ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.1572.2012.1
sp. zn. 23 Cdo 1572/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně ALIMEX s.r.o. , se sídlem v Dolních Břežanech, Ke Zvoli 339, PSČ 252 41, identifikační číslo osoby 49613529, zastoupené JUDr. Pavlem Jelínkem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Pardubicích, Dražkovice 181, proti žalované BDL Czech, a.s. , se sídlem v Praze 4 - Michle, Jemnická 5/345, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 27231453, zastoupené JUDr. et PhDr. Petrem Podlahou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 40, o zaplacení částky 292.700,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Cm 27/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. srpna 2011, č. j. 4 Cmo 163/2011-95, takto:
I. Dovolaní se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. února 2011, č. j. 28 Cm 27/2009-61, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 292.700,- Kč s příslušenstvím v tomto výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovanou došlo k uzavření smlouvy o dílo v ústní formě. Cena za provedené dílo (vyhotovenou projektovou dokumentaci slaboproudu na projekt EXIT 66) byla sjednána vzájemnou emailovou korespondencí (zejména dvěma emaily ze dne 23. ledna 2008) mezi žalobkyní a osobou, která vystupovala za žalovanou a jednala za žalovanou, a to s panem Ing. Č.. Vypracovaná projektová dokumentace slaboproudu žalobkyní byla žalované předána a jí převzata. Z celkové vyúčtované částky (fakturou č. 10080009) za provedené dílo ve výši 392.700,- Kč včetně DPH žalovaná uhradila částku 100.000,- Kč.
Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle ustanovení §15, §16, §546 odst. 1 a §548 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“). K tomu, že za žalovanou sjednal cenu díla Ing. Č.uvedl, že jestliže by pan Ing. Č. překročil své zmocnění, pak byla žalovaná tímto jednáním vázána, neboť tato osoba byla žalobkyni jako osoba oprávněná jednat za žalovanou takto představena. Významná je i skutečnost, že na projektu Outlet Exit 66 vystupoval z počátku pouze samostatně Ing. Č. a Ing. H. byl jako manažer zmíněného projektu přes technické věci ustanoven až následně. Ing. Č. tedy považoval za osobu oprávněnou jednat za žalovanou.
Nárok žalobkyně na doplacení ceny provedeného díla ve výši 292.700,- Kč vůči žalované je v souladu s ustanovením §548 odst. 1 obch. zák., když projektová dokumentace byla ze strany žalobkyně vyhotovena, žalované předána a jí převzata, výše ceny byla mezi žalobkyní a žalovanou sjednána vzájemnou emailovou korespondencí a k fakturované částce žalovaná uhradila 100.000,- Kč, aniž by nějakým způsobem rozporovala požadované zaplacení zbývající části vyúčtované ceny ve vystavené faktuře. Stejně tak shledal oprávněným i požadavek na zaplacení požadovaného příslušenství. Žalobě tedy v plném rozsahu vyhověl.
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně doplněných o zjištění učiněná z opakování některých důkazů v řízení odvolacím dospěl odvolací soud ke shodnému skutkovému závěru jako soud prvního stupně. Žalobkyně dílo provedla a žalované předala, splnila svoji povinnost ze závazkového vztahu založeného předmětnou smlouvu o dílo ve smyslu ustanovení §554 odst. 1 obch. zák. Vzniklo jí tedy ve smyslu ustanovení §548 odst. 1 obch. zák. právo na zaplacení ceny díla. Je třeba přihlédnout i k právnímu úkonu žalované ze dne 21. července 2008, jenž lze považovat za uznání závazku k doplatku ceny díla, když toto uznání učinila za žalovanou osoba (Ing. Č.), jež byla oprávněna činit právní úkony týkající se předmětného díla. Skutečnost, že Ing. H. emailem ze dne 19. března 2008 oznámil žalobkyni, že on je osobou oprávněnou v tomto smluvním vztahu, odvolací soud za právně významnou nepovažoval, neboť toto oznámení učinila pouze tato osoba, bez toho, že by tak učinila sama žalovaná. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a namítajíc nesprávné právní posouzení věci, tj. uplatňujíc dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka namítá, že dle rozsudků soudů nižšího stupně mělo dojít ke sjednání ceny díla prostřednictvím emailové korespondence ze dne 23. ledna 2008, ačkoliv jednání mezi Ing. Č. za žalovanou a žalobkyní o uzavření smlouvy o dílo proběhla už v polovině roku 2007 a dílo bylo vyhotoveno v listopadu 2007 a v téže době bylo předáno žalované. Pokud by tedy smlouva o dílo měla platně vzniknout, musela by být cena díla nebo způsob jejího určení sjednána již během jednání v tomto období nebo by z tohoto jednání musela vyplynout vůle stran uzavřít smlouvu o dílo i bez tohoto určení. Ze skutkových zjištění soudů však nevyplynulo, že by v rámci jednání mezi Ing. Č. a žalobkyní uskutečněných v polovině roku 2007 či při předání dokumentace v roce 2007 byla cena za skutečně provedené dílo sjednána nebo že by byl stanoven způsob jejího určení nebo že by z jednání uskutečněných při uzavírání smlouvy o dílo vyplynula vůle stran uzavřít smlouvu o dílo i bez tohoto určení. Smlouva o dílo tedy byla uzavřena neplatně, a to nejen v důsledku skutečnosti, že byla na straně žalované uzavírána Ing. Č., který nebyl za žalovanou oprávněn takové úkony činit, ale i v důsledku nesjednání veškerých jejich podstatných náležitostí. Odkazujíc na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. února 2006, sp. zn. 29 Odo 1241/2004, dodává, že neplatnost smlouvy o dílo nemohla být následně zhojena ani dodatečnou dohodou stran o chybějící náležitosti smlouvy o dílo, tedy následnou dohodou stran o ceně díla z ledna 2008. Dále poukazuje i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2010, sp. zn. 32 Cdo 4051/2008. Vzhledem k uvedeným skutečnostem byla žalovaná jako objednatelka za podmínky, že smlouva o dílo byla sjednána oprávněnými osobami, ve smyslu ustanovení §546 odst. 1 obch. zák. povinna zaplatit žalobkyni za předmětné dílo cenu, která se obvykle platí za srovnatelné dílo v době uzavření smlouvy za obdobných obchodních podmínek. Tato obvyklá cena přitom dle žalované dosahovala částky 80.000,- Kč až 100.000,- Kč, jak uvedl Ing. H. ve svém emailu ze dne 19. března 2008, kterým uznal vznik nároku žalobkyně na úhradu obvyklé ceny dokumentace. Žalovaná žalobkyni částku 100.000,- Kč uhradila, svoji povinnost uhradit žalobkyni obvyklou cenu za dokumentaci tedy splnila.
Dovolatelka dodává, že emailem ze dne 19. března 2008 současně žalovaná rozporovala nárok žalobkyně na zaplacení zbývající fakturované částky za zhotovení dokumentace. V tomto emailu navíc Ing. H. žalobkyni sdělil, že vedoucím projektu EXIT 66 je on. Nesouhlasí s tím, že odvolací soud i přes výše uvedené dovodil, že právní úkon žalované ze dne 21. července 2008 učiněný Ing. R. Č. byl uznáním závazku k doplatku ceny díla.
Dále dovolatelka zpochybňuje výši požadované částky, která má vedle částky 330.000,- Kč zahrnovat i příslušnou DPH ve výši 62.700,- Kč. V předloženém emailu Ing. N. ze dne 23. ledna 2008 (na který téhož dne opět emailem reagoval Ing. Č.) je však cena za neurčitě specifikované plnění žalobkyně určena jako částka 330.000,- Kč bez uvedení informace, zda se jedná o cenu bez DPH nebo s DPH. Poukazujíc na právní názor publikovaný v Soudních rozhledech 1/2004 na straně 20 namítá, že žalobkyně nebyla oprávněna cenu za plnění poskytnuté z její strany o DPH navyšovat.
Konečně žalovaná namítá, že úhrada částky 100.000,- Kč dne 11. června 2008 nemohla mít účinky uznání závazku dle ustanovení §407 odst. 3 obch. zák., neboť žalobkyně byla dostatečně s předstihem informována o tom, že žalovaná zbytek závazku neuznává.
V závěru svého dovolání dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání žalované se žalobkyně nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. července 2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolateka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Při zkoumání, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila, případně jejichž řešení zpochybnila.
Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, že cena díla byla sjednána emailovou korespondencí účastníků 23. ledna 2008. Za žalovaného jednal R. Č., osoba, která byla žalobkyni žalovanou představena jako osoba oprávněná za žalovanou jednat. Celková cena díla byla žalobkyní vyúčtována fakturou na částku 392.700,- Kč, se splatností 20. února 2008. Žalovaná teprve na upomínku žalobkyně ze dne 19. června 2008 reagovala tak, že zaplatila z fakturované částky 100.000,- Kč a že úhrada zbývající části závazku bude provedena později, po podepsání dohod mezi žalovanou a třetí osobou, která by měla zajistit financování celého projektu.
Dovolací soud připomíná, že dovolací důvod stanovený v §241a odst. 3 o. s. ř. (jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), pod který je možno výhrady dovolatele proti zjištěnému skutkovému stavu věci z hlediska jejich obsahu podřadit, přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka v dovolání konstruuje vlastní skutková zjištění o okolnostech rozhodných pro dohodu o ceně díla a uznání závazku ze smlouvy o dílo. Ze skutkových zjištění soudů nevyplývá, že k dohodě o ceně díla došlo „až po předání díla“ ani, že „žalobkyně byla dostatečně s předstihem informována o tom, že žalovaná zbytek závazku neuznává“. Naopak ze skutkových zjištění, jimiž je dovolací soud v této věci vázán, je zřejmé, že na upomínku žalobkyně ze dne 19. června 2008 žalovaná reagovala tak, že zaplatila z fakturované částky 100.000,- Kč a že úhrada zbývající části závazku bude provedena později, po podepsání dohod mezi žalovanou a třetí osobou, která by měla zajistit financování celého projektu. Závěr odvolacího soudu o uznání závazku k zaplacení ceny díla proto respektoval požadavek, aby plnění na dluh bylo poskytnuto za takových okolností, že lze v konkrétním případě usuzovat na to, že jeho poskytnutím dlužník uznává i zbytek závazku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 23 Cdo 1336/2010). Námitky dovolatelky směřující do tvrzených nesprávných závěrů odvolacího soudu o dohodě o ceně díla a uznání závazků vycházející z vlastních skutkových tvrzení dovolatelky, přípustnost dovolání založit nemohou. Vzhledem k závěrům o uznání závazku přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka dovolatelky, že cena díla obsahovala i daň z přidané hodnoty.
Konečně polemizuje-li dovolatelky s právním závěrem odvolacího soudu o tom, že R. Č. jednal za žalovanou, nezakládají ani tyto její námitky přípustnost dovolání, neboť pověření k zastoupení podnikatele podle §15 obchodního zákoníku může být učiněno i neformálně, jako v projednávané věci (srov. rozsudek Nejvyššího soud ze dne 12. srpna 2011, sp. zn. 23 Cdo 41/2011), kdy Č. byl žalobkyni žalovanou představen jako osoba oprávněná za žalovanou jednat v otázkách koordinace a dalších náležitostí směřujících k uzavření smlouvy. Nadto podle §15 odst. 2 obch. zák. by i případným překročením zmocnění Č. byla žalovaná vázána, neboť s přihlédnutím ke všem okolnostem případu žalobkyně o případném překročení zmocnění vědět nemohla.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. odmítl .
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalobkyni by příslušelo právo na náhradu nákladů řízení. Náklady řízení však žalobkyni nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. listopadu 2012
JUDr. Pavel H o r á k, Ph. D.
předseda senátu