ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.859.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 859/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně K. B. , bytem v P., zastoupené Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem se sídlem v Prostějově, nám. T. G. Masaryka 11, proti žalované Š. H. , bytem v K., o vydání věcí, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 10 C 157/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 13. října 2011, č. j. 12 Co 181/2011-118, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 7. 12. 2010, č. j. 10 C 157/2009-97, jímž Okresní soud v Přerově jako soud prvního stupně zamítl žalobu o vydání věcí. Oba soudy rozhodly na základě skutkového závěru, že žalovaná neprokázala vlastnické právo k věcem, jejichž vydání se domáhá, a že se jí nepodařilo prokázat, že žalovaná věci vůbec někdy zadržovala.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jež odůvodňuje podle §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“). Namítá, že řízení je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vadu spatřuje v tom, že soud prvního stupně nevyslechl navrženého svědka (jejího syna), jenž odmítl vypovídat pro obavu z trestního stíhání. Zásadní právní význam spatřuje žalobkyně v otázkách, zda svědek může z obavy před trestním stíháním odepřít výpověď zcela nebo pouze zčásti, nakolik je povinen svou obavu odůvodnit a do jaké míry je soud povinen důvodnost obavy přezkoumávat.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, se nejprve zabýval jeho přípustností. Dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”). Rozhodnutí odvolacího soudu totiž spočívá na řešení otázek formulovaných žalobkyní a těmto otázkám lze přiznat zásadní právní význam, neboť v praxi dovolacího soudu dosud nebyly zcela vyřešeny. Dovolací soud tedy rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal, a to podle §242 odst. 3 o. s. ř. z hlediska důvodu uplatněného v dovolání.
Žalobkyně nárok na vydání věcí odůvodnila tvrzením, že věci poskytla svému synovi, aby je po rozvodu manželství dočasně užíval ve svém bytě; syn poté bydlel u žalované, své tehdejší družky, a věci k ní bez svolení žalobkyně přestěhoval. Dále žalobkyně tvrdí, že věci se stále nacházejí u žalované a ta je odmítá vydat. Žalovaná naproti tomu tvrdila, že věci v jejím bytě nikdy nebyly a že je ani nepotřebovala.
K prokázání svých tvrzení navrhla žalobkyně výslech svého syna. Ten se k výslechu dostavil a po seznámení s jeho předmětem odmítl vypovídat s odůvodněním, že kdyby vypovídal pravdu, vystavil by se nebezpečí trestního stíhání ze strany žalobkyně.
Podle §126 odst. 1 o. s. ř. každá fyzická osoba, která není účastníkem řízení, je povinna dostavit se na předvolání k soudu a vypovídat jako svědek. Musí vypovědět pravdu a nic nezamlčovat. Výpověď může odepřít jen tehdy, kdyby jí způsobila nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobám blízkým; o důvodnosti odepření výpovědi rozhoduje soud.
Při odpovědi na žalobkyní položené otázky lze vyjít z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. prosince 1997, sp. zn. III. ÚS 149/97 (uveřejněného na internetových stránkách nalus.usoud.cz):
„ Ústavně chráněné právo svědka na odepření výpovědi pro nebezpečí trestního stíhání jeho nebo osob v zákoně vyjmenovaných není (na rozdíl od důvodů spočívajících v příbuzenském či obdobném vztahu) absolutní; absolutní v tom smyslu, že právo odepřít výpověď by se mělo vztahovat k výpovědi jako celku. Jestliže zákon (§101 odst. 2 al. 2 trestního řádu, §126 odst. 3 al. 1 občanského soudního řádu) vyžaduje, aby na počátku výslechu byla dána svědkovi možnost, aby spontánně a souvisle vylíčil, co o věci ví, je mu tím současně umožněno, aby ve své výpovědi pominul to, co (ze zákonem stanoveného důvodu) pokládá pro sebe (pro zákonem vyjmenované osoby) za nebezpečné; teprve tehdy, jsou-li mu kladeny upřesňující či doplňující otázky, přísluší mu oprávnění odpověď na ně odmítnout.
Kritéria důvodnosti odepření výpovědi jsou výrazně flexibilní a v rozhodovací praxi se mohou vzájemně významně lišit, takže je dostatečně vyčerpávajícím způsobem nelze vtěsnat do obecného pravidla (výkladu); vždy však musí platit, že při úvaze nad důvodností odepření výpovědi nelze od svědka odpírajícího výpověď vyžadovat takové údaje, které by ve své konkrétnosti mohly pro něj vytvořit takovou situaci, v níž by byl na svém ústavně zaručeném základním právu (čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) zkrácen nebo jen ohrožen.
Zákaz sebeobvinění (nebezpečí trestního stíhání) v každé jednotlivé věci nutno vyložit z jejich individuálních režimů a podmínek, za nichž k odepření výpovědi (její části) dochází, a to pod zřetelným důrazem ústavně chráněného jeho zákazu, jemuž při případné kolizi s jinými zájmy je třeba dát přednost .”
Právo odepřít výpověď se nevztahuje na celý její předmět (dokazované skutečnosti), pokud lze oddělit část, o které může svědek vypovídat bez nebezpečí trestního stíhání. Kdy tomu tak je, záleží na složitosti předmětu výpovědi, na tom, zda a jaké jsou mezi jeho případnými částmi vztahy, a na tom, jaký může být vztah svědka k předmětu výpovědi. Tytéž faktory spolu s povahou dokazovaných skutečností předurčují podrobnost vysvětlení, kterým má být odepření výpovědi odůvodněno. Značný význam přitom má, mohou-li být dokazované skutečnosti součástí skutkové podstaty trestného činu.
„ Nelze ovšem žádat, zejména v případě odepírání výpovědi z důvodů způsobení nebezpečí trestního stíhání sobě nebo blízkým osobám (§100 odst. 2), odůvodnění tak podrobné, aby tím toto ustanovení ztrácelo praktický význam a aby byl svědek nucen vyzradit to, co ho zákon opravňuje zamlčet ” (Šámal P. a kol., Trestní řád, 6. vydání, Praha: C. H. Beck 2008, s. 882).
Není vyloučeno, že kvůli hrozbě trestního stíhání nebude možné podat téměř žádné vysvětlení. Tak tomu může být např. tehdy, má-li zřejmý svědek nějakého škodlivého následku objasnit jeho příčinu; jediné, čím by nejspíš mohl odepření výpovědi odůvodnit, by bylo právě přiznání, že původcem škodlivého následku je on sám.
Zákon stanoví, že o důvodnosti odepření výpovědi rozhoduje soud. Musí tedy podle obecné zkušenosti uvážit, jaký mohl být vztah svědka k dokazované skutečnosti či jaká mohla být jeho role v dokazovaném skutkovém ději, a posoudit pravděpodobnost toho. S ohledem na Ústavním soudem zdůrazněný tzv. zákaz sebeobvinění by přitom měl být soud zdrženlivý a v případě pochybností rozhodnout ve prospěch svědka.
Na zjišťování důvodnosti odepření výpovědi je třeba přiměřeně vztáhnout zásady přímosti a ústnosti, jimiž je dokazování v soudním řízení ovládáno. Dovolací soud pak závěr nalézacích soudů přezkoumává pouze na základě spisu, a proto jej může zpochybnit nanejvýš v případě, že by se jevil být zjevně nepřiměřeným.
V daném případě se závěr o důvodnosti odepření výpovědi jako zjevně nepřiměřený nejeví. Jestliže žalovaná tvrdila, že sporné věci nikdy v držení neměla, a žalobkyně tvrdila, že je poskytla svému synovi, lze si např. představit, že žalovaný s nimi naložil způsobem odůvodňujícím trestní stíhání. Poukazuje-li žalobkyně na to, že její syn odepřel výpověď přesto, že dříve vypovídal před orgánem činným v trestním řízení, lze si např. představit, že nevypovídal pravdu. Takovýmto vysvětlením by však odepření výpovědi odůvodnit nemohl, neboť by jeho účel zmařil. Lze si těžko představit, že svědek mohl uvést více, než uvedl.
Pochybení soudu prvního stupně možno spatřovat v tom, že uznal právo na odepření výpovědi i ve vztahu k otázce vlastnictví sporných věcí. Ohledně toho se svědek stěží mohl nebezpečí trestního stíhání vystavit. Ale rozhodnutí nalézacích soudů je postaveno nejen na závěru, že žalobkyně neprokázala vlastnictví věcí, nýbrž i na závěru, že neprokázala jejich zadržování žalovanou. I kdyby tedy svědek o vlastnictví věcí vypovídal, nemohlo by to na výsledku řízení nic změnit. Proto uvedené pochybení není důvodem pro zrušení rozhodnutí nalézacích soudů.
Dovolací soud tedy po přezkoumání napadeného rozsudku z hlediska důvodů uplatněných v dovolání dospěl k závěru, že rozsudek je správný. Nezjistil přitom, a ani žalobkyně nenamítala, že by řízení, jež vydání rozsudku předcházelo, trpělo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž je povinen přihlédnout podle §242 odst. 3 o. s. ř. Proto dovolání podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že v dovolacím řízení byla úspěšná žalovaná, které žádné náklady nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. září 2012
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu