ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.1049.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 1049/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Hany Lojkáskové, ve věci žalobkyně Venturon Investment, s. r. o., se sídlem v Ostravě - Slezská Ostrava, Hradní 27/37, PSČ 710 00, IČO 25620576, zastoupené Mgr. Michalem Šimků, advokátem, se sídlem v Praze 1, Šítkova 233/1, PSČ 110 00, proti žalované ČEPRO, a. s., se sídlem v Praze 7, Dělnická 213/12, Holešovice, PSČ 170 00, IČO 60193531, zastoupené JUDr. Jaromírem Císařem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 00, o vydání věcí nebo zaplacení 2 406 050 184 Kč a 191 870 150 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 25 Cm 17/2008, o dovolání žalované proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 18. října 2013, č. j. 8 Cmo 85/2013-842, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. prosince 2012, č. j. 25 Cm 17/2008-789, rozhodl o zamítnutí návrhu na připuštění soudem, aby na místo žalobkyně vstoupil do řízení nabyvatel práva, společnost GLOBAL LICENCE & SERVICES ESTABLISHMENT, se sídlem Oberfeld 93, Postfach 339, FL 9495 Triesen, Lichnštejnské knížectví (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Usnesením o procesním nástupnictví ze dne 7. února 2008, č. j. 25 Cm 17/2008-244, vyhověl soud prvního stupně návrhu žalobkyně na vstup společnosti GLOBAL LICENCE & SERVICES ESTABLISHMENT, se sídlem Oberfeld 93, Postfach 339, FL 9495 Triesen, Lichnštejnské knížectví (dále jako „GLOBAL“) do řízení. Toto rozhodnutí Vrchní soud v Praze zrušil usnesením ze dne 12. května 2008, č. j. 8 Cmo 183/2008-280, se závazným právním názorem, že soud prvního stupně se má zabývat zkoumáním, zda osoba, která má na místo žalobkyně vstoupit do řízení, je nositelem práv a povinností v době podání návrhu dle §107a o. s. ř., zda má způsobilost být účastníkem řízení a zda předchozí nabyvatel práva měl v rozhodné době způsobilost vlastními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti.
Soud prvního stupně dále rozhodl usnesením ze dne 25. května 2009, č. j. 25 Cm 17/2008-385, které potvrdil k odvolání žalované Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. února 2010, č. j. 8 Cmo 214/2009-507. Dovolání žalované Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. prosince 2010, sp. zn. 23 Cdo 4066/2010, zamítl. Ústavní soud svým nálezem ze dne 9. února 2012, sp. zn. III ÚS 468/11, všechna tři posledně uvedená rozhodnutí zrušil. Odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, s tím, že nelze vyloučit, že soud může ve výjimečných případech založit důvod k zamítnutí žalobcova návrhu dle §107a o. s. ř., i pokud jsou formálně doložené předpoklady pro vyhovění návrhu. Soudy musí na základě §2 o. s. ř. dbát, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů fyzických a právnických osob a aby práv nebylo na jejich úkor zneužíváno.
Soud prvního stupně proto zkoumal, zda z výsledků řízení lze s jistotou prohlásit, že cílem návrhu na rozhodnutí o singulární sukcesi je účelové zneužití procesní úpravy. Hodnotil zejména možnost účelového postoupení pohledávky vzhledem k nejasným a podivným okolnostem, které mu předcházely.
Na základě provedených skutkových zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že nebyly prokázány ekonomické důvody, pro které došlo k postoupení pohledávky žalobkyní vůči žalované na společnost GLOBAL, jelikož předchozí postoupení pohledávky vůči společnosti AL BATAL, u níž nebyla prokázána ani právní subjektivita, považoval soud prvního stupně za neplatné.
Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně sice formálně osvědčila skutkové okolnosti pro rozhodnutí soudu o singulární sukcesi dle §107a odst. 1 o. s. ř., ale po doplnění dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že vyhověním návrhu žalobkyně a připuštěním vstupu společnosti GLOBAL na její místo by došlo k porušení práv a právem chráněných zájmů žalované a ke zneužití práva na její úkor. Skutečnost, že společnost GLOBAL vlastní žalobkyni, je s ní personálně propojena, zároveň nebylo prokázáno zaplacení částky na postoupenou pohledávku, u níž je sporný její vznik řešený orgány činnými v trestním řízení, vylučuje hospodářský důvod tohoto postoupení. Dále bylo zjištěno, že zásadní ekonomická rozhodnutí v řádu miliard korun měly činit osoby se základním vzděláním, jako L. K. a E. M., které nedisponovaly jakýmikoli znalostmi o velkoobchodu s PHM. I další úkony činěné bývalým jednatele žalobkyně, p. M., vůči společnosti AL BATAL, který během několika dnů prodá miliardovou pohledávku, resp. kompenzuje ji za pohledávku vůči žalobkyni, potvrzují závěry Ústavního soudu o spíše zastíracím charakteru obou smluv o postoupení pohledávky žalobkyní tak, aby nedošlo k trestnímu stíhání jeho jednatelů shora uvedených, zejména ing. P. M.
Soud prvního stupně návrhu nevyhověl, protože žalobkyně neprokázala ekonomický důvod postoupení předmětné pohledávky.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. října 2013, č. j. 8 Cmo 85/2013-842, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že vyhověl návrhu dosavadní žalobkyně, aby společnost GLOBAL LICENCE & SERVICES ESTABLISHMENT, se sídlem Oberfeld 93, Postfach 339, FL 9495 Triesen, Lichnštejnské knížectví vstoupila na místo žalobkyně do řízení.
Odvolací soud vyšel z toho, že Ústavní soud České republiky ve zmíněném nálezu ze dne 9. února 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, dovodil, že obecné soudy nemohou přistupovat k rozhodnutí o procesním nástupnictví podle §107a o. s. ř. formalisticky, ale musí také posoudit skutečnost, zdali nejde pouze o účelové zneužití procesní úpravy.
Podle §2 o. s. ř. platí, že v občanském soudním řízení soudy projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci a provádějí výkon rozhodnutí, dbají přitom, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů fyzických a právnických osob a aby práv nebylo zneužíváno na úkor těchto osob. Tato prevence se může projevit v soudní praxi pouze při respektu hmotněprávní zásady uvedené v §3 obč. zák., tj. zákazu rozporu s dobrými mravy. V daném případě bylo na žalované, aby „zneužití práva“ nebo „jednání v rozporu s dobrými mravy“ smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 29. dubna 2008 tvrdila a prokázala.
Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, tj. že smlouva o postoupení pohledávky měla za cíl účelové zneužití procesní úpravy. Jen proto, že společnost GLOBAL je vlastněna žalobkyní a je s ní personálně propojena, a proto, že nebylo prokázáno, že byla zaplacena úplata za postupovanou pohledávku, jejíž sporný vznik je řešen v trestním řízení, nelze uzavřít, že není dán hospodářský důvod postoupení předmětné pohledávky. Odvolací soud dospěl k závěru, že postoupením pohledávky ze dne 29. dubna 2008 se procesní postavení žalobkyně nezhorší, a to ani v případě, že by byla žalobkyně v řízení neúspěšná. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2011, sp. zn. 29 Cdo 2013/2010, soud uvedl, že ze zjištění soudu prvního stupně nelze s jistotou uzavřít, že cílem návrhu na postup podle §107a o. s. ř. je zneužití tohoto institutu, např. proto, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči případnému neúspěšnému žalobci nedobytnou. Společnost GLOBAL sídlí v Evropě, kde nelze v zásadě očekávat výrazně obtížnější postup při výkonu případného rozhodnutí proti současné žalobkyni, s níž je navíc majetkově propojena, než je tomu v tuzemsku. Procesní postavení žalované se v daném řízení nezmění. Řízení pokračuje s novým účastníkem, přičemž ten, kdo podle pravomocného usnesení vstoupil do řízení, přijímá stav řízení, jaký tu je v době jeho vstupu do řízení, jak je zřejmé z §107 odst. 4 o. s. ř. Odvolací soud proto návrhu na vstup do řízení vyhověl.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Přípustnost dovolání zakládá na vyřešení několika právních otázek, které doposud nebyly dle jejího názoru v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešeny.
První z nich je otázka, zda může být za právní skutečnost považována dohoda o narovnání uzavřená dle ustanovení §585 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) mezi subjekty, které nejsou navzájem účastníky žádného závazkového právního vztahu, jehož se narovnání týká.
Druhou z nich je, zda může být právní úkon učiněný s odkládací podmínkou bez dalšího (tj. aniž by bylo žalobkyní prokázáno splnění této odkládací podmínky) považován v souladu s ustanovení §107a odst. 1 o. s. ř. za právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde.
Třetí zásadní dosud neřešenou otázkou je dle dovolatelky to, zda je soud při zkoumání podmínek pro postup podle ustanovení §107a o. s. ř. povinen posuzovat žalobkyní označenou právní skutečnost (resp. právní úkon) z hlediska, zda obsahuje všechny náležitosti právního úkonu, a pokud se jedná o smlouvu, též zda obsahuje všechny podstatné náležitosti příslušného smluvního typu.
Čtvrtou otázkou, kterou dovolací soud zcela nevyřešil, je, které skutečnosti jsou relevantní pro posouzení, zda žalobcův návrh podle ustanovení podle §107a o. s. ř. směřuje ke zneužití tohoto procesního institutu, a které tedy mohou s ohledem na ustanovení §2 o. s. ř. vést k zamítnutí takového návrhu (tj. k nepřipuštění singulární sukcese, i když jsou pro ni formálně splněny všechny předpoklady). Dovolací soud by měl posoudit, zda skutečnostmi svědčícími o zneužití institut singulární sukcese může být zejména nezřetelný důvod postoupení pohledávky, nedostatek typického „komerčního“ motivu postoupení, nejasný majetkový a obchodní substrát postupitele a účelová existence postupníka.
Pátá otázka, kterou dovolatelka vznáší, také nebyla u Nejvyššího soudu výslovně řešena. Jedná se o to, zda je odvolací soud oprávněn bez nařízení jednání změnit odvoláním napadené usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé, pokud, vycházeje ze skutkového stavu věci zjištěného soudem prvního stupně, dospěje k odlišným právním závěrům. Řešení této procesněprávní otázky má pro napadené usnesení význam, neboť by bylo vydáno, aniž odvolací soud nařídil k projednání odvolání jednání.
Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud změnil usnesení odvolacího soudu tak, že se usnesení soudu prvního stupně potvrzuje, resp. aby usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil zpět k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalobkyně namítla, že dovolání není přípustné. Otázky, na nichž žalovaná zakládá dovolání, jsou dle jejího názoru dílem s věcí samotnou nesouvisející, dílem se jedná o účelové konstrukce vytvořené s cílem založit důvod pro přezkoumání a dílem se jedná o věci již řešené nebo nesporné.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) vzhledem k článku II., bodu 7., části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s ohledem na skutečnost, že napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 8. ledna 2013, po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě osobou oprávněnou zastoupenou advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, 4 o. s. ř.), o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka zakládá přípustnost podaného dovolání na pěti základních otázkách, které podle jejího názoru nebyly Nejvyšším soudem doposud řešeny.
První, druhá a třetí právní otázka, kterou žalovaná v dovolání formulovala, nemůže založit přípustnost podaného dovolání. Tyto otázky týkající se právního posouzení dohody o narovnání a dohody o postoupení pohledávky, jsou irelevantní, neboť byly vyřešeny v rámci rozhodnutí velkého senátu Nevyššího soudu České republiky ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007. Ačkoli rozhodnutí odvolacího soudu z tohoto rozhodnutí nevychází a posuzuje platnost smlouvy o postoupení pohledávky, je právní závěr odvolacího soudu ohledně posouzení právní skutečnosti zakládající procesní nástupnictví správný.
Podle rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu je rozhodující pro posouzení procesního nástupnictví, zda postupitel (v tomto případě žalobkyně) oznámil dlužníkovi (v tomto případě žalované), že došlo k postoupení předmětné pohledávky. To ze skutkových zjištění soudu vyplývá, neboť žalobkyně učinila procesní úkon ve smyslu §107a o. s. ř., který navrhl z důvodu postoupení pohledávky a tento úkon byl žalované doručen. Platnost smlouvy o postoupení pohledávky řeší soud v rámci procesního nástupnictví v případě zneužití úpravy §107a o. s. ř. Pro právní postavení dlužníka je tedy nerozhodné, zda k postoupení pohledávky ve skutečnosti došlo. Pro dlužníka je podstatné, zda postupovaný dluh existuje (a proto jsou mu zachovány námitky proti pohledávce, které mohl uplatnit v době postoupení - §529 odst. 1 obč. zák.), ale není jeho věcí, kdo jej vymáhá; má splnit dluh podle pokynů věřitele. Otázku, zda pohledávka byla skutečně postoupena a zda postoupení bylo platné, lze řešit jen ve sporu mezi postupitelem a postupníkem. Proto také nemusí postupitel dlužníkovi prokazovat, že k cessi došlo (§526 odst. 2 obč. zák.); pro vztah mezi dlužníkem a postupníkem je to totiž lhostejné (viz též Občanský zákoník. Velký akademický komentář. Linde Praha a. s., 2008, díl II:, s. 1502). o. s. ř. Pro změnu v osobě věřitele v případě postoupení pohledávky je tedy rozhodné pouze to, zda bylo postoupení pohledávky dlužníkovi řádně oznámeno. Námitky žalované v tomto směru je tedy třeba odmítnout.
Vadou řízení, kterou žalovaná namítá v rámci posuzování páté právní otázky, tj. že odvolací soud nemůže bez nařízení jednání změnit odvoláním napadené usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé, pokud, vycházeje ze skutkového stavu věci zjištěného soudem prvního stupně, dospěje k odlišným právním závěrům, není rozhodnutí odvolacího soudu postiženo. Podle §214 odst. 2 písm. c) o. s. ř. není odvolací soud povinen jednání nařizovat, pokud odvolání směřuje proti usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o předběžném opatření, nebo jinému usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé. V daném případě rozhodoval odvolací soud o návrhu na připuštění vstupu třetí osoby do řízení na místo žalobkyně, tj. o usnesení, který nebylo rozhodnuto ve věci samé. Postup odvolacího soudu byl tedy správný.
Co se týče čtvrté otázky, kterou vznáší dovolatel, tj. které skutečnosti jsou relevantní pro posouzení, zda žalobcův návrh podle ustanovení podle §107a o. s. ř. směřuje ke zneužití tohoto procesního institutu, tu řešil Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 27. října 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010. V něm dospěl Nejvyšší soud k závěru, že n elze vyloučit, že soud může ve výjimečných případech založit důvod k zamítnutí žalobcova návrhu dle §107a o. s. ř. (při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno) prostřednictvím ustanovení §2 o. s. ř. Takový postup by byl namístě např. tehdy, bylo-li by možno dovodit podle toho, co v řízení vyšlo najevo, tj. že cílem návrhu na vydání rozhodnutí dle §107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou. Prostá obava, že případná pohledávka na náhradě nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, však k takovému kroku nepostačuje.
Jak již vylovil Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí, postoupení pohledávky žalobkyně na jiný subjekt může mít vliv na náhradu nákladů řízení, konkrétně na jejich vykonatelnost. Ze skutkových zjištění učiněných v řízení nelze s jistotou prohlásit, že by se pohledávka vůči neúspěšné žalobkyni stala nedobytnou.
Kromě toho postoupení pohledávky na jiný subjekt nemůže mít vliv na aktivní legitimaci žalobkyně. V případě, že původní žalobkyně by nebyla aktivně legitimovaná v řízení, pak by žaloba byla zamítnuta z tohoto důvodu i vůči subjektu, na který byla pohledávka postoupena. Stejně tak nemůže mít postoupení pohledávky vliv ani na trestněprávní následky jednání, které se týkalo předmětné pohledávky před jejím postoupením.
Jak vyplývá z výše uvedeného, žádná z dovolatelkou vznesených právních otázek nezakládá přípustnost podaného dovolání. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodnutí soud v rozhodnutí o věci, jímž se řízení u něho končí (§151 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. května 2014
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu