ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.1016.2013.1
sp. zn. 23 Cdo 1016/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně a) Česká lékárna, a. s. , Palackého třída 924/105, 612 00 Brno, IČ 26230071, a žalobkyně b) Lekia a. s. v likvidaci , Palackého třída 924/105, 612 00 Brno, IČ 26763966, zastoupených Mgr. Vlastislavem Kusákem, advokátem se sídlem Národní 58/32, 110 00 Praha 1 – Nové Město, proti žalovaným 1) Středočeský kraj , se sídlem Zborovská 11, 150 21 Praha 5, IČO 70891095, 2) Oblastní nemocnice Mladá Boleslav, a. s., nemocnice Středočeského kraje , se sídlem třída Václava Klementa 147, Mladá Boleslav, IČO 27256456, 3) Oblastní nemocnice Kladno, a. s., nemocnice Středočeského kraje , se sídlem Vančurova 1548, 272 59 Kladno, IČO 27256537, 4) Oblastní nemocnice Kolín, a. s., nemocnice Středočeského kraje , se sídlem Žižkova 146, 280 00 Kolín, IČO 27256391, 5) Oblastní nemocnice Příbram, a. s. , se sídlem Podbrdská 269, 261 95 Příbram V – Zdaboř, IČO 27085031, 6) Nemocnice Rudolfa a Stefanie Benešov, a. s., nemocnice Středočeského kraje , se sídlem Máchova 400, 256 46 Benešov, IČO 27253236, přičemž žalované č. 2 až 6 zastoupeny JUDr. Ondřejem Davidem, Ph.D., advokátem se sídlem K Safině 669, Praha – Hrnčíře, o ochranu proti nekalé soutěži, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 6 Cm 17/2009, k dovolání první žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. prosince 2011, č. j. 3 Cmo 260/2011-357, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou domáhaly ochrany proti nekalé soutěži žalovaných, spočívající v tom, že první žalovaný, který je stoprocentním akcionářem žalovaných č. 2 až 6, v součinnosti s ostatními žalovanými (akciovými společnostmi) v době od 1. 1. 2009 do 14. 4. 2009 hradil v lékárnách jimi provozovaných formou tzv. „účelových darů“ regulační poplatky ve výši 30,- Kč za recept (první žalovaný zastoupen konkrétním zaměstnancem lékárny formálně uzavíral s pacientem darovací smlouvu s tím, že mu daruje částku odpovídající regulačnímu poplatku a pacient poté tento poplatek zaplatil lékárně; fakticky však pacient uvedené peníze nedostal, částku odpovídající regulačnímu poplatku zaplatil první žalovaný ze svého účtu přímo na účet zdravotnického zařízení zpravidla souhrnně za určité období, např. za týden či měsíc; ve skutečnosti tedy první žalovaný platil přímo svým zdravotnickým zařízením z prostředků veřejných rozpočtů, avšak jiným zdravotnickým zařízením tímto způsobem nepřispíval). Žalobkyně jsou přesvědčeny, že první žalovaný tímto jednáním obcházel §16a písm. d) zákona o veřejném zdravotním pojištění, porušoval pravidla pro poskytování veřejné podpory a spolu s dalšími žalovanými vytvořil systém, v němž byli žalované č. 2 až 6 vůči žalobkyním v hospodářské soutěži neoprávněně zvýhodněny. Podle žalobkyň první žalovaný sice není přímým soutěžitelem, jeho jednání však má dopad do oblasti hospodářské soutěže, neboť hrazení a vybírání regulačních poplatků má přímý vliv mj. i na konečné ceny léků, výši tržeb, odliv zákazníků. Žalobkyním v důsledku tohoto jednání propadly tržby, musely začít poskytovat slevy ve výši regulačních poplatků všem držitelům svých věrnostních karet, aby zabránily odlivu zákazníků a tím poklesu svých příjmů.
Podle názoru žalobkyň všichni žalovaní (č. 1 až 6) jednali nekalosoutěžně ve smyslu ustanovení §44 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.). Žalobkyně se domáhaly, aby se uvedeného jednání první žalovaný zdržel a dále, aby žalované společnosti č. 2 až 6 zdržely se při prodeji a výdeji každého ze zdravotního pojištění plně nebo částečně hrazeného léčivého přípravku nebo potraviny pro zvláštní lékařské účely předepsaného na receptu, nabízení možnosti úhrady regulačních poplatků stanovených zákonem č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, formou účelových darů od prvního žalovaného, in eventum uzavírání darovací smlouvy jménem prvního žalovaného za účelem úhrady regulačních poplatků stanovených zákonem č. 48/1997 Sb. Zdržovací nároky uvedené v žalobě žalobkyně tvrdily proti žalovaným jako nároky z jednání nekalé soutěže podle §53 obch. zák.
V průběhu řízení vzaly žalobkyně vůči žalovaným akciovým společnostem č. 2 až 6 s jejich souhlasem žalobu zpět.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. května 2011, č. j. 6 Cm 17/2009-331, rozhodl tak, že
- první žalovaný je povinen zdržet se poskytování účelových darů na úhradu regulačních poplatků ve výši 30,- Kč stanovených zákonem č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění plně nebo částečně hrazeného léčiva nebo přípravku nebo potraviny pro zvláštní lékařské účely předepsaného na receptu, ledaže tyto dary poskytne všem zájemcům o ně prostřednictvím všech zařízení lékárenské péče umístěných na území jeho působnosti (bod I. výroku);
- první žalovaný je povinen nahradit žalobkyním náklady řízení ve výši 20.460,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyň (bod II. výroku);
- řízení o žalobě vedené proti žalovaným č. 2 až 6 zastavil (bod III. výroku);
- ve vztahu mezi žalobkyněmi a žalovanými č. 2 až 6 žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod IV. výroku).
K odvolání prvního žalovaného (v rozsahu bodu I. a II. výroku rozsudku soudu prvního stupně) Vrchní soud v Praze (dále jen odvolací soud) rozsudkem ze dne 6. prosince 2011, č. j. 3 Cmo 260/2011-357, rozsudek soudu prvního stupně v bodech I. a II. výroku potvrdil, dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že zdravotnická zařízení, zřizovaná prvním žalovaným, podle jeho pokynů a jeho jménem uzavírala se svými pacienty či zákazníky (plátci regulačního poplatku) písemné či ústní darovací smlouvy, na jejichž základě jim měl být prvním žalovaným poskytnut dar, odpovídající příslušné výši regulačního poplatku. Částku odpovídající poskytnutému daru však první žalovaný vyplácel přímo nemocnici, nikoliv obdarovaným, což vzali obdarovaní v darovací smlouvě na vědomí. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže shledal v jednání prvního žalovaného znaky nedovolené veřejné podpory podle čl. 87 odst. 1 Smlouvy ES. První žalovaný v období od 1. 1. 2009 do dubna téhož roku poskytoval – způsobem popsaným v žalobě – pouze některým zdravotnickým zařízením na území, které spravuje („krajské nemocnice“), částky odpovídající hodnotě regulačních poplatků, stanovených §16a odst. 1 písm. d/ zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění. V průběhu řízení před soudem prvního stupně první žalovaný změnil způsob proplácení regulačních poplatků (v té době proplácel již zaplacené poplatky pacientům), nicméně stále rozlišoval, zda se jedná o pacienty „krajských nemocnic“ či pacienty jiných zdravotnických zařízení. Ke dni vydání rozhodnutí soudem prvního stupně první žalovaný již nejednal způsobem, jenž je mu v žalobě vytýkán, nicméně soudy obou stupňů dospěly k závěru, že nelze vyloučit, že první žalovaný bude ve svém nekalosoutěžním jednání pokračovat. Soud prvního stupně se z hlediska zkoumání naplnění podmínek nekalé soutěže zabýval dále pasivní legitimací prvního žalovaného a uzavřel, že významnou je skutečnost, že jednání prvního žalovaného bylo zásahem, narušujícím rovné podmínky hospodářské soutěže. Podle soudu prvního stupně bylo jednání prvního žalovaného objektivně způsobilé ovlivnit hospodářskou soutěž a první žalovaný ji také ovlivnil, proto ho soud považuje za pasivně legitimovaného v této věci. Za naplnění znaku rozporu s dobrými mravy shledal soud prvního stupně skutečnost, že první žalovaný zneužil institutu darovací smlouvy pro přerozdělování veřejných prostředků způsobem, k němuž nebyl dán žádný rozumný důvod, který nadto neměl oporu v zákoně. Soud prvního stupně uzavřel, že první žalovaný svým jednáním zkreslil a zeslabil pozitivní účinky hospodářské soutěže, když umožnil žalovaným společnostem č. 2 až 6 snížit cenu výrobků jimi prodávaných, aniž by toto snížení ceny mělo vliv na jejich tržby, čímž bylo toto jednání způsobilé přivodit ostatním soutěžitelům (zde žalobkyním) újmu, je-li důsledkem „nižší ceny“ u jednoho soutěžitele odliv zákazníků od toho soutěžitele, který cenu nesnížil. Pokud ostatní soutěžitelé (zde obě žalobkyně) přistoupili ke snížení ceny léčiv, pak tuto slevu, na rozdíl od žalovaných č. 2 až 6, vyrovnávali z vlastních prostředků, o tuto slevu se jim tak snížil zisk. Jednání prvního žalovaného porušuje rovné podmínky hospodářské soutěžě a je i vůči ostatním soutěžitelům diskriminujícím. Soud prvního stupně dovodil, že podmínky generální klauzule nekalé soutěže podle §44 odst. 1 obch. zák. jsou v daném případě splněné, proto žalobě vyhověl s omezením, že pokud se první žalovaný rozhodne uvedené dary poskytnout, může tak učinit, pokud je poskytne všem zájemcům o ně prostřednictvím všech zařízení lékárenské péče umístěných na území jeho působnosti. Odvolací soud se ztotožnil s jeho právním závěrem, že popsané jednání prvního žalovaného naplňuje znaky skutkové podstaty nekalé soutěže podle §44 odst. 1 obch. zák., neboť je jednáním v hospodářské soutěži nebo v hospodářském styku, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům, spotřebitelům nebo dalším zákazníkům (zde konkrétně oběma žalobkyním).
K námitce prvního žalovaného o nedostatku soutěžního vztahu mezi ním a žalobkyněmi (tvrzené jednání první žalovaný nepovažuje za jednání v hospodářské soutěži, neboť se jí vzhledem ke své povaze neúčastní, neboť jeho poslání je jiné) podle §44 odst. 1 obch. zák. považoval odvolací soud poukázal na právní závěr, který vyslovil již ve svém rozhodnutí o odvolání proti nařízenému předběžnému opatření v této věci (viz usnesení ze dne 31. 7. 2009, sp. zn. 3 Cmo 189/2009, 3 Cmo 217/2009), od něhož nemá důvod se odchýlit: „ Podle §41 obch. zák. se úprava hospodářské soutěže v obch. zák. vztahuje i na ty soutěžitele, kteří nejsou podnikateli, podstatné je, zda se hospodářské soutěže takový subjekt účastní. Účast na hospodářské soutěži je nutno přitom chápat v plné šíři významu tohoto pojmu, jak to odpovídá cíli úpravy hospodářské soutěže v obch. zák. – tedy nejen v přímé účasti konkurenční, ale i v nepřímé účasti.“ . Dále odvolací soud, odkázal na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 5. 2010, sp. zn. 23 Co 1345/2009 (podmínka jednání v hospodářské soutěži nežádá vzájemné jednání soutěžitelů na společné části trhu: „ Rozhodující není místo, kde se podnikání uskutečňuje, a charakter podnikání soutěžitelů, nýbrž skutečnost, zda jednání jednoho soutěžitele zasahuje do sféry činnosti soutěžitele druhého .“) Ve shodě se soudem prvního stupně odvolací soud uzavřel, že jednání prvního žalovaného, byť se hospodářské soutěže účastní jen prostřednictvím jím ovládaných soutěžitelů (lékáren „krajských nemocnic“), jednoznačně zasáhlo do sféry činnosti žalobkyň, ovlivnilo jejich soutěžní výkony a postavení v hospodářské soutěži, stejně tak ovšem objektivně zvýhodnilo nabídku soutěžních výkonů a postavení lékáren nemocnic prvního žalovaného. Odvolací soud dále dovodil, že první žalovaný prosazoval své zájmy a cíle přímo do jednání jím ovládaných nemocnic, jejich jednání, jež pak bezprostředně ovlivnilo soutěžní výkony ostatních soutěžitelů, je třeba mu přičíst. Odvolací soud k další námitce prvního žalovaného o neprokázání vzniku újmy žalobkyním uvedl, že nekalá soutěž je tzv. deliktem ohrožovacím, tedy k naplnění podmínek generální klauzule postačuje již jen způsobilost jednání takovou újmu přivodit.
Odvolací soud uzavřel, že pokud žalobkyně uplatnily zdržovací nárok z titulu nekalé soutěže, jsou zde dány (vedle splnění podmínek §44 odst. 1 a §53 obch. zák.) i procesní předpoklady k vyhovění nároku na zdržení se popsaného závadného jednání prvního žalovaného do budoucna, zejména za stavu, kdy první žalovaný protiprávnost svého jednání popíral a nelze tak vyloučit, že v něm bude pokračovat či se k němu později nenavrátí (přičemž k zábraně pokračování směřovalo již vydané předběžné opatření) a nelze tak dovozovat dobrovolné upuštění prvního žalovaného od závadného jednání.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Rozsudek odvolacího soudu napadl první žalovaný (dále jen dovolatel) v zákonné lhůtě dovoláním, z jehož obsahu vyplývá, že je považuje za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) a podle §237 odst. 3 o. s. ř., neboť se podle něho jedná o rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a dovolací soud v tomto případě bude řešit právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Důvodnost svého dovolání opírá dovolatel o ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolatel ve svém dovolání však nesprávně uvádí jiné písmeno citovaného ustanovení: „…dovolání podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř….“).
Dovolatel nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, resp. obou soudů, z nichž vyplývá, že za jednání naplňující znaky nekalé soutěže ve smyslu §44 odst. 1 obch. zák. považují poskytování darů na úhradu regulačních poplatků ve výši 30,- Kč, stanovených zákonem č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, v platném znění, za vydání každého ze zdravotního pojištění plně nebo částečně hrazeného léčiva nebo přípravku nebo potraviny pro zvláštní lékařské účely předepsaného receptu ve zdravotnických zařízeních zřizovaných prvním žalovaným (v žalovaných společnostech č. 2 až 6, vzhledem k nimž bylo soudem prvního stupně řízení zastaveno). Dovolatel se domnívá, že rozhodnutí obou soudů o tom, že výše uvedené jednání prvního žalovaného je nekalou soutěží, spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Především se dovolatel domnívá, že se první žalovaný neúčastní hospodářské soutěže (první žalovaný je sice jediným akcionářem krajských nemocnic, ovšem tyto nemocnice nejsou provozovány za účelem zisku, ale proto, aby zajišťovaly veřejnou službu poskytování zdravotní péče obyvatelům Středočeského kraje; součástí této veřejné služby je i zajištění dodávky léčiv a léčebných prostředků pro tyto obyvatele - pacienty). Dále se dovolatel domnívá, že jednání prvního žalovaného není jednáním v rozporu s dobrými mravy, pokud první žalovaný poskytoval pacientům nad rámec zajištění zdravotní péče v kraji i dary na zmírnění dopadů zákona č. 271/2007 Sb., který stanovuje povinnost platit regulační poplatky. K tomu dovolatel také podotýká, že obě žalobkyně přistoupily ke stejnému jednání, tj. k poskytování slev zákazníkům ve výši regulačních poplatků, což znamená, že v tomto případě by i jejich jednání muselo být v rozporu s dobrými mravy. Dále se dovolatel domnívá, že žalobkyně dostatečně neprokázaly, že jednání prvního žalovaného bylo způsobilé přivodit jim újmu, tedy že je zde příčinná souvislost mezi poskytováním darů od prvního žalovaného a poklesem obratu za výdej léčiv u žalobkyň (z důkazů předložených žalobkyněmi nevyplývá, že by došlo k odlivu obvyklých spotřebitelů od žalobkyň do lékáren provozovaných krajskými nemocnicemi). Dovolatel se domnívá, že žalobkyně nepředložily soudu takové důkazy, na jejichž základě by bylo možné potvrdit, že jednání prvního žalovaného splňuje kumulativně všechny tři podmínky nekalé soutěže.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a zároveň zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání prvního žalovaného nevyjádřily.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
V projednávané věci - jak je patrno z obsahu dovolání - dovolatel vytýkal odvolacímu soudu i soudu prvního stupně, že nesprávně právně posoudily věc, když tvrdily, že první žalovaný se dopustil nekalosoutěžního jednání tím, že poskytoval dary na úhradu regulačních poplatků ve výši 30,- Kč za vydání každého ze zdravotního pojištění plně nebo částečně hrazeného léčiva nebo přípravku nebo potraviny pro zvláštní lékařské účely předepsaného receptu ve zdravotnických zařízeních zřizovaných prvním žalovaným.
Dovolací soud, jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem, dovodil, že soudy dospěly ke správnému právnímu závěru, že v daném případě lze přiznat žalobkyním uplatněný nárok, tj. konkrétně že lze prvnímu žalovanému uložit, aby se tvrzeného závadného jednání (poskytování účelových darů na úhradu regulačních poplatků ve výši 30,- Kč stanovených zákonem č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, za vydání každého ze zdravotního pojištění plně nebo částečně hrazeného léčiva nebo přípravku nebo potraviny pro zvláštní lékařské účely předepsaného na receptu) zdržel, kromě těch postupů, kdy tyto účelové dary poskytne všem zájemcům o ně prostřednictvím všech zařízení lékárenské péče umístěných na území jeho působnosti. V daném případě jsou řádné důvody k poskytnutí ochrany práv žalobkyním proti tvrzenému nekalosoutěžnímu jednání prvního žalovaného.
V posuzovaném případě jednání prvního žalovaného (podrobně rozvedené již soudem prvního stupně, na jehož hodnocení odkázal i odvolací soud), spočívající ve vytvoření nerovných podmínek hospodářské soutěže v dané oblasti trhu, v diskriminaci jiných soutěžitelů oproti prvním žalovaným ovládaných nemocnic, jimž hradil z veřejných prostředků od zákazníků nevybíraný regulační poplatek, a obcházející zákonem stanovené povinnosti, je třeba považovat za jednání v rozporu s dobrými mravy soutěže a rovněž za jednání způsobilé přivodit újmu (učiněním nabídky služeb lékáren nemocnic prvního žalovaného pro zákazníky přitažlivější oproti nabídce jiných soutěžitelů) žalobkyním a ostatním soutěžitelům při poskytování jejich soutěžních výkonů, v jejich možnostech prosadit se na trhu.
Dovolací soud se rovněž ztotožňuje s právním závěrem obou soudů, že žalobkyním lze v daném případě přiznat zdržovací nárok, neboť nelze vyloučit, že první žalovaný bude ve svém nekalosoutěžním jednání pokračovat. První žalovaný postupoval v hospodářské soutěži jako soutěžitel (byť nepřímý – k tomu blíže na str. 6 a 7 rozsudku odvolacího soudu) tak, že toto jeho jednání příčí se dobrým mravům soutěže (vytvořením nerovných podmínek hospodářské soutěže, diskriminací jiných soutěžitelů a obcházením zákonem stanovené povinnosti) a samo o sobě je způsobilé přivodit újmu oběma žalobkyním (snížením jejich možností prosadit se na trhu, tj. konkurenceschopnosti). Podle dovolacího soudu správně uvedl odvolací soud, že jednání musí splňovat současně všechny podmínky podle §44 odst. 1 obch. zák. (generální klauzule), aby mohlo být hodnoceno jako nekalosoutěžní. Dovolací soud se ztotožňuje s výsledným právním závěrem, který učinil soud prvního stupně i odvolací soud při hodnocení tvrzeného závadného jednání, a to že popsané jednání prvního žalovaného naplňuje všechny podmínky generální klauzule, neboť je jednáním v hospodářské soutěži nebo v hospodářském styku, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům (zde konkrétně oběma žalobkyním), spotřebitelům nebo dalším zákazníkům.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud rozhodl v souladu se zákonem a dosavadní judikaturou soudů, rozhodnutí odvolacího soudu nemá tedy ve věci samé ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, proto Nejvyšší soud České republiky uzavřel, že dovolání prvního žalovaného není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Lze tak uzavřít, že dovolání prvního žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto, aniž nařizoval jednání, odmítl jej podle ustanovení §243b odst. 5, věta první, a §218 písm. c) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání prvního žalovaného dovolací soud odmítl, avšak žalobkyním žádné prokazatelné náklady v souvislosti s dovolacím řízením podle obsahu spisu nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. června 2013
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu