ECLI:CZ:NS:2000:23.CDO.1087.98.1
sp. zn. 23 Cdo 1087/98
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobců A) M. P., B) J. P. a C) D. P., zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1) nezletilému V. Z. a 2) nezletilému D. Z., zastoupeným rodiči J. Z. a V. Z., právně zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 4 C 1083/92, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. února 1998 č.j. 20 Co 45/97-150, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. února 1998 č.j. 20 Co 45/97-150 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Třebíči (soudu prvního stupně) ze dne 20. listopadu 1996 č.j. 4 C 1083/92-132, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 21. listopadu 1996 č.j. 4 C 1083/92-135, v části, jíž byla zamítnuta žaloba požadující, aby bylo určeno, že „jedna ideální polovina domu č.p. 7 na st. p.č. 10 a pozemku st.p.č. 10 v M. B. byla ke dni úmrtí paní M. P. jejím vlastnictvím\", jakož i ve výroku o nákladech státu; ve výroku o nákladech řízení účastníků změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobcům stanovil povinnost zaplatit žalovaným společně a nerozdílně namísto soudem prvního stupně vyčíslených 1.265 Kč částku 2.725 Kč. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení a připustil proti svému rozsudku dovolání.
Zatímco soud prvního stupně dovodil, že v posuzovaném případě je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení možností dodatečného projednání dědictví a žalobu zamítl s tím, že požadovanému určení brání existence speciálního předpisu, jímž je zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „restituční zákon\"), odvolací soud dospěl k závěru, že naléhavý právní zájem na požadovaném určení není dán, neboť určovací žalobou se v souzené věci pevný právní základ pro další právní vztahy účastníků sporu nevytvoří, naopak se „vytvoří rozsáhlý prostor pro další žaloby\". Věcně správným pak odvolací soud shledal závěr soudu prvního stupně dovozující, že k řešení otázek vyplývajících ze souzené problematiky byl vydán speciální předpis, který nelze určovací žalobou obcházet. Konstatoval, že na souzenou věc, kdy podíl nemovitostí přešel na stát bez právního důvodu, pamatuje ustanovení §6 odst. 2 restitučního zákona; restituční nároky měly být proto uplatněny žalobou na uzavření dohody o vydání věcí podle restitučního zákona a zůstalo věcí žalobců, resp. jejich právního předchůdce, že možnosti dané restitučním zákonem včas nevyužili a došlo tím k prekluzi práva na vydání věcí. Protože řešenou problematiku - „otázku existence či naopak neexistence naléhavého právního zájmu na určení v návaznosti na dodatečně vznikající konkurenci dvou nabývacích titulů vlastnictví, z nichž jeden je titulem originálním\" - považoval odvolací soud za zásadně významnou, připustil proti svému potvrzujícímu rozsudku dovolání.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, v němž vytýkají odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci a uplatňují tak dovolací důvod podle 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. Především nesouhlasí se závěrem dovozujícím nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení vlastnictví. Přisvědčují sice názoru odvolacího soudu, že samotný rozsudek, kterým by bylo vyhověno žalobě na určení, že M. P. byla ke dni své smrti spoluvlastnicí v žalobě označených nemovitostí, by věc nevyřešil a následoval by zřejmě další vlastnický spor; namítají však, že jednodušší cesta k uplatnění jejich dědických nároků nevede. Nesprávnou shledávají výtku soudů obou stupňů, že v jejich případě nebyl využit postup podle restitučního zákona, čímž potažmo vyjadřují nesouhlas se závěrem dovozujícím, že určením vlastnictví nemůže být nahrazován, resp. obcházen postup podle restitučního zákona. Jsou přesvědčeni, že „vzhledem k omezení danému zákonem č. 87/91 Sb. a vzhledem k tomu, že dva ze žalobců jsou německými občany\", nemohli podle restitučního zákona postupovat. Ze všech jimi rozvedených důvodů navrhují dovolacímu soudu, aby zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, k tomu oprávněnými subjekty (žalobci), řádně zastoupenými advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je dovolání podle §239 odst. 1 o.s.ř. přípustné, přezkoumal bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) napadený rozsudek ve smyslu §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. a neshledal dovolání opodstatněným.
Dovolatelé nenamítají, že v řízení došlo k vadám uvedeným v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. nebo že řízení bylo postiženo jinou vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 2 písm. a/, b/ o.s.ř.), a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo.
Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v subsumaci zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k závěru, zda-li a komu soud právo přiznává nebo nepřiznává (jaká mají účastníci podle dispozice právní normy práva a povinnosti). Právní posouzení je nesprávné, když soud na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej interpretoval, anebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry. Námitka vadného posouzení vztahu předpisu obecného a zvláštního související se zkoumáním naléhavého právního zájmu na určovací žalobě je kvintesencí žalobci uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že v posuzovaném případě není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení proto, že určovací žalobou nemůže být vytvořen pevný právní základ pro další právní vztahy účastníků, přičemž tento závěr spojil s řešením otázky, zda určovací žalobou může být řešen případ odnětí věcí upravený předpisem speciálním (restitučním zákonem) za situace, kdy postup i podmínky stanovené tímto speciálním předpisem zůstaly ignorovány. Posoudit, zda je napadený rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace správný, znamená v souvislostech zkoumání naléhavého právního zájmu na určovací žalobě prioritně přezkoumat opodstatněnost závěru dovozujícího, že žalobou na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, nelze řešit případ upravený restitučním zákonem, resp. jeho ustanovením §6 odst. 2 za situace, kdy nebyl dodržen postup ani podmínky tímto zákonem stanovené. Předmětem dovolacího přezkumu je tedy především řešení konkurence předpisu obecného a předpisu zvláštního.
Podle §80 písm. c/ o.s.ř. se lze návrhem na zahájení řízení domáhat, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Existence naléhavého právního zájmu na žádaném určení podle §80 písm. c/ o.s.ř. je u určovací žaloby nezbytnou podmínkou její přípustnosti. Žalobce má právní zájem na žádaném určení, jestliže by bez tohoto určení bylo ohroženo jeho právo nebo právní vztah, na němž je zúčastněn, nebo jestliže by se jeho postavení bez tohoto určení stalo nejistým. Ke vzniku žalobcova právního zájmu na určení stačí takové chování žalovaného, které nasvědčuje jeho úmyslu porušit právo žalobce nebo způsobit mu újmu na jeho právním postavení. Určovací žaloba je tedy prostředkem umožňujícím poskytnutí ochrany právního postavení žalobce dříve, než toto jeho postavení bylo porušeno, takže jejím cílem je zásadně poskytnutí preventivní ochrany. Není proto opodstatněna tam, kde právní vztah nebo právo již byly porušeny, a kde je třeba domáhat se ochrany žalobou na plnění (§80 písm. b/ o.s.ř.); prevence totiž ztrácí jakýkoliv smysl (naopak nastupuje požadavek reparace v podobě odstranění následků porušení práva) a žalobce již nemůže mít žádný právní zájem na určení právního vztahu nebo práva. V případě, kdy lze žalovat na splnění povinnosti, připustila judikatura naléhavý právní zájem na určení ve smyslu §80 písm. c/ o.s.ř. tehdy, jestliže se určovací žalobou vytvoří pevný základ pro právní vztahy účastníků sporu a předejde se (může se předejít) případným dalším žalobám na plnění, anebo jestliže žaloba na plnění neřeší a ani nemůže řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva (tzn. že určovací žaloba účinněji než jiné procesní prostředky vystihuje obsah a povahu daného právního vztahu). Zmíněné funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou, aby na určení právního vztahu nebo práva byl naléhavý právní zájem; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani splněna uvedená podmínka. Tyto teze mají oporu nejen v nálezu Ústavního soudu ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 17/95, publikovaném pod č. 35 Sbírky nálezů a stanovisek Ústavního soudu České republiky, svazek 3, ročník 1995 - I. díl, ale současně i v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 1993 sp. zn. 7 Cdo 63/92, publikovaném v Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod číslem 11 v sešitě č. 3 z roku 1994 a v rozsudcích Nejvyššího soudu České republiky z 27. února 1997 sp. zn. 3 Cdon 1097/96, z 27. března 1997 sp. zn. 3 Cdon 1338/96, které jsou publikovány v časopise Soudní judikatura pod č. 20 a 21 v sešitu č. 3 z roku 1997.
Předmětem úpravy zákona číslo 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „restituční zákon\"), je mimo jiné zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd, vzniklých občanskoprávními a pracovněprávními úkony a správními akty, učiněnými v tzv. rozhodném období, tj. od 25. února 1948 do 1. ledna 1990, v rozporu se zásadami demokratické společnosti, respektující práva občanů vyjádřená Chartou Organizace spojených národů, Všeobecnou deklarací lidských práv a navazujícími mezinárodními pakty o občanských, politických, hospodářských, sociálních a kulturních právech. Zmírnění následků majetkových křivd spočívá mimo jiné ve „vydání\" věcí osobě, jíž byly odňaty, resp. oprávněné osobě, přičemž vydáním je zde nutno rozumět povinnost vzdát se věci a vrátit ji tomu, komu byla v minulosti státem odňata, resp. oprávněné osobě. Jde o restituční nárok představující speciální nárok na „navrácení\" majetkových práv. Sama existence ustanovení §6 odst. 2 restitučního zákona nasvědčuje tomu, že za majetkovou křivdu je považováno nejen odnětí vlastnických práv, ale i usurpace věcí (např. okupace), kdy vlastník byl zcela zbaven možnosti chovat se jako vlastník a kdy státu byla bez právního titulu formálně (zápisem v evidenci) i fakticky přisuzována vlastnická práva a kdy si také jako vlastník počínal. I v případě uvedeném v ustanovení §6 odst. 2 restitučního zákona lze proto hovořit o „navrácení\" majetkových práv a skutkovou podstatu tohoto ustanovení je nutno postavit naroveň ostatních skutkových podstat v §6 restitučního zákona zmiňovaných. Restituční nárok na „obnovu\" (a jak již bylo shora zmíněno obnovou zde lze rozumět i umožnění chovat se jako vlastník) vlastnických práv musí být uplatněn způsobem a za podmínek upravených zvláštním zákonem (lex specialis). Tato skutečnost (tj. určení způsobu a podmínek pro uspořádání a znovunastolení vlastnických vztahů) předznamenává, že vůlí zákonodárce bylo „narovnat\" majetkové vztahy mezi původními vlastníky odňatých věcí a státem, případně tím, kdo od něho odňaté věci získal, pouze v omezené míře, tedy odstranit jen některé majetkové křivdy z rozhodného období a ochránit vybrané stávající majetkové vztahy (např. ochrana toho, kdo odňaté věci podstatným způsobem změnil, zhodnotil - viz §8 odst. 1 restitučního zákona, ochrana fyzických osob, které získaly věci od státu v souladu s tehdy platnými předpisy, bez protiprávního zvýhodnění - viz §4 odst. 2 restitučního zákona, apod.). Restituční zákon tak nejen zmírňuje majetkové křivdy, ale zároveň zabraňuje vzniku křivd nových, tzn. nově uspořádává v minulosti „zdeformované\" majetkové vztahy, přičemž je určitým „dobrodiním\" jak těm, kterým stát věci v minulosti určitými způsoby odňal, tak ale rovněž vůči některým novým nabyvatelům těchto věcí.
Z povahy restitučních předpisů jako zákonů zvláštních vyplývá, že nároky jimi upravené nelze řešit jinak, než podle jejich ustanovení ve smyslu obecné zásady o zákonu obecném a zvláštním (lex generalis - lex specialis). Stanoví-li restituční předpis coby lex specialis určité podmínky a postup pro uplatnění nároku, nemohou být tyto ignorovány. To znamená, že hledat řešení v obecném právním předpisu, ať formou požadavku na vydání věci ve smyslu §126 (dříve §132) občanského zákoníku nebo formou požadavku na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, lze pouze tehdy, chybí-li speciální úprava v zákoně zvláštním. Taková speciální právní úprava však v daném případě nechyběla. Nárok na restituci majetku, který byl v rozhodném období, tj. v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 státem odňat bez právního důvodu je přiznáván restitučním zákonem, konkrétně jeho ustanovením §6 odst. 2 ( stejným způsobem je uvedená otázka řešena v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 6. 1998 sp. zn. 23 Cdo 1078/98 ve spojení s usnesením Ústavního soudu ČR ze dne 26. 10. 1999 sp. zn. I. ÚS 399/98).
Lze uzavřít, že v posuzovaném případě je postup domoci se „obnovy\" (viz výklad shora) vlastnického práva k věcem právním nástupcům vlastnice, jíž byly státem odňaty a jíž bylo formálně i fakticky zcela znemožněno jako vlastník si počínat, restitučním zákonem jako zvláštním právním předpisem upraven (§6 odst. 2 restitučního zákona) a nemůže být žalobci, kteří nepostupovali podle restitučního předpisu, resp. nemohli být při uplatnění svých nároků podle něho úspěšní pro nedodržení zde stanovených lhůt (státní občanství žalobců bylo pro právní posouzení věci z pohledu procesního nástupnictví irelevantní; právo na vydání věcí bylo totiž uplatněno občanem České republiky, který po podání výzvy zemřel), obcházen dovoláním se postupu podle obecného předpisu již proto, že použitím obecného právního předpisu při ignoraci zvláštní právní úpravy by nežádoucně došlo ke vzniku konkurenčních, vedle sebe stojících vlastnických práv k týmž věcem.
Napadené právní posouzení věci odvolacím soudem je tak v mezích dovolacího přezkumu ve svém výsledku správné a tomu odpovídá závěr, že rozsudek, který na tomto právním posouzení věci spočívá, je rovněž - ve smyslu §243b odst. 1 věty za středníkem - správný. Proto dovolací soud dovolání žalobců zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 o.s.ř., za situace, kdy žalobci nebili v dovolacím řízení úspěšní a žalovaným v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. srpna 2000
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková