ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.1533.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 1533/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně DARE – EUROOKNA, s.r.o. , se sídlem v Brně, Sochorova 3032/2, IČ 25321129, zastoupené JUDr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem se sídlem v Brně, Pražákova 1008/69, proti žalované KALÁB-stavební firma, spol. s.r.o. , se sídlem v Brně, Vídeňská 849/15, IČ 49436589, zastoupené JUDr. Eliškou Chobolovou, advokátkou se sídlem v Brně, Cihlářská 19, o zaplacení částky 189 318,20 Kč s příslušenstvím vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 16 Cm 163/2004, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. února 2016, č. j. 8 Cmo 272/2014-482, takto:
I. Dovolání proti výroku III usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. února 2016, č.j. 8 Cmo 272/2014-482, se odmítá .
II. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. února 2016, č.j. 8 Cmo 272/2014-482, se ve výroku I zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. června 2014, č.j. 16 Cm 163/2004-400 uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 166 789,35 Kč (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení. Ve výroku o náhradě nákladů řízení uložil soud prvního stupně žalované, aby zaplatila žalobkyni na nákladech řízení 541 460,36 Kč (výrok III). Dle dalšího výroku byla žalované rovněž uložena povinnost zaplatit státu na nákladech řízení 26 680,95 Kč (výrok IV).
Soud prvního stupně výroky o náhradě nákladů řízení odůvodnil tím, že rozhodoval podle zásady úspěchu ve sporu a v souladu s §142 odst. 3 o. s. ř., neboť rozhodnutí o výši plnění záleželo na znaleckém posudku. Soud prvního stupně tedy přiznal žalobkyni náhradu nákladů v plné výši, přestože byla ve sporu úspěšná jen částečně (byl jí přiznán nárok na zaplacení částky 166 789,35 Kč namísto žalobou uplatněné částky 189 318,20 Kč), což odůvodnil právě odkazem na §142 odst. 3 o. s. ř.. Soud prvního stupně rovněž uzavřel, že na výrok o náhradě nákladů řízení nemá vliv skutečnost, že žalobkyně původně uplatňovala i nárok na smluvní pokutu ve výši 1 363 091 Kč, žalobu v tomto bodě vzala zpět a řízení tak bylo ohledně tohoto nároku zastaveno. Výrok o náhradě nákladů řízení státu soud prvního stupně odůvodnil opět dle výsledku řízení a dle §148 odst. 1 o. s. ř. uložil žalované, aby státu zaplatila náklady řízení, které vynaložil na svědečné a znalečné.
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. října 2014, č.j. 8 Cmo 272/2014-424, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, avšak nákladové výroky změnil. Výrok III byl změněn tak, že žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení a výrok IV byl změněn tak, že žalobkyně je povinna zaplatit státu na nákladech řízení 24 493,95 Kč a žalovaná je povinna zaplatit státu na nákladech řízení 2 187 Kč.
Co se týče posuzování nároku na náhradu nákladů řízení, odvolací soud se neztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně. Odvolací soud uvedl, že již ve svém předchozím zrušovacím rozhodnutí uložil soudu prvního stupně vzít při rozhodování o nákladech řízení v úvahu skutečnost, že předmětem řízení byla dle žaloby i smluvní pokuta a v této části byla žaloba vzata zpět, aniž by žalobce uvedl důvod. Dle právního názoru odvolacího soudu mělo být o nákladech řízení rozhodnuto podle §142 odst. 2 o. s. ř. a dle §146 odst. 2 o. s. ř., a to dle procesního úspěchu účastníků a s ohledem na to, že část žaloby vzala žalobkyně zpět. Odvolací soud však žalované právo na náhradu poměrné části nákladů nepřiznal, což odůvodnil s odkazem na §150 o. s. ř. tím, že jsou zde důvody hodné zvláštního zřetele, které odůvodňují nepřiznání náhrady nákladů řízení žalovanému. Tyto důvody spatřoval odvolací soud ve skutečnosti, že část žaloby uplatňující smluvní pokutu byla vzata zpět již před prvním jednáním ve věci samé, přičemž řízení probíhalo pak po několik let a byl v něm úspěšný žalobce. Výrok o náhradě nákladů státu pak odvolací soud odůvodnil tak, že reflektuje poměr procesního úspěchu a neúspěchu stran, přičemž za procesní úspěch žalobce považoval přiznání částky uplatněné žalobou a za jeho procesní neúspěch zpětvzetí žaloby ohledně smluvní pokuty.
K dovolání žalované Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. srpna 2015, č.j. 23 Cdo 591/2015-453, odmítl dovolání proti potvrzujícímu výroku I rozsudku odvolacího soudu a v nákladových výrocích II, III a IV napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil Vrchnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.
Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud při aplikaci §150 o. s. ř. pochybil a věc nesprávně právně posoudil, jestliže žalované nepřiznal náhradu nákladů řízení z toho důvodu, že žalobkyně vzala zpět žalobu ohledně smluvní pokuty již před prvním jednáním ve věci. Dovolací soud uvedl, od jakých rozhodnutí se odvolací soud odchýlil při nesprávné aplikaci §150 o. s. ř. a uzavřel, že při zkoumání, zda jsou naplněny důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů, soud musí přihlížet k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků. Dle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je třeba mít na zřeteli nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutné také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo majetkových poměrů oprávněného. Z hlediska aplikace §150 o. s. ř. jsou důležité také okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v řízení a další. Dovolací soud také uvedl, že zásadu úspěchu ve věci nelze v zásadě prolomit pouze na základě okolností stojících na jedné straně sporu.
Po zrušení a vrácení věci Nejvyšším soudem rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 23. února 2016, č.j. 8 Cmo 272/2014-482, tak, že opět změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III tak, že žalované se právo na náhradu nákladů nepřiznává, a ve výroku IV rozsudek soudu prvního stupně opět změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit státu částku 24 493,95 Kč a žalovaná částku 2 187 Kč. Odvolací soud rovněž rozhodl o náhradě nákladů řízení odvolacího a dovolacího, přičemž uložil žalované, aby na těchto nákladech žalobkyni zaplatila 41 030 Kč.
Odvolací soud v odůvodnění uvedl, že jsa vázán právním názorem dovolacího soudu posoudil majetkové poměry účastníků a okolnosti věci a dospěl znovu k závěru, že jsou zde důvody zvláštního zřetele hodné, které brání přiznání náhrady nákladů řízení procesně převážně úspěšné žalované. Za takové důvody zvláštního zřetele hodné odvolací soud považoval majetkovou situaci žalobkyně a žalované, přičemž vycházel z výkazu zisku a ztráty a uvedl, že žalobkyně sice vykázala nerozdělený zisk ve výši 6 684 000 Kč, avšak hospodářský výsledek běžného účetního období vykázala -21 000 Kč. U žalované činila výše nerozděleného zisku 112 898 000 Kč a výsledek hospodaření běžného účetního období 10 483 000 Kč. Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že uložení povinnosti žalobkyni, aby hradila náklady řízení žalované, by vzhledem k nevalným hospodářským výsledkům žalobkyně mohlo vést k pro ni tíživým důsledkům. Naopak hospodářská situace žalované je dle odvolacího soudu natolik dobrá, že pro ni nebude na újmu, pokud jí náhrada nákladů přiznána nebude.
Odvolací soud zdůraznil, že důvody hodné zvláštního zřetele nespatřuje pouze v majetkových poměrech účastníků, ale také v samotném průběhu řízení. Uvedl, že z obsahu spisu je zřejmé, že žalovaná učinila první procesní úkon řízení teprve v době, kdy byla jeho předmětem již pouze částka ve výši 189 318,20 Kč, další řízení se pak týkalo pouze této částky a skončilo procesním úspěchem žalobkyně, neboť žaloba byla shledána důvodnou.
Výrok o náhradě nákladů řízení státu odůvodnil odvolací soud zásadou procesního úspěchu ve věci, přičemž poměr procesního úspěchu stran byl 12,2% proti 87,8% ve prospěch žalované, proto byla částka, kterou je nutné státu uhradit, rozdělena tak, že žalobkyně zaplatí částku 24 493 Kč a žalovaná částku 2 187 Kč.
Co se týče náhrady nákladů odvolacího a dovolacího řízení, odvolací soud uvedl, že vzhledem k tomu, že napadený rozsudek zůstal ve výroku věci samé, jímž bylo žalobě vyhověno, nezměněn po odvolacím a dovolacím přezkumu a žalobkyně měla tedy v odvolacím i dovolacím řízení úspěch, vzniklo jí právo na náhradu nákladů řízení vůči procesně neúspěšné žalované.
Rozhodnutí odvolacího soudu žalovaná opět napadla dovoláním, které je namířeno pouze proti nákladovým výrokům I a III a jehož přípustnost žalovaná dovozuje s odkazem na §237 o. s. ř., neboť dle jejího názoru napadené rozhodnutí spočívá na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud dle názoru dovolatelky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo které v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly dosud řešeny. Dovolatelka uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle §241a odst. 1 o. s. ř..
První otázkou, kterou dovolatelka vymezila a která dle jejího názoru nebyla dosud v judikatuře dovolacího soudu řešena, je, zda při rozhodování o náhradě nákladů řízení lze odděleně použít §150 o. s. ř. pouze na náklady právního zastoupení a u náhrady nákladů státu aplikovat standardní úpravu zakotvenou v §148 o. s. ř. Dovolatelka uvedla, že samotný výrok II o náhradě nákladů státu považuje za správný, neboť respektuje právní úpravu na rozdíl od nákladového výroku I.
Dle dovolatelky odvolací soud také pochybil, když žalobkyni přiznal náhradu nákladů v plné výši, ačkoli výslovně uvedl, že poměr procesního úspěchu stran ve věci je 12,2% oproti 87,8% ve prospěch žalované. Dle dovolatelky odvolací soud nezohlednil ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř., když přiznal žalobkyni náhradu nákladů v plné výši, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího.
Dále dovolatelka namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a nerespektoval závazný právní názor dovolacího soudu vyjádřený v předchozím zrušovacím usnesení, a to při řešení otázky posuzování podmínek, tedy důvodů zvláštního zřetele hodných, při aplikaci §150 o. s. ř.. Dovolatelka uvedla, od kterých konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu se odvolací soud odchýlil, a zpochybnila jeho právní posouzení dané otázky. Dle dovolatelky nelze uzavřít, že by povinnost hradit náklady řízení měla pro žalobkyni tíživé důsledky, když její nerozdělený zisk činí 6 684 000 Kč, a podotkla, že žalovaná v průběhu řízení vynaložila také značné náklady a jejich nepřiznání by mohlo ovlivnit její majetkovou sféru. Dovolatelka dále připomněla, že aplikaci §150 o. s. ř. neodůvodňuje skutečnost, že žalobkyně vzala žalobu ohledně smluvní pokuty zpět před prvním jednáním ve věci.
V souvislosti s podmínkami aplikace §150 o. s. ř. formulovala dovolatelka další právní otázku, která dle jejího názoru nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Jedná se o to, jakým způsobem má soud zkoumat majetkové poměry účastníků, jsou-li jimi podnikající právnické osoby. Dle názoru dovolatelky je chybné posuzovat majetkové poměry právnické osoby pouze dle výkazu zisku a ztrát, neboť ten vůbec nezohledňuje, jaký majetek má účastník ve vlastnictví a často je důsledkem daňové optimalizace.
Poslední námitka dovolatelky je namířena proti postupu odvolacího soudu, který dle jejího názoru pochybil, když ji nepoučil o aplikaci moderačního práva dle §150 o. s. ř., kvůli čemuž neměla možnost se k použití moderačního práva soudu vyjádřit. Tímto vadným postupem odvolací soud nerespektoval nález Ústavního soudu ze dne 25. srpna 2015, sp. zn. II. ÚS 3550/13, z jehož právních závěrů vyplývá povinnost soudu poučit účastníka o aplikaci §150 o. s. ř. a umožnit mu se k tomuto vyjádřit.
Na základě výše uvedené argumentace dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené výroky I a III usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolatelka rovněž navrhla, aby dovolací soud v souladu s §243e o. s. ř. nařídil, aby věc v dalším řízení projednal jiný senát, což odůvodnila tím, že odvolací soud dle jejího názoru nerespektoval závazný právní názor soudu dovolacího a odůvodnění odvolacího soudu je účelové, nekonzistentní a neodpovídá požadavkům na kvalitní soudní rozhodování.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Dovolací soud posuzoval, zda je v dané věci dovolání přípustné a zda jsou splněny zákonem požadované podmínky, zejména náležitosti dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.
Podle §142 odst. 2 o. s. ř. měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.
Podle §146 odst. 2 o. s. ř. jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).
Podle §150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné a důvodné.
Co se týče první dovolatelkou vznesené otázky týkající se toho, zda lze §150 o. s. ř. odděleně aplikovat pouze na rozhodování o náhradě nákladů právního zastoupení a o náhradě nákladů státu rozhodnout dle §148 o. s. ř., uvádí dovolací soud následující. Z jazykového a teleologického výkladu §150 o. s. ř. vyplývá, že toto ustanovení míří primárně na otázku rozhodování o přiznání náhrady nákladů druhé straně sporu, nikoli státu.
Citované ustanovení lze aplikovat ve dvou situacích. První z nich je ta, že soud nemusí náhradu nákladů řízení přiznat z důvodů zvláštního zřetele hodných. Druhou situací je nepřiznání nákladů účastníkovi v případě, že odmítne bez vážného důvodu setkání s mediátorem nařízené soudem. Z dikce ustanovení §150 o. s. ř. tedy plyne, že nepřiznání nákladů má představovat buď negativní důsledek pro účastníka za to, že odmítl spolupracovat (nesetká se s mediátorem), nebo má řešit případy, kdy je nespravedlivé po účastníkovi požadovat, aby hradil náklady řízení.
V situaci, kdy náhrada nákladů nebude dle §150 o. s. ř. přiznána účastníkovi proto, že se odmítl zúčastnit setkání s mediátorem nařízeného soudem, je zřejmé, že nepřiznání nákladů řízení lze vztáhnout skutečně jen k tomuto účastníkovi, nikoli k náhradě nákladů státu, neboť jde o zákonem předpokládaný negativní důsledek pro onoho konkrétního účastníka.
Jestliže však bude §150 o. s. ř. aplikován v situaci, kdy jsou zde důvody zvláštního zřetele hodné, a je nespravedlivé požadovat po účastníkovi hrazení nákladů řízení, je třeba posuzovat důvody zvláštního zřetele hodné jak ve vztahu k účastníkovi řízení, jemuž by za normálních okolností byla náhrada nákladů přiznána, tak ve vztahu k náhradě nákladů státu (pokud je o nich v daném řízení rozhodováno). Závěry takového posuzování se mohou lišit. Například budou-li ve sporu důvody zvláštního zřetele hodné spočívající v postupu stran v řízení, nelze nepřiznání náhrady nákladů automaticky vztáhnout i na výrok o náhradě nákladů státu. Naopak pokud bude posuzována například situace, kdy majetkové poměry účastníka jsou natolik špatné, že je nespravedlivé po něm požadovat, aby hradil jakékoliv náklady řízení, měl by se takový závěr vztahovat jak na náhradu nákladů řízení druhému účastníkovi, tak i státu. Je tedy třeba posuzovat okolnosti každého jednotlivého případu zvlášť a zaměřit se na to, zda jsou důvody zvláštního zřetele hodné dle §150 o. s. ř. použitelné i ve vztahu k náhradě nákladů státu či nikoli.
Další dovolatelčina námitka mířila na to, že odvolací soud nereflektoval zásadu úspěchu ve věci u výroku o náhradě nákladů řízení žalobkyni, ačkoli tuto zásadu respektoval u rozhodování o náhradě nákladů státu, které stranám sporu přikázal hradit dle poměru jejich procesních úspěchů. Dovolatelce v této námitce nelze přisvědčit.
Ze spisu vyplývá, že odvolací soud výrok soudu prvního stupně přikazující žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v plné výši změnil tak, že žalované se náhrada nákladů nepřiznává. Z formulace výroku odvolacího soudu i z následného odůvodnění vyplývá, že odvolací soud při rozhodování o náhradě nákladů žalované respektoval poměr procesního úspěchu stran. Odvolací soud v odůvodnění uvedl, že dle míry úspěchu ve věci by žalobkyně měla hradit žalované 75,6% nákladů řízení, neboť míra procesního úspěchu stran byla 12,2% proti 87,8% ve prospěch žalované, přičemž při odečtení míry procesního úspěchu žalobkyně dospěl soud k tomu, že žalované by mělo být nahrazeno 75,6% nákladů řízení. Výrok odvolacího soudu o tom, že žalované se náhrada nákladů nepřiznává, tedy neznamená, že žalovaná má povinnost nahradit náklady řízení žalobkyni v plné výši, jak výrok zřejmě pochopila dovolatelka, nýbrž jde o to, že žalované nebyla přiznána náhrada nákladů ve výši 75,6%, která by jí za normálních okolností náležela, neboť odvolací soud aplikoval §150 o. s. ř. a náhradu nákladů žalované nepřiznal. Dovolatelčina námitka ohledně toho, že odvolací soud nerespektoval zásadu procesního úspěchu ve věci, tedy není případná.
Dovolatelčinu námitku ohledně pochybení odvolacího soudu při aplikaci §150 o. s. ř. shledává dovolací soud jako oprávněnou. Odvolací soud se sice již zaměřil na zkoumání relevantních důvodů zvláštního zřetele hodných tak, jak mu to uložil v předchozím zrušovacím usnesení dovolací soud, avšak dospěl k nesprávným právním závěrům. Odvolací soud posuzoval především majetkové poměry účastníků a vycházel pouze z výkazů zisku a ztráty, přičemž nezohlednil další v úvahu přicházející údaje o majetku účastníků (např. vlastnictví nemovitostí apod.). Odvolací soud na základě skutečnosti, že žalobkyně vykázala za minulé účetní období ztrátu 21 000 Kč, byť její nerozdělený zisk činil 6 684 000 Kč, dospěl k závěru, že povinnost zaplatit žalované náklady řízení, které by se pohybovaly zhruba kolem částky 300 000 Kč, by pro žalobkyni znamenalo tíživé důsledky. Takový závěr považuje dovolací soud za nesprávný.
Nejenže odvolací soud nevzal v úvahu i další okolnosti pro posouzení důvodů zvláštního zřetele hodných a zaměřil se na posuzování majetkových poměrů účastníků, dospěl k nesprávnému závěru, i co se týče pouhého hodnocení majetkové situace žalobkyně. Povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení částku pohybující se kolem 300 000 Kč není způsobilá ovlivnit majetkovou situaci podnikající právnické osoby s nerozděleným ziskem ve výši 6 684 000 Kč natolik, aby zde byly důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání náhrady nákladů druhé procesní straně. Dle názoru dovolacího soudu podmínky pro aplikaci §150 o. s. ř. nebyly naplněny.
Dovolací soud tedy přisvědčil dovolatelce v tom, že odvolací soud při posuzování důvodů pro aplikaci §150 o. s. ř. opět pochybil, jednak proto, že do úvahy vzal odděleně pouze jednu z okolností (majetkové poměry účastníků), které je nutné dle judikatorních závěrů při aplikaci §150 o. s. ř. zkoumat (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2014, sp. zn. 23 Cdo 2940/2013), jednak proto, že i při posuzování majetkových poměrů vycházel pouze z výkazu zisku a ztráty a dospěl k nesprávnému závěru ohledně toho, zda lze po žalobkyni spravedlivě požadovat, aby nahradila náklady řízení žalované.
K argumentaci odvolacího soudu, že při posuzování důvodů zvláštního zřetele hodných nevycházel pouze z majetkových poměrů účastníků, ale také z toho, že žalovaná učinila první procesní úkon ve věci až po zpětvzetí části žaloby ohledně smluvní pokuty, nezbývá dovolacímu soudu než odkázat na své předchozí rozhodnutí v této věci (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2015, sp. zn. 23 Cdo 591/2015), podle jehož závěru nemůže být skutečnost, že žaloba byla vzata zpět před prvním jednáním ve věci, důvodem zvláštního zřetele hodným pro aplikaci §150 o. s. ř.. Na tomto závěru nic nemění ani to, že žalovaná činila procesní úkony až po zpětvzetí předmětné části žaloby.
Co se týče námitky dovolatelky ohledně nesprávného postupu odvolacího soudu, který ji nepoučil o moderačním právu, tedy o tom, že hodlá aplikovat §150 o. s. ř., v důsledku čehož nedostala možnost se k aplikaci uvedeného ustanovení vyjádřit, není taková námitka v tomto dovolacím řízení případná. Dovolací soud respektuje právní závěry ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu ohledně nutnosti účastníka o moderačním právu poučit a dát mu možnost se k tomu vyjádřit (např. nález Ústavního soudu ze dne 25. srpna 2015, sp. zn. II. ÚS 3550/13, nález Ústavního soudu ze dne 6. února 2007, sp. zn. II. ÚS 828/06), avšak v situaci, kdy dovolatelka toto namítá až poté, co odvolací soud rozhodoval o nepřiznání náhrady nákladů řízení podruhé, neboť jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším soudem právě pro nesprávnou aplikaci §150 o. s. ř., je taková námitka dovolatelky bezpředmětná. Poučení dovolatelky o tom, že soud bude rozhodovat o aplikaci §150 o. s. ř. v tomto případě nebylo třeba, když odvolací soud rozhodoval o totožném problému již podruhé po zrušení předchozího rozhodnutí Nejvyšším soudem. Dovolatelce tak muselo být zřejmé, že opět bude posuzována aplikace §150 o. s. ř., a mohla se k ní vyjádřit i bez výslovného poučení soudem.
Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud zrušil výrok I napadeného usnesení a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení v souladu s §243e odst. 1 o. s. ř..
Nejvyšší soud nenařídil projednání věci v dalším řízení jinému senátu odvolacího soudu dle §243e odst. 3 o. s. ř., jak navrhovala dovolatelka, neboť napadené rozhodnutí nebylo zrušeno proto, že nebyl dodržen závazný právní názor dovolacího soudu. Odvolací soud respektoval závazný právní názor dovolacího soudu, avšak i přesto se dopustil pochybení při právním posouzení aplikace §150 o. s. ř. a §142 odst. 2 o. s. ř.. Podmínky pro nařízení, aby věc rozhodl jiný senát, tedy nebyly naplněny.
Vzhledem k tomu, že dovolání směřovalo i proti výroku III usnesení odvolacího soudu, tedy proti výroku o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení, avšak dovolatelka nikterak nevymezila, v čem je dle jejího názoru dovolání proti výroku III přípustné, Nejvyššímu soudu nezbylo, než v tomto rozsahu dovolání odmítnout z důvodu nevymezení přípustnosti dovolání dle §243c odst. 1 o. s. ř..
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je v souladu s §243g odst. 1 o. s. ř. závazný.
V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. listopadu 2016
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu