ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.1201.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 1201/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně Ing. M. F. , zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem, se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, proti žalované MONETAR, a. s., se sídlem ve Frýdku – Místku, Hutní projekt, a. s., 28. října 1495, IČ 64610195, zastoupené Mgr. Janem Kubicou, advokátem, se sídlem v Ostravě - Přívoz, Trocnovská 2a, pro zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 48/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2008, č. j. 21 Co 245/2008-86, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2008, č. j. 21 Co 245/2008-86, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v projednávané věci domáhala zrušení rozhodčího nálezu rozhodce JUDr. M. Ž. vydaného dne 31. ledna 2006 pod č. R-610/2005, jímž byla zavázána zaplatit žalované částku 112.000,- Kč s příslušenstvím. Namítala neplatnost rozhodčí doložky obsažené ve zprostředkovatelské smlouvě ze dne 26. 11. 2004, jíž se žalovaná zavázala zprostředkovat pro žalobkyni prodej rodinného domu, jednak pro neurčitost, neboť z jejího textu nevyplýval přesný počet rozhodců, kteří mají ve věci rozhodovat, a dále proto, že se příčí dobrým mravům. Podle názoru žalobkyně je nemravné, aby osobu, která má rozhodovat rozhodčí spor, určovala asociace, jejímž členem je jedna ze stran takového sporu (přičemž seznam rozhodců nebyl žalobkyni předložen a není zřejmé, zda v rozhodné době existoval), a řízení aby probíhalo podle nejasných vnitřních předpisů této asociace, bez možnosti stran seznámit se nejpozději při uzavření rozhodčí doložky s jejich obsahem; žalovaná jako člen Asociace realitních kanceláří České republiky (dále též jen „Asociace“) tak byla v rozhodčím řízení zvýhodněna. Žalobkyně argumentovala s poukazem na ustanovení §56 odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), na směrnici Rady ES č. 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 a na doporučení Komise ES 98/257/ES, že český zákon a právo Evropských společenství ve spotřebitelských vztazích sankcionují neplatností taková smluvní ujednání, která mají za cíl nebo důsledek to, že se podstatně zhorší postavení spotřebitele. To se v posuzované věci podle jejího mínění stalo, neboť byla zbavena dvojinstančnosti řízení, rozhodčí doložka byla formulována tak, že jako průměrný spotřebitel nemohla vyhodnotit důsledky vyplývající z jejího uzavření, a rozhodčí doložkou byla přenesena příslušnost k projednání věci ze soudu v místě jejího bydliště na rozhodce se sídlem v Praze. Zdůraznila, že rozhodčí řízení by nemělo obcházet soudní řízení, měly by je vykonávat jen specializované instituce a spotřebitel by neměl uzavřít rozhodčí doložku před vznikem sporu. Rozhodce v posuzované věci byl podjatý, neboť je stálým poradcem profesní organizace, jehož členem je i žalovaná.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 19. února 2008, č. j. 43 C 48/2006- 68, žalobu zamítl (výrok pod bodem I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně především dovodil, s odkazem na závazný právní názor odvolacího soudu, že námitka podjatosti rozhodce důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu není. Rozhodčí doložku posoudil jako platnou. Smlouva, v níž je doložka obsažena, není podle jeho názoru typem formulářové smlouvy, kde je např. velmi drobným písmem uvedena řada ujednání, která obtížně přečte i osoba s bezvadným zrakem. Sama skutečnost, že rozhodčí doložka je uvedena pod bodem 13 jako jedno z obecných ustanovení zprostředkovatelské smlouvy, jí neplatnou nečiní; na druhé straně smlouvy jsou i další podstatné náležitosti, jako předmět smlouvy a výše provize, a text „případné spory“ je graficky zvýrazněn, bylo tedy věcí žalobkyně, aby se s obsahem smlouvy seznámila; ani sama žalobkyně netvrdí, že si smlouvu ani nepřečetla. Rozhodčí doložku soud prvního stupně neshledal ani nemravnou, ani v rozporu s předpisy na ochranu spotřebitele. Podle jeho názoru nelze obecně říci, že rozhodčí řízení má pro spotřebitele jen nevýhody, a v projednávané věci byly podmínky pro obě strany stejné, ke zvýhodnění jedné strany tedy nedošlo. Seznam rozhodců podle zjištění soudu prvního stupně při Asociaci existoval a rozhodce byl v něm v rozhodné době zařazen. Rozhodčí doložka není podle jeho závěru neurčitá, stanoví-li způsob, jak má být určen počet rozhodců i jejich osoby.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. listopadu 2008, č. j. 21 Co 245/2008-86, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak, že rozhodčí nález zrušil (výrok pod bodem I), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok pod bodem II).
Odvolací soud poukázal na své předchozí kasační rozhodnutí, v němž zdůraznil nutnost zabývat se platností rozhodčí doložky s ohledem na ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů. Usoudil, že zprostředkovatelská smlouva uzavřená mezi stranami podle ustanovení §774 obč. zák. je typem spotřebitelské smlouvy a její režim by proto neměl být v rozporu s ustanoveními občanského zákoníku poskytujícími ochranu spotřebiteli, ani se spotřebitelskými směrnicemi Evropského parlamentu a Rady, zejména směrnicí Rady č. 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách a směrnicí č 98/27/ES. Odkázal na výklad východisek spotřebitelské ochrany podaný v nálezu Ústavního soudu ze dne 6. listopadu 2007, sp. zn. II. ÚS 3/2006, a dovodil, že ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb. předpokládá určitý způsob přijetí ujednání o rozhodčí doložce, ze kterého bude patrný souhlas druhé strany s obsahem rozhodčí smlouvy, a nelze je vyložit jinak, než že druhá strana musela vědět, že takovou rozhodčí doložku uzavírá, a vyslovila s touto rozhodčí doložkou souhlas. Zdůraznil, že v dané věci jde o typ formulářové smlouvy, jejíž většina textu je předem dána a druhá strana, obvykle spotřebitel, nemůže na textu v podstatě ničeho změnit. První strana je určena pro vypsání konkrétních identifikačních údajů zájemce a druhá strana obsahuje „obecná ujednání zprostředkovatelské smlouvy", kde jako předposlední bod 13 je uvedena rozhodčí doložka. Odvolací soud usoudil, že jestliže žalobkyně smlouvu na této straně podepsala, nelze z tohoto textu dovodit, že svým podpisem souhlasila i s rozhodčí doložkou. Pokud by žalovaná jednala v duchu zásad poctivého obchodního styku, měla tuto rozhodčí doložku, byť jako součást obecných ujednání zprostředkovatelské smlouvy, zdůraznit tak, aby bylo patrné, že se jedná o jiné ujednání, a z podpisu pod takovýmto jiným ujednáním by byl souhlas žalobkyně s tímto ujednáním zcela zřetelný. Žalovaná však takto poctivě nejednala, neboť bod týkající se rozhodčí doložky zařadila do obecných ujednání zprostředkovatelské smlouvy; začátek tohoto bodu je sice graficky zvýrazněn, avšak takto graficky zvýrazněna jsou počáteční slova i ostatních bodů obecných ujednání, takže ujednání o rozhodčí doložce se nijak graficky z těchto obecných ujednání neodlišuje a neupoutává v této formulářové části pozornost. Odvolací soud vyhodnotil zdůraznění textu jako nedostatečné pro závěr o platnosti doložky a uzavřel, že z podpisu této listiny žalobkyní nelze dovozovat bez dalšího souhlas s obsahem rozhodčí smlouvy, ujednání o rozhodčí doložce je tedy neplatné a jsou proto dány důvody pro zrušení rozhodčího nálezu podle ustanovení §31 písm. b) zákona č. 216/1994 Sb.
Rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a jež odůvodnila tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového stavu, jenž nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, ohlásila tedy dovolací důvody stanovené v §241a odst. 2 písm. b) a §241a odst. 3 o. s. ř.
Vedle toho, že obsáhle (a zcela zbytečně) polemizovala s argumentací žalobkyně v otázkách, na nichž napadené rozhodnutí nespočívá, žalovaná podrobila kritice závěr odvolacího soudu, že z podpisu posuzované listiny žalobkyní nelze dovozovat bez dalšího souhlas s obsahem rozhodčí smlouvy. Namítla, že rozhodčí doložka je obsažena přímo v textu zprostředkovatelské smlouvy jako samostatný bod, smlouva měla toliko dvě strany, její poměrně krátký text byla napsán dostatečně velkým písmem, včetně ujednání o rozhodčí doložce, toto ujednání bylo umístěno nad podpisem žalobkyně a jeho obsah byl zdůrazněn tučným písmem, rozhodčí doložka je psána obecnou češtinou. Žalobkyně vyjádřila přesvědčení, že pro průměrného spotřebitele, který zachoval běžnou opatrnost, nadto pro žalobkyni jako vysokoškolsky vzdělanou osobu, nemohlo být problémem celou smlouvu přečíst a porozumět jejímu ucelenému obsahu. Žalobkyni byl ostatně obsah smlouvy vysvětlen osobou jednající za žalovanou (Ing. Z. R.). Podpisem a akceptací zprostředkovatelské smlouvy žalovaná akceptovala též rozhodčí doložku.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření navrhla, aby dovolací soud dovolání proti výroku pod bodem I rozsudku odvolacího soudu zamítl a dovolání proti výroku pod bodem II aby jako nepřípustné odmítl. Ztotožnila se s právním závěrem odvolacího soudu, že rozhodčí doložka je neplatná, co do důvodů neplatnosti však především setrvala na argumentech předložených v dosavadním řízení. Podpořila též právní názor zaujatý odvolacím soudem, jenž je podle jejího mínění v souladu s názorem zastávaným právní vědou, a citovala z článku Mgr. T. P., Rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách – ANO či Ne ?, uveřejněného na www.epravo.cz .
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb., Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v čl. II. uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovodil, že dovolání proti výroku ve věci samé pod bodem I tohoto rozsudku je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly uplatněny. Při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu je tedy dovolací soud zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil.
Vzhledem k tomu, v jaké šíři strany založily svou argumentaci v dovolacím řízení, je třeba nejprve zdůraznit, že dovolací soud je soudem toliko přezkumným a že předmětem dovolacího přezkumu je, v mezích uplatněných dovolacích důvodů, opodstatněnost skutkových zjištění, z nichž napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.), a právní posouzení věci, na němž toto rozhodnutí spočívá [srov. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Byť odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí zdůraznil, že zprostředkovatelská smlouva uzavřená mezi stranami je smlouvou spotřebitelskou a její režim by proto neměl být v rozporu s předpisy na ochranu spotřebitele, právní závěr o neplatnosti ujednání o rozhodčí doložce nezaložil na aplikaci těchto předpisů (srov. §55 odst. 1 a §56 odst. 1 obč. zák.), nýbrž toliko na aplikaci ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., jež vyložil tak, že stanoví požadavek na takový způsob přijetí ujednání o rozhodčí doložce, ze kterého bude patrno, že druhá strana věděla, že uzavírá rozhodčí smlouvu, a vyslovila s ní souhlas. Na základě posouzení věci podle tohoto ustanovení pak dospěl k závěru, že předpoklady pro uzavření rozhodčí smlouvy v něm stanovené splněny nebyly, neboť ze skutečnosti, že žalobkyně podepsala smlouvu o zprostředkování, nelze bez dalšího dovozovat její souhlas s obsahem rozhodčí smlouvy, resp. (jinými slovy řečeno) nelze z tohoto podpisu bez dalšího usuzovat, že žalobkyně věděla (musela vědět), že takovou rozhodčí doložku uzavírá, a že podpisem smlouvy s ní vyslovila souhlas. Předmětem dovolacího přezkumu tedy může být jedině správnost tohoto posouzení a nikoliv otázky, na jejichž řešení odvolací soud své rozhodnutí nezaložil.
Toto právní posouzení je nesprávné a dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn opodstatněně.
Právní posouzení je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, jež platilo v nezměněné podobě též v době, kdy měla být sjednána posuzovaná rozhodčí doložka, rozhodčí smlouva musí být uzavřena písemně, jinak je neplatná. Písemná forma je zachována i tehdy, je-li rozhodčí smlouva sjednána telegraficky, dálnopisem nebo elektronickými prostředky, jež umožňují zachycení jejich obsahu a určení osob, které rozhodčí smlouvu sjednaly (odstavec 1). Tvoří-li však rozhodčí doložka součást podmínek, jimiž se řídí smlouva hlavní, k níž se rozhodčí doložka vztahuje, je rozhodčí doložka platně ujednána i tehdy, jestliže písemný návrh hlavní smlouvy s rozhodčí doložkou byl druhou stranou přijat způsobem, z něhož je patrný její souhlas s obsahem rozhodčí smlouvy (odstavec 2).
Je zřejmé, že toto ustanovení upravuje toliko formu rozhodčí smlouvy. V prvním odstavci určuje, že rozhodčí smlouva musí být pod sankcí neplatnosti uzavřena písemně, a stanoví technické komunikační prostředky, při jejichž užití je písemná forma zachována. Ve druhém odstavci pak pro případ, že je rozhodčí smlouva sjednána v rámci smlouvy hlavní, tedy že jde o rozhodčí doložku, stanoví předpoklady, za nichž se písemná forma rozhodčí smlouvy nevyžaduje (srov. shodně Rozehnalová, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 1. vydání. Praha : ASPI Publishing, 2002, 85 s., či Bělohlávek, A. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, 48 s.).
Odvolacím soudem aplikované ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 216/2004 Sb. tedy nestanoví obecné předpoklady umožňující závěr o akceptaci návrhu na uzavření rozhodčí doložky vůbec, jak se mylně domnívá odvolací soud, nýbrž výjimkou z pravidla upravuje podmínky, za nichž může být písemný návrh hlavní smlouvy s rozhodčí doložkou druhou stranou přijat jinak než písemně (tj. musí být přijat způsobem, z něhož je patrný její souhlas s obsahem rozhodčí smlouvy). Na posouzení, zda byly tyto podmínky splněny, rozhodnutí v projednávané věci nespočívá; není pochyb, že hlavní (zprostředkovatelská) smlouva a v jejím rámci rozhodčí doložka byly pořízeny písemně a příslušná písemnost byla jednajícími osobami, též žalobkyní, podepsána (srov. §40 odst. 3, část věty první před středníkem, obč. zák.). Byla tedy dodržena písemná forma rozhodčí smlouvy požadovaná ustanovením §3 odst. 1 zákona č. 216/2004 Sb. a nebyl proto důvod zkoumat, zda byly splněny předpoklady pro výjimku z tohoto požadavku, stanovené ve druhém odstavci tohoto ustanovení. Tím méně pak bylo možno na základě tohoto ustanovení dospět k závěru o neplatnosti rozhodčí doložky.
Bez zřetele na to, v jakých souvislostech k němu dospěl, neobstojí ani závěr odvolacího soudu v otázce absence vůle žalobkyně směřující k uzavření rozhodčí doložky. Dovolací soud správně dovodil, že zprostředkovatelská smlouva uzavřená mezi stranami je smlouvou spotřebitelskou a že jde o tzv. smlouvu formulářovou (resp. o smlouvu adhezní, pro niž je charakteristické, že její obsah není výsledkem jednání smluvních stran, nýbrž byl předem určen stranou v postavení dodavatele, aniž by jej druhá strana v postavení objednatele měla možnost ovlivnit). Při posouzení, zda lze z podpisu žalobkyně pod touto smlouvou dovodit závěr o její vůli akceptovat též rozhodčí doložku ve smlouvě obsaženou, je však třeba vzít na zřetel, že posuzovaná smlouva, tak jak důvodně argumentuje žalobkyně, není typickou adhezní smlouvou. Svým rozsahem, strukturou a volbou písma se blíží spíše individuálně sjednávaným smlouvám, než standardním adhezním smlouvám, pro něž je typický dlouhý nepřehledný text psaný miniaturním, jen obtížně čitelným písmem, popřípadě dokonce jen odkaz na takto pojaté obchodní podmínky. Tzv. obecná ujednání zprostředkovatelské smlouvy, v podstatě obchodní podmínky žalované vkomponované přímo do textu smlouvy, jsou uvedena na jediné straně, celkem o 14 bodech. Psána jsou drobnějším, avšak dobře čitelným písmem, a první slova, charakteristická pro ten či onen bod, jsou zvýrazněna tak, že jsou psána větším, standardním písmem a tučně. Rozhodčí doložka je v textu obsažena jako samostatný bod 13, tedy jako bod předposlední, a první slova „Případné spory“ jsou graficky zvýrazněna. Protože následující a poslední bod 14 je o jediném řádku, prostor vyhrazený ve smlouvě pro podpis zájemce se nachází přímo pod touto doložkou. O tom, že žalobkyně tento text podepsala, není mezi stranami sporu (srov. v té souvislosti závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2010, sp. zn. 23 Cdo 4895/2009, www.nsoud.cz ). Vzhledem k vyloženému způsobu provedení smlouvy nelze z něho samotného dovodit, že žalobkyně v postavení průměrného spotřebitele (natož jako osoba vysokoškolsky vzdělaná) nemohla dost dobře vědět, že text, jenž podepisuje, obsahuje rozhodčí doložku. Je třeba zdůraznit, že i ochrana spotřebitele má své meze a v žádném případě ji nelze pojímat jako obranu jeho lehkomyslnosti a neodpovědnosti (srov. shodně Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1–459. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, 408 s.). Sama žalobkyně ostatně zakládala svůj procesní postoj v průběhu řízení před soudy nižších stupňů na jiných námitkách než na argumentu, že o rozhodčí doložce uvedené v jí podepsaném textu vůbec nevěděla. Až poté, co odvolací soud ve svém kasačním usnesení ze dne 28. srpna 2007, č. j. 21 Co 241/2007-44, na základě chybného výkladu ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb. (jehož obsah pochopil jako definici pojmu „rozhodčí doložka“) vyjádřil mínění, že námitky žalobkyně k této doložce (nemravnost, způsob určení rozhodce atd.) nasvědčují tomu, jako by žalobkyně tuto část si nepřečetla, žalobkyně svou dosavadní argumentaci poněkud rozšířila (přizpůsobila) - srov. doplněk žaloby ze dne 19. 11. 2007 na č. l. 50 spisu. Ani v tomto podání však netvrdila, že se s textem rozhodčí doložky před podpisem smlouvy neseznámila; namítla toliko, že rozhodčí doložka byla umístěna bez jakéhokoliv označení a zvýraznění mezi obecná smluvní ustanovení a že na její existenci nebyla ani ústně upozorněna.
Odvolací soud pochybil nakonec též v tom, že posouzení rozhodčí doložky jako neplatné založil na pouhém závěru, že z podpisu příslušné listiny žalobkyní nelze dovozovat bez dalšího její souhlas s obsahem rozhodčí smlouvy. Závěr o tom, zda tu byla vůle účastníka učinit určitý právní úkon (zda chtěl učinit projev směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv a povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují – srov. §34 obč. zák.), je závěrem skutkovým. Jestliže by písemnost zachycující projev vůle nepostačovala sama o sobě (bez dalšího, jak uvádí odvolací soud) k závěru, že v textu v ní obsaženém byla skutečně projevena vůle účastníka, pak by bylo třeba zjišťovat, v případě potřeby též cestou splnění poučovací povinnosti uložené soudu v ustanovení §118a o. s. ř., za jakých okolností byla smlouva uzavřena, popřípadě jaké bylo následné chování smluvních stran, a další skutečnosti, z nichž by bylo možno takový či onaký závěr o vůli účastníka dovodit, popřípadě dospět (po provedení navržených relevantních důkazů) k opodstatněnému závěru o neunesení důkazního břemene.
Nezbývá tedy než uzavřít, že neobstojí závěry, na nich spočívá napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, a toto rozhodnutí není proto správné. Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), tedy toto rozhodnutí podle ustanovení §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, včetně závislého výroku o nákladech řízení [§242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a věc podle ustanovení §243b odst. 3, věty první, o. s. ř. vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243d odst. 1, část věty před středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení nákladů včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. června 2010
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu