ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.1573.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 1573/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce 1) V. K. , a žalobce 2) N. K. , oba zastoupení JUDr. Miroslavou Kočárovou, advokátkou, se sídlem v Kroměříži, 1. máje 283/15, PSČ 767 01, proti žalované Asinus group a. s. , se sídlem z Praze 1 - Staré Město, Konviktská 291/24, PSČ 110 00, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 7 C 228/2012, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. června 2013, č. j. 56 Co 226/2013-106, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna uhradit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalobcům částku 3 000 Kč k rukám JUDr. Miroslavy Kočárové, advokátky, se sídlem v Kroměříži, 1. máje 283/15, PSČ 767 01.
Odůvodnění:
Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 7. ledna 2013, č. j. 7 C 228/2012-66, zamítl žalobu, aby soud zrušil rozhodčí nález 1 R-14/2011-50 ze dne 20. února 2012 vydaný rozhodcem Mgr. Michalem Abrahámkem se sídlem EU ARBITERS, spol. s r. o., Kratochvílova 624/43, Přerov (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně zjistil, že dne 27. dubna 2011 uzavřeli žalobce 1) a žalobce 2), každý samostatně, dohodu o přistoupení k závazku. Podle ní přistoupili k závazku společnosti XAN 61 s. r. o., nyní WALDEX LESY s. r. o. z úvěrové smlouvy uzavřené dne 27. dubna 2011 ve výši 600 000 Kč s 2% úrokem měsíčně splatným společně s jistinou do 27. srpna 2011. Součástí dohod je rozhodčí doložka, podle které si strany smlouvy sjednaly, že vzniknou-li z právního vztahu založeného touto smlouvou jakékoli spory, je o těchto sporech oprávněn rozhodovat rozhodce. Způsob určení rozhodce byl dohodnut tak, že osoba rozhodce bude vybrána statutárním orgánem společnosti EU ARBITERS spol. s r. o. z následujících osob: Mgr. Michal Abrahámek, Mgr. Zuzana Válková, Mgr. Barbora Beranová, Ing. Milan Petr.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci přistoupili platně k existujícímu závazku ze smlouvy o úvěru. Oba dlužníci jsou zavázaní solidárně. Jestliže k závazku z úvěru, který nepochybně ke dni 27. dubna 2011 existoval, přistoupili, stali se dlužníky vedle původního dlužníka ve vztahu k tomuto existujícímu závazku.
Dále dovodil, že na daný případ se bude aplikovat právní úprava platná ke dni 31. březnu 2012, tj. není podstatné rozlišovat, zda se jednalo o spotřebitelskou smlouvu či nikoli. Nad rámec toho uvedl, že dohodu o přistoupení k závazku nelze považovat za spotřebitelskou smlouvu.
Námitky žalobců ohledně neplatnosti rozhodčí smlouvy a projednání případu rozhodcem, který nebyl k rozhodování povolán, posoudil soud prvního stupně jako neopodstatněné. V uvedeném případě byl jednoznačně určen způsob výběru rozhodce. Tento výběr byl svěřen právnické osobě, která je odlišná od stran sporu a výběr není prováděn ze seznamu, který by byl sestavován právnickou osobou, ale výběr je zúžen pouze na čtyři konkrétně vyjmenované osoby. Dovodil, že tento postup není v rozporu s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 28. května 2009, sp. zn. 12 Cmo 496/2008.
K odvolání žalobců rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17. června 2013, č. j. 56 Co 226/2013-106, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zrušil se rozhodčí nález č. j. 1 R-14/2011-50 ze dne 20. února 2012 vydaný rozhodcem Mgr. Michalem Abrahámkem se sídlem EU ARBITERS, spol. s r. o. (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II a III).
Odvolací soud zopakoval dokazování rozhodčím spisem. Při rozhodování vyšel odvolací soud z rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia NS ČR sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV ÚS 3779/11. Dovodil, že za výběr rozhodce podle transparentních pravidel nelze v souladu se zákonem o rozhodčím řízení považovat přenesení práva výběru rozhodce ze čtyř předem označených osob na právnickou osobu, která není stálým rozhodčím soudem. Jde vlastně o obdobu případu, kdy rozhodce je sice určen jednou ze smluvních stran, avšak ze seznamu rozhodců vedeného právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem, nebo obdobu případů, kdy rozhodčí doložka neobsahuje přímé určení rozhodce, resp. způsob jeho určení, a odkazuje na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem. Navíc se jedná o případ ujednání o rozhodčí doložce ve spotřebitelské smlouvě. Výběr rozhodce svěřený jiné právnické osobě (bez ohledu na její ekonomickou či personální provázanost se žalovaným v postavení věřitele prostřednictvím zvoleného rozhodce, o které spekulují žalobci) je obcházením zákona. Z téhož důvodu dospěl odvolací soud k závěru, že rozhodčí doložka sjednaná ve smlouvě o přistoupení k závazku ze dne 27. dubna 2011, je neplatnou.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Rozsudek odvolacího soudu je dle žalované založen na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud své rozhodnutí odůvodňuje odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 a na nález Ústavního soudu sp. zn. IV ÚS 3779/11, které se však na daný případ nevztahují. V dané věci se nejedná o vztah mezi podnikatelem a spotřebitelem, nýbrž o vztah mezi dvěma podnikateli. Současně posuzovaná rozhodčí doložka neodpovídá rozhodčím doložkám uvedeným v těchto rozhodnutích. Odvolací soud proto nesprávně posoudil platnost sjednané rozhodčí doložky.
Smlouva o úvěru je dle §261 odst. 3 písm. d) obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) absolutním závazkovým vztahem. Dle ustanovení §261 odst. 4 obch. zák. se obchodním zákoníkem řídí vztahy vzniklé při zajištění plnění závazků v závazkových vztazích. Dohodu o přistoupení k dluhu lze chápat jako zajišťovací institut. Dovolatelka tedy namítá, že se v daném případě nejedná o vztah mezi podnikatelem a spotřebitelem. Z toho důvodu na daný případ nelze použít judikaturu, o kterou se v rozhodnutí opírá odvolací soud.
Rozhodčí doložka je platná, jelikož jasně obsahuje způsob určení rozhodce, tak i dohodu stran o postupu rozhodce v řízení. Rozhodce měl být vybrán z předem známých osob, nikoli z nějakého seznamu, který vede společnost EU ARBITERS s. r. o. a který je umístěn na internetových stránkách, ani není odkazováno na jakékoli řády či statuty. Společnost EU ARBITERS s. r. o. určitě v tomto případě nesupluje roli stálého rozhodčího soudu a ani se do této role nestaví. Výběr rozhodce tímto způsobem musí být možný a platný, jelikož žalobce 1) a 2) předem znali okruh osob a s tímto souhlasili, přičemž zákon o rozhodčím řízení takové jednání nezakazuje a dosavadní judikatura na daný případ nedopadá.
Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovolací řízení bylo zahájeno přede dnem 1. ledem 2014 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, jelikož rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, o které odvolací soud své odůvodnění opírá, na daný případ nedopadá.
Předně je třeba uvést, že uzavřenou dohodu o přistoupení k závazku z úvěrové smlouvy nelze charakterizovat jako spotřebitelskou smlouvu. Žalobci v tomto právním vztahu tedy nevystupovali v postavení spotřebitelů.
Nejvyšší soud se otázkou platnosti rozhodčí smlouvy v případě, že rozhodce ad hoc není určen přímo, zabýval ve svých rozhodnutích opakovaně. V citovaném rozhodnutí velkého senátu (sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, publikováno pod č. 121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), na kterém své rozhodnutí odvolací soud založil, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na ,,rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle §39 obč. zák.
V dalším rozhodnutí ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, dovodil, že pokud byl rozhodce určen odkazem na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, pak rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem ve smyslu §40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu, podle něhož by mohla být nařízena exekuce, jelikož rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky (§39 obč. zák.) neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc. Byla-li již exekuce v takovém případě přesto nařízena a zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, je třeba exekuci v každém jejím stádiu pro nepřípustnost podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit.
V dalším rozhodnutí ze dne 18. března 2014, sp. zn. 21 Cdo 174/2014, pokračoval Nejvyšší soud ve svých závěrech tím směrem, že neobsahuje-li rozhodčí doložka přímé určení rozhodce ad hoc a odkazuje-li pouze na seznam rozhodců vedený a „rozhodčí řád“ vydaný fyzickou osobou (rozhodcem), je (jako celek) neplatná podle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. Rozhodčí nález vydaný rozhodcem určeným na základě takovéto absolutně neplatné rozhodčí doložky není způsobilým exekučním titulem, neboť rozhodce neměl k jeho vydání pravomoc.
V rozhodnutí ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 23 Cdo 1112/2013, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že rozhodčí smlouva, uzavřená do 31. 3. 2012, která pro řešení sporů mezi účastníky určuje jediného rozhodce, jenž bude jmenován předsedou dozorčí rady právnické osoby, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je podle ustanovení §39 obč. zák. neplatná.
Jak je z výše uvedených rozhodnutí patrné, za netransparentní způsob určení rozhodce je považován takový způsob sjednání rozhodce, kdy rozhodce určuje právnická osoba, která není stálým rozhodčím soudem. Nezávisí na tom, zda je rozhodce vybírán ze seznamu osob, které jsou předem neznámé (seznam vedený právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem na jejích webových stránkách, a který se může kdykoli změnit, či např. velmi obecný seznam advokátů vedený Českou advokátní komorou), či zda je jmenován touto třetí osobou z osob konkrétně vyjmenovaných v rozhodčí doložce.
Z výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání není přípustné, jelikož rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu ve věci rozhodčího řízení.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 3 věty první §218a o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. listopadu 2014
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu