ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.1143.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 1143/2018-292
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobkyně Antikoroprojekt, s. r. o. , se sídlem v Brně, Černohorská 94/14, identifikační číslo osoby 25344498, zastoupené Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem se sídlem v Brně, Krkoškova 748/28, proti žalované COLORLAK, a. s. , se sídlem ve Starém Městě, Tovární 1076, identifikační číslo osoby 49444964, zastoupené Mgr. Davidem Běhalem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Fügnerovo nábřeží 2809, o uložení povinnosti vyplývající ze smlouvy, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 6 C 208/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 8. 2017, č. j. 47 Co 424/2015-250, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 1. 2018, č. j. 47 Co 424/2015-272, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 1.800 Kč do tří dnů od právní moci toho usnesení k rukám právního zástupce žalované.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem ze dne 7. 7. 2015, č. j. 6 C 208/2014-184, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 9. 2015, č. j. 6 C 208/2014-207, uložil žalované povinnost předložit žalobkyni rozpis všech realizovaných obchodů s nátěrovými hmotami vojenského určení za období od 1. 4. 2010 do 31. 12. 2012 (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod II. výroku).
Soud prvního stupně rozhodoval o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalované předložení rozpisu všech realizovaných obchodů s nátěrovými hmotami vojenského určení za období od 1. 4. 2010 do 31. 12. 2012, a to z titulu smlouvy o spolupráci při prodeji výrobků a rozvoji výrobků k povrchové úpravě objektů vojenského určení, která byla uzavřena dne 21. 7. 1995 mezi žalovanou a sdružením AP-antikoroprojekt Praha. Soud prvního stupně vycházel ze zjištěného skutkového stavu o tom, že v této smlouvě bylo dohodnuto, že sdružení AP-antikoroprojekt náleží 40 % získaného zisku z prodeje výrobků. Dodatky k této smlouvě a zejména dodatkem ze dne 30. 9. 1997 bylo mezi účastníky tohoto sporu (tedy již mezi společností Antikoroprojekt, s. r. o. a COLORLAK, a. s.) dohodnuto, že se Antikoroprojekt, s. r. o. jako právní nástupce sdružení AP-antikoroprojekt Praha zavazuje stanovit prodejní cenu výrobků a že žalovaná předá jedenkrát ročně písemnou kalkulaci nákladových cen nátěrových hmot vojenského určení žalobkyni. Dále bylo v tomto dodatku dohodnuto, že žalovaná zašle žalobkyni spolu s proplacením odpovídajícího podílu na zisku rozpis všech realizovaných obchodů s nátěrovými hmotami vojenského určení v daném období. Za období od 1. 4. 2010 do 31. 12. 2012 však žalovaná tuto povinnost nesplnila.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. 8. 2017, č. j. 47 Co 424/2015-250, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 1. 2018, č. j. 47 Co 424/2015-272, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna předložit žalobkyni rozpis všech realizovaných obchodů s nátěrovými hmotami vojenského určení za období od druhého kvartálu 2010 do konce roku 2012, jak pro ni plyne z dodatku č. 3 ke smlouvě o spolupráci při prodeji výrobků COLORLAK, a. s. a rozvoji výrobků k povrchové úpravě objektů vojenského určení (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).
Odvolací soud po doplněném dokazování dospěl k závěru, že je jednoznačné, že smlouva ze dne 21. 7. 1995, včetně dodatku č. 1 a č. 2, byla uzavřena mezi žalovanou a sdružením AP-antikoroprojekt Praha. Dodatek č. 3 byl sepsán mezi žalobkyní a žalovanou. Odvolací soud nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva o spolupráci včetně tří dodatků. Odvolací soud uvedl, že ani plnění poskytnuté žalovanou po vydání rozsudku soudu prvního stupně není důkazem o tom, že spolupráce mezi žalobkyní a žalovanou probíhala na základě smlouvy uzavřené dne 21. 7. 1995; potvrzuje skutečnost, která nebyla ani ze strany žalované popírána, že spolupráce mezi nimi probíhala, nicméně stalo se tak zřejmě na základě jiné dohody. Otázku právního nástupnictví ze sdružení AP-antikoroprojekt na žalobkyni odvolací soud posoudil tak, že žalobkyně v řízení neprokázala, že vstoupila do práv a povinností sdružení AP-antikoroprojekt vzniklých na základě smlouvy uzavřené s žalovanou dne 21. 7. 1995, a proto není dána její aktivní věcná legitimace domáhat se plnění z této smlouvy. Z toho důvodu se odvolací soud nezabýval dalšími námitkami žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolatelka odvolacímu soudu konkrétně vytýká, že se odvolací soud v rámci napadeného rozsudku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu vyjadřující se k povinnosti soudu odůvodnit řádně své rozhodnutí, kdy se odvolací soud nezabýval otázkou vtělení původní smlouvy do smlouvy nově uzavřené. Dále dovolatelka odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu vyjadřující se k otázce autonomie vůle smluvních stran a k formalistickým výkladům norem podústavního práva. Dovolatelka sporuje závěr odvolacího soudu o tom, že poskytnutím části plnění žalovanou nedošlo k uznání dluhu. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval otázkou obsahu sjednané smlouvy o spolupráci uzavřené mezi stranami a otázkou toho, zda bylo úmyslem smluvních stran do této smlouvy včlenit svá dřívější ujednání a z nich vyplývající práva a povinnosti.
K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že navrhuje, aby je dovolací soud odmítl, popřípadě zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu odmítl částečnému plnění ze strany žalované přiznat jakoukoliv účinnost, pak tato námitka přípustnost dovolání nezakládá. Odvolací soud správně dovodil, že žalovaná předchozím jednáním nenaplnila zákonné podmínky pro uznání závazku dle §407 odst. 3 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, s odkazem na závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2914/2015. Tvrdí-li dovolatelka opak, pak zřejmě přehlíží, že v projednávané věci se nedomáhá peněžitého plnění, ke kterému by tvrzené uznání dluhu žalovanou mohlo (byť potencionálně) směřovat, nýbrž uložení povinnosti předložit rozpis realizovaných obchodů s nátěrovými hmotami.
Vytýká-li dále dovolatelka odvolacímu soudu nepřezkoumatelnost a nedostatečné odůvodnění rozhodnutí, a v konečném důsledku tedy, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s právem na spravedlivý proces, uplatňuje vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; tím však uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod (viz §241a odst. 1 o. s. ř.), k jehož přezkoumání není dovolání přípustné.
Bez vlivu na závěr o nepřípustnosti dovolání Nejvyšší soud podotýká, že napadené rozhodnutí vytýkanou vadou netrpí; rozhodnutí vyhovuje požadavkům §157 o. s. ř. a dovolatelkou vytýkané (tvrzené) nedostatky nebyly na újmu uplatnění práv dovolatelky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 100/2013).
Přípustnost dovolání nezakládají ani další odkazy na judikaturu Ústavního soudu, neboť Nejvyšší soud neshledal, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu představovalo zásah do ústavně zaručených práv žalobkyně. Není tomu tak ani poukazy dovolatelky na autonomii vůle stran. Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu o výkladu projevů vůle a jeho závěr o neurčitosti právního úkonu s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2000, sp. zn. 32 Cdo 2306/98, není nepřípadný.
Konečně přípustnost dovolání nezakládají ani další námitky, prostřednictvím kterých dovolatelka zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu a podrobuje kritice hodnocení důkazů odvolacím soudem.
Nejvyšší soud přitom již v rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 4/2014, judikoval, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 10. 2018
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu