ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.88.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 88/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce A. V. , zastoupeného Mgr. Vítem Hrnčiříkem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze, Přílepská 2, proti žalované Hlavnímu městu Praze , IČO: 000 64 581, se sídlem v Praze, Mariánské náměstí 2, zastoupené JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Karlovo nám. 18, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 41 C 338/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2014, č. j. 16 Co 306/2014-70, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalované JUDr. Ing. Světlany Semrádové Zvolánkové.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 4. 2014, č. j. 41 C 338/2013-47, zamítl žalobu „aby bylo určeno, že žalobce je vlastníkem pozemku č. parc. 2380/18 v kat. úz. K., zapsaného na LV č. 1616 vedeném Katastrálním úřadem pro Hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha“ (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně zjistil, že pozemek parc. č. 2380/18 v katastrálním území K., obec P. byl až do roku 1964 ve vlastnictví žalované. V roce 1974 bylo hospodářskou smlouvou založeno právo hospodaření s pozemkem Vodním stavbám o. p. Ke dni 1. 5. 1992 byl pozemek převeden prostřednictvím Fondu národního majetku ČR na nově vzniklou společnost Vodní stavby Praha, a. s. (později Vodní stavby a. s.). Vodní stavby a. s. prodala pozemek dne 28. 4. 2000 žalobci. Ten následně pozemek převedl dne 1. 7. 2000 na společnost GIENGER CENTRON, s. r. o. Účinky vkladu do katastru nastaly ke dni 4. 2. 2002. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 23 C 315/2003 bylo určeno, že vlastníkem pozemku je žalovaná.
Soud prvního stupně vycházel z pravomocně skončeného řízení před Obvodním soudem pro Prahu 4, sp. zn. 23 C 315/2003, ve kterém byla žalobkyní Hlavní město Praha a žalovanou společnost GIENGER CENTRON, s. r. o., kdy žalobkyně požadovala určení jejího vlastnictví k pozemku p. č. 2380/18. V daném případě se soud vypořádal i s otázkou naplnění dobré víry na straně společnosti GIENGER CENTRON s. r. o., respektive i s dobrou vírou žalobce. Rozhodnutí bylo přezkoumáno odvolacím i dovolacím soudem a současně i soudem Ústavním. K oprávněné držbě žalobce a jeho právních předchůdců soud prvního stupně uvedl, že vydržecí doba započala běžet ke dni 1. 5. 1992, kdy stát pozemek privatizoval a převedl na obchodní společnost Vodní stavby Praha a. s., a vydržení pozemku žalobcem by tak nastalo při nepřetržité držbě ke dni 2. 5. 2002. Přípisem ze dne 23. 4. 2001 však žalovaná oznámila žalobci, že si nárokuje vlastnictví k dotčenému pozemku na základě §2 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Dobrá víra žalobce tak byla narušena a nedošlo k uplynutí zákonné lhůty pro vydržení předmětného pozemku.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 2. 9. 2014, č. j. 16 Co 306/2014-70, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím (výrok II.).
Odvolací soud uzavřel, že dobrá víra právních předchůdců i nástupců žalobce byla náležitě posouzena už v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 4, sp. zn. 23 C 315/2003, a uvedl, že z těchto závěrů je povinen podle ustanovení §159a o. s. ř. vycházet. S ohledem na časové souvislosti případu pak žalobce nemohl vlastnické právo k předmětnému pozemku vydržet, respektive nemůže být jeho vlastníkem.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ust. §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. §241a odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a současně i soudu Ústavního. Namítá, že se jedná zejména „o otázku posuzování dobré víry, a to nikoliv posuzování dobré víry jako podmínky pro vydržení práva, nýbrž dobré víry v případě nabytí od nevlastníka“, a odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2012, sp zn. I. ÚS 3314/11, a ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. I. ÚS 3061/11, které rozšiřují ochranu osob jednajících v dobré víře ve prospěch nabytí od nevlastníka. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje rozhodnutí soudu prvého a druhého stupně za zcela správná a navrhuje dovolání „zamítnout“.
V doplnění dovolání ze dne 11. 3. 2016 dovolatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 247/14, ve kterém Ústavní soud uzavírá, že „je třeba při posouzení nabytí vlastnictví k nemovitostem, zapsaným v katastru nemovitostí, od nevlastníka, důsledně zvažovat a hodnotit existenci dobré víry nového nabyvatele. Absencí posouzení dobré víry nabyvatele nemovitosti tak došlo k upřednostnění principu, že nikdo nemůže převést více práv, než sám má před principem právní jistoty, ochrany dobré víry a důvěry v akty státu.“
Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě nastaly všechny právní skutečnosti přede dnem 1. 1. 2014, je třeba na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srovnej hlavu II. – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1 – přechodná ustanovení – oddíl 1 – všeobecná ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku].
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř. (napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se odchýlil od v současné době ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce posuzování dobré víry při nabytí vlastnického práva od neoprávněného.
Odvolací soud s odkazem na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně uvedl, že žalobce vlastnické právo k předmětné nemovitosti nemohl vydržet, respektive nemůže být vlastníkem předmětných nemovitostí. Za nepřiléhavé považoval závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2012, sp zn. I. ÚS 3314/11, a to, že je vždy nutné provést náležité posouzení a přísné hodnocení dobré víry nabyvatelů. Odvolací soud hodnotil dobrou víru žalobce i s ohledem na jeho právní předchůdce, přičemž vycházel ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 23 C 315/2004. Za správné považoval konstatování soudu prvního stupně, že pokud by pro nabytí vlastnického práva k převáděné věci postačovala jen dobrá víra nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí, stal by se zcela obsolentním institut vydržení, podmiňující nabytí věci zákonem určenou dobu trvání držby. Proto se nadále nalézací soudy zabývaly předpoklady pro institut vydržení a dospěly k závěru, že nedošlo k uplynutí zákonné vydržecí doby, a to od 1. 5. 1992 do 23. 4. 2001.
Nelze však opomenout, že velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu vydal dne 9. 3. 2016, pod sp. zn. 31 Cdo 353/2016 (veškerá zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http//:nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), rozsudek, v němž vyložil a odůvodnil právní názor, že „podle platné právní úpravy účinné do 31. prosince 2013, resp. do 31. prosince 2014 (k tomu srov. §3064 o. z.) bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí.“ Jak je již zřejmé z citované právní věty, Nejvyšší soud tak přistoupil ke změně své dosavadní judikatury v řešení otázky „nemo plus iuris“, a to právě s ohledem na judikaturu Ústavního soudu.
Ústavní soud v nálezu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012 (dále jen „nález ÚS“), dovodil, že ve věcech možného nabytí vlastnického práva od neoprávněného bude potřeba zohlednit jak určité obecné skutečnosti a souvislosti, dopadající na všech případy řešeného typu, tak individuální okolnosti konkrétního rozhodovaného případu (bod 39. nálezu Ústavního soudu). Dále uvedl, že „dobrověrné nabytí vlastnického práva a vydržení představují dva různé způsoby originárního nabytí vlastnického práva, založené celkově na odlišných podmínkách, mezi nimiž se ale v obou případech nachází oprávněná držba (bod 56. nálezu Ústavního soudu)“.
Podle §129 odst. 1 obč. zák. „držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe.“
Podle §130 odst. 1 obč. zák. „je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.“
Skutková podstata (originárního) nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí byla Ústavním soudem precizována v jeho nálezu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012. Podle tohoto nálezu fundamentální podmínkou pro takové originární nabytí vlastnického práva je dobrá víra nabyvatele. Soudy musejí při posuzování dobré víry nabyvatele a poskytování ochrany nabytých práv v předmětné materii dodržet následující tři kroky:
Zaprvé je nezbytné identifikovat dotčená práva v tom směru, zda v řešeném typu případů se jedná o střet práva dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě, a dále vlastnického práva původního vlastníka podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Zadruhé, při existenci takové kolize práv, je zapotřebí vyvinout úsilí o zachování maxima z obou dotčených práv, což bude vždy záležet na okolnostech jednotlivého rozhodovaného případu, i když povětšinou buď se poskytne ochrana dobrověrnému nabyvateli a bude uznán zánik vlastnického práva původního vlastníka nebo bude uznáno právo vlastníka a právo dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku mu bude muset ustoupit.
Zatřetí, střet dotčených práv vlastníka a dobrověrného nabyvatele bude ve většině případů řešen až v posledním kroku, tj. v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, respektive obecným principem. V rámci třetího kroku bude potřeba v každém případě zohlednit jak určité obecné skutečnosti, dopadající na všechny případy řešeného typu (možnost dobrověrného nabytí vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí), tak i individuální okolnosti konkrétního rozhodovaného případu.
Dovolací soud z výše nastíněných důvodů dospěl k závěru, že v kontextu aktuálně platné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu ohledně nabytí vlastnického práva od nevlastníka na základě dobré víry v zápis v evidenci katastru nemovitostí, je dovolání přípustné.
Dovolání však není důvodné, neboť s ohledem na skutková zjištění nalézacích soudů je nutné konstatovat, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce kupní smlouvou ze dne 1. 7. 2000, s účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ke dni 4. 2. 2002, převedl vlastnické právo k předmětným nemovitostem na společnost GIENGER CENTRON, s. r. o. Žalobci tedy nelze vyhovět, pokud požaduje určení svého vlastnického práva k předmětným nemovitostem, jelikož s ohledem na výše uvedené závěry vlastníkem předmětných nemovitostí za takto zjištěného skutkového stavu (který ani sám žalobce nerozporuje) být nemůže.
Ze shora popsaného důvodu nezbylo dovolacímu soudu než dovolání žalobce podle §243d písm. a) o. s. ř. jako nedůvodné zamítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn tím, že žalovaná byla v řízení zcela úspěšná, takže jí přísluší náhrada nákladů řízení (§243c odst. 3, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.). Náklady řízení jsou tvořeny odměnou zástupkyně žalované ve výši 1 500 Kč za jeden úkon právní služby (podané dovolání) podle §6, §7 bod 5., §9 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. d) vyhl. č. 177/1996 Sb., náhradou hotových výdajů ve výši 300 Kč podle §13 odst. 1, 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., a 21% DPH z přiznané odměny a náhrady ve výši 378 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 8. 2016
Mgr. David Havlík
předseda senátu