ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.1204.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 1204/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. a JUDr. Zdeňka Dese v právní věci žalobkyně: Česká pojišťovna, a. s. , se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, IČ 45272956, zastoupené JUDr. Františkem Honsou, Ph.D., advokátem se sídlem Klimentská 1207/10, 110 00 Praha 1, proti žalované THEMOS, s. r. o. , se sídlem Praha 2, Vinohradská 10, IČ 40766683, zastoupené JUDr. Liborem Šlaufem, advokátem se sídlem Národní 6, 110 00 Praha 1, o zaplacení Kč 125,273.250,- s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 68/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. září 2008, č. j. 39 Co 88/2008-698, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku Kč 12.360,- do tří dnů od doručení tohoto rozhodnutí k rukám advokáta žalované JUDr. Libora Šlaufa.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl rozsudkem (v pořadí čtvrtým) ze dne 12. října 2007, č. j. 14 C 68/2001-644 tak, že žalobu s návrhem na zaplacení celkové částky jistiny Kč 125,273.250,- spolu se specifikovanými úroky z prodlení, zamítl (výrok I.) a žalobkyni uložil zaplatit žalované na nákladech řízení částku Kč 1,486.356,30 (výrok II.)
Předmětem řízení byl nárok na úplatu za postoupení práv a povinností nájemce ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1. 12. 1992, uzavřené mezi HELIOS PRAHA, a. s., jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem, a to proti žalované jako dlužníkovi. Původní smlouva o nájmu nebytových prostor byla uzavřena dne 5. 5. 1992 mezi Římskou unií řádu sv. Voršily – komunita Praha jako vlastníkem a pronajímatelem a Helios Praha s. r. o. jako nájemcem za účasti Národního divadla Praha jako vedlejšího účastníka k nebytovým prostorám v domě č. p. 1435 v Praze, kat. území Nové Město, a tuto smlouvu posoudil soud prvního stupně jako neplatnou pro absenci předchozího souhlasu Obvodního úřadu Praha 1 podle §3 zákona č. 116/1990 Sb., jakož i pro neurčitost (nedostatečné vymezení) předmětu a účelu nájmu, zvláště specifikace nebytových prostor. Rovněž smlouvu ze dne 24. 7. 1992 o postoupení práv z nájemní smlouvy mezi HELIOS PRAHA s. r. o. jako postupitelem a Themos s. r. o. jako postupníkem soud posoudil jako neplatnou, a to pro obcházení institutu podnájmu, i institutu záměry účastníka, jakož i účelnosti smlouvy, plynoucí z toho, že byla uzavřena již po dvou měsících trvání nájmu, dohodnutého mezi pronajímatelem a nájemcem na dobu minimálně několika desítek let, avšak s podnikatelským záměrem nájemce lukrativní prostory dál úplatně pronajímat.
Shledal-li tedy soud prvního stupně obě smlouvy neplatnými, nemohl žalobkyni uplatněný nárok přiznat a žalobu tudíž zamítl.
K odvolání žalobkyně ve věci samé Městský soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil (odstavec prvý), ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně změnil jen co do výše Kč 1,562.556,30, jinak jej potvrdil (odstavec druhý) a uložil žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení Kč 483.794,50 (odstavec třetí).
Odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně učinil správná skutková zjištění a věc též v zásadě správně posoudil po stránce právní.
Odvolací soud uvedl, že sice v původní smlouvě o nájmu ze dne 5. 5. 1992 je v čl. II. uveden účel nájmu, avšak jen zcela vágně a dokonce podmíněně a je tak v rozporu s požadavkem náležitostí právního úkonu, předpokládaným občanským zákoníkem. Jde o neplatnost absolutní ex lege a ex tunc. Současně vyplývá z §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve spojení s §85 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu v rozhodném znění, (a judikaturou bylo též opakovaně řešeno), že nebytové prostory lze pronajmout toliko k účelům, k nimž byly stavebně určeny, tj. kolaudovány. Z rozhodnutí o kolaudaci ze dne 5. 10. 1983 předmětné budovy přitom plyne, že jde o novostavbu restaurační budovy, obsahující provozy hostinské činnosti a nikoliv o budovu administrativní. Pokud tak účel nájmu, byť nedostatečně specifikovaný, měl sloužit administrativním a kancelářským pracem, provozování obchodu a služeb (zřejmě jiných než hostinských) a ke skladovacím účelům, byl tento účel v rozporu s tehdy vydaným kolaudačním rozhodnutím, přičemž nebylo prokázáno a ani stranami tvrzeno, že by došlo k rekolaudaci nebytových prostor. Jde tak o další důvod neplatnosti smlouvy.
Dalším důvodem neplatnosti podle odvolacího soudu – jak již správně usoudil soud prvního stupně – je nedostatek předchozího souhlasu příslušného orgánu (obvodního úřadu), který ze zákona způsobuje neplatnost smlouvy o nájmu nebytových prostor (§3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb.) Bylo prokázáno, že rozhodnutí Obvodní rady v Praze 1 Obvodního úřadu v Praze 1 z 5. 5. 1992, vydané k žádosti HELIOS PRAHA s. r. o., nabylo právní moci dne 13. 5. 1992 a zjevně tak nesplňuje zákonný požadavek předchozího souhlasu národního výboru pro provozování obchodu a služeb. Další rozhodnutí ze dne 5. 5. 1992, vydané k žádosti Římské unie řádu sv. Voršily, nabylo právní moci dne 5. 5. 1992 a dalo by se tak chápat jako vyhovující zákonnému požadavku předchozího souhlasu, avšak v tomto rozhodnutí byl udělen souhlas s provozem restauračního prostoru v prvním a druhém patře budovy č. p. 1435. Patro a podlaží však není totožné a pokud je ve smlouvě o nájmu v čl. II. zvažována možnost užití prvého a druhého nadzemního podlaží pro restaurační provoz, tak ani k tomuto rozhodnutí přihlížet nelze, neboť se se situováním restauračního provozu ve smlouvě míjí. I z toho důvodu je tedy původní nájemní smlouva ze dne 5. 5. 1992 neplatná.
Nad rámec uvedeného pak považoval odvolací soud za potřebné poukázat na to, že smlouva ze dne 5. 5. 1992 ve svém čl. VIII. odst. 2 předpokládá postoupení práva nájmu výlučně na dceřinou společnost HELIOS PRAHA, s. r. o. V řízení však nebylo prokázáno, ani tvrzeno, že by společnost THEMOS tuto podmínku splňovala.
Platností smlouvy o postoupení práv a povinností nájemce z nájemní smlouvy ze dne 1. 12. 1992, jíž měla být práva věřitele HELIOS PRAHA s. r. o. postoupena na žalobkyni, se tak odvolací soud již nezabýval, neboť vycházel ze zásady nemo plus iuris transfere potest guam ipse habet, tj. že nikdo nemůže převést více práv, než-li sám má. Všechny akcesorické smlouvy, vycházející z původní nájemní smlouvy ze dne 5. 5. 1992, jsou tedy bez dalšího neplatné.
Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé jako věcně správný potvrdil (§219 o. s. ř.)
Dovoláním ze dne 19. 12. 2008 žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu, jehož přípustnost spatřuje v ust. §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“), tj. v zásadním právním významu napadeného rozhodnutí při řešení právních otázek platnosti nájemní smlouvy s ohledem na vymezení účelu nájmu, způsobu udělování předchozího souhlasu s uzavřením nájemní smlouvy veřejnoprávním orgánem a právních následků eventuální neplatnosti nájemní smlouvy na platnost smlouvy o postoupení práv a povinností z této smlouvy. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. nesprávné právní posouzení věci a dále, že řízení je postiženo vadami řízení, když rozhodnutí obou soudů jsou nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů. Soudy rovněž ignorovaly poučovací povinnost vůči žalobkyni podle §118a o. s. ř.
Dovolatelka vytýká oběma soudům formalistický přístup a důraz na jednostrannou prioritu výkladu, zakládajícího neplatnost smlouvy před výkladem opačným, navíc zdůrazňujícího absolutní neplatnost.
Dovolatelka považuje určení účelu v čl. II. nájemní smlouvy za dostatečně určité (tj. vymezení „k účelům administrativním jako kancelářské prostory, k provozování obchodu a služeb a ke skladovacím účelům“ a dále „prostory v 1. a 2. nadzemním podlaží k provozování restauračních a souvisejících služeb, a to v rozsahu dle kolaudačního rozhodnutí, tj. kavárna v 1. a restaurace v 2. nadzemním podlaží; uvedené prostory měly být užívány rovněž k administrativním účelům.“) Dovolatelka odkazuje též na judikaturu Nejvyššího soudu k této otázce, názor soudu o vágnosti vymezení pokládá za neodůvodněný s tím, že tuto otázku odvolací soud nesprávně právně posoudil.
Dovolatelka dále nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že k rozhodnutí Obvodního úřadu pro Prahu 1, odboru obchodu a služeb, č. j. 005/844/92 ze dne 5. 5. 1992, vydanému na žádost „Voršilek“ ze dne 28. 4. 1992 (nabylo právní moci dne 5. 5. 1992, tedy v den podpisu nájemní smlouvy), nelze přihlížet. Tímto rozhodnutím byl udělen souhlas s uzavřením smlouvy o nájmu místností určených k provozování obchodu a služeb v 1. a 2. patře domu č. p. 1435 v ulici Ostrovní, za účelem provozování restauračních služeb se společností HELIOS. Soud vyšel z formálního rozlišení pojmu „patro“ použitém v rozhodnutí, a pojmu „podlaží“, používaném v nájemní smlouvě. Podle mínění dovolatelky je však takové rozlišení (s důsledkem neplatnosti) nepřípustně formalistické a výklad odvolacího soudu představuje nesprávné právní posouzení a je v rozporu s judikaturou soudu, včetně Ústavního soudu o způsobu interpretace v rozporu s principy spravedlnosti.
Podle názoru dovolatelky znamená nesprávné právní posouzení též závěr odvolacího soudu, že pro neplatnost nájemní smlouvy jsou bez dalšího neplatné i akcesorické smlouvy o postoupení práv a povinností nájemce z nájemní smlouvy. Předmětem smlouvy o postoupení byl převod souboru práv a povinností z nájemní smlouvy tak, aby se žalovaná stala se souhlasem „Voršilek“ jako pronajímatele novým nájemcem nebytových prostor a vstoupil tak do postavení pronajímatele. Tak došlo jak k cesi práv, tak i k cesi závazků. V záležitostech, které nebyly postupní smlouvou výslovně upraveny, se smlouva řídí ustanoveními §524 an. obč. zák. o postoupení pohledávky a §531 an. o převzetí dluhu. Podle dovolatelky ostatně postupní smlouva není ve vztahu k nájemní smlouvě akcesorickým závazkem, takovou povahu mají jen některé zajišťovací závazky, např. zástavní právo či ručení.
Dovolatelka nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, jímž se odvolací soud nijak nezabýval, že uzavřením smlouvy o postoupení byl obcházen institut podnájmu. V daném případě však chybí znak akcesority podnájemního vztahu, neboť tu neexistuje žádný závazkový vztah mezi podnájemcem a vlastníkem nebytového prostoru, pouze vztah mezi nájemcem a podnájemcem. Při přechodu nájemného vztahu ze společnosti HELIOS na žalovanou se stala žalovaná přímým účastníkem nájemního vztahu s „Voršilkami“, přičemž tato pronajímatelka souhlasila s ujednáními v postupní smlouvě a se záměnou osoby nájemce dle nájemní smlouvy na žalovanou (THEMOS s. r. o.), když akceptovala dodatek č. 2 nájemní smlouvy ze dne 24. 7. 1992.
Dovolatelka má proto za to, že „obcházení institutu podnájmu“ nemůže být relevantním důvodem neplatnosti předmětné smlouvy. Přitom zásada autonomie vůle se plně uplatní i v nájemních vztazích k nebytovým prostorám, neboť zákon o nájmu a podnájmu nebytových prostor je vůči občanskému zákoníku předpis speciální, mající v zásadě dispositivní povahu (s odkazem na nález Ústavního soudu Pl ÚS 29/93.) V daném případě soud ani neuvedl, s kterými konkrétními kogentními ustanoveními měla být předmětná smlouva v rozporu, resp. je měla obcházet.
Konečně dovolatelka též namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku i rozsudku soudu prvního stupně, odkazuje na ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. a na judikaturu Ústavního soudu. Nepřezkoumatelnost dovolatelka spatřuje v tom, že soudy nijak neodůvodnily odchýlení se od svých předchozích závěrů a překvapivě rozhodly o neplatnosti nájemní smlouvy, ačkoliv za stejného skutkového stavu v předchozích rozsudcích o otázce (ne)platnosti rozhodly opačně. Oba soudy se dostatečně přesvědčivým způsobem se skutkovou a právní argumentací žalobkyně nevypořádaly a je tak nepřesvědčivé a nepřezkoumatelné nejen rozhodnutí soudu prvního stupně ve smyslu §157 odst. 2 o. s. ř., ale i napadené rozhodnutí odvolacího soudu, které uvedenou vadu řízení nenapravilo a v uvedeném smyslu je tak vadné i rozhodnutí odvolacího soudu.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání souhlasí s napadeným rozhodnutím a navrhuje, aby dovolání nebylo vyhověno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že podle bodu 12. čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. ve znění o. s. ř. účinném před 1. 7. 2009. Tak je tomu rovněž v daném případě.
Nejvyšší soud dále konstatoval, že podané dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, §241a odst. 1 o. s. ř.) a poté se musel zabývat přípustností dovolání, neboť dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.)
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být dána v posuzovaném případě pouze podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na které také dovolatelka odkazuje, tzn. jen jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a řeší otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.)
V posuzovaném případě nelze přípustnost dovolání dovozovat z ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně, jak to vyplývá z jeho rozhodnutí, i ve svých dalších rozhodnutím rozhodoval stejně, tj. žalobu zamítal.
Způsobilým dovolacím důvodem je v tomto případě pouze nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., na který také dovolatelka výslovně odkazuje, nikoliv již jiné vady řízení dovolatelkou namítané (nepřezkoumatelnost atd.), které nemají též povahu zásadních procesních otázek.
Pro právní posouzení této věci jsou rozhodná následující skutková zjištění, resp. skutkové závěry, které byly učiněny v předchozím řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím, a to zejména z následujících důkazů
- rozhodnutí Obvodní rady v Praze 1 ze dne 5. 5. 1992, jímž byl společnosti Helios Praha, s. r. o., udělen souhlas s umístěním obchodu, a služeb, bankovnictví, omezeného restauračního provozu – kavárny v městské části Praha 1, Ostrovní 1/1435, které nabylo právní moci 13. 5. 1992
- rozhodnutí Obvodního úřadu v Praze 1 ze dne 5. 5. 1992, zn. OOS/844/92, jímž bylo pro nájemce Helios Praha, s. r. o., podle §3 odst. 2 zák. č. 116/90 Sb. udělen souhlas s uzavřením nájemní smlouvy o nájmu místností určených k provozování obchodu a služeb v době čp. 1435, Ostrovní 1, Praha 1 za účelem restauračního provozu; ohledně ostatních nebytových prostor bylo konstatováno, že budou využívány jako kanceláře a OOS se k nim nevyjadřuje. Rozhodnutí o udělení souhlasu nabylo právní moci dne 5. 5. 1992.
- smlouva o nájmu resp. „nájemní smlouva“ ze dne 5. 5. 1992 mezi Římskou unií řádu Sv. Voršily – komunita Praha jako pronajímatelem (za účasti Národního divadla v Praze jako vedlejšího účastníka) a společností HELIOS PRAHA s. r. o. jako nájemcem, na dobu určitou 10 let, a to na specifikované nebytové prostory v budově č. p. 1435, kat. úz. Nové Město.
- smlouva o postoupení resp. převodu práv a povinností nájemce z výše uvedené nájemní smlouvy, uzavřená dne 24. 7. 1992 mezi společností HELIOS PRAHA s. r. o. na straně jedné a společností Themos s. r. o., jejímž předmětem byl závazek postupitele (převodce) převést na postupníka (nabyvatele) práva a povinnosti z nájemní smlouvy, za úplatu stanovenou ve zvláštním dokumentu (dodatku) ze dne 30. 11. 1992, kterým byla nahrazena ujednání ve smlouvě o převodu; na základě této smlouvy byla Themos s. r. o. povinna zaplatit sjednané peněžní úhrady nejprve ve prospěch HELIOS Praha a poté po postoupení pohledávky ze dne 1. 12. 1992 ve prospěch České pojišťovny (pohledávkou resp. pohledávkami byla úplata za převod nájemních práv ve čtvrtletních splátkách 125.000,-CHF, počínaje dnem 10. 12. 1993 (tyto splátky jsou předmětem žaloby v tomto sporu);
- smlouva o postoupení pohledávky ze dne 1. 12. 1992 mezi Helios Praha a. s. jako postupitelem a Českou pojišťovnou, a. s. jako postupníkem, jejímž předmětem bylo pohledávky za dlužníkem Themos s. r. o., a to na základě smlouvy o převodu, shora uvedené, s účinností od 5. 1. 1993, a dále dodatek č. 1 k této smlouvě z 8. 12. 1992 o způsobu postoupení pohledávek podle jejich splatnosti za jednotlivá období s tím, že za postoupení každé pohledávek Česká pojišťovna a. s. uhradí úplatu 19,000.000,- Kč ke dni účinnosti postoupení příslušné pohledávky;
- kupní smlouva ze dne 27. 7. 1993, na jejímž základě se Themos s. r. o. stala vlastníkem budovy č. p. 1435, v níž se nacházejí předmětné pronajaté nebytové prostory.
Dovolatelka má za právní otázky zásadního významu, které odvolací soud i soud prvního stupně řešil v rozporu s hmotným právem, otázky platnosti nájemní smlouvy se zřetelem na vymezení účelu nájmu, a to i ve vztahu ke stavebnímu určení nebytových prostor, způsobu udělení předchozího veřejnoprávního souhlasu s jejím uzavřením a dále právních následků event. neplatnosti nájemní smlouvy na (ne)platnost smlouvy o postoupení práv a povinností z nájemní smlouvy.
Rozhodnutí odvolacího soudu ohledně neplatnosti předmětné nájemní smlouvy spočívá na závěru, že tato smlouva je neplatná z důvodu neudělení předchozího souhlasu dle ust. §3 odst. 2 zák. č. 116/1990 Sb., záměně pojmů „patro“ a „podlaží“, nedostatečně vymezeného účelu užívání v nájemní smlouvě a že předmětné nebytové prostory nebyly pronajaty k účelu, ke kterému byly stavebně určeny.
Dovolací soud k jednotlivým důvodům, v nichž odvolací soud spatřuje důvod neplatnosti nájemní smlouvy a jejichž posouzení dovolatelka napadá, uvádí následující.
Závěr odvolacího soudu o neplatnosti nájemní smlouvy z 5. 5. 1992 z důvodů neudělení předchozího souhlasu příslušným správním orgánem ve smyslu ust. §3 odst. 2 zák. č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, v tehdejším znění, není správný, neboť tento souhlas byl k pronájmu předmětných nebytových prostor dán – viz rozhodnutí Obvodního úřadu v Praze 1 z 5. 5. 1992, zn. OOS/844/92. Vzhledem k tomu, že toto rozhodnutí nabylo právní moci 5. 5. 1992 a tentýž den byla uzavřena i předmětná nájemní smlouva, lze vycházet z toho, že byl dán předběžný souhlas příslušného orgánu s jejím uzavřením.
Na tento závěr nemůže mít vliv rozhodnutí Obvodní rady v Praze 1 z 5. 5. 1992, které nabylo účinnosti 13. 5. 1992 o „umístění společnosti HELIOS Praha, s. r. o., v budově čp. 1/1435 v Ostrovní ulici v Praze 1, neboť nejde o rozhodnutí ve smyslu ust. §3 odst. 2 zák. č. 116/1990 Sb., v tehdejším znění, a které se tak nemůže dotýkat platnosti nájemní smlouvy ze dne 5. 5. 1992.
Stejně tak není správný závěr odvolacího soudu, že k udělenému souhlasu s uzavřením nájemní smlouvy nelze přihlížet vzhledem k rozdílnému označení „patro“ a „podlaží“ v rozhodnutí a v nájemní smlouvě, neboť lze bez větších obtíží identifikovat, o které prostory se jedná (např. z kolaudačního rozhodnutí a účelu užívání apod.).
Dovolací soud též neshledává správným závěr odvolacího soudu o tom, že v nájemní smlouvě není dostatečně vymezen účel užívání. V čl. II. nájemní smlouvy je uveden účel, k němuž mají být nebytové prostory užívány, a to jako administrativní a kancelářské prostory, k provozování obchodu a služeb, a ke skladovacím účelům. Prostory v prvém a druhém nadzemním podlaží měly být užívány pro provozování restauračních a s nimi souvisejících služeb s tím omezením, že rozsah byl vázán na kolaudační rozhodnutí, tj. v rozsahu, v němž by byly tyto prostory k tomuto účelu stavebně určeny.
Rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jde o neplatnost nájemní smlouvy, je dále založeno na závěru, že nájemní smlouva je neplatná z toho důvodu, že nebytové prostory byly pronajaty k účelům, k nímž nebyly stavebně určeny a posouzení této otázky bylo též napadeno v dovolání, jak to vyplývá z jeho obsahu.
Podle §3 odst. 2 zák. č. 116/1990 Sb. se nebytové prostory pronajímají k účelům, ke kterým jsou stavebně určeny.
Podle skutkových zjištění z rozhodnutí o kolaudaci ze dne 5. 10. 1980, z nichž dovolací soud vychází, vyplývá, že předmětné nebytové prostory měly sloužit k provozu hostinské činnosti a nikoliv jako prostory administrativní, popř. skladovací, jak byl mj. účel a užívání vymezen v nájemní smlouvě. K rekolaudaci předmětných prostor nedošlo.
Pokud za této situace odvolací soud dospěl k závěru, že je tím dán důvod neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 5. 5. 1992, z tohoto posléze uvedeného důvodu je tento jeho závěr správný, neboť z ust. §3 odst. 2 zák. č. 116/1990 Sb., v rozhodném znění, ve spojení s §85 odst. 1 zák. č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu tehdy platného vyplývá, že nebytové prostory lze pronajmout pouze k účelům, k nimž byly stavebně určeny.
Z toho pak vyplývá, při neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 5. 5. 1992, že nemohlo dojít k převodu práv a povinností nájemce z uvedené smlouvy na společnost Themos, s. r. o., dle smlouvy ze dne 24. 7. 1992 a dále ani k postoupení pohledávek z této smlouvy vyplývajících na základě smlouvy ze dne 1. 12. 1992 uzavřené mezi společností HELIOS Praha, a. s., jako postupitele a Českou pojišťovnou, a. s., jako postupníkem.
Dovolatel v dovolání dále namítal, že pokud „možnost alternativního využití nebytových prostor mohla být považována za odporující ZNP“ (zákona č. 119/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor), pak podle jeho názoru mohl tento rozpor vést „maximálně k částečné neplatnosti oddělitelné části nájemní smlouvy“.
V posuzovaném případě bylo v nájemní smlouvě ze dne 1. 12. 1992 sjednáno nájemné za „veškeré nebytové prostory specifikované v čl. I.“ ve výši 10,000.000,- Kč (čl. IV), tedy jednou částkou, nikterak nedělenou vzhledem k jednotlivým nebytovým prostorům, které byly předmětem nájmu.
Dovolací soud za této situace dospěl k závěru, že nelze oddělit určitou část předmětných nebytových prostor, kterých by se neplatnost nájemní smlouvy netýkala, neboť by nebylo možné uvést pro tuto část výši nájemného.
Dovolací soud, shodně s odvolacím soudem, pokládá nad rámec uvedeného za vhodné poukázat na to, že s ohledem na přijatý závěr již nebyla řešena otázka postoupení práva nájmu z hlediska ujednání uvedeném v čl. VIII. odst. 2 nájemní smlouvy (podmínky, za nichž bylo možné právo nájmu postoupit), právní povahy tohoto postoupení, vlivu nabytí vlastnického práva společností Themos, s. r. o., k předmětným nebytovým prostorům (budova, v nichž se nacházejí) atd.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.), neboť shledal, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované vznikly náklady právního zastoupení, spočívající v odměně advokáta (vyjádření k dovolání) podle §3 odst. 1 bod 6., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb. v částce 10.000,- Kč, dále v jednom paušálu hotových výdajů k jednomu úkonu právní služby ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb., a konečně s připočtením 20% DPH podle §137 odst. 3 o. s. ř. v částce 2.060,- Kč činí celková náhrada nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč, kteroužto částku je žalobkyně povinna zaplatit k rukám advokáta žalované.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně 28. dubna 2011
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu