ECLI:CZ:NS:2003:22.CDO.847.2001.1
sp. zn. 22 Cdo 847/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a Víta Jakšiče ve věci žalobců: A) W. B., B) H. A., C) B. Š., a D) J. J., zastoupených advokátem, proti žalované Městské části P., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 19 C 196/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2000, č. j. 14 Co 547/2000-42, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2000, č. j. 14 Co 547/2000-42, pokud jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. června 2000, č. j. 19 C 196/99-26, ve výrocích, jimiž byla zamítnuta žaloba, aby bylo určeno, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky domu čp. 647, pozemku parc. č. 1572 (stavební parcela) a pozemku parc. č. 1573 (zahrada) v kat. území H. P., obec P., a to žalobce A) jednou čtvrtinou a žalovaní B) – D) každý jednou dvanáctinou, se odmítá.
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2000, č. j. 14 Co 547/2000-42, pokud jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. června 2000, č. j. 19 C 196/99-26, ve výrocích, jimiž byla zamítnuta žaloba, aby bylo určeno, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky domu čp. 647, pozemku parc. č. 1572 (stavební parcela) a pozemku parc. č. 1573 (zahrada) v kat. území H. P., a to žalobce A) ještě další jednou čtvrtinou a žalobci B) až D) každý ještě další jednou dvanáctinou, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem z 12. 6. 2000, č. j. 19 C 196/99-42, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky domu č. p. 647, pozemku parc. č. 1572 (stavební parcela) a pozemku parc. č. 1573 (zahrada) v kat. území H. P., obec P., a to žalobce A) jednou polovinou, žalobce B) jednou šestinou, žalobkyně C) jednou šestinou a žalobce D) jednou šestinou.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že předmětné nemovitosti nabyli smlouvou z 21. 4. 1928 do spoluvlastnictví každý z poloviny manželé V. B. a M. B. Dne 28. 9. 1948 byla pod č. j. 21967 poznamenána v pozemkové knize jejich konfiskace podle výměru ONV P. Šlo o výměr z 3. 9. 1946, č. j. 31873/46, kterým bylo podle §1 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a F. n. o., konfiskován majetek A. (V.) B. Rozhodnutím osidlovacího úřadu a F. n. o. v P. z 5. 12. 1949 bylo rozhodnuto o odevzdání konfiskovaného majetku obci podle souhrnného rámcového plánu z 12. 10. 1949, přičemž v seznamu konfiskovaných podstat byl uveden i dům čp. 548 se stavební parcelou č. 628 a pozemek parc. č. 1394/31 manželů B. V katastru nemovitostí je nyní jako vlastník nemovitostí vedena žalovaná. V. B. požádal 5. 3. 1947 o vrácení československého státního občanství. O této žádosti nebylo za jeho života rozhodnuto, když 9. 1. 1949 zemřel. Odevzdací listinou bývalého Státního notářství P. z 12. 4. 1966 byla odevzdána pozůstalost po A. B. žalobcům jako jeho dědicům - žalobci A) jako synovi z jedné poloviny a žalovaným B) - D) jako vnukům každému z jedné šestiny. Bývalé Státní notářství P. rozhodnutím z 12. 4. 1966, sp. zn. D 582/66, potvrdilo, že podle dohody dědiců, uzavřené v dědictví po M. B., zemř. 12. 5. 1964, polovici dědictví, spočívajícího v hodnotě cenných papírů, připadající na tuzemské dědice, zdědili žalobci B) – D) každý z jedné třetiny, druhou polovinu zdědil žalobce A). Rozsudkem soudu prvního stupně z 22. 7. 1994, č. j. 9 C 92/92-22, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze z 10. 1. 1995, č. j. 16 Co 541/94-33, který nabyl právní moci 6. 3. 1995, byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobci B) - D) domáhali vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb. vůči žalované, pro nedostatek pasivní legitimace. Dále byla rozsudkem soudu prvního stupně z 15. 7. 1997, č. j. 14 C 249/95-46, který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze z 30. 4. 1198, č. j. 14 Co 94/98-92, zamítnuta žaloba, kterou se žalobci B) - D) domáhali určení „neplatnosti konfiskace“ předmětných nemovitostí provedené podle dekretu č. 108/1945 Sb., poznamenané 28. 9. 1948 ve vložce č. 856 pozemkové knihy pro kat. území H. P. s odůvodněním, že soud nemůže přezkoumávat platnost správního aktu. Podle odvolacího soudu „…je nutné v těchto případech postupovat podle §135 odst. 2 OSŘ, dle kterého otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však v této otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí orgánů, soud z něho vychází. Konkrétně pak soud vychází z rozhodnutí příslušných orgánů správních podle §1 odst. 4 dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb. a je jimi vázán a jejich správnost není tudíž oprávněn přezkoumávat.“
Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobci nejsou v dané věci k žalobě podle §80 písm. c) OSŘ věcně legitimováni, neboť o tom, že žalobci nabývají dědictvím po V. a M. B. spoluvlastnické podíly k nemovitostem, nebylo v dědickém řízení rozhodnuto, respektive ani být rozhodnuto nemohlo, jestliže tito právní předchůdci žalobců již ke dni své smrti nemovitosti nevlastnili, neboť byly konfiskovány. V otázce přezkumu konfiskačního výměru se soud prvního stupně ztotožnil s právním názorem vysloveným odvolacím soudem ve věci sp. zn. 14 C 295/95.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze 14. 12. 2000, č. j. 14 Co 547/2000-42, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o nákladech odvolacího řízení a dovolání proti svému rozsudku nepřipustil. Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že žaloba nemůže pro nedostatek naléhavého právního zájmu a věcné legitimace podle §80 písm. c) OSŘ obstát. Jestliže dědictví ohledně předmětných nemovitostí nebylo projednáno, mohli by se žalobci nanejvýše domáhat určení, že nemovitosti byly ke dni smrti ve vlastnictví jejich právních předchůdců. Podle odvolacího soudu teprve až na závěr příslušného dědického řízení se určí, kdo je z titulu dědice vlastníkem, či spoluvlastníkem konkrétní věci patřící do pozůstalosti. Odvolací soud považoval za správný také závěr soudu prvního stupně, že soud není oprávněn přezkoumávat správnost správního aktu a poukázal také na to, že žalobci se domáhali ochrany vlastnictví již v restitučním řízení, kde nebyli úspěšní, stejně jako v řízení ohledně přezkumu konfiskace. Rozhodnutí v uvedených věcech vytváří překážku věci rozsouzené v této věci a postup, který žalobci zvolili, obchází zákon, protože možné právní prostředky již bez úspěchu použili.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Jeho přípustnost dovozují z §239 odst. 2 OSŘ. Odvolací soud stejně jako před ním i soud prvního stupně vyšel z předpokladu, že žalobci se domáhali vyslovení neplatnosti konfiskačního rozhodnutí jakožto správního aktu. Žalobci však vždy tvrdili, že jde o nemožnost dopadu oněch správních aktů na majetek jejich právních předchůdců, což v průběhu řízení podrobně zdůvodnili a na tyto důvody také odkazují. Ke konfiskaci majetku M. B. nedošlo, ostatně soud prvního stupně ve svém rozsudku rozhodnutí o konfiskaci ani neoznačil. Žalobci byli překvapeni, že v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se neobjevil závěr, kterým odvolací soud uvedl při odůvodnění ústním, totiž že konfiskace byla v rozporu s tehdy platnými právními předpisy a že majetek neměl být ani jednomu z jejich právních předchůdců zkonfiskován – u V. B. pro předpoklady pro navrácení československého státního občanství, u M. B. proto, že byla občanem České republiky a české národnosti. Podle názoru dovolatelů odvolací soud zjednodušil problematiku věci na nemožnost přezkumu správních aktů. Žalobci poukázali také na obsah žaloby, v níž uvedli, že spoluvlastnictví k nemovitostem jim jako dědicům, jak vyplývá z průběhu dědických řízení po jejich právních předchůdcích již vzniklo. Navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu, případně také rozsudek soudu prvního stupně, byly zrušeny a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Dovolací soud provedl řízení o dovolání podle bodu 17, hlavy první, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. podle procesních předpisů platných k 31. 12. 2000, tj. podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenými účastníky řízení, dovolací soud zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Vady řízení, vyjmenované v §237 odst. l OSŘ, které zakládají přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, nebyly zjištěny. Projednání věci nebránila ani překážka věci rozsouzené ve smyslu §237 odst. 1 písm. d) OSŘ. Ta je podle §159 odst. 3 OSŘ dána, jestliže soud rozhodl ve věci, o které bylo již dříve pravomocně soudem rozhodnuto. Totožnost věci je dána totožností účastníků řízení a předmětu řízení. Ve věci sp. zn. 9 C 92/92 však bylo předmětem řízení vydání nemovitostí podle restitučního zákona, zatímco v této věci jde o ochranu vlastnického práva podle obecných předpisů. V dalším řízení sp. zn. 14 C 249/95 byla podle žalobního návrhu předmětem neplatnost „konfiskace“, a v této věci určení vlastnického práva, žalobci namítají neúčinnost, resp. neexistenci konfiskačních výměrů a posuzování platnosti konfiskace, resp. konfiskačních výměrů, nepřipadá ani jako předběžná otázka v úvahu, neboť konfiskační výměry jsou správními akty, o kterých lze uvažovat jen jako o aktech vadných, případně neexistujících (nulitních), jen pokud nemají všechny potřebné náležitosti. Kromě toho žalobce A) účastníkem řízení ve věci sp. zn. 14 C 249/95 ani nebyl.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle §238 odst. l písm. b) a §239 odst. l OSŘ, neboť rozsudku odvolacího soudu nepředcházelo zrušující usnesení tohoto soudu a odvolací soud dovolání proti svému rozsudku nepřipustil.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 OSŘ, který stanoví, že nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Jak už uvedeno, žalobci se domáhají určení spoluvlastnických podílů k nemovitostem, přičemž každý z nich dovozuje, že nabyl jednak spoluvlastnický podíl dědictvím po V. B., zemřelém 9. 1. 1949, jednak spoluvlastnický podíl po M. B., zemř. 12. 5. 1964, a to žalobce A) po každém z nich v rozsahu 1/4, žalobci B), C) a D) po každém z nich v rozsahu 1/12.
Protože se určovací žaloba u každého ze žalobců týká dvou samostatných práv - spoluvlastnických podílů nabytých po dvou osobách, posuzoval dovolací soud otázku přípustnosti dovolání nadále samostatně jednak ohledně spoluvlastnických podílů žalobců po zemř. V. B., jednak po zemř. M. B.
Rozsudek odvolacího soudu vychází ze závěru, že žalobci nejsou k podání žaloby ohledně určení jejich spoluvlastnických podílů k nemovitostem věcně legitimováni, neboť o tom, že tyto podíly nabyli, nebylo v dědickém řízení po jejich právních předchůdcích dosud rozhodnuto.
Pokud se uvedený závěr týká určení spoluvlastnických podílů žalobců k nemovitostem, které měli nabýt dědictvím po M. B., jde o závěr, který je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
M. B. zemřela 12. 5. 1964, přičemž od 1. 4. 1964 je účinný zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále ObčZ), který v §460 stanoví, že dědictví se nabývá smrtí zůstavitele. K výkladu tohoto ustanovení uvedl Nejvyšší soud v rozsudku publikovaném pod C 649 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen Soubor), že „k nabytí dědictví zůstavitelovými dědici nedochází jen na základě smrti zůstavitele. Právní úprava vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví. Předpokládá mimo jiné, že dědictví po každém zůstaviteli musí být projednáno a rozhodnuto, že se řízení o dědictví zahajuje i bez návrhu a že v řízení o dědictví musí být projednán také majetek, který při původním projednání a rozhodnutí dědictví nebyl znám (nebyl zjištěn). Podle usnesení soudu o potvrzení dědictví nebo o vypořádání dědiců (srov. §175q OSŘ) se pak nabývá dědictví s účinností ke dni smrti zůstavitele. V době od smrti zůstavitele až do potvrzení dědictví nebo vypořádání dědictví pravomocným usnesením soudu tu nemůže být jistota, s jakým výsledkem řízení o dědictví skončí (zejména, kdo se stane zůstavitelovým dědicem a jak bude vypořádáno dědictví mezi více zůstavitelovými dědici).“ Dále Nejvyšší soud v rozhodnutí publikovaném pod C 886 Souboru uvedl, že „ v případě, že je sporné, zda určitá věc patří do pozůstalosti, může se dědic, který neodmítl dědictví, domáhat určení, že zůstavitel byl ke dni smrti vlastníkem této věci“.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nelze považovat pro posouzení otázky, zda jsou žalobci legitimováni k podání žaloby na určení spoluvlastnických podílů k nemovitostem, jejichž spoluvlastnictví odvozují z dědictví po zůstavitelce M. B., zemřelé 12. 5. 1964, jestliže k projednání spoluvlastnických podílů v řízení o dědictví nedošlo, za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, neboť závěr, ke kterému odvolací soud při jejím řešení dospěl, se neodchyluje od judikatury dovolacího soudu.
To ovšem znamená, že z věcného přezkumu rozsudku odvolacího soudu dovolacím soudem je vyloučen jeden z důvodů, o který se zamítavý rozsudek v této části opíral a který obstojí jako důvod k zamítnutí žaloby i sám o sobě. Přezkum dalších dovoláním zpochybňovaných důvodů, pro které odvolací soud dospěl k zamítnutí žaloby, by tedy nemohl na správnosti rozsudku odvolacího soudu v této části nic zvrátit, a právní otázky, na kterých tyto další důvody spočívají, nemohou proto činit rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu.
Dovolání žalobců bylo proto proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, pokud jimi byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterými byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce je spoluvlastníkem nemovitostí v rozsahu 1/4 a žalobci B) - D) každý v rozsahu 1/16, odmítnuto (213b odst. 4 a 218 odst. l písm. c/ OSŘ).
Dovolací soud však považuje rozsudek odvolacího soudu za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu pro posouzení otázky, zda vrácení československého státního občanství podle §3 dekretu č. 33/1945 Sb. osobě, která je pozbyla podle §1 odst. 1 č. 1 nebo 2 téhož dekretu, a jejíž majetek byl konfiskován podle §1 odst. 1 č. 2 dekretu č. 108/1945 Sb. znamenalo obnovu vlastnického práva této osoby ke konfiskovanému majetku. Jde o právní otázku v judikatuře soudů dosud neřešenou a současně o jeden z důvodů, o který se rozsudek odvolacího soudu opírá, pokud jde o spoluvlastnické podíly k nemovitostem, které měli žalobci nabýt dědictvím po V. B.
Odvolací soud dospěl k závěru, že majetek V. B. byl v roce 1946 konfiskován výměrem z 3. 9. 1946, kterým je soud vázán, a i když požádal v roce 1947 o vrácení československého státního občanství, ke dni smrti v roce 1949 spoluvlastníkem nemovitostí již nebyl. Poukaz odvolacího soudu na princip vázanosti soudů správními akty, vyplývající z §135 odst. 2 OSŘ a spočívající v tom, že soud nemůže přezkoumávat správnost těchto aktů, je jistě správný a odpovídá judikatuře dovolacího soudu. Nejvyšší soud uvedl v rozsudku publikovaném pod č. 9/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že „mimo rámec správního soudnictví jsou obecné soudy oprávněny zkoumat správní akty zásadně jen se zřetelem k tomu, zda jde o akty nicotné (nulitní). Oproti tomu u kategorie aktů věcně vadných i aktů nezákonných platí prezumpce jejich správnosti.“ V rozsudku uveřejněném pod č. 11/2000 téže sbírky vyslovil Nejvyšší soud názor, že „mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu, vždy však zkoumá, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného orgánu a zda je pravomocný nebo vykonatelný. Správní akt vydaný tzv. absolutně nepříslušným orgánem je nicotný.“ V daném případě ani žalobci nezpochybňují, že o konfiskaci majetku V. B. bylo rozhodnuto příslušným orgánem v rámci jeho legální pravomoci, a že tudíž nejde o akt nicotný. Jde tedy o správní akt, kterým je soud vázán. Nemůže proto přezkoumat jeho věcnou správnost, tedy ani zda předpoklady konfiskace byly dány. Podmínky konfiskace by soud mohl posuzovat jen pokud by šlo o správní rozhodnutí vydané po 25. 2. 1948 v rámci restitučního řízení /k tomu srovnej rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 59/93 (Svazek č. 3, nálež č. 22) a IV. ÚS 56/95 (Svazek č. 4, nález č. 80)/. Vázanost soudu výměrem o konfiskaci majetku V. B. nemohla nijak ovlivnit skutečnost, že požádal v roce 1947 o vrácení československého státního občanství a o jeho žádosti nebylo do jeho smrti rozhodnuto. Ke konfiskaci jeho majetku došlo podle §1 odst. l č. 2 dekretu č. 108/1945 Sb. jako osoby národnosti německé. Ústavní dekret č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské v §2 upravil jednak zachování státního občanství osobám uvedeným v §1 tohoto dekretu (to jest těch, které občanství pozbyly) a v §2 odst. 2 výslovně stanovil, že tyto osoby až do vyřízení žádosti o zachování občanství je třeba považovat za československé státní občany. Dále pak v §3 upravil tzv. vrácení občanství osobám, kterého pozbyly občanství podle §1 téhož dekretu s tím, že pokud nebude vládním nařízením stanoveno jinak, platí i pro tyto případy všeobecné předpisy o nabývání československého státního občanství. Z toho vyplývá, že v případě osoby, o niž bylo rozhodnuto, že se jí československé státní občanství zachovává, hledělo se na ni jako by je nikdy nepozbyla. Vrácení občanství však znamenalo, že šlo o osobu, která nejpozději dnem účinnosti dekretu č. 33/1945 Sb. československé státní občanství pozbyla, po určitou dobu nositelem tohoto občanství nebyla a jeho vrácením nabývala občanství nové. V komentované sbírce Nové zákony a nařízení Českoslovanské republiky z roku 1945, ročník VII-1, vydané Právnickým knihkupectvím a nakladatelstvím V. Linhart Praha, je na straně 209 k výkladu §3 dekretu č. 33/1945 Sb. uvedeno, že „osoby jež tu přicházejí v úvahu, jsou i v důsledku ustanovení §1 cizinci, a to převážně příslušníky nepřátelských států (jen z malé části bezdomovci) ... Podléhají tedy konfiskaci... Udělení státního občanství podle tohoto paragrafu působilo by ex nunc.“ Vrácení československého státního občanství osobě, jejíž majetek byl konfiskován, nemělo tedy na konfiskaci majetku této osoby žádný dopad. Lze jen dodat, že pokud vrácení občanství znamenalo udělení občanství nového, je pojmově vyloučeno, aby takové občanství mohlo být vráceno po smrti osoby, která o jeho udělení požádala.
Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že žalobci nemohou být spoluvlastníky předmětných nemovitostí ź titulu dědictví po V. B. proto, že ten ke dni smrti spoluvlastníkem těchto nemovitostí nebyl, je správný. Přezkum dalších dovolacích námitek by správnost rozsudku odvolacího soudu v této části nemohl zvrátit, a proto se jimi dovolací soud jako nadbytečnými nezabýval.
Dovolání směřující proti výrokům odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobci jsou spoluvlastníky nemovitostí, a to žalobce A) ještě z jedné čtvrtiny, a další žalobci ještě každý z jedné dvanáctiny (jako dědicové pod V. B.) bylo proto zamítnuto (243b odst. l OSŘ).
Žalovaná byla v dovolacím řízení úspěšná, příslušela by jí proto podle 243b odst. 4, 224 odst. l, 151 odst. l a 142 odst. 1 OSŘ náhrada nákladů tohoto řízení, ty jí však nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. února 2003
JUDr. Marie Rezková,v.r.
předsedkyně senátu