ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.1517.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 1517/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně M. K., zastoupené JUDr. Rudolfem Skoupým, advokátem, se sídlem ve Svitavách, Soudní 1, proti žalovaným 1. V. M. a 2. L. M., oběma zastoupeným Mgr. Bronislavem Šerákem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Na Bělidle 2/830, o zaplacení částky 4 996 711,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1459/2007, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2009, č. j. 6 Cmo 189/2009-505, takto:
I. Dovolací řízení se ve vztahu k první žalované zastavuje .
II. Dovolání druhé žalované se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 16. ledna 2009, č. j. 13 Cm 1459/2007-207, výrokem I. uložil žalovaným zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 4 996 711,10 Kč s 0,1% úrokem z prodlení denně z částky 589 438 Kč od 1. 5. 2004, z částky 1 118 025,50 Kč od 28. 5. 2004 do 20. 12. 2004, z částky 903 984,50 Kč od 21. 12. 2004, z částky 309 116 Kč od 1. 6. 2004, z částky 586 209 Kč od 1. 7. 2004, z částky 291 176 Kč od 31. 10. 2004, z částky 110 973,90 Kč od 1. 12. 2004, z částky 967 230,20 Kč od 31. 12. 2004, z částky 340 617,50 Kč od 30. 1. 2005 a z částky 16 191 Kč od 31. 1. 2005, vždy do zaplacení, výrokem II. řízení o částku 368 426,90 Kč s 0,1% úrokem z prodlení denně z částky 247 771 Kč od 1. 8. 2004, z částky 29 692,30 Kč od 31. 12. 2004 a z částky 29 559,80 Kč od 1. 12. 2004, vždy do zaplacení, zastavil, a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Před zahájením prvního jednání u soudu prvního stupně žalobkyně vzala žalobu zpět v rozsahu částky 368 426,90 Kč s příslušenstvím a soud v této části řízení zastavil.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že obě žalované podnikaly ve sdružení založeném podle §829 a násl. občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a uzavřely dne 13. 10. 1998 s žalobkyní podle §269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) rámcovou smlouvu, v níž sjednaly opakující se obchodní podmínky uzavírání kupních smluv - především způsob uzavírání jednotlivých kupních smluv (zboží bylo dodáváno na základě objednávky nebo osobního výběru kupující), přechod vlastnictví ke zboží, záruční dobu, reklamace, cenu, platební podmínky, úroky z prodlení, smluvní pokuty i dobu trvání. Na základě této smlouvy byly následně uzavírány jednotlivé kupní smlouvy. Žalobkyně byla ve smlouvě označena dodatkem KÖSSO KÖNIG a žalované dodatkem Caro, což však podle závěru soudu prvního stupně nezpůsobuje neurčitost smlouvy, neboť strany byly označeny nezaměnitelným způsobem a označovaly se tak i ve vzájemné korespondenci. Faktury (jednalo se celkem o 10 faktur) obsahovaly výčet jednotlivých druhů zboží s uvedením množství, jednotlivých prodejních cen a celkových cen včetně DPH. Až na jednu výjimku obsahovaly faktury podpis jedné z žalovaných s textem „zboží přijaly a s platebními podmínkami souhlasí“; některé faktury byly doloženy dodacími listy. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně unesla důkazní břemeno stran svých tvrzení, a že jí uplatněný nárok na zaplacení jejích faktur, u nichž nedošlo k zpětvzetí návrhu, je dán. Žalovanými namítaný zánik pohledávek žalobkyně v důsledku zápočtu listinou z 20. 1. 2006 soud prvního stupně nepřijal, neboť se podle něj nejednalo o platný právní úkon ve smyslu §580 a násl. obč. zák a §358 a násl. obch. zák. Zápočet shledal neurčitým a tudíž neplatným, neboť je v něm pouze uvedeno, že jim žalobkyně dluží za nedodané zboží z nezaplacených faktur částku 1 357 531,70 Kč, za reklamované zboží částku 1 199 166,90 Kč, za vrácený materiál částku 167 634,10 Kč, za náklady zkoušek TZÚ 71 792,70 Kč, za dodaný a nevrácený flauš 4 258 127,70 Kč. Podle závěru soudu prvního stupně uvedená listina neumožňuje nezaměnitelnou identifikaci započítávaných pohledávek, a ani neodkazuje na jinou listinu, v níž by byly pohledávky popsány, resp. konkretizovány. Není tudíž zřejmé, k jaké konkrétní pohledávce je určitá dílčí pohledávka započítávána. Nelze proto dospět k závěru o zániku sporných pohledávek.
K odvolání obou žalovaných Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. listopadu 2009, č. j. 6 Cmo 189/2009-505, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích, kterými bylo žalobě vyhověno, a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a dále se vypořádal s jednotlivými odvolacími námitkami žalovaných.
Odvolací soud neshledal pochybení soudu prvního stupně při jeho jednání dne 16. 1. 2009 v nepřítomnosti žalovaných. Žádost žalovaných o odročení jednání nařízeného na tento den s návrhem na přikázání jednání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti ze zdravotních důvodů na straně druhé žalované, které bylo soudu prvního stupně doručeno telefaxem dne 13. 1. 2009, shledal jako opožděné a nedůvodné. Tento opakovaný návrh žalovaných byl totiž odůvodněn shodně s jejich předchozím návrhem na delegaci, který byl zamítnut usnesením odvolacího soudu ze dne 1. října 2008, č.j. Ncd 572/2008-171. V případě opakovaného návrhu na delegaci proto bránila novému projednání vázanost soudu citovaným usnesením ve smyslu §170 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Přípis žalovaných ze dne 20. 1. 2009 nazvaný „Zápočet závazků a pohledávek“ neshledal odvolací soud právním úkonem započtení, učiněným v souladu s platnou právní úpravou. Pokud v něm žalované obecně započítávaly nespecifikované pohledávky žalobkyně proti blíže nespecifikovaným pohledávkám Caro za „nedodané zboží“, „za reklamace“, „za vrácený materiál“, „za náklady zkoušek“ a „za dodaný a nevrácený flauš“, pak dospěl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně k závěru, že takový právní úkon nesplňuje základní požadavky zákona na určitost právního úkonu, a nárok žalobkyně tedy nezanikl započtením.
Žalovanými namítanou neplatnost smlouvy z 13. 10. 1998 pro nedostatečnou specifikaci předmětu smlouvy, jakož i z toho důvodu, že smlouva byla podepsána za žalobkyni osobou, která k takovému úkonu nebyla oprávněna, odvolací soud nepřijal. Je nepochybné, že strany sjednaly zejména obchodní podmínky, podmínky tvorby ceny, fakturační podmínky a platební režim, včetně smluvních sankcí. Jednalo se tudíž o smlouvu podléhající režimu §269 odst. 2 obch. zák. v obchodní praxi běžně podnikateli uzavíranou a respektovanou judikaturou Nejvyššího soudu. I když by se předmětná smlouva měla vztahovat na poměrně široký okruh zboží, a to na veškeré zboží, jehož prodejem se zabývala prodávající, nezpůsobilo by to její neplatnost, neboť zboží bylo dodáváno na základě objednávky žalovaných nebo osobním výběrem žalovaných ve skladu prodávající.
S ohledem na §205a o. s. ř. nepřihlížel odvolací soud k argumentům žalovaných uplatněným až v odvolacím řízení – vadnost některých výrobků, okolnost, že žalobkyně dodávala žalovaným zboží nikoliv do Prahy, ale do provozoven mimo Prahu a k návrhu na provedení důkazu pracovní smlouvou bratra žalobkyně P. L., který za žalobkyni smlouvu z 13. 10. 1998 uzavíral, a měl být zaměstnán jako prodavač. Tato pracovní smlouva nemohla mít pro rozhodnutí význam, když žalobkyně nečinila spornou skutečnost, že její zaměstnanec L. uzavíral předmětnou rámcovou smlouvu ze dne 13. 10. 1998 jejím jménem v pracovní pozici obchodního manažera. Byl-li svým zaměstnavatelem pověřen po určitou dobu výkonem funkce obchodního manažera, náleželo mu tak oprávnění činit právní úkony obvykle prováděné pracovníkem v takové pozici. Co se týče dodávání zboží na provozovny mimo Prahu, lze se podle závěru odvolacího soudu domnívat, že potvrzení takového příjmu zboží žalované učinily až poté, kdy si interními postupy ověřily, že zboží zde bylo převzato jejich pracovníky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalované dovolání s odkazem na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatnily dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a podle písm. b) téhož ustanovení o. s. ř., podle něhož lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávnost právního posouzení věci dovozují dovolatelky v posouzení smlouvy ze dne 13. 10. 1998 odvolacím soudem jako platné. Podle názoru dovolatelek je tato smlouva neplatná pro neurčitost jejího předmětu, který byl sjednán jako „zboží dle objednávky nebo na základě osobního výběru odběratele“. Smlouva měla podle dovolatelek obsahovat alespoň rámcové určení zboží co do jeho druhu – např. potravinářské výrobky, textilní zboží apod. Dovolatelky polemizují se závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. dubna 2008, sp. zn. 32 Cdo 3082/2007, na jehož závěry odkázal soud prvního stupně, ve kterém byla taktéž shledána platnost rámcové smlouvy, na jejímž základě byly uzavírány jednotlivé kupní smlouvy. Podle názoru žalovaných se jednalo o absolutní neplatnost právního úkonu spočívajícího v uzavření rámcové smlouvy, která nemůže být zhojena ani ratihabicí nebo konvalidací nebo kupní smlouvou platně uzavřenou na jejím základě.
Druhý důvod neplatnosti smlouvy z 13. 10. 1998 spatřují dovolatelky v tom, že ji vlastnoručně nepodepsala žalobkyně, nýbrž P. L., který k tomu nebyl podle jejich názoru oprávněn, přičemž z obsahu smlouvy nevyplývá, že by jménem žalobkyně jednal.
Vada řízení spočívá podle žalovaných v tom, že soud dosud nerozhodl o jejich návrhu na delegaci vhodnou. Tento návrh měl soud odmítnout, nikoliv ignorovat. Odvolacím soudem tvrzená vázanost soudu jeho předchozím rozhodnutím o návrhu na delegaci vhodnou ve smyslu §170 odst. 1 o. s. ř. představuje nepřípustně rozšiřující výklad tohoto ustanovení. V druhém návrhu na delegaci vhodnou se jednalo o jiný návrh s jinými okolnostmi (invalidita druhé žalované). Odepřením účasti žalovaných na jednání byl porušen čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Dovolatelky navrhly zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalovaných navrhla jeho odmítnutí, neboť podle jejího názoru dovolání postrádá otázku zásadního právního významu. Pokud by přesto dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, navrhla jeho zamítnutí, protože je přesvědčena, že odvolací soud věc rozhodl správně. Poukazuje i na to, že dovolatelky v rámci řízení před soudem nezpochybnily skutečnosti ohledně uzavření rámcové kupní smlouvy svědkem P. L., jako osobou zmocněnou žalobkyní, a činí tak až v dovolacím řízení. Uvádí, že tuto námitku je třeba považovat za skutkové novum, které nemůže být předmětem dovolacího přezkumu. Pokud dovolatelky namítají procesní vady řízení s tím, že se nemohly vyjádřit k provedeným důkazům, když bylo jednáno v jejich nepřítomnosti, žalobkyně má za to, že odvolací soud se i s touto námitkou správně vypořádal.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen 3. listopadu 2009, tedy poté, co dne 1. 7. 2009 nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. července 2009.
První žalovaná podáním ze dne 12. října 2010 vzala svoje dovolání zpět a současně se vzdala práva na náhradu nákladů dovolacího řízení. Žalobkyně vyjádřila se zpětvzetím dovolání svůj souhlas a taktéž se vzdala nároku na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po tomto účinném zpětvzetí dovolání ve vztahu k první žalované dovolací řízení zastavil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno druhou žalovanou, jako osobou oprávněnou, včas, a že obsahuje stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proti rozsudku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O žádný z uvedených případů se v posuzované věci nejedná.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu v dané věci nemá po právní stránce zásadní význam, neboť odvolací soud neřešil otázku platnosti „kupní smlouvy“ ze dne 13. 10. 1998 v rozporu s hmotným právem. Odvolací soud správně dovodil, že se jedná o platnou rámcovou smlouvou sjednávající obchodní podmínky obchodních partnerů, jimiž se měly řídit pozdější smluvní dodávky zboží podle požadavků sdružení Caro, a to včetně smluvních sankcí dohodnutých pro případ porušení této rámcové smlouvy.
Dovolatelka namítá neplatnost kupní smlouvy, jež měla založit uplatněný nárok na zaplacení kupní ceny, její námitky se však pojí k obsahu písemné smlouvy, kterou odvolací soud správně vyhodnotil podle jejího obsahu jako tzv. rámcovou smlouvu. Rámcová smlouva nezakládá závazkový vztah; pohledávky a závazky smluvních stran z ní nevznikají. Její význam spočívá v tom, že strany tam, kde předpokládají dlouhodobější obchodní vztah, stanoví jejím prostřednictvím základní pravidla, jimž budou podléhat všechny konkrétní (tzv. realizační) smlouvy na jejím základě v budoucnu uzavřené, nebude-li v té či oné realizační smlouvě ujednáno jinak. Takto smluvená základní pravidla jsou sjednanými (jinými než všeobecnými) obchodními podmínkami ve smyslu ustanovení §273 odst. 1 obch. zák., podle něhož část obsahu smlouvy lze určit také odkazem na všeobecné obchodní podmínky vypracované odbornými nebo zájmovými organizacemi nebo odkazem na jiné obchodní podmínky, jež jsou stranám uzavírajícím smlouvu známé nebo k návrhu přiložené. O takovou situaci jde též v projednávané věci. Písemná rámcová smlouva určovala, že kupní smlouvy mezi stranami v budoucnu uzavřené budou podléhat režimu obchodních podmínek v ní stanovených. Při vzniku kupní smlouvy uzavřené na jejím základě se tedy tam, kde strany neujednaly jinak (srov. §273 odst. 2 obch. zák.), staly tyto obchodní podmínky součástí smluvního ujednání; tvoří (spoluvytvářejí) obsah té či oné (realizační) kupní smlouvy, což platí též pro posuzovanou kupní smlouvu. (Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009 sp. zn. 23 Cdo 3216/2007, jež je k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz .)
Odvolací soud nepochybil ani ve svých závěrech ohledně druhého důvodu, který měl podle dovolatelky vyvolat neplatnost předmětné smlouvy, a to její námitky týkající se podpisu této smlouvy P. L., který nebyl podle názoru dovolatelky oprávněn k takovému úkonu. Nejprve je nutno předeslat, že dovolací soud je při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vázán skutkovými zjištěními, která učinil na základě provedeného dokazování odvolací soud. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Pokud tedy v posuzované věci vyšel odvolací soud ze skutkového zjištění, že P. L. uzavíral rámcovou smlouvu ze dne 13. 10. 1998 jménem žalobkyně v pozici obchodního manažera (srov. str. č. 9 rozsudku odvolacího soudu), je tímto skutkovým zjištěním dovolací soud vázán. P. L. jednal jako zákonný zástupce ve smyslu §15 obch. zák. Podle tohoto ustanovení ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy – ve znění před novelou obchodního zákoníku zákonem č. 370/20002 Sb., platilo, že kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, byl zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází. Ustanovení §15 obch. zák. uvedeného znění (nyní stejně §15 odst. 1 obch. zák.) zakotvuje úpravu zákonného zastoupení podnikatele, přičemž k tomu, aby určitá osoba mohla jednat za podnikatele, vyžaduje zákon současné splnění dvou podmínek. Především musí jít o osobu, která je pověřena určitou činností – v dané věci byl P. L. pověřen výkonem funkce obchodního manažera. Druhou podmínkou vzniku oprávnění pověřené osoby zastupovat podnikatele přímo ze zákona bez zvláštní plné moci je to, že činnost, kterou je tato osoba pověřena, je činností při provozu podniku. Jednatelské oprávnění pověřené osoby vyplývající z uvedeného ustanovení je tedy založeno především na obvyklosti právních úkonů, k nimž při činnosti, k níž je pověřena, dochází, přičemž jejich obvyklost je třeba posuzovat objektivně. Odvolací soud v daném případě nerozhodl v rozporu s hmotným právem, dospěl-li k závěru, že rámcová kupní smlouva, kterou žalobkyně uzavřela s žalovanými prostřednictvím pověřené osoby – obchodního manažera P. L., byla uzavřena platně. Je nepochybné, že obchodní manažer je osobou, u níž je obvyklé, že může činit právní úkon za podnikatele spočívající i v uzavření smlouvy za podnikatele.
Dovolatelka uplatnila dále dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který by mohl být výjimečně v dané souvislosti relevantní, a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu. V dané věci se však o uvedený případ nejedná. Námitka dovolatelky, že soud prvního stupně neměl dne 16. 1. 2009 jednat, pokud nerozhodl o opětovném návrhu žalovaných na přikázání věci jinému soudu, nemůže založit přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu.
Z výše uvedeného je zřejmé, že v posuzované věci nebylo shledáno, že by odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem. Neřeší se zde ani právní otázky, které v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, nebo které jsou odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešeny rozdílně. Protože Nejvyšší soud neshledal ani jiné okolnosti, které by činily z pohledu dovolacích námitek rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, není dána přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání druhé žalované – aniž se mohl věcí dále zabývat – podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1a §142 odst. 1 o. s. ř., když druhá žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalobkyně se nároku na náhradu nákladů dovolacího řízení vzdala.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 12. srpna 2011
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu