ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.1304.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 1304/2017-130
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Fakultní nemocnice Brno , se sídlem v Brně – Bohunicích, Jihlavská 340/20, PSČ 625 00, IČO 65269705, zastoupené JUDr. Hanou Krejčí, advokátkou, se sídlem v Brně, Špitálka 434/23, PSČ 602 00, proti žalované ESOX, spol. s r.o., se sídlem v Brně - Kohoutovicích, Libušina třída 826/23, PSČ 623 00, IČO 00558010, zastoupené JUDr. Oktaviánem Kociánem, advokátem, se sídlem v Brně, Příkop 838/6, PSČ 602 00, o zaplacení částky 314 118 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 255 C 119/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. září 2016, č. j. 28 Co 228/2015-107, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 11 955 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Oktaviána Kociána, advokáta, se sídlem v Brně, Příkop 838/6, PSČ 602 00.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. března 2015, č. j. 255 C 119/2013-88, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 314 118 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 28. června 2012 do zaplacení (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. září 2016, č. j. 28 Co 228/2015-107, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost s odkazem na ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a současně i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dále dle dovolatelky závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla dovolání zamítnout.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněný tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. jsou skutečně splněna.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolání žalobkyně není přípustné.
Na úvod je třeba připomenout závěry Nejvyššího soudu ve věci vymezení přípustnosti dovolání podle občanského řádu účinného od 1. ledna 2013. Již ve svém usnesení ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSCR 55/2013, nebo v usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, jež bylo publikováno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud konstatoval, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dospěl v nich také k závěru, že může-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje citace textu tohoto ustanovení nebo jeho části. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva se jedná, a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této právní otázky odchyluje. Stejné závěry citované judikatury platí i pro námitku dovolatelky, že otázka hmotného práva dosud nebyla Nejvyšším soudem vyřešena; tj. z dovolání musí být patrno, jakou otázku hmotného či procesního práva, na níž odvolací soud postavil své rozhodnutí, pokládá dovolatelka za Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou.
Ačkoliv dovolatelka v dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, žádné takové právní otázky neformulovala.
Žalobkyně dále v úvodu svého dovolání předestřela, že napadené rozhodnutí závisí též na otázce hmotného práva i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Jako otázku hmotného práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, dovolatelka v dovolání formulovala otázku, zda „je samostatným právem žalobkyně požadovat dříve smluvně ujednanou náhradu žalobkyní poskytnutého plnění třetí osobě, která namísto žalované vadu odstranila poté, co žalovaná bezdůvodně vadu neodstranila, a současně, zda je takové právo žalobkyně na zaplacení samostatným právem, pro které běží samostatná promlčecí doba, potažmo od kdy tato běží, případně zda je takové právo na zaplacení součástí práva žalobkyně odstranit v předmětném případě vadu třetí osobou, pročež i takové právo má samostatnou promlčecí dobu“.
Z odůvodnění dovolání pak vyplývá, že žalobkyně odvolacímu soudu vytýkala zejména to, že nesprávně právně posoudil otázku, zda v nyní posuzovaném případě došlo k promlčení práva na úhradu částky vynaložené třetí osobě za odstranění vad díla místo zhotovitele (žalované). Dle dovolatelky se začátek promlčecí doby pro uplatnění práva na úhradu nákladů vynaložených na odstranění vad díla třetí osobou neváže na okamžik uplatnění práva z vadného plnění, tj. reklamaci ze dne 28. ledna 2009, jak uzavřel odvolací soud, nýbrž k okamžiku zaplacení ceny díla třetí osobě ze strany žalobkyně, případně na konec náhradní lhůty ke splnění povinnosti žalované vadu odstranit. Promlčecí doba tak nemohla v žádném případě uplynout dříve, než ke dni 23. srpna 2014, neboť náhradní lhůta byla žalované poskytnuta dne 23. srpna 2010. Dle dovolatelky je smluvně ujednané právo objednatele na odstranění vady díla třetí osobou samostatným právem a pro jeho uplatnění musí běžet samostatná promlčecí doba, která počíná běžet dnem následujícím po dni, kdy žalobkyně plnila třetí osobě, která vady na její pokyn odstranila. I kdyby však právo na odstranění vady třetí osobou a právo na zaplacení plnění žalobkyní v důsledku plnění třetí osoby poskytnutého bylo jedním sdruženým nárokem, nemohla promlčecí doba započíst dříve než ke konci náhradní lhůty ke splnění povinnosti žalované vadu odstranit.
Dovolatelka v souvislosti se svými námitkami odkazovala na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 25. května 2016, sp. zn. 33 Cdo 4944/2015, rozsudek ze dne 20. srpna 2015, sp. zn. 23 Cdo 4167/2014, a rozsudek ze dne 30. března 2016, sp. zn. 32 Cdo 4980/2014), když měla za to, že se odvolací soud při svém právním posouzení odchýlil od zde uvedených závěrů.
Závěry obsažené v dovolatelkou citované judikatuře Nejvyššího soudu však na nyní projednávanou věc nedopadají. Odvolací soud se tak od těchto závěrů nemohl při posuzování dovolatelkou formulovaných právních otázek odchýlit.
V usnesení ze dne 25. května 2016, sp. zn. 33 Cdo 4944/2015, se Nejvyšší soud zabýval otázkou předpokladů vzniku práva z odpovědnosti za vady podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále též jen „obč. zák.“). Zatímco občanský zákoník (§101 a §102) pro počátek běhu promlčecí doby k uplatnění práva z odpovědnosti za vady předpokládá nejen vytknutí vady díla, ale též současné sdělení, jaké právo v souvislosti s reklamovanou vadou objednatel zvolil, §393 odst. 2 obch. zák. začátek běhu promlčecí doby u nároků ze záruky za jakost váže ke dni včasného oznámení vady během záruční doby. Je tedy zřejmé, že dovolatelkou citované rozhodnutí řeší jinou otázku než dovolatelkou vymezenou. V rozsudku ze dne 20. srpna 2015, sp. zn. 23 Cdo 4167/2014, Nejvyšší soud řešil otázku, zda má objednatel právo na slevu z ceny díla v situaci, kdy se zhotovitel odmítl zabývat odstraněním řádně reklamované vady díla a objednatel si nechal vadu odstranit třetí osobou a o této skutečnosti před odstraněním vady zhotovitele neuvědomil. Nejvyšší soud se v předmětném rozhodnutí vůbec nezabýval otázkou začátku běhu promlčecí doby. Tou se nezabýval ani v posledním dovolatekou citovaném rozhodnutí ze dne 30. března 2016, sp. zn. 32 Cdo 4980/2014, v němž řešil otázku, zda v případě, kdy zhotovitel nevyhoví důvodně uplatněnému požadavku objednatele na bezplatné odstranění vady díla opravou a náklady účelně a předvídatelně vynaložené na odstranění této vady převyšují slevu z ceny díla odpovídající této vadě, jsou tyto náklady v rozsahu převyšujícím slevu z ceny újmou reparovatelnou prostřednictvím náhrady škody.
Odvolací soud právo žalobkyně nechat si odstranit vady díla třetí osobou a domáhat se po zhotoviteli úhrady s tím souvisejících nákladů (za předpokladu, že tato možnost byla smluvně ujednána) posoudil v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu jako právo z odpovědnosti za vady díla (srov. např. usnesení ze dne 30. listopadu 2016, sp. zn. 23 Cdo 4178/2016, usnesení ze dne 3. března 2016, sp. zn. 23 Cdo 2577/2015, či usnesení ze dne 25. dubna 2017, sp. zn. 23 Cdo 5367/2016).
Nejvyšší soud nemá žádný důvod odchylovat se od svých již dříve vyjádřených závěrů ani v nyní posuzované věci, v níž stejně jako ve věci řešené pod sp. zn. 32 Odo 1616/2005 došlo k uplatnění práv z odpovědnosti za vady díla, které náleží objednateli ze záruky za jakost díla poskytnuté objednateli zhotovitelem. Pro práva ze záruky za jakost díla, a to pro všechna práva, začíná běžet čtyřletá promlčecí doba podle §392 odst. 2 věty druhé obch. zák. vždy ode dne včasného oznámení vady zhotoviteli. Žádnou speciální lhůtu pro právo na náhradu nákladů, které musel objednatel vynaložit na odstranění vad díla třetí osobou, tak nelze z tohoto ustanovení dovodit. Právo nechat si odstranit vady díla třetí osobou a následně se po zhotoviteli domáhat úhrady takového odstranění je pouze jeden ze způsobů vypořádání práv z odpovědnosti za vady, který však musí být ujednán ve smlouvě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2011, sp. zn. 23 Cdo 4379/2008, či rozsudek ze dne 15. dubna 2004, sp. zn. 29 Odo 556/2003).
Jestliže záruční doba na jakost díla byla stanovena v délce trvání 70 měsíců ode dne předání a převzetí dokončeného díla, ohledně vad vztahujících se k montáži osvětlení byla v této věci prodloužena až do 20. května 2011, žalovaná oznámila žalobkyni vady díla dopisem ze dne 28. ledna 2009, který byl žalobkyni doručen dne 4. února 2009, pak promlčecí lhůta skončila dne 4. února 2013. Závěr odvolacího soudu o promlčení nároku žalobkyně je tudíž v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, neboť z té vyplývá, že okamžikem rozhodným pro začátek běhu promlčecí doby dle obchodního zákoníku je okamžik včasného oznámení vady zhotoviteli.
Žalobkyně dále namítala, že napadené rozhodnutí závisí též na vyřešení otázky procesního práva, „zda nepoučení žalobkyně ohledně nutnosti tvrdit rozhodné skutečnosti ohledně počátku, resp. konce běhu promlčecí doby nároku, který je předmětem řízení, je postupem soudu, který má za následek nepřípustné zatížení řízení procesní vadou, a současně zda odvolací soud mohl a měl toto procesní pochybení soudu prvého stupně napravit“. V této souvislosti dovolatelka rovněž namítala, že rozhodnutí soudu prvního stupně pro ni bylo nepředvídatelné, přičemž odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011.
Jak již bylo uvedeno výše, pro způsobilé vymezení otázky, která může založit přípustnost dovolání, je nezbytné, aby se jednalo o právní otázku, na jejímž řešení založil odvolací soud své rozhodnutí. Odvolací soud však své rozhodnutí na dovolatelkou vymezené otázce nezaložil. Vytýká-li žalobkyně odvolacímu soudu nesprávný procesní postup, namítá procesní vadu, která však není způsobilá založit přípustnost dovolání. Dovolací soud by k procesní vadě mohl za určitých podmínek přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné. Samotná tvrzená vada řízení však přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. vyvolat nemůže.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. dubna 2018
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu