ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.927.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 927/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně České republiky – Agentury ochrany přírody a krajiny ČR se sídlem v Praze 3, Kališnická 4-6, IČ 62933591, zastoupené advokátkou, proti žalovanému V. V., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 8 C 166/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. září 2003, č. j. 25 Co 277/2003-228, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. J. B.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. dubna 2003, č. j. 8 C 166/2001-207, určil, že žalobce je výlučným vlastníkem lesního pozemku parc. č. 705 o výměře 794 m2, zapsaného u Katastrálního úřadu v M. na LV č. 389 pro obec a kat. území K. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že podle trhové smlouvy ze 7. 2. 1933 včetně jejího dodatku z téhož data, uzavřené mezi J. V. B. a A. V., byl A. V. mj. vlastníkem pozemku parc. č. 570/3 v kat. území K. Rozhodnutím ONV v M. z 11. 5. 1049, č. 611/23/4-49, byl tento pozemek spolu s dalšími nemovitostmi vykoupen státem podle §1 odst. 3 zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě. Stejnopis rozhodnutí byl doručen místní rolnické komisi v K., KNV v P., Katastrálnímu měřičskému úřadu v M. a byl dán pokyn k vyvěšení na úřední tabuli po dobu 15 dní. Řízení o výkupu pozemků A. V. v kat. území K. bylo zahájeno 11. 9. 1948 dopisem A. M., správce pozemků od roku 1935, s tím, že ho A. V. z Londýna dopisem z 3. 4. 1948 požádal, aby lesy předal státu nebo samosprávnému celku, poněvadž jejich výměra přesahuje 100 ha. Podle zápisu v knihovní vložce č. 218 pro kat. území K. byla pozemková parc. č. 570/3 odepsána do knihovní vložky č. 325. Na podkladě oznámení z 21. 3. 1960, č. d. 276, bylo v knihovní vložce č. 325 u parc. č. 570/3 vyznačeno vlastnické právo Československého státu. Tento pozemek byl podle zápisu o jednání z 22. 3. 1950 začleněn do Lesního závodu v M. Pozemek parc. č. 570/3 je nyní v katastru nemovitostí označen jako parc. č. 705 – lesní, kat. území K. Jeho výměra 794 m2 zůstala zachována. Na LV č. 389 kat. území K. jsou jako vlastníci tohoto pozemku vedeni žalobce i žalovaný. Katastrální úřad v M. dopisem z 3. 2. 2000 vyzval žalobce, aby případnou určovací žalobou vyřešil tento duplicitní zápis vlastnického práva ke spornému pozemku. V řízení o projednání dědictví po J. K., zemřelém 25. 3. 1969, vedeném u bývalého Státního notářství v Mělníku pod sp. zn. D 429/69, J. N., M. R. a D. K. uzavřeli 30. 6. 1969 a 10. 11. 1969 dědickou dohodu, která sporný pozemek nezahrnovala. Zůstavitel J. K. vlastníkem sporného pozemku nikdy nebyl. Ten však byl vypořádán rozhodnutím o schválení dědické dohody ze 17. 11. 1969, č. j. D 429/69-21, které nabylo právní moci téhož dne a podle něhož mělo být mj. u pozemku parc. č. 705 – les vyznačeno vlastnictví J. N. a M. R. u každé v rozsahu ½. Kupní smlouvou z 26. 3. 1999 s účinky vkladu do katastru nemovitostí k témuž datu J. N. a M. R. prodaly pozemek parc. č. 705 – les v kat. území K. žalovanému. Soud prvního stupně shledal u žalobce naléhavý právní zájem na požadovaném určení s dospěl k závěru, že sporný pozemek přešel do vlastnictví státu rozhodnutím ONV v M. z 11. 5. 1949, s tím, že i kdyby byly pochybnosti o platnosti tohoto rozhodnutí, nemělo by to vliv na rozhodnutí ve věci samé, neboť bylo prokázáno, že stát se ujal držby sporného pozemku v souladu s pokynem A. V., tlumočeného A. M., a začal jej obhospodařovat prostřednictvím Lesního závodu v M.. A. V. dal najevo vůli vzdát se svého vlastnictví a opuštění věci dával najevo po dobu řady let, kdy o pozemky nejevil zájem. Stát by se tak stal vlastníkem pozemku podle §381 a násl. obecného zákoníku občanského č. 946/1811 ř. z. i podle §116 odst. 1 zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, neboť pozemek držel oprávněně po vydržecí dobu 10 let podle odkazu původního vlastníka. Protože nebylo prokázáno, že by stát jakkoli s pozemkem nakládal, vlastnické právo státu ke spornému pozemku stále svědčí. Žádnými důkazy nebylo prokázáno, že by J. K. nabyl vlastnické právo k tomuto pozemku, a poněvadž jej v době smrti nevlastnil, nemohly vlastnictví k němu nabýt dědictvím jeho dcery J. N. a M. R., které jej nenabyly ani vydržením.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 12. září 2003, č. j. 25 Co 277/2003-228, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Podle něj skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně odpovídá provedeným důkazům. Neshledal důvodnou námitku žalovaného, že rozhodnutí o výkupu pozemků je neurčité. Uvedl, že nemovitosti podléhající výkupu byly ve výroku rozhodnutí z 11. 5. 1949 specifikovány uvedením čísel vložek pozemkových knih č. 77 a č. 218 a desek zemských č. 977. Byly-li předmětem výkupu všechny v těchto vložkách uvedené nemovitosti, je takové označení vykupovaných nemovitostí dostačující. Součástí rozhodnutí byla i soupisová vyhláška, v níž jsou jednotlivé pozemky, zapsané v příslušných vložkách pozemkové knihy a desek zemských, uvedeny. Pokud v rozhodnutí bylo uvedeno číslo vložky 128 místo 218, shodně jako soud prvního stupně dovodil, že šlo o písařskou chybu. Rozhodnutí z 11. 5. 1949 nabylo právní moci a netrpí žádnou vadou, která by je činila neplatným. K faktickému převzetí předmětného pozemku státem došlo nejpozději 22. 3. 1950. Závěr soudu prvního stupně, že vlastníkem tohoto pozemku se stal stát, je tedy správný. Podle odvolacího soudu bylo již nadbytečné zabývat se úvahami o tom, zda stát mohl nabýt vlastnictví také jiným způsobem. Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně tom, že dědičky J. K., který nebyl vlastníkem předmětného pozemku, J. N. a M. R. nemohly nabýt vlastnictví k pozemku děděním a nemohly proto platně převést pozemek na žalovaného kupní smlouvou z roku 1999, jakož i se závěrem, že nemohlo dojít k vydržení vlastnického práva k tomuto pozemku žalovaným, ani J. N. a M. R., neboť nebyly oprávněnými držitelkami pozemku v desetileté lhůtě před 1. 1. 1992. V rozhodné době před 1. 1. 1992 byly držitelem pozemku S. s. l. se sídlem v B., právní předchůdce L. ČR, s. p., a to od roku 1950. J. N. a M. R. podle odvolacího soudu „při zachování potřebné opatrnosti si již v roce 1969 musely být vědomy, že rozhodnutí, kterým se dědické řízení končilo, bylo chybné“. Neshledal důvodnou ani námitku, že vzhledem k předchozímu zřízení ani nebylo možné, aby občan držel lesní pozemek. Obě právní předchůdkyně totiž nezměnily své chování ani po roce 1989, když se o faktickou držbu neucházely ani neučinily žádný právní úkon (např. vypovězení nájmu pozemku podle §22 odst. 3 zákona o půdě.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítá, že rozhodnutí o výkupu nebylo řádně doručeno s tím, že oba soudy dovodily doručení rozhodnutí z rukou psaného referátu na originále rozhodnutí a data sejmutí, aniž by bylo uvedeno datum jeho vyvěšení. Oba soudy rovněž nesprávně posoudily námitku týkající se nesprávně uvedeného čísla vložky pozemkové knihy ve výroku rozhodnutí a námitku vydržení vlastnického práva k pozemku jeho právními předchůdkyněmi. Při hodnocení užívání předmětného pozemku jeho právními předchůdkyněmi je třeba přihlédnout k tomu, že měly na základě rozhodnutí státního notářství ve svém podílovém spoluvlastnictví více než 100 000 m2 pozemků, takže zjišťovat, jakým způsobem užívaly pozemek o výměře 794 m2, je více než sporné a problematické. „Tyto fyzické osoby nebyly objektivně schopny v rozhodné době takový rozsah pozemků vůbec užívat, nehledě na to, že správa takových pozemků byla svěřována v souladu s tehdy platnou právní úpravou státním organizacím, jak tomu bylo i v tomto případě.“ Jeho právní předchůdkyně se nemohly domáhat vydání nemovitostí podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, neboť byly zapsány jako jejich vlastnice. Rozhodnutí soudů obou stupňů jsou v rozporu nejen s tímto zákonem, ale i s dobrými mravy. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání s tím, že právní otázka byla řešena v souladu s hmotným právem. Námitky dovolatele považuje za neopodstatněné. Poukázala na to, že právní předchůdkyně nebyly v žádném příbuzenském vztahu k A. V. a jejich otec J. K. pozemky od A. V. nikdy nenabyl. Pozemky původního vlastníka A. V. byly připsány v rozhodnutí státního notářství nedopatřením. Předmětný pozemek nemohly vydržet, neboť nevykonávaly faktickou držbu, a problematická je i jejich dobrá víra s ohledem na to, že pozemek jako předmět dědictví po J. K. vůbec neuváděly. Vlastnické právo k pozemku nabyly jen chybou státního notářství. Nemůže obstát ani námitka, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou v rozporu s dobrými mravy, když se stát domáhá vlastnictví k pozemku, který nabyl vyvlastněním podle předpisu, který je uveden jako restituční titul v zákoně č. 229/1991 Sb. Právní předchůdkyně žalovaného se nemohly domáhat vydání pozemku podle zákona č. 229/1991 Sb., neboť z hlediska tohoto zákona nebyly oprávněnými osobami.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení §241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek. Dovolací soud není oprávněn přezkoumávat skutkové závěry, na nichž právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá, a je povinen z těchto skutkových závěrů vycházet.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť odvolací soud nerozhodl v rozporu s hmotným právem, ani nejde o jiný případ příkladmo uvedený v §237 odst. 3 OSŘ. Za otázku zásadního právního významu totiž nelze považovat otázku souladně řešenou soudy obou stupňů, jestliže její řešení nemá zobecňující význam pro praxi obecných soudů. K zásadnímu právnímu významu rozhodnutí, které řeší otázku, zda konkrétní správní rozhodnutí je pro neurčitost právně účinné, se Nejvyšší soud vyslovil v usnesení z 22. 1. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1407/2001, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, (dále „Soubor“), pod C 1658, svazek 23, podle kterého „otázka, zda určité jedinečné správní rozhodnutí je pro konkrétní nedostatky natolik neurčité, že nevyvolává právní účinky, není otázkou, jejíž řešení by odůvodňovalo přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb.“. Uvedený právní názor je zcela použitelný pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ. Totéž platí i pro řešení právní otázky doručení rozhodnutí z 11. 5. 1949. Stejně tak tomu je při posuzování konkrétních či jedinečných okolností, jež ve svém souhrnu měly či neměly zakládat dobrou víru údajných držitelek sporného pozemku jako předpokladu jeho vydržení.
K žalobě na určení vlastnictví z hlediska výkonu práva v rozporu s dobrými mravy Nejvyšší soud zaujal právní názor již v rozsudku ze 4. 5. 1999, sp. zn. 22 Cdo 471/99, uveřejněném v Právních rozhledech č. 8, ročník 1999, str. 429, , že „uplatnění žaloby na určení vlastnictví nemůže být posuzováno jako výkon práva, který by byl v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 ObčZ“. Od tohoto právního názoru dovolací soud nemá důvod se odchýlit. Tím spíše nemůže být v rozporu dobrými mravy rozsudek určující, kdo je vlastníkem sporné věci.
Z uvedených důvodů lze shrnout, že věc neobsahuje nic, co by ji činilo významnější z hlediska obecného – nic podstatného, co by přesahovalo konkrétní jedinečné zájmy účastníků řízení. K tomu srov. usnesení z 8. 3. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1421/2000, uveřejněné v Souboru pod C 297, svazek 3. Lze též připomenout unesení Nejvyššího soudu z 29. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované v Souboru pod č. C 1164, sv. 16, podle kterého o rozhodnutí odvolacího soudu zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ jde tehdy, jestliže zahrnuje posouzení právní otázky, která je relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. To platí i pro posouzení, zda rozhodnutí odvolacího soudu „řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem“.
Z uvedených důvodů dovolací soud proto dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) OSŘ jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ). Náklady řízení vzniklé žalobkyni představují odměnu za jeden úkon právní služby – vyjádření zástupkyně k dovolání podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, která činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 2 500,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 15. září 2004
JUDr. František Balák, v.r.
předseda senátu