ECLI:CZ:NS:2000:23.CDO.1036.2000.1
sp. zn. 23 Cdo 1036/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobců A) D. P., B) J. K., C) E. S., a D) H. K., zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1) J. P., a 2) J. F., zastoupeným advokátem, o uzavření dohody o vydání nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 9 C 14/92, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 1999 č.j. 11 Co 378/99-197, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 1999, č.j. 11 Co 378/99-197, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. prosince 1999, č.j. 11 Co 378/99-197, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (soudu prvního stupně) ze dne 6. května 1999, č.j. 9 C 14/92-157, jímž byla zamítnuta žaloba o uzavření dohody o vydání domu č.p. 1572 v katastrálním území M. (včetně výroku o nákladech řízení státu), změnil jej ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti rozsudku vyslovil přípustnost dovolání.
Právního předchůdce žalobců F. K., který řádně a včas (prostřednictvím zmocněnce) žalované vyzval k vydání sporné nemovitosti (§5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „restituční zákon\"), shledal odvolací soud oprávněnou osobou; protože dům, který žalované nabyly na základě kupní smlouvy, uzavřené dne 5. dubna 1982 s O. p. b. h. v P. (jako správcem národního majetku), přešel na stát znárodněním vykonaným v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy (§6 odst. 1 písm. k/ restitučního zákona), posuzoval splnění předpokladů uvedených v ustanovení §4 odst. 2 restitučního zákona. Shodně jako soud prvního stupně dovodil, že k protiprávnímu zvýhodnění žalovaných při nabytí domu nedošlo. Pokud pak žalobci prosazovali nabytí v rozporu s tehdy platnými předpisy, a to vyhláškou č. 43/1969 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí, dále též jen „vyhláška č. 43/1969 Sb. (tvrzením, že cena byla určena podstatně nižší částkou, než připouštěl zmíněný cenový předpis), odvolací soud - oproti opačnému závěru soudu prvního stupně - uzavřel, že „cenové zvýhodnění by bylo třeba posuzovat pouze jako tvrzené zvýhodnění osoby nabyvatele\", k němuž v dané věci, kdy kupní smlouva byla uzavřena podle tehdy platného občanského zákoníku a při dodržení zásad stanovených pro prodej rodinných domků ze státního vlastnictví do osobního vlastnictví občanů, nedošlo. Okolnosti, že cena předmětu prodeje byla stanovena sice podle platného právního předpisu, ale v nesprávné výši, nepřikládal odvolací soud žádnou váhu.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §239 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších změn a doplňků (dále jen „o.s.ř.\"), a výslovně jej odůvodňují tím, že rozhodnutí vychází z nesprávného řešení otázky nabytí nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy (dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.). Jestliže vyhláška č. 43/1969 Sb. byla v době prodeje obecně závazným právním předpisem, pak - namítají dovolatelé - převod domu za cenu o 25,17 % nižší, než měla být při správném zařazení rodinného domku do II třídy stanovena, byl uskutečněn v rozporu nejen s uvedenou vyhláškou, ale i vyhláškou č. 156/1975 Sb. Z uvedeného důvodu navrhli napadený rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalované ve vyjádření k dovolání odkázaly na rozhodující závěr odvolacího soudu a - obsáhlou argumentací - prosazují, že nabytí v rozporu s tehdy platnými předpisy ve smyslu §4 odst. 2 restitučního zákona nemůže spočívat v prodeji nemovitosti za cenu nižší, než cenu odpovídající cenovému předpisu (vyhlášce č. 43/1969 Sb.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§28 odst. 1 písm. a/ zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, §10a o.s.ř.) - po zjištění, že dovolání, které splňuje formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem, bylo podáno včas, oprávněnými subjekty (žalobci) řádně zastoupenými advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, 2 o.s.ř.) a že je ve smyslu §236 odst. 1 o.s.ř. přípustné (§239 odst. 1 o.s.ř.) - přezkoumal rozsudek odvolacího soudu na základě ustanovení §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti k vadám vyjmenovaným v §237 odst. 1 o.s.ř. (zmatečnostem), a (je-li dovolání přípustné) k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jelikož tyto vady nebyly dovoláním namítány a z obsahu spisu nevyplývají, je dovolateli u dovolání, jehož přípustnost byla založena ustanovením §239 odst. 1 o.s.ř., k dispozici pouze dovolací důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. ledna 1993, sp. zn. 7 Cdo 14/92, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 3/1994, po číslem 34). Tímto dovolacím důvodem, který byl jako jediný také dovolateli uplatněn, je dovolací soud vázán, včetně toho, jak jej dovolatelé obsahově konkretizovali (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že odvolací soud nevymezil právně významné otázky výrokem rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. února 1997, sp. zn. III. ÚS 253/96, uveřejněný v příloze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek 7/1997), je dovolání přípustné pro všechny právní otázky, na nichž napadený potvrzující rozsudek spočívá (za samozřejmého předpokladu, že jejich řešení bylo dovoláním napadeno, popřípadě alespoň zpochybněno).
Právní posouzení věci je ve smyslu §241 odst. 3 písm. d/ nesprávné, když soud na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej interpretoval, anebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry. Námitka vadné interpretace ustanovení §4 odst. 2 restitučního zákona - nabytí v rozporu s tehdy platnými předpisy (vymezující se i vztahem k nabytí na základě protiprávního zvýhodnění) - v důsledku níž odvolací soud neaplikoval dispozici uvedené právní normy na zjištěný skutek, je kvintesencí žalobci uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci.
Posoudit, zda je napadený rozsudek odvolacího soudu se zřetelem k dovolacím námitkám správný, znamená přezkoumat opodstatněnost odvolacím soudem vysloveného závěru, že „cenové zvýhodnění\" nabyvatelů, tj. sjednání nižší ceny, než by odpovídala pravidlům vyjádřeným ve vyhlášce č. 43/1969 Sb., nelze pojmově zařadit pod skutkový znak vyjádřený v podmiňující části ustanovení §4 odst. 2 restitučního zákona slovy „v rozporu s tehdy platnými předpisy\".
Podle ustanovení §4 odst. 2 restitučního zákona jsou povinnými osobami též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v §6 zákona, a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena.
Ustálená soudní praxe dovodila, že citované ustanovení ve vztahu k povinným fyzickým osobám konstruuje dvě skutkové podstaty; jednak jde o případy, kdy fyzická osoba věc nabyla od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy, jednak o případy, kdy se tak stalo na základě protiprávního zvýhodnění. Zatímco druhá skutková podstata zjevně míří nikoliv přímo jen na postižení rozporu s objektivním právem, nýbrž sleduje širší právní, ale i politické, ekonomické a společenské souvislosti, jež byly spojeny s přechodem věci z vlastnictví státu do majetku fyzické osoby (např. porušení pravidel objektivního výběru zájemců o koupi stanovených interními předpisy, nemajícími povahu obecně závazných právních předpisů), vystihuje první z uvedených skutkových podstat ty případy, kdy nabytí věci od státu fyzickou osobou se stalo za porušení tehdy platných právních předpisů, tj. předpisů publikovaných, resp. alespoň oznámených ve Sbírce zákonů (popřípadě dříve i v Úředním listu), jejichž definičním znakem je obecná závaznost (shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 640/96, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 1997, sp. zn. 3 Cdon 333/96).
Převody vlastnictví k nemovitostem z národního majetku do osobního vlastnictví (spoluvlastnictví) občanů se v době nabytí sporného domu žalovanými uskutečňovaly za podmínek stanovených prováděcími předpisy podle ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění (srov. §69 odst. 3 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, ve znění zákonů č. 117/1965 Sb., č. 82/1966 Sb., č. 13/1967 Sb., č. 69/1967 Sb., č. 72/1970 Sb., č. 138/1970 Sb. a č. 144/1975 Sb.), tj. v případech úplatných převodů ze státu na občany kupní smlouvou (§399 a násl. občanského zákoníku). Tehdy platný prováděcí předpis týkající se hospodaření s národním majetkem (vyhláška č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku) stanovil v §15 odst. 7, větě první, zásadu převodů vlastnictví hmotných věcí tvořících národní majetek (např. rodinných domků, §15 odst. 5 písm. e/ cit. vyhlášky) do vlastnictví (spoluvlastnictví) občanů za úplatu (pokud nebylo zvláštním předpisem stanoveno jinak), a to za cenu podle cenových předpisů. V době uzavření posuzované kupní smlouvy byla zmíněným cenovým předpisem vyhláška č. 43/1969 Sb., která upravovala ve smyslu §1 odst. 1 písm. a/ mimo jiné také stanovení ceny staveb nabývaných občany od socialistických organizací (pokud zvláštními předpisy nebylo určeno jinak). Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 20. června 2000, sp. zn. 23 Cdo 2461/98, s přihlédnutím k §10 odst. 1 a §22 odst. 1 a 2 vyhlášky č. 43/1969 Sb., vysvětlil, že cenou podle cenových předpisů (za účinnosti vyhlášky č. 104/1966 Sb.) byla jedině nejvyšší cena stanovená podle §2 až §9 vyhlášky č. 43/1969 Sb; stejný závěr platí i v projednávaném případě, kdy žalované nemovitost nabyly od státu za účinnosti vyhlášky č. 156/1975 Sb.
Jestliže tedy odvolací soud považoval nesprávnost stanovení ceny domu pro účely jeho převodu posudkem ze dne 7. února 1981 (a jeho dodatkem ze dne 15. února 1982) - z hlediska „rozporu s tehdy platnými přepisy\" ve smyslu §4 odst. 2 restitučního zákona - za nedůležitou okolnost, zatížil rozhodnutí vadným právním posouzením a dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. byl uplatněn po právu. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o.s.ř.), dovoláním napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 1, 2 o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. října 2000
JUDr. Pavel K r b e k, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová