ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.1470.2012.1
sp. zn. 23 Cdo 1470/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně BODACIOUS a.s. , se sídlem Praha 1, Hybernská 1007/20, identifikační číslo osoby 27232891, zastoupené Mgr. Josefem Březinou, advokátem se sídlem Praha 2, Americká 35, proti žalované TV PRODUKCE a.s. , se sídlem Praha 8 - Libeň, Na Žertvách 24/132, PSČ 180 00, identifikační číslo osoby 27232891, zastoupené Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou, se sídlem Praha 8, Sokolovská 5/49, o zaplacení 149 087 712 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 23 C 139/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2011, č. j. 69 Co 444/2011-358, takto:
I. Dovolání se zamítá v rozsahu, v němž směřuje proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2011, č. j. 69 Co 444/2011-358, kterým byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. prosince 2010, č. j. 23 C 139/2009-200, tak, že žaloba byla co do výše 5 694 000 Kč s příslušenstvím zamítnuta.
II. Ve zbytku se dovolání odmítá.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 126 130 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Ludmily Kutějové, advokátky, se sídlem Praha 8, Sokolovská 5/49.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalované domáhá zaplacení částky ve výši 149 087 712 Kč s příslušenstvím z titulu smluvní pokuty sjednané v nájemní smlouvě ze dne 4. 5. 2005, uzavřené mezi předchůdcem žalobkyně, jako pronajímatelem nemovitostí, a žalovanou, jako nájemkyní. Smluvní pokutu žalobkyně vyčíslila částkou 150 945 600 Kč, ale proti této pohledávce byla předchůdcem žalobkyně započtena pohledávka žalované na vrácení zaplacené zálohy ve výši 1 857 888 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 20. 2. 2008 postoupil předchůdce žalobkyně (pronajímatel podle nájemní smlouvy) pohledávku vůči žalované ve výši 149 087 712 Kč na žalobkyni.
Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby, neboť se domnívá, že nájemní smlouva byla sjednána neplatně, neboť neodpovídá požadavkům zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Práva a povinnosti z této smlouvy zanikla odstoupením, doručeným žalované dne 3. 10. 2005 a pro případ odstoupení od smlouvy žádná smluvní pokuta sjednána nebyla. Smluvní pokuta byla sjednána jen pro případ, že předmět nájmu nebude předán zpět pronajímateli do 31. 12. 2006. Namítla rovněž, že žalobkyně není aktivně legitimována, neboť ve smlouvě o postoupení pohledávek nebyly pohledávky dostatečně určitě identifikovány. Navíc považuje předmětnou smluvní pokutu ze neplatnou z důvodu její nepřiměřenosti. Poukazuje rovněž na to, že vztah mezi účastníky není vztahem mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti s ohledem na skutečnost, že předchůdce žalobkyně neměl v době uzavírání nájemní smlouvy v předmětu podnikání pronájem nemovitostí, ale jen výrobu a prodej s chemickými látkami.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 22. prosince 2010, č. j. 23 C 139/2009 -200, výrokem I. uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 5 694 000 Kč s úroky z prodlení v tomto výroku specifikovanými, výrokem II. zamítl žalobu co do částky 143 393 712 Kč s úroky z prodlení v tomto výroku specifikovanými a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vztah založený nájemní smlouvou uzavřenou dne 4. 5 2005 mezi předchůdcem žalobkyně společností Obilní lihovar Kralupy, a. s. a žalovanou posoudil jako obchodní závazkový vztah, jestliže předchůdce žalobkyně byl vlastníkem nemovitostí, které pronajímal. Za nerozhodnou považoval v tomto směru námitku žalované k předmětu podnikání předchůdkyně žalobkyně. Smlouvu posoudil soud prvního stupně jako platnou nájemní smlouvu uzavřenou podle §663 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), neboť předmětem pronájmu nebyly jen nebytové prostory. Odmítl námitku žalované, že žalobkyně není ve věci aktivně legitimována, neboť pohledávka byla při postoupení dostatečně identifikována. Vyšel ze zjištění, že nájemní smlouva byla sjednána na dobu určitou od 4. 5. 2005 do 31. 12. 2006. Smluvní vztah z nájemní smlouvy byl ukončen předčasně odstoupením předchůdkyně žalobkyně, doručeným žalované dne 3. 10. 2005 z důvodu prodlení žalované s platbou nájemného trvajícím déle než 20 dnů. Žalovaná vyzvala předchůdkyni žalobkyně vyklidit nemovitosti do 6. 10. 2005. Žalovaná předala nemovitosti předchůdkyni žalobkyně dne 22. 12. 2005, ale se závadami na předávaných nemovitostech. Mezi účastníky byla sjednána lhůta k odstranění nedostatků do 15. 1. 2006, které byly až na jednu závadu (oprava asfaltové plochy) odstraněny dne 19. 1. 2006. Soud prvního stupně dále vyšel z obsahu nájemní smlouvy, podle jejíhož čl. 4 odst. 2 písm. k) měla nájemkyně (žalovaná) po skončení nájmu uvést na své náklady předmět nájmu do stavu, v jakém jej převzala, a to s přihlédnutím k běžnému opotřebení a úpravám provedeným se souhlasem pronajímatele a v tomto stavu je na konci doby nájmu předat pronajímateli. Dále bylo v tomto článku smlouvy sjednáno, že pokud nájemkyně tuto povinnost nesplní, je povinna zaplatit pronajímateli smluvní pokutu ve výši částky rovnající se aktuálnímu celkovému měsíčnímu nájemnému za každý den prodlení s předáním každé budovy tvořící předmět nájmu. Soud prvního stupně dospěl k závěru že takto sjednaná smluvní pokuta je nepřiměřená a podle §301 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) ji moderoval na částku odpovídající ročnímu nájemnému, kterou považoval za přiměřenou, vycházeje z toho, že nájemné činilo 15 600 Kč denně, což činilo podle závěru soudu celkem 5 694 000 Kč, a proto v této části společně s příslušenstvím za nezaplacení této částky včas žalobě vyhověl, zatímco co do částky 143 393 712 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. prosince 2011, č. j. 69 Co 444/2011-358, výrokem I. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. tak, že žalobu v této části co do výše 5 694 000 Kč s příslušenstvím zamítl, výrokem II. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že mezi účastníky byla uzavřena podle §663 a násl. obč. zák. platná nájemní smlouva, jejímž předmětem byly čtyři budovy, jednoznačně a nezaměnitelné ve smlouvě identifikovatelné. Za nerozhodné považoval, že strany smlouvu uvozovaly odkazem na zákon č. 116/1990 Sb., neboť podle standardní judikatury je třeba při takto vymezeném předmětu nájmu podřadit vztahy pod obecnou úpravu obsaženou v §663 a násl. obč. zák.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně i v tom, že mezi účastníky se jedná o obchodní závazkový vztah, neboť nájemní smlouva byla uzavřena při podnikatelské činnosti účastníků a je nerozhodné, že právní předchůdce žalobkyně neměl v předmětu podnikání zapsán nájem nemovitostí. Takový právní názor je podle odvolacího soudu též v souladu s ustálenou judikaturou.
Odvolací soud ale nepřisvědčil soudu prvního stupně v jeho výkladu dotčeného ustanovení nájemní smlouvy o smluvní pokutě. Odvolací soud po zopakování dokazování předmětnou nájemní smlouvou dospěl k závěru, že smluvní pokuta byla sjednána pouze pro případ, kdy by žalovaná, jako nájemkyně, do termínu předpokládané doby nájmu, tj. do 31. 12. 2006 předmětné nemovitosti pronajímateli nepředala v požadovaném stavu. Podle odvolacího soudu text ustanovení čl. 4 odst. 2 písm. k) předmětné nájemní smlouvy je zcela jednoznačný a nevyvolává žádné pochybnosti, aby bylo třeba smlouvu vykládat pomocí výkladových pravidel ve smyslu §266 obch. zák. V daném případě byl dohodnutým termínem k vrácení předmětu nájmu termín 31. 12. 2006, přičemž povinnosti ohledně vrácení nájmu ve smyslu §682 obč. zák. a povinnosti dané smlouvou ohledně vrácení nájmu do tohoto termínu byly podle závěru odvolacího soudu žalovanou, jako nájemkyní, splněny, když ustanovení §682 obč. zák. nestanoví lhůtu pro vrácení nájmu a ta je jen věcí dohody stran ve smyslu ustanovení §340 odst. 1 obch. zák. Odvolací soud proto uzavřel, že žalobkyni žádný nárok na zaplacení smluvní pokuty nevznikl.
Jestliže pohledávka žalobkyně z titulu smluvní pokuty, jejíž zaplacení je v tomto sporu požadováno, neexistuje, je neplatná i postupní smlouva, od níž žalobkyně odvozuje aktivní věcnou legitimaci v předmětné právní věci.
Odvolací soud z uvedených důvodů rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé změnil tak, že žalobu co do požadavku na zaplacení částky 5 694 000 Kč s příslušenstvím zamítl a rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil v zamítavém výroku ohledně částky 143 393 712 Kč s příslušenstvím.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání, jehož přípustnost proti napadenému výroku I. i výroku II. dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), přičemž připouští přípustnost dovolání proti výroku II. i podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání podala z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, z důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. s tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a podle §241a odst. 3) o. s. ř.
Dovolatelka má za to, že odvolací soud pochybil, jestliže vycházel výhradně z jazykového (gramatického) výkladu smlouvy o sjednání smluvní pokuty a výslovně odmítl aplikovat ustanovení §266 obch. zák. a snažit se o výklad tohoto smluvního ujednání.
Dovolatelka nesouhlasí ani s úvahou odvolacího soudu ohledně aplikace §682 obč. zák., že toto ustanovení nestanoví lhůtu pro vrácení nájmu.
Žalobkyně v dovolání dále uvádí argumenty k závěru soudu prvního stupně o využití moderačního práva, s jehož závěry nesouhlasí byť si je vědoma, že odvolací soud se s ohledem na svůj právní závěr moderací smluvní pokuty nezabýval.
Dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu o neplatnosti postupní smlouvy, neboť eventuální neexistence postupované pohledávky není důvodem pro neplatnost smlouvy o jejím postoupení.
Podle názoru dovolatelky je rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné, neboť neobsahuje jakékoliv úvahy, ze kterých by bylo možné rekonstruovat úvahy, kterými se odvolací soud řídil, a to zejména ohledně výkladu nájemní smlouvy ve vztahu k vzniku povinnosti nemovitost vyklidit. Soud se pouze omezil na autoritativní tvrzení, že nemá pochybnosti o výkladu příslušného ustanovení smlouvy.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhla ve vztahu k napadenému výroku I. jeho zamítnutí a ve vztahu k napadenému výroku II. a III. jeho odmítnutí. Má za to, že nejsou dány podmínky pro založení přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu výroku, když námitky dovolatelky jsou rázu skutkového, brojí-li proti tomu, jakým způsobem odvolací soud vyložil nájemní smlouvu, jaký byl obsah sjednaného ustanovení o smluvní pokutě, a to zejména s ohledem na to, jaká byla v daném případě vůle smluvních stran. Navíc se žalovaná domnívá, že odvolací soud správně konstatoval, že znění příslušného ustanovení o smluvní pokutě nevykazuje pochybnosti, které by otevřely prostor pro výklad vůle smluvních stran ve smyslu §266 obch. zák. Je přesvědčena, že z ujednání vyplývá, že smluvní strany smluvní pokutou zajistily nesplnění povinnosti vyklidit nemovitost ke sjednanému datu do 31. 12. 2006 a tuto povinnost nelze zaměňovat s povinností vyklidit nemovitosti v případě odstoupení od smlouvy, s případem předčasného ukončení smlouvy. Podle žalované není pak ani potřebné se zabývat v daném případě otázkou, v jaké lhůtě je povinen nájemce vyklidit pronajatou nemovitost, neboť tato povinnost nebyla zajištěna smluvní pokutou. Nesouhlasí ani s námitkami dovolatelky, jimiž brojí proti snížení smluvní pokuty soudem prvního stupně, které nemohou podle ní obstát.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po té, co zjistil, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a je řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání podaného žalobkyní do měnícího výroku I. rozsudku odvolacího soudu.
V této části je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka ani takové vady v dovolání neuplatňuje.
Dovolatelka však namítá, že řízení je postiženo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], kterou spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné v odůvodnění právního posouzení věci odvolacím soudem.
Nejvyšší soud neshledal, že by však uvedené odůvodnění rozhodnutí bylo postiženo takovou vadou. Odvolací soud zdůvodnil, proč dospěl k jinému právnímu závěru než soud prvního stupně ohledně uplatněného nároku na smluvní pokutu. Svůj právní závěr odůvodnil tím, že podle jeho právního názoru je text ustanovení čl. 4 odst. 2 písm. k) předmětné nájemní smlouvy zcela jednoznačný a nevyvolává žádné pochybnosti, aby bylo třeba smlouvu vykládat pomocí výkladových pravidel ve smyslu §266 obch. zák. Uvedl, že v daném případě byl dohodnutým termínem k vrácení předmětu nájmu termín 31. 12. 2006, přičemž povinnosti ohledně vrácení nájmu dané smlouvou byly do tohoto termínu žalovanou, jako nájemkyní, splněny, a proto žalobkyni žádný nárok na zaplacení smluvní pokuty nevznikl.
Dovolatelka uplatnila rovněž dovolací důvod podle §241 odst. 3 o. s. ř., který se pojí s námitkami, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Podstatnou částí se přitom rozumí takové skutečnosti, jež má odvolací soud za prokázané a které byly významné pro rozhodnutí věci při aplikaci hmotného práva. Uvedenému ustanovení odpovídá tvrzení, jehož prostřednictvím dovolatel zpochybní logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně tvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř.
Dovolatelka výslovně neuvedla, v čem spatřuje oprávněnost uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., a Nejvyšší soud z obsahu spisu ani žádné důvody pro závěr, že by uvedený dovolací důvod byl naplněn, neshledal.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval, nebyl ve vztahu k napadenému výroku I. odvolacího soudu uplatněn důvodně.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud správně dovodil, že si strany sjednaly smluvní pokutu pro případ porušení povinnosti – nepředání nemovitostí žalovanou, jako nájemkyní, pronajímatelce (žalobkyni) v požadovaném stavu do 31. 12. 2006, tj. pro případ, že dojde k řádnému ukončení nájmu uplynutím sjednané doby nájmu. Ujednání předmětného článku 4 odst. 2 písm. k) smlouvy je srozumitelné a určité a nelze je proto doplňovat či rozšiřovat na základě vykládacích pravidel i na jiné porušení povinností, jak odvolací soud správně dovodil, např. na porušení povinnosti vyplývající z ujednání o vzájemném vypořádání práv účastníků při zániku závazkového vztahu na základě odstoupení. Pro takový případ - plnění povinností spojených s vyklizením nemovitostí po odstoupení od smlouvy - nebyla smluvní pokuta sjednána. V této souvislosti je namístě poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97, uveřejněný v Soudní judikatuře seš. 3/1999, pod označením SJ 30/1999, podle něhož interpretace obsahu právního úkonu soudem podle §266 obch. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle doplňovat. Závěry této dosavadní judikatury plně dopadají i na projednávanou věc. Jsou-li pojmy použité k jazykovému vyjádření obsahu písemné smlouvy natolik jednoznačné, že z nich nelze ani s přihlédnutím k tvrzené vůli účastníka smlouvy usuzovat na jiný obsah tohoto právního úkonu, nelze obsah smluvního ujednání vyložit v rozporu s jazykovým projevem [srov. rozsudek ze dne 22. srpna 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/1999, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“), pod číslem C 686, svazek 9, a též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 23 Cdo 751/2010, veřejnosti dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ].
S ohledem na správný právní závěr odvolacího soudu, že žalobkyni nárok na zaplacení smluvní pokuty v daném případě nevznikl, nemohl odvolací soud posuzovat otázku možnosti moderace smluvní pokuty.
Odvolací soud tedy nepochybil, jestliže změnil vyhovující výrok I. rozsudku soudu prvního stupně ohledně přiznání části smluvní pokuty.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tedy nebyl uplatněn důvodně, proto Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř. ), dovolání žalobkyně podané proti měnícímu výroku I. odvolacího soudu podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
Dovolací soud se dále zabýval dovoláním žalobkyně podaným do potvrzujícího výroku II. odvolacího soudu. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu může být dána podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na které též dovolatelka odkazuje, tj. že dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V této části rozhodnutí se nejedná o případ tzv. skryté diformity, jak se nesprávně dovolatelka domnívá, neboť rozdílné právní posouzení nároku soudem prvního a druhého stupně nezakládají různé právní povinnosti. Dovolání žalobkyně není tedy v této části, jíž dovolatelka brojí proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ale přichází v úvahu pouze přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Jestliže je tedy přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní, pak dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není v části, jíž dovolatelka brojí proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, přípustné podle 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť v této části nemá napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam.
Námitky uplatněné žalobkyní v dovolání se týkaly obou napadených výroků rozsudku odvolacího soudu ve věci samé a dovolací soud, jak výše uvedeno, se s uplatněnými námitkami žalobkyně k posouzení nároku na zaplacení smluvní pokuty již vypořádal při přezkoumávání měnícího výroku odvolacího soudu. Právní závěry učiněné Nejvyšším soudem ve vztahu k napadenému vyhovujícímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu, se plně vztahují i k napadenému potvrzujícímu výroku II. rozsudku odvolacího soudu. Nejvyšší soud tedy odkazuje na svůj výše uvedený právní závěr, že žalobkyni nárok na zaplacení smluvní pokuty nevznikl, jak správně dovodil odvolací soud.
Rozhodl-li tedy odvolací soud výrokem II. napadeného rozsudku o uplatněném nároku po právu a v souladu s dosavadní judikaturou, nemá rozhodnutí odvolacího soudu v této části ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam a není tudíž přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a proto jej Nejvyšší soud v této části podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Pokud žalobkyně podala dovolání i do výroku III. rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, jež má charakter usnesení. Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř. Ustanovení §237 zakládá přípustnost jen proti rozhodnutí ve věci samé a §238, §238a a §239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že rozhodnutí o nákladech řízení není mezi tam vyjmenovanými usneseními. Proto dovolání v rozsahu směřujícím proti výrokům rozsudku odvolacího soudu týkajícím se náhrady nákladů řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Dovolání žalobkyně směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, není tedy podle §236 odst. 1 o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) jako nepřípustné i v této části odmítl - §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z mimosmluvní odměny advokáta ve výši 104 240 Kč §1 odst. 2, věty první, §6 odst. 1, §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění), a po přičtení 21% daně z přidané hodnoty ve výši 21 890 Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř., §37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 126 130 Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně dne 13. května 2013
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu