo 223/2005). Soud prvního stupně pak v rozhodnutí správně vyložil, jakými způsoby může žalovaná imisím zabránit; ostatně sama žalovaná v dovolání uvádí, že díky jejím opatřením imise ustaly a podle ní nehrozí ani jejich opakování. Je přitom nepochybné, že se lze bránit i proti imisím, které sice již ustaly, ale hrozí i v budoucnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu y ze dne 12. dubna 1999, sp. zn. 2 Cdon 1626/96, publikovaný v časopisu Soudní rozhledy č. 7/1999 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2005, sp. zn. 22 Cdo 1485/2005, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu - dále jen „Soubor“ - č. C 3700). Dovolatelka sice tvrdí, že opakování imisí již nehrozí, nicméně je zřejmé, že bez její péče o regulaci provozu na komunikaci, resp. bez její stavební úpravy se imise budou opakovat. Způsobí-li imise třetí osoba, nedbající regulace provozu na komunikaci, nelze z toho samozřejmě činit odpovědnou žalovanou obec.
Vztah žaloby podle §417 odst. 1 obč. zák. a žaloby vlastnické (i žaloba z imisí je žalobou negatorní) se zabývá řada rozhodnutí Nejvyššího soudu a napadené rozhodnutí s nimi není v rozporu. K tomu srov. např. rozsudek ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1733/2004 publikovaný pod C 3391 v Souboru rozhodnutí a stanovisek, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck. Dále srov. Cpj 51/84 z 29. 12. 1984 „Ze závěrů občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR k rozhodování soudů a státních notářství v ČSR s použitím ustanovení občanského zákoníku, zákona o rodině, občanského soudního řádu a notářského řádu, novelizovaných zákony č. 131/1982 Sb., č. 132/1982 Sb., č. 133/1982 Sb. a č. 134/1982 Sb.“, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 45, ročník 1986, str. 495. Formulace rozsudečného výroku vychází z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2004, sp. zn. 22 Cdo 1421/2003, publikovaného pod č. 14/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003.
Nález Ústavního soudu z 11. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 451/11, nelze na danou věc aplikovat, neboť tam šlo o jiný skutkový (nešlo o přímé ohrožení vlastnického práva) i právní (nešlo o účelovou komunikaci) stav. Navíc právní názor tam uvedený je třeba vykládat i ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (rozhodnutí ve věci G. D. proti Maďarsku, číslo stížnosti 2345/06, publikované v ASPI).
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalované bylo odmítnuto a úspěšná žalobkyně má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které jí vznikly a představují odměnu advokáta za její zastoupení v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání. Náhradu nákladů řízení dovolací soud stanovil podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť úkon byl učiněn před 1. 1. 2014. Náhrada je představována odměnou ve výši 1.500,- Kč, stanovenou podle §6, §9 odst. 1, §7 bod 4., §11 odst. 1 písm. k), dále paušální náhradou hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., celkem tedy 1.800,- Kč a 21 % náhradou daně z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 378,- Kč, celkem tedy 2.178,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z §160 odst. 1 a §149 odst. 1 a §167 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, je žalobkyně oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 26. března 2014
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu