ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.123.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 123/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce TEMPO, obchodní družstvo , se sídlem v Opavě, Horní náměstí č.p. 104/1, PSČ 746 38, IČO 00032417, proti žalovanému H. L., zastoupenému Mgr. Radimem Kubicou, advokátem, se sídlem ve Frýdku-Místku, O. Lysohorského 702, o zaplacení částky 141 200 Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 28 Cm 109/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. dubna 2010, č. j. 8 Cmo 298/2009-195, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. dubna 2010, č. j. 8 Cmo 298/2009-195, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. října 2008, č. j. 28 Cm 109/2008-130, se zrušují , a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou na žalovaném domáhal zaplacení částky 141 200 Kč z důvodu neuhrazení kupní ceny za odebrané zboží.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. října 2008, č. j. 28 Cm 109/2008-130, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 141 200 Kč (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný objednal u žalobce písemnou objednávkou ze dne 4. 4. 1992 jeden barevný televizor Color 445, který tentýž den na základě jím potvrzeného dodacího listu č. 483028 od žalobce převzal; podle písemné objednávky ze dne 6. 4. 1992 na 8 kusů televizorů téhož druhu převzal žalovaný i toto zboží, o čemž svědčí jím podepsaný dodací list č. 483024. Jeden televizor měl hodnotu 17 650 Kč a žalobce jejich cenu vyúčtoval dne 6. 4. 1992 fakturou na souhrnnou částku 158 850 Kč. Žalovaný zaplatil žalobci pouze částku 1 800 Kč.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi účastníky došlo k uzavření platné kupní smlouvy podle §409 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) za dohodnutou kupní cenu (§409 odst. 2 obch. zák.), a že vymezení předmětu smlouvy a převzetí sjednaného zboží žalovaným bylo v řízení prokázáno. Vůči žalovanému, který od více subjektů odebral zboží, které nezaplatil, bylo v roce 1992 zahájeno trestní řízení, k němuž se žalobce se svým nárokem na náhradu škody připojil. Ve věci bylo rozhodnuto Krajským soudem v Ostravě rozsudkem ze dne 3. 9. 2004, č. j. 2 T 104/93-2499, v němž byl žalobci v adhezním řízení přiznán nárok na náhradu škody ve výši 15 850 Kč a ve zbytku byl se svým nárokem odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že skutek, o který se nárok opírá, nebyl opomenutím státního zástupce uveden v obžalobě, a tedy soud, respektujíce zásadu obžalovací, nemohl žalobci zbývající nárok přiznat. Rozhodnutí nabylo právní moci po rozhodnutí odvolacího soudu dne 21. 3. 2006.
Soud prvního stupně se dále zabýval námitkou promlčení vznesenou v řízení žalovaným. Vyšel z §408 odst. 1 obch. zák., podle něhož bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet. Námitku promlčení však nelze uplatnit v soudním nebo v rozhodčím řízení, jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty. V dané věci uplatnil žalobce svůj nárok vůči žalovanému u soudu poprvé dne 5. 1. 1993 v trestním řízení, které bylo ukončeno dne 21. 3. 2006, přičemž žalobce se o této skutečnosti dozvěděl dne 11. 5. 2006. Po dobu trvající déle než 13 let tak žalobce nemohl uplatnit svůj nárok v občanskoprávním řízení, neboť takové řízení by muselo být podle §83 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) pro překážku litispendence zastaveno. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že vznesl-li žalovaný za takové situace námitku promlčení, příčí se uplatnění této námitky dobrým mravům a je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil. Soud prvního stupně proto v souladu s §3 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) odepřel žalovanému právo vznést v daném případě vůči žalobci námitku promlčení pro rozpor s dobrými mravy.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 20. dubna 2010, č. j. 8 Cmo 298/2009-195, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud potvrdil skutkové i právní závěry soudu prvního stupně. Podle odvolacího soudu žalobce sice uplatnil v trestním řízení právo ve smyslu §402 obch. zák., avšak o tomto právu nebylo věcně rozhodnuto, proto promlčecí lhůta nepřestala podle §405 odst. 1 obch. zák. běžet. Promlčecí lhůta uplynula i s ohledem na ustanovení §408 obch. zák. Byl-li žalovaný fakturou č. 702094 se splatností dne 7. 4. 1992 vyzván k úhradě dlužné částky, což žalovaný nezpochybňoval, počala běžet promlčecí doba, jak vyplývá z §392 odst. 1 obch. zák., od tohoto dne. Desetiletá promlčecí lhůta tak uplynula dne 7. 4. 2002. Z toho důvodu se námitka promlčení reálně opírala o marné uplynutí desetileté objektivní promlčecí doby.
Odvolací soud se dále zabýval tím, zda měl žalobce možnost zabránit marnému uplynutí promlčecí doby a provedl za tím účelem důkaz trestním spisem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 2 T 104/93. Zjistil z něj, že soud nejprve poškozené s jejich nároky do řízení nepřipustil, tedy mimo jiné i žalobce s nárokem, jehož úhrada je předmětem tohoto řízení, následně poškozené (i žalobce) vyzýval, zda i nadále na připojení k trestnímu řízení s náhradou škody trvají, což žalobce potvrdil, uvedl-li, že požaduje náhradu škody v původní výši snížené o žalovaným zaplacenou částku 1 800 Kč. Z toho podle závěru odvolacího soudu vyplývá, že žalobce byl v průběhu trestního řízení přes počáteční pochybnost utvrzován v přesvědčení, že bude projednáván celý jeho nárok na náhradu škody, tedy nejenom ta část, jež byla obsažena v bodě 13 obžaloby. Že tomu tak nebude, žalobce zjistil definitivně až doručením rozsudku odvolacího soudu dne 11. 5. 2006. To už však objektivní desetiletá promlčecí lhůta žalobci marně uplynula. Odvolací soud uzavřel, že žalobce neměl reálnou možnost poté, co uplatnil nárok na náhradu škody v plné výši v rámci trestního řízení, zabránit uplynutí promlčecí lhůty a dospěl ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, že námitku promlčení uplatnil žalovaný v rozporu s dobrými mravy, a v podrobnostech odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Upřesnil toto rozhodnutí tak, že vzhledem k obchodněprávnímu charakteru uplatněného nároku je vznesená námitka promlčení v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, což má v zásadě tytéž důsledky, neboť jak vyplývá z §265 obch. zák., výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání s odůvodněním, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam. Žalovaný nesouhlasí s právním posouzením odepření jeho námitky promlčení uplatněného nároku oběma soudy. Za otázky zásadního právního významu označil otázku možnosti uplatnit dobré mravy a zásady poctivého obchodního styku i na odepření námitky promlčení v obchodních vztazích při promlčení po uplynutí desetileté promlčecí doby stanovené v §408 obch. zák. Dovolatel dále uvádí, že žalobce jako právnická osoba měl „jiné právní možnosti, jak uplatnit svá právo proti žalovanému“ (dovolatel zřejmě omylem uvádí „žalobci“) a klade v této souvislosti otázku, zda je možno za této situace odepřít uplatnění námitky promlčení.
Dovolatel hodnotí desetiletou promlčecí dobu danou ustanovením §408 odst. 1 obch. zák. jako absolutní promlčecí dobu, která bez ohledu na jiná ustanovení zákona, tedy i bez ohledu na zásady poctivého obchodního styku a princip dobrých mravů, má přednost při posuzování promlčení před zmíněnými dobrými mravy i zásadou poctivých obchodních zvyklostí. Jedinými výjimkami z koncepce této absolutní promlčecí doby je podle dovolatele vlastnické právo, základní lidská práva a trestné činy proti lidskosti. Z toho dovolatel dovozuje, že absolutní promlčecí dobu deseti let tak, jak je stanovena v §408 obch. zák., nelze prolomit „soudcovskou tvorbou práva“.
Námitku promlčení lze podle názoru dovolatele odepřít pouze za zcela výjimečných okolností, ty však v dané věci nenastaly. Dovolatel v této souvislosti poukazuje zejména na okolnost, že žalobce jako podnikatel existující od roku 1957, s vlastním právním týmem, nevyvinul ani minimální právní pečlivost a neseznámil se s obsahem obžaloby, což mohl učinit již od roku 1993. Pokud by tak učinil, věděl by, že jím uplatněná náhrada škody v trestním řízení mu nebude nikdy přiznána. Neučinil tak všechny kroky, které lze od něho spravedlivě požadovat k tomu, aby se domohl svých nároků soudní cestou, neanalyzoval právně situaci v trestním řízení a neučinil v trestním řízení kromě běžného uplatnění náhrady škody žádný další úkon, který by směřoval k vymožení pohledávky. Žalobci nic nebránilo vzít v trestním řízení částečně zpět svůj nárok na náhradu škody a podat vůči žalovanému žalobu na zaplacení kupní ceny v řízení civilním.
Z uvedených důvodů dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§l0a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl Nejvyšší soud k závěru, že rozsudek odvolacího soudu v dané věci má po právní stránce zásadní význam, neboť odvolací soud aplikoval ustanovení §3 obč. zák. a ustanovení §265 obch. zák. v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolání je proto přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání je tudíž i důvodné.
Problematikou uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy se Nejvyšší soud opakované zabýval v řadě svých předchozích rozhodnutí, v nichž dospěl k závěru, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2008, sp. zn. 20 Cdo 5406/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 59/2004, jehož závěry akceptoval Ústavní soud České republiky ve svém nálezu ze dne 6. září 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04 - všechna citovaná rozhodnutí vydaná po 1. 6. 2000 jsou přístupná na www.nsoud.cz ).
Uvedené závěry je třeba obdobně vztáhnout i na posuzování, zda výkon práva vznést námitku promlčení je či není v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku (§265 obch. zák.), přičemž v obchodních závazkových vztazích je třeba obzvlášť zdůraznit výjimečnost důvodů, jež by mohly vést k závěru o rozporu námitky promlčení se zásadami poctivého obchodního styku. Účastníky tohoto závazkového vztahu jsou totiž obvykle podnikatelé, u nichž se předpokládá jistá profesionální zdatnost při ochraně svých práv.
V daném případě však odvolací soud z uvedených závěrů nevycházel.
Dovolateli je nutno přisvědčit, že v posuzované věci žalobci nic nebránilo zjistit, co je předmětem trestního řízení vedeného proti žalovanému u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 2 T 104/93, k němuž se v adhezním řízení připojoval se svým nárokem na náhradu škody, a následně na tato zjištění reagovat provedením odpovídajících procesních úkonů směřujících k náležitému uplatnění jeho nároků. Zejména však nelze skutečnost, že státní zástupce příslušný skutek nezahrnul do obžaloby, přičítat k tíži žalovanému. V rozsudku odvolacího soudu, tak jak byl odůvodněn, nelze shledat žádné výjimečné okolnosti, které by mohly svědčit o zneužití práva na straně žalovaného tím, že vznesl námitku promlčení nároku, který je předmětem tohoto řízení, nebo že by byl jeho postup jiným způsobem v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Není tudíž odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu podle ustanovení §243b odst. 3 věty prvé o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. února 2012
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu