ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.92.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 92/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně I. H., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) P. Š., 2) V. Š., zastoupenému žalovaným 1), a 3) J. Š., zastoupenému advokátkou, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 26 C 7/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. září 2003, č. j. 35 Co 230/2003-200, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. listopadu 2002, č. j. 26 C 7/2000-142, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem zapsaným u Katastrálního úřadu P. na LV č. 953 pro kat. území K., a to k domu č. p. 840 stojícímu na pozemku parc. č. 2197/1 a k pozemkům parc. č. 2197/1 zastavěná plocha a nádvoří o výměře 253 m2, parc. č. 2197/2 zastavěná plocha a nádvoří o výměře 60 m2 a parc. č. 2198 zahrada o výměře 172 m2, a tyto nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného 1). Žalovanému 1) uložil, aby na vyrovnání podílu zaplatil žalobkyni a žalovaným 2) a 3) každému částku 975 000,- Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a soudním poplatku.
Soud prvního stupně vyšel mj. ze zjištění, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky každý v rozsahu ideální ¼. Dům byl postaven v roce 1931 jako součást dvojdomku. V roce 1961 byla provedena k domu přízemní přístavba, v níž se nachází předsíň sloužící jako zádveří, koupelna s WC a obývací pokoj, z něhož je přístup do kuchyně se spíží a dalšího pokoje. Přístavba nemá samostatné přípojky vody a energií. Původní dům sestává ze dvou bytů, jednoho o velikosti 2 + 1 s příslušenstvím v přízemí a druhého o velikosti 2 + 1 s příslušenstvím, kdy vana je umístěna v kuchyni a WC mimo byt, v podkroví. Žalobkyně nabyla spoluvlastnický podíl v roce 1995 darem od M. Z., své babičky, která si před uzavřením darovací smlouvy se žalobkyní při jednání se žalovanými 1) a 2) vymínila, že přístavbu bude užívat žalobkyně. Ta se také v roce 1995 do přístavby nastěhovala a užívala ji do února 1998. V době, kdy žalobkyně v domě bydlela, docházelo mezi ní a žalovanými 1) a 2) k neshodám. Žalovaní 1) a 2) nesouhlasili s tím, aby žalobkyně užívala přístavbu domu. V současné době nemovitosti užívají k bydlení žalovaný 1) s rodinou a žalovaný 2). Žalovaný 3) bydlí v nájemním bytě a žalobkyně na ubytovně. Žalobkyně se finančně nepodílela na nákladech spojených s rekonstrukcemi a opravami domu a žalovaní 1) a 2) neplatili ostatním spoluvlastníkům náhradu za užívání jejich spoluvlastnických podílů. K dohodě o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví mezi účastníky nedošlo. Ze znaleckého posudku Ing. S. R. soud zjistil, že rozdělení nemovitostí není možné. Oddělitelnou částí by mohla být jen přístavba z roku 1961, ta však nemá samostatné obvodové zdi, byla postavena jako součást původního domu, s nímž je funkčně vázána veškerými rozvody kanalizace, vody, plynu i elektřiny. Rozdělení domu by bylo spojeno s nepřiměřeně vysokými náklady. Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k označeným nemovitostem a protože jejich rozdělení není možné, přikázal je do výlučného vlastnictví žalovaného 1). Při určení přiměřené náhrady, kterou je žalovaný 1) povinen zaplatit zbývajícím spoluvlastníkům za jejich spoluvlastnické podíly, soud prvního stupně vyšel z částky 3 900 000,- Kč, k níž dospěl za podkladě znaleckého posudku Ing. S. R. Podle tohoto posudku cena nemovitostí k březnu 2002 činila 3 893 400,- Kč, kdy znalec snížil cenu o 20 % s ohledem na to, že spoluvlastnický podíl „představuje obtížně zpeněžitelnou majetkovou hodnotu“, a výpovědi znalce, že cena v listopadu 2002 by byla zhruba stejná, „lišila by se maximálně v řádu několika desítek tisíc“. Soud prvního stupně neshledal důvody hodné zvláštního zřetele pro to, aby nezrušil a nevypořádal podílové spoluvlastnictví přikázáním věci za náhradu, jak navrhoval žalovaný 3), neboť žalobkyni by tak zůstalo „holé“ vlastnické právo bez možnosti nemovitosti užívat, příp. je zcizit s ohledem na jejich užívání žalovanými 1) a 2). Ze stejných důvodů nepřisvědčil námitce žalovaných 1) a 2), že jednání žalobkyně směřující ke zrušení podílového spoluvlastnictví, je v rozporu s dobrými mravy. Pokud žalovaní 1) a 2) poukazovali na to, že ze svých prostředků v posledních deseti letech dům rekonstruovali a prováděli jeho veškeré opravy, čímž dům zhodnotili, soud prvního stupně se těmito náklady nezabýval s tím, že je žalovaní 1) a 2) v tomto řízení vůči žalobkyni neuplatnili a že je zmiňovali jen „k osvětlení přístupu žalobkyně k péči o společné nemovitosti“.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 16. září 2003, č. j. 35 Co 230/2003-200, rozsudek soudu prvního stupně změnil jen ohledně doplatku soudního poplatku, jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud odkázal na správná skutková zjištění soudu prvního stupně. Doplněným dokazováním dále zjistil, že orientační náklady na reálné rozdělení nemovitosti by činily 570 000,- Kč a že reálným oddělením přístavby s minimálním nezbytným pozemkem by nově vzniklá nemovitost odpovídala zhruba čtvrtinovému podílu. Výměna oken, střešní krytiny včetně výměny klempířských prvků, doplnění ústředního topení o elektrický kotel a instalace přímotopných těles v přístavbě a kompletní fasádní omítky byly provedeny v letech 1995 až 2001. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že s ohledem na náklady nezbytné na reálné rozdělení nemovitostí jsou předmětné nemovitosti věcí reálně nedělitelnou. Zohlednil přitom skutečnost, že žádný ze spoluvlastníků nedisponuje takovými finančními prostředky, aby byl schopen podílet se nákladech spojených s reálným rozdělením nemovitostí. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně rozhodl rovněž správně, pokud nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného 1), neboť je třeba vzít v úvahu, že je to žalovaný 1), který fakticky zajišťuje opravy a rekonstrukce nemovitosti. Nepřisvědčil námitce žalobkyně, že nemá-li žalovaný 1) peníze na to, aby ostatním spoluvlastníkům zaplatil náhradu za jejich spoluvlastnické podíly, nejsou dány podmínky pro zrušení podílového spoluvlastnictví a jeho vypořádání přikázáním věci za náhradu některému ze spoluvlastníků. Podle odvolacího soudu nejde o případ, jaký byl řešen ve věci Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1563/99, protože žalovaný 1) požadoval, aby nemovitosti byly přikázány do jeho vlastnictví, v předmětném domě bydlí a hodlá v něm bydlet i nadále a majetek, kterého se mu tímto rozhodnutím dostává, mu umožňuje získat finanční prostředky k vyplacení podílů ostatních spoluvlastníků.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá nesprávnost a neúplnost skutkových zjištění ohledně žalovaným 1) tvrzených oprav a rekonstrukcí, důvodu jejího odstěhování se z předmětného domu a skutečnosti, že vědomě, dlouhodobě a intenzivně je jí bráněno ve výkonu jejich práv a povinností, resp. v užívání přístavby, a nesprávné právní posouzení věci. Pochybení soudu prvního stupně spatřuje v tom, že v rozporu s §142 odst. 1 ObčZ přikázal nemovitosti žalovanému 1), ačkoliv s ohledem na stanoviska žalovaných mohl provést vypořádání buď zpeněžením věcí nebo jejich reálným rozdělením. Podle žalobkyně projev vůle žalovaného 1) ponechat si nemovitosti bez vypořádání ostatních spoluvlastníků nelze vykládat jako projev zájmu ponechat si nemovitosti ve smyslu ustanovení občanského zákoníku. Vytýká odvolacímu soudu, že při hodnocení postavení žalovaných 1) a 2) zdůraznil potřebu zajištění bydlení, ale ve vztahu k ní tuto potřebu nezohlednil. Žalovaní neprokázali vynaložení investic na zhodnocení nemovitostí, protože investice byly vynaloženy na opravy a údržbu prostor opotřebovaných užíváním žalovanými 1) a 2), žalobkyni z tvrzených investic žádný prospěch nevznikl a vynaložené investice se neprojevily v hodnotě nemovitostí jako celku. Rozhodnutí soudů obou stupňů jsou „v rozporu s dobrými mravy“, neboť „nerespektují potřebu bydlení její rodiny, když odmítají reálně rozdělení věci“ a vycházejí z ceny nemovitostí, která neodpovídá zásadám stanovení ceny věci v případě vypořádání spoluvlastnictví ani aktuálnímu stavu na trhu nemovitostí. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť v dané věci není nic, co by ji činilo významnější z hlediska obecného – nic podstatného, co by přesahovalo konkrétní jedinečné zájmy účastníků řízení. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu z 8. 3. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1421/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 297, Svazek 3. Právní otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, žalobkyně ostatně ani neformulovala.
Dovolací soud tak neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny.
K dovolání dovolací soud jen poznamenává:
Dovolací námitky jsou převážně procesního nebo skutkového rázu. Přihlédnutí k případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, stejně jako uplatnění dovolacího důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, by přicházelo v úvahu pouze v případě přípustného dovolání [§241a odst. odst. 2 písm. a), odst. 3, §242 odst. 3 OSŘ]. V daném případě tomu tak není.
Pokud oba soudy neakceptovaly návrh na reálné rozdělení nemovitostí, pak rozhodnutí soudů neodporuje stávající judikatuře. Dovolací soud zde odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 24. 1. 1968, sp. zn. 4 Cz 3/68, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 61, ročník 1968, v němž zaujal právní názor, od něhož není důvodu se odchylovat, že „Pred prípadným reálnym rozdelením věci súdnym rozhodnutím je třeba uvážiť, do akej miery možno požadovať na účastníkoch vynaloženie nákladov spojených s reálnym rozdelením (najmä stavby); ak by reálne rozdelenie nebolo uskutočniteľné bez nákladných stavebných úprav, bolo by potrebné považovatˇz tohoto hľadiska věc za reálne nedeliteľnu“.
Námitka, že rozhodnutí nalézacích soudů jsou v rozporu s dobrými mravy, nemůže být právně relevantní; v úvahu přichází pouze posouzení, zda rozhodnutí jsou anebo nejsou v souladu s právními předpisy, není však možné (na rozdíl od právních úkonů účastníků) hodnotit je z hlediska mravnosti.
Z uvedených důvodů proto dovolací soud podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z toho, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovaným náklady dovolacího řízení nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. srpna 2005
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu