ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.1060.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 1060/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph. D. a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně ARIMEX TRADE s.r.o., se sídlem v Domažlicích, Prokopa Velikého 572, PSČ 344 01, identifikační číslo osoby 47717807, zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem, se sídlem v Brně - Žabovřeskách, Marie Steyskalové 767/62, proti žalované SGS Czech Republic, s.r.o. , se sídlem v Praze 5, K Hájům 1233/2, PSČ 155 00, identifikační číslo osoby 48589241, zastoupené Mgr. Bc. Jiřím Podpěrou, advokátem, se sídlem v Praze 1 - Nové Město, Spálená 76/14, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 Cm 12/2007, o zaplacení částky 5 322 147,58 Kč s příslušenstvím, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. července 2008, č. j. 6 Cmo 111/2008-435, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12 360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. listopadu 2007, č. j. 1 Cm 12/2007-404, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 5 322 147,58 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. července 2008, č. j. 6 Cmo 111/2008-435, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkových i právních závěrů soudu prvního stupně a shledal nedůvodným uplatněný nárok žalobkyně na náhradu škody, která jí měla vzniknout v příčinné souvislosti s porušením závazku žalované provést zaplynování (fumigaci) několika stovek tisíc tun krmného ječmene dopravovaného na lodích z Děčína do Hamburku, který byl kontaminován živými skladištními škůdci. Mezi účastníky byla v roce 2004 uzavřena smlouva o kontrolní činnosti, jíž se žalovaná zavázala provádět pro žalobkyni nestrannou kontrolní činnost ve smyslu ustanovení §591 až 600 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Na základě smlouvy o kontrolní činnosti žalovaná pro žalobkyni počátkem října 2005 kontrolovala dodávku několika set tisíc tun obilí čtyřmi loděmi z Děčína do Hamburku.
Při kontrole dodávek obilí žalovaná informovala žalobkyni, že část dodávek je zamořena škůdci. Z emailů mezi účastníky soudy zjistily, že paní M. jednající za žalovanou informovala paní B. jednající za žalobkyni, že nebyla povolena nakládka zboží na loď Altentreptow ze dvou sil kvůli silnému zamoření škůdci, na což paní B. odpověděla: „Prosím plavidlo Altentreptow zaplynovat.“ Poté sdělila paní M. paní B., že „zajistila u pana N.“ fumigaci této lodi v cenovém rozpětí 7 000 - 9 000 Kč podle druhu škůdců. U plavidla MN 7318 s kontaminovaným ječmenem se paní M. opět tázala žalobkyně: „Můžeme pokračovat v nakládce a mám objednat fumigaci?“ Odpověď paní B. byla: „Áno.“ Z emailů týkajících se lodi Hermes bylo zjištěno, že se paní M. ptala, zda má kvůli nakládce škůdci zamořeného zboží „zařídit“ fumigaci a posléze informovala, že „objednala“ fumigaci. Ohledně lodi Poseidon žádala paní M. o pokyn paní B., zda má být „objednána“ fumigace, neboť i do této lodi bylo naloženo zboží s živými škůdci. Pro nutnost odplutí lodi Poseidon nevyčkala žalovaná na pokyn žalobkyně, objednala fumigaci, což bylo paní B. posléze odsouhlaseno.
Soudy z provedených skutkových zjištění dospěly k závěru, že mezi účastníky nebylo ujednáno, že žalovaná dostane za fumigaci zaplaceno a že by za fumigaci zaplaceno skutečně také dostala. Nebylo prokázané, že by mezi účastníky bylo v jejich obchodním styku obvyklé, že by kromě kontrolní činnosti žalovaná pro žalobkyni přímo prováděla desinfekci kontrolovaného zboží, či že by na základě závazku k takové činnosti využívala třetí osobu. Z emailové korespondence soudy nezjistily, že by oběma smluvním stranám mělo být zřejmé, že „objednávkou“ fumigace by měla být míněna smlouva uzavřená přímo mezi účastníky, jejímž předmětem by bylo dílo spočívající v desinfekci nákladu. Z emailové korespondence mezi paní M. a panem N. bylo zjištěno, že fumigace zboží byla objednána u společnosti ČSPL, a. s., fakticky ji však provedla jiná společnost. Cena za fumigaci lodí Altentreptow a MN 7318 ve výši 23 741 Kč byla vyúčtována společností ČSPL, a. s., tatáž částka byla vyúčtována žalovanou žalobkyni. Obdobně byla účtována cena za fumigaci lodi Poseidon. Žalovaná tedy žalobkyni žádnou cenu za fumigaci, z níž by pro sebe měla zisk, neúčtovala, pouze „přefakturovala“ náklady, které jí v souvislosti s plynováním ječmene vznikly.
I přesto, že jsou podle §592 odst. 2 obch. zák. absolutně neplatná ta ustanovení smlouvy, jimiž se vykonavateli kontroly ukládají povinnosti, které by mohly nestrannost kontroly ovlivnit, neboli ovlivnit správnost kontrolního osvědčení, soudy dovodily, že toto ustanovení bez dalšího nevylučuje uzavření jiné smlouvy, tedy i smlouvy o dílo. Pokud by uzavřením této jiné smlouvy byla nestrannost kontroly narušena, znamenalo by to porušení závazku ze smlouvy o kontrolní činnosti. Škody vzniklé porušením této povinnosti se ovšem žalobkyně nedomáhá.
Úmysl osob jednajících za žalobkyni a žalovanou soudy posuzovaly podle §266 odst. 2 a 3 obch. zák. a dospěly k závěru, že výrazy „zajistit, objednat“ jsou zpravidla v obchodním styku chápány tak, že konkrétní činnost bude vykonávána jiným subjektem bez přímé účasti na této činnosti tím, kdo tuto činnost takto obstará. Obsah těchto pojmů neodpovídá závazku provést dílo podle §536 odst. 1 obch. zák., byť i dílo lze zhotovit pomocí třetí osoby. Mezi účastníky nebyla uzavřena smlouva o dílo, kterou by žalovaná porušila a v příčinné souvislosti s tím by vznikla žalobkyni tvrzená škoda. Soudy vyšly z výpovědi svědkyně M., že požadavek na plynování zboží na lodích nebyl požadavkem standardním, že plynování obvykle nezajišťovali, sami se plynováním nezabývají a že chtěli tím, že plynování obstarají, vyjít vstříc svému zákazníkovi. Tento postup není závazkem ze smlouvy o dílo, ani závazkem ze smlouvy komisionářské. Není tak dán jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu podle §373 obch. zák. Odpovědnost za škodu nevznikla žalované ani podle §420 občanského zákoníku (dále jako „obč. zák.“), přičemž nebylo ani tvrzeno, že by se žalovaná dopustila protiprávního jednání. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně proto v plném rozsahu potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení §241 a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně právně posoudil závazkový vztah uzavřený mezi účastníky, když dospěl k závěru, že účastníci nesjednali platně úplatu, protože sjednaná cena obsahovala nakonec jen náklady a žádný zisk, aniž bylo zjištěno, zda žalované náklady vznikly, dále že účastníci za absence platně sjednané úplaty nezaložili platný závazkový vztah a že důsledkem neplatně sjednaného závazkového vztahu neodpovídá žalovaná žalobkyni za škodu, kterou jí způsobila, neboť z neplatného závazkového vztahu nemohla porušit žádnou povinnost. Takovým právním posouzením odvolací soud ignoroval zřejmou vůli účastníků a zpronevěřil se tak materiálnímu pojetí práva. Zákon upřednostňuje smluvní volnost účastníků a umožňuje, aby smlouva o dílo vznikla platně i bez sjednání ceny, event. s tím, že strany cenu předběžně stanoví nezávazným rozpočtem, který upřesní dle skutečného rozsahu plnění. Soud neaplikoval ani ustanovení §587 obch. zák., které připouští platné sjednání komisionářské smlouvy bez ujednání o úplatě a podle něhož komisionáři vzniká nárok na úplatu, splní-li povinnosti stanovené v ustanovení §548 až 586 obch. zák. Nic z toho žalovaná neučinila, dovolatelka se nedozvěděla ani to, jakou smlouvu uzavřela žalovaná se třetí osobou, když mu zajistila fumigaci jeho zboží.
Zásadní právní význam shledává dovolatelka i v tom, že soud po přijetí shora uvedených nesprávných právních závěrů rozhodl o žalovaném nároku, aniž se zabýval ve smyslu §268 obch. zák. tím, kdo neplatnost právního úkonu způsobil. Podle dovolatelky to byla žalovaná, kdo učinil ofertu k uzavření komisionářské smlouvy, jak sama tvrdila. Byla to tedy žalovaná, kdo způsobila, že se dovolatelka nedozvěděla, že smlouva, jejímž obsahem byl závazek žalované provést za úplatu fumigaci jeho zboží, není úplatná, resp. že sjednaná cena zahrnuje jen náklady.
Dovolatelka dále uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Soud prvního stupně i odvolací soud rozhodly na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, neprovedly všechny žalobkyní navržené důkazy, zejména výslech účastníka jednatele žalující společnosti Ing. J. R. Soud prvního stupně zaslal protokol z jednání konaného dne 11. září 2007 před dalším jednáním pouze žalované, nikoli dovolatelce. Další vadu řízení spatřuje dovolatelka v tom, že soud umožnil žalované vyjádřit se k výslechu svědkyně B. písemně před dalším jednáním, na kterém byl proveden výslech svědkyně M., žádosti dovolatelky o písemné vyjádření k výslechu svědkyně M. ale nevyhověl.
Konečně dovolatelka uplatňuje i dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jelikož rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. Dovolatelka namítá, že odvolací soud porušil ustanovení §132 o. s. ř., kdy dezinterpretoval důkazy a dospěl k závěru, že vztah mezi účastníky byl bezúplatný. Rozhodnutí soudu tak porušuje právo na spravedlivý proces, rovné postavení účastníků před zákonem, je zatíženo libovůlí a nepřezkoumatelné.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila tak, že rozsudek odvolacího soudu považuje za správný a dovolání za nepřípustné.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela o. s. ř provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud nejprve posuzoval přípustnost podaného dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proti rozsudku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O žádný z uvedených případů se v posuzované věci nejedná. Přípustnost podaného dovolání je tedy nutné posuzovat podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle nějž je dovolání přípustné, pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnila.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná neodpovídá za škodu, která měla žalobkyni vzniknout v důsledku neúčinné fumigace vynaložením nákladů na zdržné a stojné lodí v přístavu Hamburk, na zpětnou přepravu, skladování, stornování kontraktu a náhradní nákup zboží a neporušila žádný závazek ze smlouvy o dílo nebo komisionářské, neboť k uzavření těchto smluv mezi účastníky nedošlo.
Podle ustanovení §373 obch. zák. kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost .
Nelze ničeho vytknout závěru odvolacího soudu, který při právním posouzení skutkových zjištění o obsahu komunikace mezi účastníky dospěl k tomu, že mezi účastníky kromě již uzavřené smlouvy o kontrolní činnosti nebyla platně uzavřena další smlouva o dílo podle ustanovení §536 a násl. obch. zák. a to ani s použitím výkladových pravidel právních úkonů podle ustanovení §266 obch. zák. Účastníky neurčitě vyjádřené „zajištění“ či „objednání“ fumigace neodpovídá závazku provést dílo jako podstatné části smlouvy o dílo uzavřené podle ustanovení §536 obch. zák.
Žalobkyně se domáhala náhrady škody v důsledku neodborně/neúčinně provedené fumigace obilí. Žalobkyní vymezený okruh rozhodných skutečností o porušení povinností žalovanou nemůže představovat ani porušení povinností podle §373 obch. zák. z jiného typu smlouvy uzavřené podle Části třetí obchodního zákoníku. Podle ustanovení §269 odst. 1 obch. zák. ustanovení upravující v hlavě II této části zákona jednotlivé typy smluv se použijí jen na smlouvy, jejichž obsah dohodnutý stranami zahrnuje podstatné části smlouvy stanovené v základním ustanovení pro každou z těchto smluv.
Odvolací soud správně dovodil, že mezi účastníky nebyla uzavřena ani smlouva komisionářská. Podle ustanovení §577 obch. zák. smlouvou komisionářskou se zavazuje komisionář, že zařídí vlastním jménem pro komitenta na jeho účet určitou obchodní záležitost, a komitent se zavazuje zaplatit mu úplatu. Ustanovení tohoto paragrafu vymezuje pojmové znaky komisionářské smlouvy, jimiž jsou zařízení určité obchodní záležitosti, komisionářovo jednání vlastním jménem, avšak na účet komitenta, úplatnost a skutečnost, že komitent i komisionář jsou podnikateli ve smyslu obchodního zákoníku. Lze přisvědčit dovolatelce, že skutečnost, že komisionářská smlouva je smlouvou úplatnou, neznamená nutně, že výše odměny musí být ve smlouvě stanovena konečnou částkou. Není-li tomu tak, stanoví se odměna komisionáře podle ustanovení §587 obch. zák. Účastníci však dostatečně určitě nevymezili obchodní činnost, kterou by žalovaná měla pro žalobkyni zařídit, a účastníci si ani nedohodli, že žalovaná jako komisionář bude ve vztahu ke třetí osobě jednat vlastním jménem na účet žalobkyně.
K námitkám dovolatelky o tvrzeném porušení povinností ze smlouvy komisionářské dovolací soud pro úplnost dodává, že ani v případě platného uzavření takového typu smlouvy nepředstavuje tato polemika s právními závěry odvolacího soudu otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí. Podle ustanovení §582 obch. zák. komitent může požadovat na komisionáři splnění závazku třetí osoby, aniž tato splnila svůj závazek vůči komisionáři, jen pokud komisionář tento závazek písemně převzal nebo jestliže porušil příkazy komitenta týkající se osoby, s níž měla být smlouva na účet komitenta uzavřena. V takovém případě platí přiměřeně ustanovení o ručení. Podstatou komisionářského vztahu je uzavření smlouvy s třetí osobou, jejímž obsahem je zařízení „obchodní záležitosti“ na účet komitenta a obvykle také dohodnutí podmínek realizace této smlouvy. Tím také ve většině případů úloha komisionáře končí a rovněž končí i jeho odpovědnost ve vztahu ke komitentovi za to, že sjednaný obchod bude také uskutečněn, tj. že třetí osoba také skutečně splní to, co s komisionářem sjednala (srov. též §586). Z této zásady jsou však dvě výjimky. Především může být v komisionářské smlouvě ujednáno, že komitent bude oprávněn na komisionáři požadovat splnění závazku třetí osoby, aniž tato fakticky plnila vůči komisionáři. Takový závazek však musí komisionář ve smlouvě výslovně převzít. Druhou výjimkou, při níž může komitent požadovat plnění od komisionáře, je případ, kdy komisionář ohledně osoby, s níž měl smlouvu na účet komitenta uzavřít, komitentovy příkazy porušil. Pak se stává ze zákona ručitelem komitenta a na takto vzniklý vztah se přiměřeně použijí ustanovení o ručení (shodně Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, s. 1225).
Soud je vázán vymezením rozhodujících skutečností (skutku) žalobkyní o tvrzeném porušení povinnosti ze závazkového vztahu jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu podle ustanovení §373 obch. zák. Dovolatelkou v dovolání tvrzené další povinnosti, které žalovaná měla porušit (nepodaní zprávy o výsledku zařízené záležitosti podle ustanovení §584 obch. zák. nebo nevymáhání závazků komisionářem po osobě, se kterou měla být smlouva uzavřena na účet komitenta podle ustanovení §586 obch. zák.) nepředstavují totožný skutek, jak byl žalobkyní vymezen a šlo by o v dovolacím řízení nepřípustnou změnu žaloby (ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §95 o. s. ř.).
Obdobně nejde o totožný skutek žalobkyní vylíčený v žalobě, z něhož dovozuje žalobkyně nárok na náhradu škody, namítá-li nyní dovolatelka, že se soud nezabýval otázkou odpovědnosti za škodu osoby, která způsobila neplatnost smlouvy podle ustanovení §268 obch. zák. Na řešení této otázky ani rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Závěr odvolacího soudu o nedostatku odpovědnosti žalované za škodu, která měla žalobkyni vzniknout v důsledku tvrzeného porušení povinnosti ze smlouvy uzavřené mezi účastníky, je proto správný a dovolatelka polemikou s těmito právními závěry dovolacímu soudu žádnou otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí nepředkládá.
Z dalšího obsahu dovolání, resp. z vylíčení důvodů dovolání je zřejmé, že dovolatelka nesouhlasí s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl. Dovolatelka především napadá skutkové závěry soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud ztotožnil a které byly pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Dovolací soud však při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není oprávněn zabývat se jinými otázkami než právními. Skutkovými závěry, ze kterých vycházel při svém rozhodování odvolací soud, je Nejvyšší soud vázán a při rozhodování o dovolání proti potvrzujícímu rozsudku, kdy je třeba přípustnost dovolání posuzovat podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř, není správnost skutkových závěrů oprávněn přezkoumávat.
Dovolací soud nemohl přezkoumat správnost rozsudku odvolacího soudu ani z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť skutečnost, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam, a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §150 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a vznikla jí povinnost nahradit žalované náklady dovolacího řízení. Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem (vyjádření k dovolání) podle §3 odst. 1 bod 5., §10 odst. 3, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb. v částce 10 000,- Kč, dále v jednom paušálu hotových výloh (k vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb. ve výši 300,- Kč, s připočtením 20 % DPH ve výši 2 060,- Kč podle §137 odst. 3 o. s. ř. tak činí celková náhrada nákladů 12 360,- Kč, kterou je žalobkyně povinna zaplatit k rukám advokáta žalované.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně 19. července 2011
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu